Zážitky, které by mohly skončit smrtí?

Máš prostě velké štěstí v neštěstí a kdo ví jak dlouho ho ještě budeš mít
Já dřív měl takové problémy se srdcem, přesněji arytmii nebo jak se tomu říká a v nějakých +/- 12 letech jsem se hrabal ve zdroji od PC do kterého jde 230V pokud se nepletu a ten kryt toho zdroje se asi dotýkal nějakého kontaktu a mnou vesele prošlo celých 230V, měl jsem od toho tehdy pěkně popálený palec a byl jsem celkem v šoku asi 10 minut, přeci jen... Držel jsem to skoro 8 vteřin a nemohl se toho pustit, takže by se dalo říct, že jsem měl taky celkem štěstí.
A jinak si na nic dalšího asi ani nevzpomínám, kromě toho, že mě jednou málem přejelo auto, když jsem do křižovatky vlítnul na kole bez brzd.

Jak se to veme, celý život je loterie, kdy člověk neví kdy a kde se mu něco stane.

Už moje narození bylo na pokraji přežití, teď ale nevím jestli sem měl to štěstí že jsem z toho vyvázl, nebo sem jenom utekl svému osudu. Dočasně.

Dvakrát sem utekl od nárazu auta. Situace na které nikdy nezapomenu. Bylo to o chlup.

Úrazu elektřinou bylo několik. Pád z výšek, přeceňování svých schopností na bicyklu bylo také více než dost. Pak jsem se z toho dloho vzpamatovával.

dneska jsem opatrnější.

Můj největší "zážitek" je pád ze 4 podlaží do výtahové šachty, hasiči to změřili na necelých 14m. Jednou stačilo, nikomu to nepřeji a dík mé memoci RS se všichni diví, že jsem to vůbec přežila, já si toho příliš nepamatuji, minimálně měsíc mám mezeru. Pád na Silvestra v kuchyni , zlomený krček-výměna kyčelního kloubu si pamatuju až moc dobře a ani takovou "maličkost¨" nikomu nepřeji.

Jejda Bruno, to je zase otázka... Jako žena jsem zažila porod - pokud bych rodila v době, kdy ultrazvuk byl neznámým pojmem, nezachrání mě, ani dítě...

Jak to myslíte, Liduš?

jako děcka jsme skákaly po dvou střechách - byly docela blízko sebe, jednou mi podklouzla noha a já nedoskočila - ale spadla jako švestka dolu tak 4 metry, měla jsem jen vyražený dech a malilinký otřes mozku, pak jsem při opravdu velký bouřce na kopci vběhla na volné prostranství a blesk udeřil asi 20 metrů ode mne do stromu - do rána shořel.. Při autoškole mi učitel stoupl na brzdu, kvůli ženským na přechodu, které se jen vybavovaly a vůbec přejít nechtěly.. a napálilo do nás auto zezadu.. taky se nic nestalo, vždy jen pár modřin..naštěstí - ale taky to mohlo skončit pokaždé úplně jinak..

S tím vlakem - to jsem šla na brigádu ve městě, kde jsem to neznala, byla tma, a já jsem se rozhodla zkrátit si cestu přes koleje, který jsem myslela, že se nepoužívají, hodně zarostlý, zanedbaný, pak jsem sešla z kolejí a asi po deseti sekundách kolem mě projela v úplné tichosti mašina, nesvíitla já jsem nebyla osvětlená.. to by taky nemuselo dopadnou dobře.. Alespoń se z toho snažím poučit ..

A na to bych skoro zapomněla, asi před rokem jsem přecházela v centru přes přechod, paní zastavila, čekala až lidi přejdou, já šla poslední.., pak se koukala někam dolu, možná do telefonu, a už jsem věděla, že startuje, nekouká -abylo mi jasné co se stane, pěkně mě nabrala na kapotu. První co mě napadlo bylo - to je trapas, druhý, snad se mi nerozbije drahé Chardonnay pro kamarádku k narozeninám..a pak už jen au, zase jsem z toho vyvázla bez úhony, jen s modřinou, ale jak nemám ráda pozornost a všichni na mě koukali.. ženská se na mě podívala, udělala velké ooo pardon a já jako blbka, to nic.. a odjela..

jako malá holka (nepamatuju se na to) jsem vystoupila z vlaku do cesty projíždějícímu rychlíku - brácha mě prý strhnul zpátky... pak jsem se starším bráchou a klukama lezla po lešení kolem "nohy", když se stavěl nuselský most a spadla z výšky asi 20 metrů - padala jsem postupně po těch rourách lešení, takže ne přímý pád a výsledek jen modřiny apod., rodiče se to nikdy nedozvěděli... víc mi nenapadá, až před 3 lety havárie s autem na náledí, několik kotrmelců mezi stromy do pole, auto totál a já jenom pomlácená, víc štěstí jako rozumu ...ale zajímavé je, že v letech, kdy jsem sama vychovávala dceru, jsem měla pocit nedotknutelnosti - jako že se mi nemůže nic stát, protože ji musím nejdřív vychovat - možná i proto jsem na sebe byla opatrnější...

V Sarasotě mě a mého kamaráda za bílého dne předjelo auto a prudce zabrzdilo, z auta vystoupili dva černí a jeden z nich mi namířil pistoli k hlavě skrz okýnko spolujezdce. Prý jim někdo volal, že v jejich čvrti dělám fotky a ptali se proč to fotím a řekl ať táhneme a pokud nás ještě někdy uvidí, tak budeme mrtví. Řval mi to do ucha a přitom na mě mířil. Můj telefon ale nechtěli a ani nic víc,nesnažili se nás okrást. Hned jsme od tama vypadli, bylo mi z toho strašně zle. V té samé čtvrti byli zavražděni dva britští turisté. dailymail.co.uk/...

Další zážitek: Nechal jsem se lodí vysadit na poloostrově Caladesi, bohužel jsem však neměl u sebe mobil a čas poslední plavby nazpátek jsem mohl jen odhadovat, mělo to být v 19h a já tam přijel kolem čtvrté. Užíval jsem si pláž na boogie boardu pěkně dlouho a kolem bylo celkem dost lidí. Pak mě to přestalo bavit a vydal jsem se na stezku do pralesa a když jsem se vracel, nikde nikdo. Z mapky jsem si pamatoval, že jedinou cestou nazpátek bylo ujít pěšky skrz tropický les a podél pláže v úplné tmě asi 5km a to ještě do úplně jiného města. Ti lidé se vůbec nestarají, jestli tam někdo zůstal. Došla mi voda a také jsem snědl poslední banán. Nebylo tam co jíst a pít. Bohužel jsem zrovna v ten den zapomněl vzít mobil. Ještě jsem se pro něj mohl vrátit, ale vykašlal jsem se na to. Zůstal jsem chvíli sedět na pláži a přemýšlel co bude, zatímco slunce zapadalo. Ono se to zdá, že 5km není moc, ale nevidíte vůbec nic, všude jsou komáří, ze kterých šílíte, a to místo je vyhlášené výskytem čtyř-metrových chřestýšů. Byla příšerná vlhkost vzduchu. Do toho slyšíte všude šustění a cvrkání, nebo něco jak pobíhá kolem vás. Když jsem prošel prales, musel jsem se ve tmě brodit po pás ve vlnách, protože voda již zaplavila břeh. Musel jsem opustit boogie board, dost to obtěžovalo. Několikrát jsem šlápl na ostré úlomky mušlí, tak jsem šel dál do vody a plaval podél břehu několik desítek metrů s myšlenkou, že tam bude žralok. Potom jsem již rozeznal písčitou pláž a v dálce viděl světla hotelů a budov, tak jsem doplaval ke břehu a šel pěšky. Došel jsem k hotelu, kde jsem si od někoho půjčil mobil a odkud jsem zavolal známého, který mě přijel odvézt. Byl jsem totálně zničený, nohy rozedřené, bez bot a doštípaný od komárů. Po setmění tam jsou komáři i přímo na pláži! Celá cesta mohla trvat asi 3hodiny. Ještě několik dní po tom zážitku jsem si nemohl nic obout, kvůli ranám. Byl to hodně vzrušující zážitek a jediné, co v tu chvli cítíte je samota, bezmoc a vůle se z toho dostat.

Já to trochu odlehčím, i když u toho jde taky o kejhák. Táta jednou řekl, když mne viděl na houpačce, že se diví, že přežil svý dětství. Pak už se raděj nedíval. To mi bylo asi 9 let. Houpala jsem se co nejvíc to šlo a u předhupu jsem vyletěla z houpačky, abych obloukem dopadla přesně do malýho pískoviště s vysokou dřevěnou obrubou.

Jindy jsem lezla na třešně. A ačkoliv jsem byla hubená, zlomila se pode mnou větev a já po volném pádu zůstala viset na gumě od tepláků na plaňce od plotu. Pak mne to protočilo a horních 10cm tepláků zůstalo nahoře a já "bezpečně"spadla.

A do třetice. Zírala jsem jako sedmiletá do vosího hnízda. Najednou do něj jeden kluk mrsknul houbu. A já letěla ze svahu do potoka s desítkami vos ve vlasech, za krkem a po těle. Noční hlídka místo hlídání tábora tehdy ledovala moji opuchlou hlavu, abych se neudusila.