Jaké to je mít psa?

Někdy mě se*e, ale v životě bych ho nedal pryč

Je to vyčerpávající...ale v dobrém Naprosto nenuceně mě nutí žít

Měl jsem už několik psů a na každého z nich můžu napsat jen chválu, byli a jsou to prostě členové rodiny. A to žádný z nich nebyl gaučák, celodenně zavřený doma, byli a jsou to prostě psi na dvoře.

Kdo má rád zvířata a má rád psy a má je doma nebo i na zahradě, tak by je nikdy nedal pryč. Pes vás bezmezně miluje a dává vám to najevo každý den. Každý odchod mého psího miláčka do psího nebe jsem upřímně obrečela.

Jakékoliv zvíře, které k vám projevuje city, s tím prožijete úžasný pocit. Ale existují také lidé, kteří jim dají nažrat 2x za týden a vodu ať si pijí z kaluže... Když má člověk city, tak je pro něj pes úžasný.

Od malička jsem si přál psa, v 15 letech se mi to konečně splnilo. Do té doby jsem si představoval, jaké to asi musí být. První setkání se štěnětem ale předčilo veškerá očekávání. Byl to nepopsatelný pocit, naprosto úžásný. Ten tvoreček ke mě přiběhl a ačkoliv mě neznal, stejně mě celýho olízal

Ačkoliv je někdy pěkně otravný, NIKDY bych ho nedal pryč. Jednou jsem na něj byl pěkně naštvaný, venku ale špatně skočil a zůstal ležet v trávě a kňučel. Hned jsem ho popadl a utíkal 5km na veterinu, řidičák jsem tehdy ještě neměl a rodiče byli v práci. To, že bylo venku přes 30 stupňů a já úplně mokrý mi bylo úplně jedno. V čekárně jsem se málem rozbulel, protože ten pohled na trpícího psa byl strašný. Málem jsem tam sebou seknul. V tu chvíli jsem vůbec nemyslel na to, že jsem na něj byl pěkně naštvaný, a ještě dlouho jsem nebyl, ačkoliv mi dal několikrát důvod.

Je to jako mít dítě, i když vás někdy štve, stejně ho budete bránit i vlastním tělem.

Já jsem měla psa, malého knírače, pepřáčka, když jsme byli celá rodina. Byla jsem velmi důsledná a hodně věcí pes nesměl. Třeba nikdy nebyl v posteli. Nikdy. Druhá pes, kníračka černostříbrná, to už se rodina rozpadala. Rozvedla jsem se a za těch 15 let, kterých se Bubu dožila, dcery dostudovaly, roztáhly křidélka a odletěly za vlastním životem. Současná a myslím, že i poslední, psinečka jorkinka Dorotka, ta je něco, o co mohu pečovat, rozmazlovat, povídat ji všechno, co bych člověku neřekla, pro co musím být zdravá a pohyblivá, protože co by s ní bylo, kdybych nemohla? Ta chvíle, několik dní, mezi Bubu a Dorinkou, to bylo k nesnesení. Ticho bylo ohlušující. Nikdo nedýchal, nepomlaskával, když se protahoval, kníkal, když zíval, fňukal ze spaní, nedýchal se mnou stejný vzduch. A já brečela a brečela, dokud nepřišlo nové štěně, Dorotka. Ta je přesvědčená, že se narodila proto, aby mi dělala radost. Když byla mladý drak, občas mě vytočila, ale ne tak, abych se bez ní obešla. Teď jsme tak sžité, že si čteme myšlenky. Někdo tady psal, že druhého psa už nechce, protože jeho ztrátu by nesnesl. Otázkou je, co je lepší: Nikdy nepoznat? Anebo poznat a ztratit?

Psimama, ano je to velká zodpovědnost a finance také asi hrají roli. Ale za tu radost, lásku dávanou i opětovanou to stojí. Je však potřeba počítat s těmi roky a s tím, co se se psem stane, když jednoho přestane bavit, nebo nebude moci. Uvědomuji si, že jsem neodpověděla na otázku "Jaké to je?" Je to nesdělitelné.

Je to hodně dlouhá doba. Andy měl něco málo přes 10 let, Bubu 15, Dorka v březnu měla 10 let .

Je to úžasné ale taky to nese spoustu starostí a výdajů na minimálně 12-15 let.

Taky mě někdy pěkně naštve, ale vůbec si neumím představit, že bych ho musela dát pryč. To prostě nejde... je mezi námi takové pouto, že kdyby musel jít pryč, tak jdu s ním!

Mít psa je úžasný pocit.. obvzlášť, když jste v depresích, tak za Vámi přijde a začne se k Vám tulit. Je to vážně krásný.