Umíte si zorganizovat svůj čas?

No jo, ale když je to nejdůležitější vlastně všechno? A člověk má jen dvě ruce?

Jsou věci které je nutné neodkládat a věci které řeším postupně rozhodně se kvůli tomu, že něco nestíhám nehroutím..Jsem v naprosté pohodě a je dobré nedělat vše sama a myslet si, že jiný by to dobře neudělal.Prostě rozdělit úkoly a pak je pohoda.

A v případě, že není komu rozdělit úkoly a člověk je víceméně na všechno sám? Tak jak postupovat?

Při prokrastinaci jsou priority houby platné. Ten, kdo touhle chorobou trpí (a choroba to skutečnš je) ví moc dobře, co je důležitější, a co může počkat. Jenže nemá dost pevnou vůli, aby neodkládal třeba i velmi důležité (pro něj nepříjemné) záležitosti na poslední chvíli. Například když odkládám (skoro rok) vypracování jisté důležité dohody, která musí bezpodmínečně být podepsaná do konce října a místo toho si vymýšlím jiné, v podstatě nedůležité činosti (přesazování kytek, zametání schodů, mytí nádobí, návštěva "poraďte"...). Vždyť proč to mám dělat zrovna teď, když na to mám ještě víc, než 10 dní času, že jo. Následkem toho se samozřejmě nepříjemné úkoly kupí tak, že už se prostě zvládnout nedají a hodit na krk někomu jinému to prostě taky nejde. Výsledný efekt jsou bezmoc, beznaděj a nervy nadranc. Takový člověk přesně ví, co by měl dělat, ale prostě se k tomu nedokáže přinutit.

Určitě není vše nejnutnější... prostě zvolit to nej a dle toho postupovat, svět se nezboří když nebude umyté okno či vyprané prádlo .

No já bych oddělila prokrastinaci v důležitých věcech a v nedůležitých. Spousta lidí - včetně mně, má bohužel nastavené nesmysly z výchovy, z dětství. Abych dala příklad - vyprané prádlo s musí HNED vyndat z pračky. Špinavé nádobí se musí HNED umýt.,atd atd. Z takovýchto "pravd", či přikázání, vzniká spousta stresu, a pak pocit, že se nic nestíhá. Nemyslím samozřejmě, že má mít člověk doma bordel, ale vše má mít své hranice. Kamarádka např. dvakrát denně vytírá kuchyň - i když v ní nikdo nejedl, a má pak pocit, že nic nestíhá. Ale to už je nemoc. Takže to chce si určit ROZUMNĚ prirority, a ty plnit, a ostatní vypustit, či nechat na později.

Nooooo))já bych trošku oponovala))prádlo HNED vyndané z pračky nemusím žehlit)) vyklepu, srovnám na sušák, a ušetřím čas na žehlení)) a když nádobí umeju HNED, tak na něm nic nezaschne a nemusím u toho dlouho stát)) a zase ušetřený čas))a není to nastavené z dětství)) jako mladá jsem taky nestíhala, ale postupem času se to nějak změnilo, prostě uklízím vše na své místo hned, a i když si teda chvilku máknu, pak mám čas pro sebe))

V posledním asi půl roce sama sebe přistihnu, že něco odkládám. To dříve neexistovalo. Např. už asi týden se nemohu dokopat k tomu, abych vytáhla svetry a schovala trička. S botami to bylo také tak. Odkládala jsem to a pak mě popadl rapl a šup šup, v pyžamu, a bylo to hotové za chvilku. Žehlení, to jsem vždycky odkládala. Teď se přinutím u televize. Mám to jiné, než vy. Máte rodiny a času nikdy není nazbyt. Když dám hned všechno na své místo, práce je moc málo. Čas není mým pánem. Užívám si.

Řešení může být směšně jednoduché - nezanášet se úkoly. Pak máte spoustu času a naopak přemýšlíte, jak ho využít. Když se mně zrovna nechce nic dělat, což je skoro pořád, jednoduše to odložím na zítřek. Špinavé nádobí přes noc určitě nikdo neukradne, ani na něm nevyrostou sekvoje.

Řekl bych, že prokrastinace je trvalá součást mého života. A nejde jen o věci důležité, ale prakticky o všechno. Čumím například hodiny do počítače na stránky, které mě vlastně ani nezajímají, a snažím se přinutit k rozumné činnosti. A je jedno, jestli jsem měl původně v úmyslu natírat zábradlí, počítat daně nebo napsat mail. Pak s úlevou zjistím, že je skoro půlnoc a můžu si jít lehnout. Tedy pokud najednou nezjistím, že prošvihávám nějaký důležitý termín, na který jsem měl půl roku. To pak samozřejmě spát nejdu. Takhle už 10 let "uklízím" dílnu (kde už se prakticky nic dělat nedá), 3 roky se chystám odstranit podivné zvuky v autě (které mi jdou neskutečně na nervy), rok se chystám domluvit sraz s bývalým kolegou (teď to radši odložím, co když mě zase budou bolet záda...) odložím, určitě. Nenapravila mě ani nedávná smutná událost, kdy jsem tak dlouho odkládal schůzku, až už nebylo s kým se sejít. Takže až přijdete na to, co se s tím dá dělat, dejte vědět.

Snad jediné, co neodkládám na poslední chvíli jsou různá jednání na úřadech (daně, výměna řidičáku, parkovací karta...). To vyřizuju co nejdřív a v pohodě se tak vyhýbám návalům poslední dny.

Teď si tak uvědomuju, že moje prokrastinace se blíží k dokonalosti. Asi před hodinou jsem měl v úmyslu zaskočit naproti do hospody na fernet. Jenže jsem cestou kouknul do počítadla a nějak se nemůžu přinutit se zvednout.

"Lenost je výborný ochranný prostředek před zhroucením."

Spíš bych to nazval "nepřekonatelný odpor" k nějaké konkrétní nepříjemné činnosti. Já například místo vymýšlení a psaní dohody (hodina práce na PC) půjdu třeba celý den vyklízet sklepy, či natírat zábradlí. To skutečně není lenost.

Jojo, prokrastinovat umím dokonale...ale řekla bych, že je to už spíše obrana těla před přepracováním.

Neumím, nezvládám a neprokarastinuju.

Dělat začínám to, co mi první "přijde pod ruku", a protože mne to většinou i baví,

najdu si nějaký důvod, proč právě u toho setrvat...

Občas se na sebe zlobím, že jsem zase něco nestihla – ale ne moc často...

"Dělat začínám to, co mi první "přijde pod ruku", a protože mne to většinou i baví..."

No a to je právě špatně. Začít máte tím, co Vás sice nebaví, ale je to důležité. Takhle to důležité stále odkládáte až do poslední chvíle a pak to těžko stíháte. To je právě základní projev prokrastinace.

Ovšem je pravda, že se občas časem ukáže, že to důležité vlastně vůbec není potřeba.

Před lety jsem si ujasnila, že to co neudělám dnes, udělám zítra nebo pozítří zjistím, že to vůbec není nutné dělat. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že dny jsou příliš krátké na to abych stihla vše a život je moc krátký na to abych se nervovala tím, že to čí ono mělo být udělané a není.

Ahoj. Tak třeba já, jsem se nechutně prokrastinoval od soboty přez neděli až do pondělního rána. Měl jsem v úmyslu se oholit. Po celou tu dobu to nějak furt nešlo. Na půl devátou jsem byl objednán k zubařce a během 5ti minut po osmé jsem to sundal. Je to tak pokaždý. Pokaždý, když se mám holit. Chápe to někdo? Trvá to chvíli a furt nejde se do toho opřít a mít od toho pokoj.

Jo, já to chápu dokonale .

Tak třeba např. nádobí neumývám každý den, ale cca 1-2x do týdne, talíře, příbory, misky a hrnečky dávám do myčky, vždy předtím je lehce opláchnu od nejhoršího, aby na tom nebyly zbytky. Zbytek nádobí se hromadí na protější straně uchyně na pracovní desce, kdy to vždy 1-2x za týden dá plný dřez (měl jsem udělat dvojdřez aby bylo špinavé v jednom a čisté se mylo v druhém, v tom to má tchýně dobře vymyšlené). Stejně tak praní, mám tolik ponožek a spodního prádla, ručníků a ložního prádla, že to peru vždy, až to dá jednu pračku, takže pak třeba za den peru 3x a pak zas minimálně 1-3 týdnu prát ten daný druh prádla nemusím, zbytek peru dle potřeby, tankovat jezdím zásadně plnou a snažím se jezdit úsporně, Z cca 80% třídím odpad, takže mám na chodbě pytel na papír a na plasty, tyhle pytle vyhazuju cca 1-3x do měsíce podle potřeby, tímpádem je koš na zbytek odpadu méně zaplněný a nemusím s ním tak často chodit. Za 150,-/ks jsem koupil 10W žárovky, které svítí jako blázen a oproti 100W žárovkám skoro nic nežerou, takže nemusím neustále běhat po bytě a rozsvěcet či zhasínat. Organizace je následující 1) jíst + pít + spát 2) toaleta + koupelna 3) práce 4) domácí práce apod... samozřejmě vždycky když organizuji, tak nic nestihnu, protože jsem línej a nedodržuju to, když jsou na to 2 tak už je to lepší, protože nechci brzdit druhého nebo aby dělal práci za mě

a přesně jak psal mot, nejdříve dodělat pořádně jednu věc a poté se věnovat další, když člověk dělá víc věcí najednou, nedělá ani jednu na 100% a podle toho to pak vypadá, představte si zedníka, co by za den stihl u deseti lidí postavit jednu řadu cihel a zbytek času pendloval mezi nima, jak by to asi vypadalo.

ne, neumím - mám jako "ivsad", ten popis mě pobavil ...přesně jako já - obvykle jdu něco udělat, cestou mě zaujme něco jiného a na ten původní cíl zapomenu... ale nevadí mi to - povinností jsem si za život užila až-až, teď si užívám improvizaci a říkám si: musí se jenom umřít a práce neuteče...