Vaše zážitky z dětství? Pochlubte se!

Od: Datum: 07.11.15 17:47 odpovědí: 10 změna: 08.11.15 11:37
avatar

Před malou chvilku jsem zde pročítal téma s názvem "Zážity, které by mohly skončit smrtí" nebo tak nějak a tak mě tedy napadlo a rozhodl jsem se vytvořit takový příspěvek nesoucí název "Vaše zážitky z dětství".
Docela rád bych si nějak připomněl tehdejší časy, kdy všichni lezli po stromech a skoro nikdo neměl doma počítač a když už, tak to byl akorát takový vrak, který sloužil možná tak na hraní karet a jako obrovská kalkulačka se zpomaleným systémem!
Takže se pochlubím části toho co jsem zažil já!
Samozřejmostí u každého správného mladého kluka je stavěni bunkrů v korunách stromů a v každém dobře vypadajícím křoví, které po obsazení bandou malých kluků nevypadá až tak dobře, jak vypadalo předtím.
Jsem celkem rád za to, že jsem celý život žil a stále žiju na vesnici, kde jsou možnosti celkem neomezené... Takže jak jsem řekl - stavění bunkrů, lezení po stromech a samozřejmě pokud se někde najde nějaká ta bytovka s velkým počtem zvonků, tak se toho musí hned využít a vyzvonit všechny do té doby než někdo vyleze a napleská nám přes hubu *smich*
To asi nejsrandovnější co si pamatuji je to, že jednou jsme jeli do staré opuštěné továrny, kde se dřív opracovávala kůže a ta továrna už byla celkem poničená a napůl rozpadlá. Když jsme tam tedy jeli jako skupina kluků na kolech, tak se mi stala taková menší příhoda - kamarád uviděl srnku jak probíhá křovím a zakřičel "Hele, srnka!", samozřejmě jsem se hned za ní otočil, ale dělat jsem to rozhodně neměl... V tu chvilku co jsem se otočil se předemnou objevil otevřený kanál a já do něj vjel kolem - kolo odskočilo někam pryč a já visel na okraji toho kanálu, který byl celkem hluboký a křičel jsem ať mi jdou pomoct, že tam opravdu nechci spadnout a oni místo toho, aby mi šli pomoct, tak se začali smát tomu jak se visím v kanále za okraj, tak jsem se musel nahoru vydrápat sám a jediná jejich reakce i po tom co jsem vylezl byl akorát smích... Ale no co, já bych se tehdy asi taky smál, kdyby se to stalo někomu jinému z naší bandy.
A pak po cestě zpátky se stalo skoro totéž, ale místo kanálu jsem skončil v křoví (A ano, byl to šípek).
A pak tu byly i takové lumpárny jako třeba to zvonění na zvonky nebo vypouštění pneumatik aut, no za to bych si dneska asi napleskal pořádně hubu, protože dneska mi tohle někdo udělat, tak se asi neovládnu a začal bych pěkně vyvádět, divím se, že předtím ty lidi, kterým jsme vypustili pneumatiky nám akorát vynadali a nezmlátili nás za to, i když mohli!
Nebo taky vysklívání oken u další opuštěné továrny, která sloužila na výrobu rybích produktů, pomazánky, konzervy a tak...
Dokonce na mě jednou chtěla i vlastní teta zavolat policajty, protože jsem na zahradě střílel rachejtle a nebyl silvestr a ona si myslela, že bůh ví čím tam střílím. Začal jsem celkem vyvádět, když mi doma řekli, že chtěla zavolat policajty a že je možný, že je ještě zavolá - no byl jsem solidně vyplašenej a hned *plac*.
A pak tu byly taky takové ty nemilé příležitosti jako třeba rána elektrickým proudem nebo skoro utopení při pokusu podplavání mamky na lehátku - díky bohu, že slezla včas *smich*.
Klidně pak i doplním nějaký ten text, když si vzpomenu.
Zatím se můžete podělit třeba vy :)


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 07.11.15 17:59
avatar

Já z dětství hodně vzpomínám na hry se ségrou. Na zahradě, na písku, v pokoji "na něco". Postel byla loď, x hodin jsme byly schopné "plavit se rozbouřeným mořem" a nesmět tedy vystoupit postele (pardon, z lodi!). Jak jsme vyházely šatník (i mámě :-D) a převlékaly se za orientální princezny. Každá věc, cetka, šátek, prkýnko v kuchyni, všechno bylo najednou něco jiného. Bunkry mezi psacími stoly. Make-up, voňavky, improvizované "rande". Průšvihy na zahradě, ulomené větve, pes co s námi musel vydržet, chudák!

Je mi do breku, když lidé plánují jen jedno dítě. Jak omlouvají svoje sobectví (ano, pokud nejsou vážné důvody, tak je to sobectví) tím, že dítě bude přece chodit do školky, do školy, na kroužky a že bude mít dětské společnosti dost. To dítě totiž nikdy nepozná plánování tajné noční párty (ano, nakoupily jsme čokoládu a limonádu, týdny to schovávaly ve skříni, protože měla být každou noc párty... a stejně jsme spaly jako dřeva :-D), nepozná tyhle věci, které se mohou dít jen doma, když se máma nedívá. Moje ségra mě udržovala dítětem, bez ní bych tyhle všechny věci nezažila. Bez ní BYCH SI NEHRÁLA. Bohužel i ona plánuje jen jedno dítě a já nemám odvahu se jí zeptat, jestli tohle všechno, co bylo tak důležité pro mě, bylo pro ni zbytečné, že o to chce svoji dcerku ochudit.


doplněno 07.11.15 19:41:

Mindo, ano, přesně tak to je. Sourozenec je spojenec... až do konce života. Pokud se tedy něco nepodělá, to máme v rodině taky.

Já v současnosti ségře holku často hlídám, a troufnu si tvrdit, že beze mě by to měla o něco těžší (a já bych to měla v některých ohledech těžší bez ní). Ona by si samozřejmě poradila, ale měla by vše složitější - v práci a tak. Přitom vím, že ona si je toho vědoma, a přesto chce pro svoje dítě život jedináčka. Sourozenectví je vztah "na furt", to tak časté u kamarádů nebývá. A to jsme nebyly ukázkové sestry, od mojí puberty jsme se dost nesnášely a v dospělosti jsme si dlouho neměly moc co říct.

Já chápu, že někdo sotva uživí jedno dítě. Že má zdravotní problém a matce hrozí riziko. Že hrozí vážná genetická vada nebo nemoc. Nebo že má někdo z porodu panickou hrůzu. Nebo i třeba to, že oba rodiče jsou jedináčci a myslí si, že je to pro dítě dobré. Ale je mi 30, kamarádky rodí jako o závod, a spousta z nich - dobře zajištěné rodiny, vysoké vzdělání - chce jedno dítě. Proč? Protože je jim v těhotenství nepohodlno, protože musí rok k dítěti vstávat v noci, protože jim to tak trochu obrátí život vzhůru nohama. To nechápu a je mi z toho smutno.

Datum: 07.11.15 18:17
avatar

s tím, jak je sourozenec důležitý, asi máte pravdu... měla jsem bráchu o 6 let staršího, ale i tak hrál velkou roli v mém dětství... bydleli jsme v praze pod vyšehradem a v křovinách pod hradbami se odehrávaly důležité hry a války našeho dětství - bylo tam dost cikánů, kteří si v bandách troufali, a brácha prý byl na mě neskutečně pyšný, když mu jednou takováhle banda zahradila cestu a já se před ně prý neohroženě postavila, že mýho bráchu teda fakt bít nebudou, nebo si to s nima vyřídím - a protože jsem byla úplně mrňavá holka, byl to pro ně takový šok, že jsme stihli v pohodě utéct... taky jsme si tam stavěli bunkry, v zimě bobovali po cestě z kopce, polité vodou, aby tam byl led - boby byly prkýnko s přišroubovanými bruslemi... taky znám z vyprávění, jak naše máma oblíkala bráchu, aby vypadal hezky (byla švadlena), on se za to styděl a ráno před školou si to pěkné oblečení slíknul a nacpal pod pumpu na dvorku - do školy chodil jen v trenýrkách a tričku a provalilo se to, až když si paní učitelka pozvala rodiče do školy, že jako takhle ne...:-D

Datum: 07.11.15 20:13
avatar

To mi připomíná rozebírání celého obýváku, když rodiče byli v práci a já byl sám doma... Všechny matrace z gauče šly okamžitě ven, přehodit to přes stůl, kolem stolu naskládat židle, hodit přes to deku a schovat se tam. A ano! Zem je žhavá láva a nikdo se jí nesmí dotknout, samozřejmě tam nakonec každej spadnul, protože jeden skočil, druhej skočil za ním a stáhl ho s sebou dolu do "lávy" *smich*.
Velmi rád bych se vrátil zpět do těchto dob a znovu si zahrál na "Zem je žhavá láva" nebo si postavil úkryt z matrací a všeho možného, co se doma dalo najít *haha*.

Datum: 07.11.15 18:31
avatar

Na jeden zážitek vzpomínám ráda, jako slušně vychované dítě jsem se nejraděj kamarádila s těmi ne moc vychovanými a nejvíc super bylo, když mě moji cigánští kamarádi učili v první třídě žebrat. Polovina z nich byly děti kolotočářů a díky tomu, jsem na kolotoče chodila zadarmo. Rodiče se mohli zbláznit ale já vím, že na aktovce se dá sáňkovat, že se místo školy dá chodit krást ovoce do zahrad. Přešlo mě to v šesté třídě, až tam jsem pochopila, že tudy cesta nevede.

Datum: 07.11.15 18:49

Můj táta byl mimo jiné taky divočák a jednou mě taky nechal v lese, páč jsem byl katapultován ze zadního sedadla kývačky. Nevšimnul si. Prý blbý kořen přes pěšinku. No, ale pak jsem se sám naučil sám chodit na hřiby. Raději pěšky. Ale poprvé jsem motorku řídil už v deseti. To teda byla ta správná prča!

Od: jmlc®
Datum: 07.11.15 18:59
avatar

Nerad vzpomínám, jak mi brácha ukazoval, že alpa dokáže hořet. Namočil si kus látky do alpy a zapnul plynový vařič. Začalo ho to pálit, hodil mi to na tvář - až mi shořely vlasy, uplácal oheň a utekl z domu. Já byl v nemocnici jen chvilku ...

Nicméně na oheň jsem nezanevřel - s kamarády jsme se hrávali na hasiče a podpalovali smeťák. To se nám moc hodilo, když jednou na procházce cca 8 raubířů jsme potkali pána, který vypaloval trávu nedaleko lesa. Nejdřív nás vyhnal, pak nás prosil o pomoc. Uhasili jsme to 2 metry v lese po cca hodině a shoření několika oblečení...

Od: radkapod*
Datum: 07.11.15 21:46

Vzpoměla jsem si na jeden zážitek z dětství...

U dědy a babičky na zahradě byla veliká kupa písku. Často jsme si tam se sourozenci hráli, dělali tunely a podobně, no a občas se našlo něco zvláštního...říkali jsme tomu mumie. Když jsme jich měli víc, dali jsme je do pěkné krabičky a šli se pochlubit nálezem *pusa*. Od dědy jsme dostali "fén" a babička nás vydrhla Solvinou. Naše mumie totiž byli vysušená kočičí ho*na *smich*.

Pokaždé když tenhle dáreček najdu na záhonu, si na mumie vzpomenu...

Datum: 08.11.15 08:00

Dětství bylo krásné ,ale nebezpečné.Když si vzpomenu ,co jsme všechno vyváděli.Bydlel jsem na vesnici, v polovičním statku, kde JZD mělo uslkadněné ve stodole stroje. Co jsme se tam nalítali, na patro ,dolů,jednou jsem se nohou napíchl na lištu sekačky ,až se mi tam hýbalo maso .Žádný doktor,copak na to byl v zápalu boje čas.A těch lumpáren.Staré babce jsme tloukli na dřevěný plot tak dlouho ,dokud nevylezla ,zanadávala si ,ale protože jsme se schovali zase zalezla a znovu.Nebo cestou ze školy- 3km-jsme si ještě jeden zašly ,abychom mohli zlobit pána.Lehli jsme za plot zahrady a řvali jsme ,vylez dědku herendáckej,on už z nás byl tak neštastnej ,že střílel i vzduchovkou.Cestou domů se skákalo po složených sněhovkách a když přišel cestář do školy pro úhradu škody,největší šprtny se nepřiznaly a doma byl vix.Když jsme zahájily útok na sousedovy kuřata prakama a několik jich nepřežilo, když jsme chodili na holoubata přes cizí dvůr až do kolny a udělali si vlastní holubník z kterého stejně všechno odletělo zase domů To bych mohl vyprávět ještě hodně dlouho. Dneska se jevím v očích svých vnoučat jako vzorný děda ,ale co dřív to nesmí ani vědět.

Datum: 08.11.15 10:07
avatar

Bylo mi tak asi pět let, byla jsem nemotorné tlusté děvčátko. Přijela k nám rodinná známá s dcerou. Ta byla asi o sedm let starší než já. Byla zima a my se vydaly sáňkovat. Ne na blízký kopeček, kde jsem to znala. Šlo se na pořádný kopec. Toho kopce jsem se bála. Ještě nikdy jsem tam nejela na saních vpředu, natož abych jela úplně sama. Před jednou jízdou mě kamarádka přesvědčila, že jednou se začít musí, že si mám sednout dopředu, že ona to zezadu uřídí. Ale podvedla mě. Jela jsem sama. A jela a jela... ... až do potoka. Živě si dodnes pamatuji, jak jsem seděla téměř po pás ve vodě, nehýbala se, jen si prohlížela ledové kry podél břehů. Přítomné děti mě vytáhly. Plyšový kožíšek, kamaše, filcové botičky - všechno to bylo nacucané vodou. Znova mě posadily na sáně a frčelo se domů.

Další už vím jen z vyprávění. Někdo z rodiny zaběhl do hospody pro rum, nalili trochu do mě a strčili mě do peřin. Možná zabrala léčba rumem, možná jsem byla odolná. Vůbec jsem to neodstonala. Když si dnes někdy s kamarádkou na příhodu s úsměvem vzpomeneme, obvykle to končí jejím prohlášením: Nemohla jsem tušit, že tak velké děcko bude tak blbé.

Datum: 08.11.15 11:37
avatar

no já si vzpomínám na pěkný zážitek, kdy jsme byli v Tatrách, ve Velické dolině. S jedním klukem jsme se ztratili, že si vylezeme nějakou stěnu. Jsme lezli, lezli a mě uklouzla noha zrovna když jsem druhou přešlapoval. Držel jsem se sice oběma rukama, jenže pod levou se odlomil kus kamene a já jsem žuchnul a zůstal viset na dvou prstech pravé ruky. Pode mnou dlouhý strmý spád a v hlubinách pod ním suťoviště. Nebylo mi zrovna do *smich* a nějak mě to skalní horolezectví v tu chvíli přestalo bavit.

 

 

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.