Jste v teto dobe stastni?

- před sto lety to taky stálo za "ho*no" !

- no já tedy šťastná jsem - ono je taky důležité si uvědomit rozdíl mezi tím, co máš a tím, co by tě všechno mohlo postihnout. I když - člověk k tomu možná dospěje až ve zralejším věku.

Řekl bych "doba jiná, lidi stejní" Jen jsou ti špatní více vidět.

Já to řeším staráním se o svou rodinu. Snažím se mít svůj vlastní svět, pro který je důvod žít. A když někdo v okolí potřebuje pomoc, snažím se být užitečný. Znám pár lidí, co to mají stejně. Odmítám však pomoc neznámým lidem ve smyslu finančních dotací, DMS apod. Pokud pomáhám "charitě" - tak buď materiálně nebo fyzickou pomocí.

Je mi kolikrát líto zubožených dětí nebo žebráků na nádraží. Nikdy jim ale nedám ani korunu - raději jdu za prodejcem Nového prostoru a koupím si noviny za padesátku. Vím, že ten člověk je někde registrován a snaží se přežít.

Jo a doma můžu manželce s klidem říct "jsem s tebou šťastný"...

Otázka zní jestli jsem štastný?Záleží z kterého pohledu se to bere.Politiku ,penízky a chování lidí k sobě jsme nedavno podrobně probírali .Řekl bych ,život máme každý jenom jeden a dobu musíme žít takovou jaká je, potom už je jenom na nás ,jestli si tu chvilku tady budeme kazit rozčilováním .Snažím se být štastný -v kruhu své rodiny, nacházet si zajímavé a potěšující věci.Když si vzpomenu na ty moje strejčky ,babičky , kterým po válce nebylo určitě do zpěvu a přesto si nenařikali ,nešířili kolem sebe pesimismus ,vanula z nich vlídnost i by se dalo říct radost ze života.Až dokážeme být také takoví bude nám i v téhle době všem dobře.

Tady někdo dobře nepochopil co jsem myslel.Vůbec nejde o to ,že po válce bylo dobře ,ale jak to ti lidé dokázali zvládat.Byli prostě jiní.Podle mého názoru se dneska o všem rokuje ,vše se rozpitvává, zatím co ti staří na to neměli čas, proto věc vyřešili,i když někdy podivně ,a šlo se dál.Vždyt tohle věčné dohadování také na spokojenosti nepřidá.

Pokud máte na mysli blahobyt, pak vřele souhlasím s první odpovědí. Bodovat nemůžu, nemám zobrazeno tlačítko "dobrá odpověď".

Fifi, lidi se chovají a blablabla. Lidi, to je každý z nás. Každý se svými nároky, se svým životem, většinou zahleděným do sebe. Všichni říkáme oni. Ale my všichni jsme ti, ze kterých má někdo jiný smutek, depky. Každý z nás je důvodem špatné nálady někoho jiného, který take je důvodem špatné nálady. Všichni jsme ONI. Nohavicu miluji a znám. Jen si uvědomte, co zpívá. O čem a o kom zpívá. Pak totiž na ty, o kterých zpívá, přišel pogrom. A nikdy tihle lidé neměli na růžích ustláno. Tak jak někdo vzpomíná na 1.republiku s nostalgií. Moje maminka říkala: "Přála bych ti, vidět ty nezaměstnané, vyřazené havíře se zaprášenými plícemi a lunzochem (TBC) a jeho děcka v hadříkách, bosky. Pak bys jinak vzpomínala." Každá doba má svá neštěstí, své tragedie, o kterých nevíme. No, schválně, víte, jak žije babka ve vašem domě? Víte jestli nepotřebuje vaši pomoc? Byť by se jednalo o kousek řečí nebo chvilky pozornosti? Pro ni jste totiž ONI.

Babkazov, lépe se to snad ani napsat nedá.

Já jsem. Mě se nikdy nevedlo líp, než teď.

Před sto lety byste se narodila rovnou do první světové války, pak byste si užila fašismus, protektorát, druhou světovou, nakonec byste si se vším všudy vychutnala celý socialismus a dnes už byste byla dávno na hřbitově.

Celá historie lidstva obnáší války, mordování pro pár grošů nebo akrů půdy, podlost, všiváctví, krutost a bezcitnost všeho druhu. Tak tomu bylo, je a bude. Proč tomu tak je? Kvůli penězům, touze po moci a protože takoví prostě jsme (Pavel Frýbort). Před sto lety bych se narodit nechtěl, dostat žlučníkový záchvat, prudký zánět dásně, nebo slepáku se rovnalo něčemu nepředstavitelnému, např. smrti. Štěstí jakožto stav mysli vychází hlavně zevnitř.

Ano, jsem. Pokud tedy bude sloužit zdraví. O to ostatní se dokážu postarat. A před 100 a více léty to tady rozhodně lepší nebylo. To nás akorát dnes pálí dobré bydlo.

Někdy ano, jindy ne, jsem houba a vstřebávám vše špatného, co se děje, nemůžu si pomoct..:/

A ve které době by měli být? Jaké kdyby? Patleš dohromady kupu věcí. Je to přece o člověku zda se považuje za šťastného a co pro to udělá, nebo bude smutný, nadávat... na koho? Víš vůbec co bylo před 100 lety?

Byla jsem šťastná tehdy a jsem i nyní.

Musím doplnit, že dnes jsem šťastnější jelikož cizí kočka u nás v koši se senem povila 6 koťat, našli jsme je dnes už vidí, jsou nádherná.

Já docela ano. Chvílemi je mi hodně dobře, chvílemi je to slabší. To záleží na tom, na co začnu myslet. Už bych ale nechtěla být mladá. Ale kdybych se musela vrátit do svých mladých let, zase bych chtěla prožít ten svůj život. Nechtěla bych jiný. Ať to bylo jak to bylo, stálo to za to.

Snažím se být šťastná. je to dřina a bez práce to nejde.Když jsem byla mladá, šlo to lehčeji, protože pomáhaly okolnosti- stavba domu, porod, dítě, to byly silné radosti. Teď se je snažím nahradit jinými okolnostmi.

Poměr pocitu štěstí a neštěstí je otázkou chemie mozku a jejich poměr je dlouhodobě nezávislý na okolnostech. Před sto lety byste zašel na tuberu, případně by Vás otrávili plynem v zákopech. Žádné výhra.

Jak bych to napsala. Lidi většinou nemají možnost si vybrat dobu, ve které chtějí žít. A pokud budou celý život jen na všechno nadávat, tak jak ten život prožijí? Jsou přeci v životě chvíle, které jsou pěkně, ne?