Jak byste řešili těžké onemocnění, rakovinu

Já se denně modlím za to, abych to nemusela nikdy řešit. Neumím prohrávat, to raději nehraju

Obdivuji moc a moc všechny, kteří s tím bojují.

tak na začátku při podezření před diagnozou doktora (min 3 měsíce) bych se nechal dobře pojistit..

Pak bych se začal výrazněji věnovat celé rodině - hlavně manželce a dětem. Přestal bych sázet sportku, kupoval jen nejnutnější věci.. přeci jen ztratí výraznou část příjmu. O nějakém "žití, dokud to jde" bych nepřemýšlel - spíše v tom smyslu, pomoct dokud to jde... Umřeme všichni, někdo za rok na rakovinu, někdo zítra na nehodu...

Já bych se asi neléčila.. nechci vyznít jako pesimistka, ale každý v sobě máme nějakou nemoc, na kterou umřeme, do nekonečna tady nebudeme..

Dneska: stream.cz/... To je orpavdu tragédie.. strašný, rodiče obdivuji..

MMS?

připadá mi "zhůvěřilé", že není pro tyto případy umožněna euthanasie. V současné době ani nevím, jak se bezbolestně zabít, kdybych se k tomu odhodlala a myslím, že v případě rakoviny bych to chtěla.

- já bych to v civilizovaném (a humánním) světě považovala skoro za samozřejmost !

Doufam, ze tohle nebudu muset nikdy resit, i kdyz to clovek nevi, co ho potka. Tatinek zemrel na rakovinu, maminka prezila a jeden nas pribuzny-tatkovo bratranec, po te co se dovedel, ze ma rakovinu, tak si pustil plyn. Tezko rict, jak by dopadl, kdyby se lecil, ale prisel na to takhle: Bylo mu spatne, byl v nemocnici, bylo to kratce po revoluci, jeste se takove diagnozy pacientum nerikali. Byla vizita a pan doktor byl povolan k telefonu, chorobopis odhodil na postel a sel, on nelenil, vse si precetl, okamzite se nechal pustit na revers domu. Zasel do knihovny, tam vse nastudoval, precetl si co mu je a bylo rozhodnuto.

eNedá se nikomu radit, pouze naznačit možnosti. Každý se musí rozhodnout sám a neumím si představit, že bych někomu poradila, on by mne poslechl a zemřel. Nikdy bych se nedozvěděla, jestli by umřel i při jiné léčbě, nebo jsem mu poradila špatně. Každý má zodpovědnost za své ydraví i život. Musí se rozhodnout, jaké léčbě víc důvěřuj, zda medicíně, léčiteli, MMS, chemoterapii - nebo bez ní a hlavně záleží na stádiu, druhu rakoviny a prognóze. Výborné je, když se to dá operovat, když je tzp rakoviny vhodný na protonovou a biologickou léčbu. Ale všichni to štěstí nemají. Pro zajímavost uvádím, že moje matka měla 4. stádium rak. na rozhraní tlustého a tenk. střeva, domů ji po operaci pustili co by chrastící uzlíček a my nevěřili, že nám už neumře, jak byla vyhublá. Místo nějakého zlepšení jí to střevo po operaci prasklo a následovala 2. operace, kdy už měla jen kosti potažené vysící kůží. Bydlím daleko, tak jsem jela navštívit lékaře, kt. ji operoval a zeptala se jak asi přibližně bude dlouho žít, s ohledem na otce, abych mohla včas učinit potřebné kroky k jeho přestěhování k nám atd. Vyrazil mi dech, když koncem září řekl, že tak do Vánoc! Už je to skoro 3 roky, matka se uzdravila a lítá po baráku jak motorová myš! A to jí ani chemošku nedali, že by to nevydržela! Možná právě proto? Rozhodně se to podařilo asi odstranit. U této nemoci jeden nikdy neví...

Buss, by ses divil, jak najednou začne každý na životě lpět! Tohle všechno uvažování je na dvě věci, protože je to pouhé teoretizování, co by kdyby. Několik známých, které zmiňujete, to je jedna, naprosto zanedbatelná část mezi stovkami tisíc nemocných touto šílenou nemocí. Mnohem větší část, než se vůbec předpokládá, se vyléčí. Vůbec si nedovedeme představit číslo léčených a pak vyléčených. Jen pro ilustraci: Byla jsem na onkologii na kontrole, veliká hala, čekárna na fakultce byla plná lidí. Ptala jsem se u okénka, kolikátá jsem. Byla jsem 64, slovy šedesátáčtvrtá! A to bylo 8.30 hodin. V přilehlých čekárnách na určité zákroky a vyšetření bylo mnoho dalších lidí, kteří se u tohohle okénka nemuseli hlásit a jejichž počet sestra neznala. No a vidíte! Žiju, žijeme.

Marcelko, rozumím vám. Je to tak, jak píšete, ale spíše tak, jak si myslíte, že by to mohlo být. Nevíme. Ale vůle je hodně mocná. Viděla jsem na vlastní oči, co dokáže, viděla jsem její sílu. Ale musí existovat důvod. Když není, je to všecko v čudu. Krásný den i vám

Jenom nadhodím. Pro ty, kteří vidí řešení v totálce, tak ať si uvědomí, kolik jim je, že mají tento názor. Třeba mají život za sebou, nemají rodinu.

Ti mladší, kteří mají život před sebou, kteří mají malé děti by tento postup asi nevolili. A ti, kterým se narodila vnoučata, tak by je třeba chtěli vidět jít do první třídy, do tanečních apod.

Měl jsem rakovinu varlat. Vyléčil jsem se sám, bez lékařů, bez chemoterapie či jiných léků. Každý den jsem konzumoval čistou šťávu cca ze šesti pomerančů po dobu půl roku. Čímž jsem v těle dokonale vyčistil všechny své buňky. K tomu pevná, neochvějná víra v uzdravení. Nic víc netřeba...Nikoho k ničemu nenabádám, nikomu nic nevnucuji. Jen sděluji pravdu o tom, čím jsem si sám prošel...

Zdravím,

měl jsem také závažnější (dle lékařů to bylo na invalidní důchod) onemocnění...

jenže se ve mně něco seklo a vzepřel jsem se jejich péči a jejich léčbu a léky nepřijal-šel jsem alternativní cestou..a dostal se z toho...

rakovinu jsem neměl, ale i tato moje zkušenost mě poučila-nedostat se do rukou lékařů !

a když nemáte , co ztratit a máte odvahu - čeho se bát?

R

Ano, dokud tuto nemoc nemáte od lékaře potvrzenou. Tak co bychom ji řešili?

Teprve když udeří, tak má tato otázka i odpovědi smysl.

Jinak si to nikdo neumí přesně představit. Vždy to bude jenom přenesené. A realita musí být dosti drsná. Jsou jistě mezi námi jedinci, kteří tuto nemoc zvládnou s noblesou /na veřejnosti/.

Co ale dělají doma, v soukromí, to ví jedině oni sami.

Milý Bussi, to záleží na každém jedinci. Moji mamince byla diagnostikovaná rakovina žaludku a ta zajásala, jelikož se nejmenuje Karel Goot a nemocnice nemají peníze, objednali ji na operaci až na příští rok, takže stihne napéct na Vánoce což byla její jediná starost, v neděli jsem ji říkala, nehul a prý kouřím víc jak 50 let a těsně před smrtí si nepokazím statistiku.Jestli mám umřít v 75 letech, umřu tak jak tak. Kamarád měl bulku v podkolení jamce, nic neřešil a vytáhl zbraň, on měl pokoj hned, rodina nešťastná a byl to pouze banální, tukový nádor. Ne, že bych nikdy o sebevraždě nepřemýšlela, jsou i jiné nepříjemné nemoci než rakovina, ale jsem slaboch a bojím se, že bych to mohla přežít, proto jsem pro euthanasii. Uvědomuji si, že pokud bych se před lety zasebevraždila už dnes bych se okradla o spoustu hezkého. L