Pro odvážné! Jak sami sebe vnímáte?

Znám všechny svoje kladné i záporné vlastnosti a to mi stačí. S některými ale hnout prostě nedokážu. Je to v krvi, v genech a nejde to!

Kde bych mohl být, kdybych přidal na chtění, loktech..., ale je dobře, že o tom vím. Ale pohodlí je fajn. Ale i tak jsem to dotáhl daleko. Jistě že je tady i vliv rodičů (také mne nepožďuchovali, spíše naopak), ale nejsou jen oni, je jiný úspěšný v rodině (obdivoval jsem strýce), okolí jako vzor. A možnost po ukončení ZŠ vyletět z domu. Proč neúspěšnost svádět na jiné? Je třeba se orientovat na ty, co něco dosáhli.

Nevnímám se černo-bíle, říkám co si myslím, na nic si nehraju, nestýkám se s lidmi kde bych se musela krčit a přetvařovat. Na to abych hrála divadlo a pochlebovala některým lidem, jsem už moc stará. 30 let soužití s mým mužem mi dalo morálně mnohem víc než pokrytecká výchova v milující rodině. Do mého "jádra" bych nikomu neumožnila nahlížet, lidi jsou "krysy" a každé, byť sebemenší slabosti, okamžitě využijí ve svůj prospěch. Je velmi pravděpodobné, že bych se zachovala stejně.

Nevím, jaká jsem koule, vim jenom, že sami sebe téměř vždy vnímáme jinak, nežli nás vidí okolí. Jsme pak velice nemile překvapeni, když nám někdo upřímně zkritizuje naše jednání, o kterém jsme si mysleli, že je "výborné, skvělé, rozumné atd.."

A naopak jsme zase potěšeni a mile překvapeni, vnímá-li nás okolí lépe, nežli se vnímáme my sami.

Řekla bych, že každé svoje jednání musíme zhodnotit hlavně z pohledu okolí, abychom nevytvářeli konfliktní situace, mohli s lidmi dobře vycházet a "každý nás měl rád". Není to lehké, já sama jsem na to přicházela (a to ještě nevím jistě, jestli jsem se to naučila) postupně vlastně až do teď. Hodně mi pomohl můj partner, který mi vždy pravdivě řekl svůj názor (i když se mi sakra nelíbil) ale donutil mne o mém jednání sebekriticky přemýšlet.

Asi to není odpověď, kterou jste očekávala, ale třeba si z toho něco vyberete.Zdravím, Marcela.

Sama sebe vnímám jako člověka s dobrými i špatnými vlastnostmi. Rozhodně se nvnímám jako koule (přirovnání k předmětu mi "nesedí").

Já se vnímám jako černá koule...Pro ostatní jsem sice naivní hodná holka, ale nemám se ráda za to, za koho mě považují...přitom od toho zároveň nemůžu upustit, protože se bojím toho, že by mě odvrhli. Vím, že jsem sobecká, namyšlená, závistivá, pomstychtivá...a zuby nehty se snažim, aby to na mě ostatní nepoznali, stydím se za to...takže vlastně nikdy nejsem úplně upřímná. Je to takovej boj dobra a zla...taky si myslím, že kvůli rodičům. V tomhle případě extrémně rozdílným povahám- anděl/ďábel...Nemyslím si, že všichni hrajeme divadlo...Vlastně si nemyslím ani to, že já sama hraju divadlo, protože i k tomu, jak se chovám na venek, mám nějaký důvod...Tzn. s tim mým černým vnitřkem to asi nebude až tak hrozný...Ale přesvědčuju se o něm dnes a denně.

Interesantní reakce! Děkuji! Říkám si, zda vůbec jde vnímat sám sebe od sebe jako naprosto bílou "kouli". Takový jedinec by asi působil samolibě, a v naších očích naivně a namyšleně. V tomhle si říkám, že to mají věřící snazší, když svou "kompletní bělost" přijímají zvnějšku od Někoho jako naprosto nezasloužený dar. Díky tomu nemusí bojovat s namyšleností. Člověk je schopen zbavit se kdejaké špatné vlastnosti či sklonu, ale pýcha, to je pěkně neodbytná příšera.

Protože když se skutečně realisticky na sebe dívám, stále na té mé bílé kouli vidím černé fleky . Nemohu si pomoci, to černé jadérko sobeckosti je nezdolné.

Řekněte mi, proč většina lidí nežije jako bílé koule (protože jimi nejsme, nevnímáme se tak, nemáme proč se tak vnímat?). Důkazem toho je už jen to, že pro své pohodlí a nadbytek naprosto ruinujeme Zemi. Nepamatujeme ani na svá vnoučata, kterým my samotní prarodiče připravujeme nehostinné přírodní podmínky. Když tak uvažuji nahlas, myslím si, že mezi námi se pohybuje uboze málo zcela bílých "koulí." Většina z nás, kdybychom se měli přirovnat k těm koulím, se jistě vnímá v lepším případě jako bílé koule s černými jádry. Mnozí jako černé koule sem tam s bílými flíčky - i já se tak někdy vnímám - tento stav vědomí není však dobrý ani pro mne ani pro mé okolí. Díky za odvahu těm, kteří se odvážili se podělit s něčím tak velmi intimním: se sebevnímáním!

Filozofuji...já totiž nesnáším společenskou masku u sebe. Proto potřebuji mít svůj vnitřní svět v pořádku, jak to tu někdo krásně napsal - přála bych si také být víc průhlednou koulí. Jsem na sebe náročná, pro mě je MNOHEM DŮLEŽITĚJŠÍ barva jadérka než to jak mě vnímá svět. Jsem přesvědčena, že když jadérko získá bílou barvu, celá koule zesvětlá

Jeden příběh (přijde mi zajímavý) a vyberte si, zda je člověk bílý nebo černý:

"MILUJI TĚ TATI"

http://novazeme.ning.com/prof…uji-t-tati?xg_source=aktivity