Mám strach

To je hezké.

Nicméně doufej že za 30-40 let budeš stát nad její rakví a že to nebude naopak, To je nejhorší utrpení, když rodičům umře dítě.Važ si svého života, užívej ho bez zbytečného riskování a buď ráda za každou chvilku kterou můžeš se svou mámou pobýt. Dokud to jde.

Boj se, až bude mít přes 70, 80. Když není nemocná, co to je za věk?

Tyhle myslenky zazente.. Taky me casto napadaly a pomalu me likvidovaly, takze si je snazim nepripoustet a myslet vice pozitivne a uzivat si dane chvile na 100%.. Tyhle myslenky jsou cesta do zahuby.. Nema cenu resit co bylo ani tak co bude jako spise co je ted v tuto chvili...

Nezlobte se, stačí si uvědomit, že nikdo nejsme nesmrtelný a že smrt je naprosto přirozená. Dnes pravděpodobně jsou vaše obavy zbytečné ale bohužel už zítra může toho milovaného člověka srazit auto a vy budete muset jít dál bez něj. Léta běží a je pravděpodobnější, že pohřeb jednou budete zařizovat mamince vy, je to normálnější než kdyby to bylo obráceně. Uživejte si život, těšte se z každého dne a každé maličkosti a nemyslete na to jak dlouho to ještě bude. Víc než nad smrtí, přemýšlejte nad tím jak mamince udělat radost a jak až zestárne ji to stáří zpříjemníte.

Taky dodám jeden názor a vlastní zkušenost - nikdo z nás nechce přijít o rodiče, a ať umřou v jakémkoli věku, zdá se nám, že je to brzy. Ale až budete starší, budete se na smrt dívat trochu vyrovnaněji, vstřebáte, že je to součást života a nebude Vás to tolik děsit. Spíš se zaměříte na smysluplné prožití zbývajícího času a bude Vás mrzet, že jste to neudělala dřív, ale to už je běh života. Nemyslete na představu mminky v rakvi, ještě tam není a dlouho nebude, a ten čas, dokud jste spolu, nepromarněte.

Vyžeň chmury z hlavy. Nikdo z nás neví, jak dlouho na světě bude. Proč zrovna za 30 let budeš stát nad rakví? Můžeš klidně za 5 let, můžeš i za 50.

Mně umřel ta´tka, bylo mu pouhých 49. Zato tchyně oslaví za 14 dní 90 let. Jen jí a vylučuje, skřehotá nesmysly, primář na neurologii řekl, že mozek už naprosto neexistuje. Takže je to takový život-neživot.

Člověk se musí smířit s tím, co přichází a co ho čeká. Jinak by se nutně zbláznil. I já před sebou vidím den, kdy jsem šla poprvé do školy /1961/. Měla jsem novou červenou tašku, Helena z 5. třídy mi strčila do ruky pár pomačkaných aster /předtím se jimi mlátili po zádech/ a zahuhlala: Na a ať se ti ve škole líbí. A dneska je mi 60. Nějak rychle se to všechno překulilo.

Ale co s tím? Žít tak, aby se člověk nemusel za sebe stydět a aby si pokud možno, zachoval zdraví. A přemýšlet, kdy přijde poslední den, nemá vůbec cenu. Ať chceme, nebo ne, jednou to bude a nikdo tomu neujde. Tak proč si dělat těžkou hlavu?

Měj mamku ráda, buď vděčná za to, že máte spolu pěkný vztah a nepřemýšlej o tom, co přijde. Vždyť 40 let není ještě žádný věk. Jaga.

Nad jakými nesmysly to přemýšlíš?! Nechej toho! Život je na to, aby se žil. Tak žij a udělej všechno pro to, aby tví milovaní měli život pěkný!

Také jsem měla TENTO PROBLÉM chodila se na mámu dívat ,jestli spí,jestli mi neumřela byla po noční směně často ,,bylo mi asi11-12let.Postupem času se úporný strach změnšoval.dospívala jsem ,ale i přesto jsembyla šťastná ,jak mi někdo řekl ty máš mladou maminku a to mi bylo už přes 20let.Pak jsem e vdala a odstěhovala se na druhý konec republiky,,nebyla jsem již fixovaná na ni,,měla jsem svůj život a starosti.Po rozvodu,jsem se nastěhovala zpět a už jelikož jsem bylazvyklá na život svůj samostatný jse se s ní i několikrát pohádala.Člověk nějak během žití nezcela zapomíná na rodiče ,,ale má je rád ale má již svůj život a bojí se o své děti..Je to silné pouto ,,silnější..To ti vše přijde do života...

Dnes je mi již dost let ,,děti mám již z domu pryč ,,bojím se o ně dál,,ale dala bych nevím jakou dobu,abych si mohla povykládat a vidět svou mámu. I přes ta léta mi chybí a bude,Každý jsme jiný,Jsem moc ráda ,jak se mi o ní zdá a to velice často a jsem vděčná,,aspon za sny s ní,,,

Jsi ještě celkem nesamostatná a proto ta silná fobie ze zrtráty matky ,,,čas je lék,,bolest se zmírní...