Příběh lásky

Toto je moc složitá situace. Právě proto rozlišujeme milovat a mít rád. Milovat, to je srdíčko. Mít rád, to je hlava, rozum. Milovat a nemít rád? Šílená kombinace!

Zažila a bylo to sebedestruktivní.Lze druhého milovat tak ,až to druhého ubíjí.Milovat někoho kdo je jiný(zájmy,myšlení...)to jde,ale přinášelo to i hádky,pláč,psychické kolapsy.Nejen láska,ale i snaha zachovat vztah to bylo hlavní a nedívala jsem se na sebe jak mě ten chlap trápí,jak mi dáva najevo jak jsme oba jiní a změnit jsem se měla já.Ve dne jsem se snažila"popírat vlasní já" a noci proplakané ,že takhle to přece nemá být.Já městský typ-kavárny,bazény,kina,výstavy,útulný byt...On- starší barák s otcem napůl,vesnice,kde jel bus 2krát za den,vesnické zábavy,hasiči...Měli jsme společný jen sport..Rozchody,útěky pak zase milující návraty.Teď se na to dívám jinak,ani bych si nic nezačla s někým kdo je úplně jiný.Ale tímhle si v mládí prošel kde kdo.

Jo, takovou lásku jsem potkal před 36 lety. Bohužel (možná bohudík) ten vztah skončil dřív, než vlastně začal (takže hádky a neshody nebyly). Každý jsme pak žili svým životem. Setkali jsme se opět po více jak 30 letech, a já po těch letech pochopil, že by náš vztah neměl šanci. Jsme každý naprosto jiný. Takže bylo asi dobře, že to bylo, jak to bylo. Ale protože někde hluboko v srdci přece jen zůstala zapadlá vzpomínka, jsme v současné době kamarádi. Občas spolu zajdeme do čajovny, jeden druhému se svěřujeme s osobními problémy a máme se i svým způsobem rádi. Náš vztah nijak nezasahuje do našich současných životů a jsem si jistý, že to tak zůstane. Jsem rád, že tu "dívku" mám.