Nejste přihlášen/a.
Ono to není ani vámi ani dobou.
Např. můj otec, dnes v důchodu, byl 40-50 let všem k ruce. Když někdo potřeboval nabrousit pilu, zorat pole, odvést obilí, dřevo, svařit nějakou konstrukci nebo opravit antény, byl první, za kým celá vesnice šla.
V práci každý "Miro, potřebuju vyměnit směnu, pomoct, odvést,..." - opět ochotný...
Ale když se stala nehoda a on byl přes rok doma - nikdo ho nenavštívil (mimo kontrolu podniku). Nikdo mu nezavolal. Když jsme prodali traktor a za pár let potřebovali přivést dřevo - nikdo neměl čas. Když někdo z okolí jel pro nějaké zboží a mohl vzít i pro otce - "Víš, Miro, já pak jedu asi jinam, možná bych to nestihl... řekni jinému"
Já osobně v práci vidím na kolezích, že jsem úplně stejný, jako můj otec. Směny vyměnit - nemám problém, ale když potřebuji já, protože třeba musím s dítětem k lékaři, musím si vzít dovolenou nebo §, protože vyměnit to nikdo nechce... O víkendech nemluvě
Za svůj na lidi celkem bohatý život mám snad 5-6 kamarádů, kteří mi v nouzi pomůžou. A to jsem opravdu rád a spokojen.
No jo no. Dobrého přítele nemám žádného. Asi to bude ale i moje chyba, jelikož vlastně ani už žádného nehledám. Jsem taková vlčice samotářka a už jsem si zvykla, že jedinou pomocnou ruku najdu jen na konci svého ramene. Mám to tak celý život. Přílišná otevřenost a důvěřivost v lidi se mi málokdy vyplatila. Bohužel.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.