Bojíte se smrti?

Myslím, že bys to nevzal v pohodě. To možná říkáš teď, protože doopravdy v té situaci nejseš Ale kdyby se to opravdu stalo, že bys měl jen týden života, což si asi neumíš představit, tak bys to, myslím si, nebral v pohodě

Jedna věc je myslet si jak by, kdyby a druhá věc je být postaven před hotovou věc. Další, ne zrovna zanedbatelný bod je, jaká ta smrt bude. Něco jiného je odejít ve spánku, něco jiného je být umučen a odcházet s vypíchanýma očima, vytrženým jazykem, přelámanými všemi údy a s nadějí čekat na poslední úder kolem do hrdla, jak se to provádělo ve středověku. U zvlášť odporných zločinců ta rána z milosti byla odsouzenému odepřena a umíral dlouho v krutých bolestech.

O umírání kultivovaně napsal Jiří Wolker:

Smrti se nebojím, smrt není zlá,
smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je
kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - a já umírám. (Jiří Wolker)

Pokud člověk není nemocen, či jinak soužen, je lépe zabývat se otázkami okolo života. Tak to alespoň vidím já.

Už jsem se v podobné situaci nacházela a i já byla naprosto v pohodě. Kdybych měla jistotu, že kocourek buď odejde se mnou, nebo mu nebudu scházet, tak jsem připravena třeba hned. Jen by byla škoda nesníst to uzené koleno, co se na mne směje v lednici...

Myslím si, že i když mluvíme o smrti, tak s ní člověk nějak hned nepočítá, jinak by nemohl žít, plánovat, budovat, tvořit, ale jen vzdychat. Zřejmě, i když je člověk hodně nemocný, doufá, že se relativně uzdarví a bude žít. Na smrt se nijak netěším, to snad nikdo a jen si přeji, aby přišla ve spánku, aby člověk netrpěl, nebo nebyl na obtíž, nebyl soběstačný. Jak už je zde citovaný Wolker: "co strašné je, co zlé je, to umírání je"...

Smrti se nebojím, spíše způsobu jakým přijde.

A co bych dělal při posledních sedmi dnech? Asi bych se snažil urovnat křivdy, dodělat vše rozdělané,"uklidit" po sobě,smířit se sám se sebou.

samozřejmě, že se bojím smrti nebo spíš toho, co bude předcházet - jako každý... ovšem záleží na situaci - kdybych měla malé dítě, nebo starou matku na starosti, vyrovnat se s tím by bylo hodně těžké jako mladá holka jsem nad smrtí vůbec nepřemýšlela, ale poté, co jsem zažila smrt rodičů a jiných blízkých lidí, chápu, že se to může kdykoli týkat i mne... takže dnes, v mém věku, už bych se s tím asi nějak vyrovnala - asi bych litovala, že si neužiju důchod a neuvidím vyrůstat vnoučata, ale smířila bych se s tím, přijala bych to...

Otázka je docela silná a hloupá

Nečetla jsem si jiné odpovědi, já za sebe říkám, že v pohodě to asi nevezme nikdo. A kdo říká, že jo, tak kecá.

Jinak hloupější otázku jsem nezažila

Já osobně se smrti bojím a rozhodí mě i taková otázka

Tak to se strašně mýlíte. Pokud by něco takového bylo možné, tak v pohodě byste to vůbec nepřijal. A možná, že si na tuto svou naivní otázku jednoho dne vzpomenete a pak teprve uvidíte, jestli jste v pohodě. Ono se totiž velice často stává, že právě ti lidé, co mají děsně silácké řeči když o nic nejde, se ukáží jako zbabělí slaboši, když dojde na věc...

Není možné, aby se zdravý člověk z ničeho nic dozvěděl, že za týden zemře. Pokud není ovšem odsouzen k smrti. A ani v té situaci se to nedozvídá týden před popravou. Prostě taková situace nemůže nastat. Pokud o nějaké víte, tak to vysvětlete. Pokud by se jednalo o nemocného člověka, tak ani ten se to nedozví pouhý týden před smrtí.

Vaše otázka je nereálná a nedá se na ni reálně odpovědět.

Na rozdíl od některých si myslím, že tato otázka vůbec není od věci.

Neumíme mluvit o smrti, o posledních přáních a obavách. Smrt jsme vytěsnili z našich životů. Proč nejsme schopni otevřít dveře, kde je tabu, že všichni zemřeme? Proč si někdo myslí, že mluvit o smrti je nedůstojné? Nedůstojné je umírat sám, někde za plentou, jako když se jedná o nějaký sterilní proces, kterému se dá vyhnout. Smrti se spolehlivě vyhnout nedá, je to jistota a to je důvod, proč se nad smrtí zamyslet. Naučit se o smrti mluvit mezi sebou, mladší se staršími a starší s mladšími. Smrt nikdy nepřichází ve vhodnou chvíli. Měli bychom vrátit tedy smrt do života, protože je jeho součástí.

Pokud je smrt ze zdravotních problémů, je to jiné než násilná. Před lety jsem se snažil oživit umírající paní a vím že existuje něco jako duše. Je to takový složitější příběh ale je jisté, že ta žena při umírání pociťovala obrovský smutek, který pramenil ze smrti o měsíc dříve zemřelého přítele. I on zemřel předčasně a to na následek pracovního úrazu. Já jsem byl poslední, který se jí dotýkal když žila a část toho pocitu mi předala. Nikdy jsem se duchovnem nezaobíral a nijak tomu nevěřil. Je jsem od toho dne do 1 měsíce zhubnul 16 kg, pil jsem tak 2 dl vody za den a snědl krajíc chleba za celý den. Nikomu jsem se nemohl s vnitřním rozvratem ani svěřit, protože by mi to nikdo nevěřil a ani jsem nemohl. Až to bylo neúnosné, zašel jsem za senzibilkou, která mi naprosto přesně popsala kde jsem stál, co jsem viděl a dělal, i když nevěděla nic a nechtěla, abych jí cokoliv řekl. Pomohla mi ale nedá se na to zapomenout úplně. Indiáni putování duší berou jako samozřejmost, u nás se zabýváme nesmysly a důležité věci jdou mimo. Je to škoda.

V pohodě by jste rozhodně nebyl. To vám zaručuji.

... a smrt nebude míti vlády (Thomas?)

"mrtvá nahá těla sama se rozplynou

v šelestech větru a večerních mlh,

trouchnivé kosti v prachu pominou

spojené s hvězdami v jediný kruh.

Snad budou šílení - však s jasným hlasem

hluboko ve vlnách vrátí se zase...

Milenci ztracení, láska nalezení

...a smrt nebude míti vlády !"

No, to ja bych asi tak v pohode nebyla, ale taky jsem o tom uz parkrat premyslela a v hlave jsem si rikala, ze se ani tak nebojim smrti jako spis toho umirani a toho jake bude a nejlepe si to predstavuju ve zdravi v 90 letech s usmevem na tvari. Nicmene opravdu me ted nejvic desi ani ne to, ze ja tady nebudu, ale to, ze mam strach a starost o sve dva male kluky, kteri jsou na me a manzelovi naprosto zavislý a pro ne se modlim, abych tady jeste byla pro ne, protoze nas potrebuji jak rodice..

Smrti ani ne...ale umírání ano !

kdo poznal co jsou výčitky svědomí , deprese, nebo neutišitelná bolesti, asi pochopí o čem mluvím..

Asi je velký rozdíl jestli umíráte mladí, staří, zdraví, nemocní. Já jsem se v jednu dobu dostala, díky nemoci, energeticky i psychicky tak na dno, že by mi vůbec nevadilo, kdybych odešla. Uvědomila jsem si, že asi hezkou smrt mají staří lidé, kteří odcházejí stářím, bez bolestí, protože jsou tak zesláblí, že už nemají sílu žít. Chce se jim jen usnout, zavřít oči a nemuset už nic, ani je otevřít. Od té doby se smrti nebojím, té přirozené, ve stáří. Taky už tady nějaký ten pátek na tom světě jsem a na rozdíl od mladých let, bych neodcházela s pocitem křivdy, že jsem si ještě nic neužila, tolik toho nepoznala... Navíc věřím v reinkarnaci, takže smrt neberu jako totální konec, ale přechodné stádium.

Docela rád sleduji pořady o leteckých katastrofách. Některé skončí i fatálně. Netrvá to tam sice týden, ale obyčejně několik minut, ale i několik hodin občas ano. Tam bych hledal, jak to kdo přijímá. A jak? Různě, tak jako jsme každý různý. Někdo řve, někdo se tiše modlí, někdo tomu stejně nevěří (nakonec jako v životě). Takže asi tak. Nejvíc mě pobavila výpověď jednoho pasažéra, který padal volným pádem několik desítek vteřin v letadle (nakonec to vybrali a v pohodě přistáli), který řekl: "no někteří si tam normálně nadělali do kalhot". S tím bych i souhlasil (a asi by se mě to taky možná stalo).

Přečetl jsem si zajímavé názory. Já osobně jsem se ve svém životě smrti dotknul a nebojím se smrti jako takové. A přesně, jak tu již výše někdo napsal, umírání ano. Něco jiného je totiž umírat dlouze a v bolestech a něco jiného je když smrtka udělá z ničeho nic "šmik". Každá máme nějaký vyměřený čas a dělej co dělej, svojí prdeli a smrti neutečeš... Toť neměnné.

Zdravím , 5 let jsem dělal práci , kdy jsem neviděl , jestli se vrátím domů. Za tu dobu jsem tam pár smrťáků zažil - většinou kamarádi a člověk tak nějak otupí. Přitom se dokážu rozbrečet u filmu Mně osobně to jenom trošku pomačkalo a jsem kripl na nohu. Kdyby to mělo přijít , tak ať je to rychlý a nechtěl bych to vidět dopředu. ...říkáš že v pohodě?... Nevěř tomu.

Smrt se přesunula z domovů za zdi ústavů a dveře nemocnic, stejný proces proběhl v našich hlavách smrt jsme vytěsnily dali jsme jí nalepku nežadoucí z běžné součásti života jsme udělali tabu - možná právě proto hodně lidí umírá tak jak by nikdy umírat nechtěli - sami, opuštění, mezi cizími v cizím prostředí.

Hodně lidí říká že by chtělo umřít rychle ale představte si že by vám dnes někdo řekl, že zítra umřete, nebudete mu věřit, budete si říkat že to není pravda, že to nejde, čas který nám zbývá je velmi cený, můžeme si stihnout zařídit věci co jsme ještě "nestihly" naposledy se rozloučit s lidmi s kterými jsme třeba dlouho nemluvily, usmířit vztahy v rodině, vyjasnit si svůj vlastní život.

Díky moderní medicíně sice nedokážeme být nesmrtelní, ale můžeme umřít bez bolestí které by nám dělali starosti a můžeme zemřít důstojně.

To co bude nikdo neví, můžeme však s jistotou říct že jednou každý z nás umře, někdo dřív někdo později, je to velká změna -umřít- každý se toho nejspíše trochu bojí tedy spíše toho co vlastně bude potom...

Ano, asi jako většina lidí se smrti bojím, ale pevně věřím, že smrtí vše nekončí.

Prosím vás dávejte sem jiné otázky. Ostatní by si o vás mohli myslit, že chcete spáchat sebevraždu. Kdyby jste sem dal třeba takovouto otázku, bylo by to užitečnější, než přemýšlet nad smrtí. x² + 3x + 2 = 0. Vím jak se tento příklad počítá nepotřebuju s ním pomoci. Když bude někdo chtít, může si ho vypočítat. Prozradím, že má vyjít -2 a -1.

lidske telo je nastaveno na 150let zivota. jelikoz dychame co dychame venku za zplodiny jime to co jime za sfinstvo lidi umiraji kolem 70-80 let, smrti se neboji jen věřici lide nebo veri v posmrtny život,,,

Nechápu, proč mnozí dotaz považují za stupidní! Dnes a denně se lidé na celém světě dozvídají, že mají jen pár týdnů či měsíců života. Bohužel mám s tím vlastní zkušenost, i když jen nepřímou. V 8. třídě ZŠ jsme měli mladou úžasnou 33 letou třídní učitelku, která měla doma dvojčátka a byla znovu těhotná (myslím, že opět čekala dvojčata). V listopadu, těsně před porodem, šla na kontrolu k doktorovi a našli jí rakovinu. Řekli jí, že Nového roku se bohužel již nedožije.

databazeknih.cz/...

velice se bojím...ten týden bych probrečela..pracuji na onkologii...síce krátce..vidím jak se lidí drží i posledního stebla...proto si myslím..že NIKDO BY TO NEPŘIJAL V POHODĚ

Byl bych naštvaný, že je to brzy. Pokud by to ale bylo neodkladné, snad bych se s tím smířil při pohledu na léta se trápící lidi.

Přátelé, nevím jak vy, ale já jsem ještě vzhůru! Ne už, ještě. Poďme si dát drink! Ukončil bych toto zajímavé a vážné téma citátem: "Když si uvědomíš, jak krátce seš živej...a jak dlouho budeš mrtvej...to se musíš napít... "

NA ZDRAVÍ

Pokud bych věděl že mi za ten týden vyhodí jistič, naráz a bez čekání, tak v klidu. Pokud by to bylo týden umírání, asi bych se šel střelit.

Ne. Tak jak to jednou řekla J. K. Rowlingová - pravý vládce smrti se smrti nebojí- nebo jak to řekla