V diskuzi o tom, zda děti mají platit nájem rodičům, když je dům jejich, poradte.cz/... mě napadlo, jak to je s pomocí navzájem. Jak to máte vy? Pomáháte rodičům, rodiče svým dospělým dětem? 
Tou pomocí myslím fyzicky i finančně. O dětech ve škole a na studiíích asi moc řeč nebude, ikdyž vlastně hodně studentů pracuje, aby pomohli svým rodičům. Podporujete někoho nebo někdo podporuje vás? Jak to máte zařízeno?
0x
Pro mě je hrozná představa dát rodiče do domova důchodců, to že lidé péči o ně nezvládají nebo nestíhají je většinou jen výmluva. Rodiče nás také nedali do domova, také si museli ledacos odepřít, a takto s nimi ve stáři naložit je hrozné
Až od představ přejdete k realitě, tak změníte názor. Zatím vše posuzujete jen z jednoho úzkého úhlu pohledu.
V situaci, kdy máte rodiče, kteří vyžadují intenzivní péči a zároveň nezletilé děti, které jsou na vás závislé, tak to nemusí být vůbec výmluva. Obzvlášť tehdy, kdy ani nebydlíte s rodiči poblíž.
Kupříkladu můj otec je o 30 let starší a já jsem měl dceru ve 33 letech. V okamžiku, kdy má dcera dosáhne plnoletosti, bude mít otec přes 80 let. Matka je o něco málo mladší. Bydlí několik desítek kilometrů daleko. Dost možná se v té době budou schopni postarat sami o sebe, dost možná ale ne. A teď se musíte postarat o všechny, musíte chodit do práce, protože v té době ještě bude minimálně nesplacená hypotéka. Navíc děti dost možná půjdou na studia. Ono to není tak jednoduché, jak to tady malujete. Pochopitelně bych nerad dal rodiče do domova důchodců, pokud sami nebudou chtít, ale pokud bych to nezvládal sám, asi bych to řešil spíše někým cizím, komu bych zaplatil za to, aby mě zastoupil. Pomáhat samozřejmě budu, jak budu moci. Ale někdy to může být prostě problém.
cicko, kovis - souhlasím, přesně to jsem si taky říkala... já už takovou situaci prožila - s dcerou v 1-pokojovém bytě, chodila jsem do práce, máma umřela a otec očekával, že nastoupím na její místo - on byl vždy trochu despota - tak jsem vždy po práci jela k němu s nákupem, vozila mu jídlo, vyžehlené prádlo, uklízela mu, stříhala ho atd... už to byl záhul, a když začal mít zdrav.potíže toho rázu, že přes den omdlel a upadl, nebo měl slabou mrtvičku apod. - byla jsem moc šťastná, že se mi ho podařilo umístit do domova, kde měl celodenní péči... jak jinak bych to mohla řešit? a to jsme bydleli v 1 městě...
0x
Mně pomáhá syn. Má ženu a malé dítě a bydlí hodinu cesty ode mně. Skoro každou sobotu přijede a udržuje dům. Bez něj bych se musela vystěhovat. Jenom nevím kam. Do domova důchodců nechci a bydlet blíž synově rodině by nebylo řešení. Chtěla bych pořád bydlet v domě se zahradou, jenže jsem v něm sama.
0x
upřímně, nikdy bych nevěřila tomu, že se budu starat 6 let o svého otce, se kterým jsme si nikdy nerozuměli (mírně řečeno - byl to despota a terorizoval celou rodinu) a stalo se, po smrti mámy - přece jen to byl můj otec 
...on už není, teď pomáhám dceři s malým dítětem a budu doufat, že jednou mi to třeba někdo oplatí... 
0x
Hojte,
kdyz jsem bydlell u rodicu a mel praci, platil jsem samozrejme najem, nebot je to pruprava do osobniho zivota. 2,5k mesicne neni moc a clovek se hned lepe pripravy na ty 10k najmy 
. do toho jsem si sam varil z vlastniho. v sobotu me rodice zvali na obed no a pak klasicke prace na baraku, sekacka, kultivator, drevo, hrabe a hadice raz za cas kdyz jsem byl pozadan.
oplatkou my bylo napriklad ze strany tatinka zapujceni vozidla kdykoliv jsem potreboval {benzin jsem si zaplatil podle km}, A tak to ma ku*** byt, cely zivot jsem neco dostaval a kdyz rodice potrebovali zrenovovat patro za pul mega tak jsem penize zapujcil. Ty mi vratili za cca 6 let.
Nyni ziju jinde. mame se radi i pres to, ze se vidime jednou rocne, a kdyz jsem se napriklad s jiz moji vlastni rodinou stehoval do noveho bytu, otec kdyz nas navstivil, tak nam privezl i elektrickou troubu, kterou jsme tam nemeli. Poridili jsme si kamna, a on nam dovezl kufr plny briket.
Proc? protoze je to tata jak ma byt a on vi, ze bych to pro nej udelal taky. 
0x
Pokud dcera studovala a bydlela doma, žádný nájem nám neplatila ale peníze si šetřila. Nemyslela jsem si, že budu "muset" podporovat dospělou dceru + dvě malé vnučky. Pokud si někdo myslí, že samoživitelky si od státu sáhnou na hodně peněz, mýlí se. Fyzicky na to mám málo sil, to děda nahrazuje dětem otce a chodí s nimi do cirkusu, divadélka...Moje matka zatím žádnou pomoc nepotřebuje, nestojí ani o to aby ji sestry umyly okna, prý ještě není tak stará (75) aby to nezvládla, spíš pomáhá ona mám (peče cukroví, ušije, zašije...) O pomoci manželovým rodičům raděj psát nebudu, zde se naplnilo bezezbytku, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán.
Pokud jsem pracovala, pomáhala jsem svým mladým. 
Starší jsem šetřila spoření mladých a ty peníze mi chyběly, protože jsem se rozvedla a musela jsem dokoupit to, co chybělo. Když se vdala a já se přišla k nim podívat, byla jsem na mrtvici. Matrace na zemi, dvě veliká akvárka s obrovskými rybami. Malá už byla na světě. V klidu jsme dali řeč a já spoření zastavila a dala jim.. 
S mladší jsme se držely, když ona, při studiu, začala učit angličtinu a masírovala. Odešla i ona a já vyměnila byt za menší. Každý víkend jsem cestavala za nejprve jedním a pak druhým nemocným rodičem. Bylo to vyčerpávající, protože jsem pak jezdila i ve středu. Byla jsem na pokraji sil, když odešli. Hned po pohřbu jsem přistála na onkologii. Vyhrabala jsem se z toho, protože byly tady pro mě. Bez jejich podpory bych nebyla. Dcery pomoc ani nepotřebovaly, nechtěly ji. Když jsem odešla do důchodu, tak to chvíli šlo, měla jsem něco našetřeno a spotřebiče jsem stihla pořídit nové. Pak už i ty došly, já musela koupit nové a úspory z velké části došly. V současnosti mám zakázáno kupovat dárky, povoleno mám jen dětem. I tak se snažím koupit něco zajímavého, spíše pro svůj dobrý pocit, abych nešla přát nebo pod stromek s prázdnýma rukama. Dcery mi pomáhají bezvadným způsobem. Jedna nebo druhá přiveze tu karton mlíka, tu tašku zeleniny, cukr, kus masa, toaleťák, rýži, máslo, jakože "bylo to za pár šestek v bezva akci, prosím tě, nedělej z toho vědu".
Opravy a malování, co nezvládnu sama,udělá syn kamarádky za mírnou úplatu. Nechci to po mladých, jsou stále v jednom kole. Jsem ráda nezávislou. Jsem moc ráda, že to zvládám takto. Ale bez nich, bez celé rodiny, se kterou jsem stále v kontaktu, by byl život naprd.
0x
Já a mí sourozenci pomáháme rodičům a prarodičům fyzicky, poradensky (různé smlouvy, dodavatelé energií, šmejdi atd.), případně díky možnostem motoristickým i odvozem, dovozem,... Rodiče a prarodiče nám pomáhají finančně (mají vlastní splacené rd a nízké náklady, takže ušetří).
Nemáme možnosti školky před 7 hod nebo po 16té hod. Nemáme možnost hlídání. Musíme tedy jezdit auty. Auto potřebuje servis a tankování. Dobrých 20% platů tedy dáváme na dopravu do práce. Za zbytek hypotéka, děti a jejich výbava a snaha o zdravý život. Vycházíme jen s odřenýma ušima a případné nečekané výdaje tedy lepí naši pra-rodiče.
Na druhou stranu se jim to také vyplatí - např. pokud bych nezkoušel rodičům pomoct, platili by stále ročně za plyn přes 60tis místo 35tis, místo plastových kvalitních oken by měli stále kastlová s molitanovým těsněním... Co mi za rok dají, to jsem jim 3x ušetřil...
0x
Milá babko, dohnala jste mně k slzám. Vzpomínám na moji zlatou nevlastní babičku, u které jsme bydleli, když jsme přišli z děcáku. Nevím, jak to zvládala, starat se o dvě děti, denně uvařit, vyprat. Já pak byla na internátě a jezdila jsem domů jen na víkendy a pak jsem se vdala a odešla za manželem do Prahy. Doma zůstal o 4 roky mladší brácha a když po maturitě narukoval na vojnu, tak babička do pár měsíců zemřela. Nikdy jsem jí neoplatila to, co pro nás udělala, nestačila jsem, měli jsme malé dítě a bydleli 600 km daleko. Její smrt mně velice zasáhla. Po 12 letech se nám narodil syn a když mu byly 2 roky vzali jsme si k nám mého tátu a doopatrovala jsem ho 10 let, až do smrti. Ke konci mi ležel po mrtvici a já zůstala z práce doma a pečovala o něj, jako o osobu blízkou. Brácha se zase v mezích možnosti staral o mámu a jezdil za ní, protože rodiče byli rozvedeni. Dcera se nám vdala do ciziny, děti nemá a jezdí každý rok na dovolenou a vždy přiveze dárků, až se zlobím. Syn má malé dětičky a tak jsme je hlídali po tři roky denně, když chodily do školky. Syn bydlí blízko nás, nechali jsme mu byt a šli jsme do domečku, který jsme si léta rychtovali na stará kolena. Když něco potřebujeme, tak syn vezme kamarády a pomůže, když je něco velkého potřeba a dcera synovi pomáhá s věcmi pro děti, hračky, oblečení, mlsky, nic po nás nechce, má hodného člověka a všeho dost a vždy říká, že je ráda, že nás má. Kdyby bylo trochu víc zdraví, tak už bychom měli snad vše v dokonalosti. Samozřejmě, že se řešily problémy, vždy za pochodu, ale dnes jsem spokojená a budu šťastná, když takto v klidu dožijeme.
Stařenko, děkuji za upřímnost. Stějně, řekněte, jak ty osudy se motají a točí a chvíli jdou rovně, jen aby nás nechaly nadechnout a nabrat sil a pak zase nás podrobí zkoušce odolnosti. Člověk bez rodiny snad ani nemá šanci na kousek štěstí.
doplněno 07.11.15 19:23:
Ano, je to tak. Bez rodiny je opravdu zle!
Milá babko, máte pravdu, chvíli je dobře, než přijde starost nebo nemoc, asi aby si člověk moc nevyskakoval. Všichni zde napsali svůj příběh i ten Váš je obdivuhodný, poprala jste se s nemocí, Liduš zase s úrazem, babajaga se stará o 90 letou tchýni a každý má něco. Je hezké, že si to můžeme sdělit a připomenout si, co pro nás naši blízcí udělali a čím jsme pomoholi zase my jim. Nejdůležitější v životě jsou vztahy s blízkými, s rodinou, čím jsem starší, tím pro mně víc znamenají, věci to nemohou nahradit. Mám doma v kuchyni na zdi cedulku:
, jenže to málokdo pochopí. Každý se žene za mamonem ale až se něco stane, teprve potom ten žebříček hodnot přehodnotí.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.