Vaše zážitky z dětství? Pochlubte se!

Já z dětství hodně vzpomínám na hry se ségrou. Na zahradě, na písku, v pokoji "na něco". Postel byla loď, x hodin jsme byly schopné "plavit se rozbouřeným mořem" a nesmět tedy vystoupit postele (pardon, z lodi!). Jak jsme vyházely šatník (i mámě ) a převlékaly se za orientální princezny. Každá věc, cetka, šátek, prkýnko v kuchyni, všechno bylo najednou něco jiného. Bunkry mezi psacími stoly. Make-up, voňavky, improvizované "rande". Průšvihy na zahradě, ulomené větve, pes co s námi musel vydržet, chudák!

Je mi do breku, když lidé plánují jen jedno dítě. Jak omlouvají svoje sobectví (ano, pokud nejsou vážné důvody, tak je to sobectví) tím, že dítě bude přece chodit do školky, do školy, na kroužky a že bude mít dětské společnosti dost. To dítě totiž nikdy nepozná plánování tajné noční párty (ano, nakoupily jsme čokoládu a limonádu, týdny to schovávaly ve skříni, protože měla být každou noc párty... a stejně jsme spaly jako dřeva ), nepozná tyhle věci, které se mohou dít jen doma, když se máma nedívá. Moje ségra mě udržovala dítětem, bez ní bych tyhle všechny věci nezažila. Bez ní BYCH SI NEHRÁLA. Bohužel i ona plánuje jen jedno dítě a já nemám odvahu se jí zeptat, jestli tohle všechno, co bylo tak důležité pro mě, bylo pro ni zbytečné, že o to chce svoji dcerku ochudit.

Mindo, ano, přesně tak to je. Sourozenec je spojenec... až do konce života. Pokud se tedy něco nepodělá, to máme v rodině taky.

Já v současnosti ségře holku často hlídám, a troufnu si tvrdit, že beze mě by to měla o něco těžší (a já bych to měla v některých ohledech těžší bez ní). Ona by si samozřejmě poradila, ale měla by vše složitější - v práci a tak. Přitom vím, že ona si je toho vědoma, a přesto chce pro svoje dítě život jedináčka. Sourozenectví je vztah "na furt", to tak časté u kamarádů nebývá. A to jsme nebyly ukázkové sestry, od mojí puberty jsme se dost nesnášely a v dospělosti jsme si dlouho neměly moc co říct.

Já chápu, že někdo sotva uživí jedno dítě. Že má zdravotní problém a matce hrozí riziko. Že hrozí vážná genetická vada nebo nemoc. Nebo že má někdo z porodu panickou hrůzu. Nebo i třeba to, že oba rodiče jsou jedináčci a myslí si, že je to pro dítě dobré. Ale je mi 30, kamarádky rodí jako o závod, a spousta z nich - dobře zajištěné rodiny, vysoké vzdělání - chce jedno dítě. Proč? Protože je jim v těhotenství nepohodlno, protože musí rok k dítěti vstávat v noci, protože jim to tak trochu obrátí život vzhůru nohama. To nechápu a je mi z toho smutno.

s tím, jak je sourozenec důležitý, asi máte pravdu... měla jsem bráchu o 6 let staršího, ale i tak hrál velkou roli v mém dětství... bydleli jsme v praze pod vyšehradem a v křovinách pod hradbami se odehrávaly důležité hry a války našeho dětství - bylo tam dost cikánů, kteří si v bandách troufali, a brácha prý byl na mě neskutečně pyšný, když mu jednou takováhle banda zahradila cestu a já se před ně prý neohroženě postavila, že mýho bráchu teda fakt bít nebudou, nebo si to s nima vyřídím - a protože jsem byla úplně mrňavá holka, byl to pro ně takový šok, že jsme stihli v pohodě utéct... taky jsme si tam stavěli bunkry, v zimě bobovali po cestě z kopce, polité vodou, aby tam byl led - boby byly prkýnko s přišroubovanými bruslemi... taky znám z vyprávění, jak naše máma oblíkala bráchu, aby vypadal hezky (byla švadlena), on se za to styděl a ráno před školou si to pěkné oblečení slíknul a nacpal pod pumpu na dvorku - do školy chodil jen v trenýrkách a tričku a provalilo se to, až když si paní učitelka pozvala rodiče do školy, že jako takhle ne...

To mi připomíná rozebírání celého obýváku, když rodiče byli v práci a já byl sám doma... Všechny matrace z gauče šly okamžitě ven, přehodit to přes stůl, kolem stolu naskládat židle, hodit přes to deku a schovat se tam. A ano! Zem je žhavá láva a nikdo se jí nesmí dotknout, samozřejmě tam nakonec každej spadnul, protože jeden skočil, druhej skočil za ním a stáhl ho s sebou dolu do "lávy" .
Velmi rád bych se vrátil zpět do těchto dob a znovu si zahrál na "Zem je žhavá láva" nebo si postavil úkryt z matrací a všeho možného, co se doma dalo najít .

Na jeden zážitek vzpomínám ráda, jako slušně vychované dítě jsem se nejraděj kamarádila s těmi ne moc vychovanými a nejvíc super bylo, když mě moji cigánští kamarádi učili v první třídě žebrat. Polovina z nich byly děti kolotočářů a díky tomu, jsem na kolotoče chodila zadarmo. Rodiče se mohli zbláznit ale já vím, že na aktovce se dá sáňkovat, že se místo školy dá chodit krást ovoce do zahrad. Přešlo mě to v šesté třídě, až tam jsem pochopila, že tudy cesta nevede.

Můj táta byl mimo jiné taky divočák a jednou mě taky nechal v lese, páč jsem byl katapultován ze zadního sedadla kývačky. Nevšimnul si. Prý blbý kořen přes pěšinku. No, ale pak jsem se sám naučil sám chodit na hřiby. Raději pěšky. Ale poprvé jsem motorku řídil už v deseti. To teda byla ta správná prča!

Nerad vzpomínám, jak mi brácha ukazoval, že alpa dokáže hořet. Namočil si kus látky do alpy a zapnul plynový vařič. Začalo ho to pálit, hodil mi to na tvář - až mi shořely vlasy, uplácal oheň a utekl z domu. Já byl v nemocnici jen chvilku ...

Nicméně na oheň jsem nezanevřel - s kamarády jsme se hrávali na hasiče a podpalovali smeťák. To se nám moc hodilo, když jednou na procházce cca 8 raubířů jsme potkali pána, který vypaloval trávu nedaleko lesa. Nejdřív nás vyhnal, pak nás prosil o pomoc. Uhasili jsme to 2 metry v lese po cca hodině a shoření několika oblečení...

Vzpoměla jsem si na jeden zážitek z dětství...

U dědy a babičky na zahradě byla veliká kupa písku. Často jsme si tam se sourozenci hráli, dělali tunely a podobně, no a občas se našlo něco zvláštního...říkali jsme tomu mumie. Když jsme jich měli víc, dali jsme je do pěkné krabičky a šli se pochlubit nálezem . Od dědy jsme dostali "fén" a babička nás vydrhla Solvinou. Naše mumie totiž byli vysušená kočičí ho*na .

Pokaždé když tenhle dáreček najdu na záhonu, si na mumie vzpomenu...

Dětství bylo krásné ,ale nebezpečné.Když si vzpomenu ,co jsme všechno vyváděli.Bydlel jsem na vesnici, v polovičním statku, kde JZD mělo uslkadněné ve stodole stroje. Co jsme se tam nalítali, na patro ,dolů,jednou jsem se nohou napíchl na lištu sekačky ,až se mi tam hýbalo maso .Žádný doktor,copak na to byl v zápalu boje čas.A těch lumpáren.Staré babce jsme tloukli na dřevěný plot tak dlouho ,dokud nevylezla ,zanadávala si ,ale protože jsme se schovali zase zalezla a znovu.Nebo cestou ze školy- 3km-jsme si ještě jeden zašly ,abychom mohli zlobit pána.Lehli jsme za plot zahrady a řvali jsme ,vylez dědku herendáckej,on už z nás byl tak neštastnej ,že střílel i vzduchovkou.Cestou domů se skákalo po složených sněhovkách a když přišel cestář do školy pro úhradu škody,největší šprtny se nepřiznaly a doma byl vix.Když jsme zahájily útok na sousedovy kuřata prakama a několik jich nepřežilo, když jsme chodili na holoubata přes cizí dvůr až do kolny a udělali si vlastní holubník z kterého stejně všechno odletělo zase domů To bych mohl vyprávět ještě hodně dlouho. Dneska se jevím v očích svých vnoučat jako vzorný děda ,ale co dřív to nesmí ani vědět.

Bylo mi tak asi pět let, byla jsem nemotorné tlusté děvčátko. Přijela k nám rodinná známá s dcerou. Ta byla asi o sedm let starší než já. Byla zima a my se vydaly sáňkovat. Ne na blízký kopeček, kde jsem to znala. Šlo se na pořádný kopec. Toho kopce jsem se bála. Ještě nikdy jsem tam nejela na saních vpředu, natož abych jela úplně sama. Před jednou jízdou mě kamarádka přesvědčila, že jednou se začít musí, že si mám sednout dopředu, že ona to zezadu uřídí. Ale podvedla mě. Jela jsem sama. A jela a jela... ... až do potoka. Živě si dodnes pamatuji, jak jsem seděla téměř po pás ve vodě, nehýbala se, jen si prohlížela ledové kry podél břehů. Přítomné děti mě vytáhly. Plyšový kožíšek, kamaše, filcové botičky - všechno to bylo nacucané vodou. Znova mě posadily na sáně a frčelo se domů.

Další už vím jen z vyprávění. Někdo z rodiny zaběhl do hospody pro rum, nalili trochu do mě a strčili mě do peřin. Možná zabrala léčba rumem, možná jsem byla odolná. Vůbec jsem to neodstonala. Když si dnes někdy s kamarádkou na příhodu s úsměvem vzpomeneme, obvykle to končí jejím prohlášením: Nemohla jsem tušit, že tak velké děcko bude tak blbé.

no já si vzpomínám na pěkný zážitek, kdy jsme byli v Tatrách, ve Velické dolině. S jedním klukem jsme se ztratili, že si vylezeme nějakou stěnu. Jsme lezli, lezli a mě uklouzla noha zrovna když jsem druhou přešlapoval. Držel jsem se sice oběma rukama, jenže pod levou se odlomil kus kamene a já jsem žuchnul a zůstal viset na dvou prstech pravé ruky. Pode mnou dlouhý strmý spád a v hlubinách pod ním suťoviště. Nebylo mi zrovna do a nějak mě to skalní horolezectví v tu chvíli přestalo bavit.