Vracíte se rádi do dětství?

Nevracím, mně v dětství dobře nebylo... občas vzpomínám na čas prožitý s babičkou (hodně se mi věnovala), ale jinak ne.

Ne že bych se měla špatně, to vůbec ne. Ale byla jsem neustále vynervovaná z toho, co mi kdo řekne, za co mi vynadá, co mi kdo bude radit a nařizovat... dospělácký život, ačkoliv přináší samozřejmě plno starostí, je unikátní v tom, že za svoje chyby jsem zodpovědná já - a když udělám chybu, tak si to "sežeru" jen a jen já a nikdo mě za to nehubuje a nemusím si kromě následků dělat starosti s tím, jak na to budou reagovat jiní, jak to říct doma, jak snést kritiku...

Pod tohle bych se mohla podepsat, vlastně jsem chtěla napsat něco hodně podobného, jako "naufrago"... moje dětství nebylo vůbec hezké, ale chvíle, kdy jsem byla s babičkou, byly nádherné, vlastně mi nahrazovala rodiče. Takže pokud vzpomínám, vzpomínám na ni a na okamžiky s ní. A jinak, pokud je mi těžko, vracím se do období, kdy mi bylo tak zhruba 16 a měla jsem kolem sebe konečně partu fajn kamarádů, kteří se shromažďovali ve farnosti, kam jsem se přestěhovala. Ano, to byly krásné doby... a pak na chvíle, kdy byla moje dcerka malá a všechno bylo ještě dobré. Ale na dětství ráda nevzpomínám...

Také se do dětství nevracím ráda. Být dospělým je v mnoha ohledech "blbý". Staráš se sama o sebe, máš za sebe zodpovědnost. Ale stejně ne. Málokdy si vzpomenu na to, jak jsem byla malá. Snad jen pár let zpět. Když jsem byla na gymplu, tak si vzpomenu, jak to tam bylo fajn. Ale jen na ten gympl, na učitele, atmosféru tam. Ne na domov, nebo tak něco podobného.

To už je to tak dávno? Pamatuju si, jak jsme si psali interní poštou, když jsi ještě chodila na gympl.. Tyyy jo, fakt to letí...

lidé se rádi v myšlenkách vrací do dob, kdy byli šťastní a každý to má jindy - někdo v dětství, někdo při prvním zamilování, když byly děti malé atd. apod. - i já se ráda vracím v myšlenkách do dob, kdy jsem byla šťastná a svět se mi zdál nádherný... je to přirozené také přeji krásný den - u nás je nádherně slunečně a barevno

Určitě si zavzpomínám ale znovu bych se tam vrátit nechtěla.Krásnou ledovou ale zalitou sluncem i vám.

Měla jsem krásné dětství. A čím jsem starší, tím častěji na něj vzpomínám.

Já se rád vracím,vzpomínám si třeba jak jsem nenáviděl školu,nebavilo mě to tam,připadalo mě to dlouhé...Teď si říkám co bych za to dal,chodit do školy od 8:00 třeba do 13:00,někdy i déle.V době kdy člověk musí být v práci od nevidím do nevidím rád vzpomínám třeba na "nenáviděnou" školu...

Počasí máme taky krásné...

Je zajímavé, jak paměť pracuje. Když jsem byla ve vleku životních událostí a měla co dělat kormidlovat ho, tak jsem na dětství příliš nevzpomínala. Ale teď, najednou, nějaká vůně, nějaký tvar nebo příhoda vytáhne z paměti příhodu, jako když vytáhneme knihu z knihovny. Vím přesně, co jsem měla na sobě, kdo u toho byl, jak to tam vonělo a tak. Je neuvěřitelné, kolik podrobností někde v koutečku paměti uvízlo. Třebas se mi vybavilo, aniž bych o to stála, jakou noční košili měla moje maminka. Chladivou, hladkou, hedvábnou, broskvovou, se zavazováním za zády. A takové věci, víc, jak před 60ti lety! Šílené! Ale co jsem měla včera k obědu?! To musím hodně přemýšlet.

Ano, ráda se vrátím do dětství.

Nyní to dělám přes své děti. Děti totiž omlazuji.