Nesrovnanost sám se sebou?

Ahoj, celé jsem to poctivě přečetla a asi dvě hodiny nad tím uvažovala, co ti odpovědět, aniž by to byla nějaká hraběcí rada, která je ti k ničemu, což je velice těžké. Každý z nás si hledá či hledal cesty, jak dosáhnout sebepřijetí, klidu a harmonie a každá z těch cest je unikátní.

Tak bych ti přála se srovat sám se sebou, kdyby ses naučil se mít rád, přijímat se, bez nutkavé potřeby překonávat neustále nějaké mindráky, soutěžit, pořád se někam drát. Jen čistě tak spokojeně se sebou posedět a cítit, že je všechno v pořádku a zapadáš sem a všechno bude dobré a nemáš se čeho bát.

Jenže, to se dobře řekne a hůř udělá. Co lidí se za tím napachtí a někomu se to nepodaří vůbec, někdo díky tomu propadne až na dno společnosti, když zvolí špatnou cestu, někdo se stane otrokem závislosti. Znám třeba jednu operní zpěvačku, která vylepšuje stále svůj zevnějšek zbytečnými plastikami, jejíž účinek vidí jen ona sama. Už po probrání se na vozíku na operačním sále těsně po zákroku přemýšlí, co si nechá udělat příště. Ani minutu se nedokáže radovat z toho, co je a svou radost stále odsouvá na dobu až bude mít toto a pak ještě tamto atd. Nikdy nebude šťastná. Maximálně bude ještě nešťastnější, až jí jednou tu plastiku zmrší a bude vypadat vytřeštěně jako žolík. Jiný pán zas balí ženy. Nejde mu o kvalitu, jen o to, aby se do něj zamilovaly a měl pocit, že je může mít. Když to dosáhne, odchází okouzlovat jinam, protože jeho ego je bezedná nádoba. Je spoustu dobrodruhů, kteří po dosažení jednoho nebezpečného cíle okamžitě nahrazují ještě nebezpečnějším cílem tak dlouho, než se zmrzačí nebo zabijí atd atd.

Zní to přehnaně, ale takhle nějak podobně je na tom hodně lidí. Stále se ženou kupředu, myslí na to, co bude, případně na to, co bylo a neumí vůbec žít v přítomnosti a radovat se z toho, co je. Mraky lidí nevidí svou vlastní cenu a stále se jakoby vzhlíží v očích těch druhých. Jsou otroky potlesku a uznání.

Někteří hovoří o tom, že je to naučila až vážná nemoc, kdy pochopili, co je na světě důležíté a že jsou paradoxně za svou nemoc i vděčni. Jenže i tento efekt je pomíjivý a zas zapomenou a mnoho z nich se vrátí do toho bludného křeččího kolečka, kdy se ženou za něčím, ani neví za čím, ale o to hlučněji slaví konec toho, k čemu dospěchali.

Tedy prvním předpokladem je žít v přítomnosti, radovat se z maličkostí. Druhým mít rád sám sebe. To je těžká cesta. Zejména tehdy, jestli tě nějak zneurotizoval otec. V tom by ti mohl pomoci psycholog. Je moc dobré mít někoho, komu se můžeš svěřit a přijme tě takového, jaký jsi, bez nutnosti tě předělávat. Pokud psychoterapie poběží tak, jak má a vybuduješ si k terapeutovi důvěru, mohl by tě i zbavit nenávisti k otci a naučit tě ho přijmout takového, jaký je. Protože ať je sebevětší magor, jak píšeš a má sebehorší kecy na tebe, které ti ubližují, je tím nejlepším otcem, jakým umí být v rámci svých možností. Naučit se ho přijmout, odpustit mu, to je pro tebe velmi osvobozující. Nenávist k němu nejvíc ubližuje hlavně tobě samému.

Možná, že ten čas nastane, až si vybuduješ vlastní život, odstěhuješ se a určitý časový odstup a životní zkušenosti ti umožní to pochopit a strávit. Zatím to asi není možné, jak si myslím z tvého psaní. Otce změnit nemůžeš. Můžeš jen něco udělat se sebou, aby ti to neubližovalo.

Zkus pozorovat hlavně sebe a zjistit, kudy vede tvá cesta, na které ti v dálce svítá naděje. Poznáš to podle toho, že se začneš cítit lepší a uvolněněji. Věnuj tomu pozornost a hledej souvislosti. Co děláš nebo jsi udělal takového, že se cítíš v tu chvíli dobře? Pak tu cestu vědomě vyhledávej.

Oprava ve větě "...plastikami, jejíž účinek..." má být pochopitelně jejichž. Padon.

Muzes zkusit nejakou meditaci nebo tak neco na poznani sebe sama, protoze znat se je dulezite. Zkus se treba soustredit na ticho.

Vem to z druhé strany. Jsi vlastně velmi úspěšný, studuješ, každého porazíš, máš pěknou postavu a ještě ka všemu umíš dobře anglicky a tak se nenech tak snadno rozhodit a trochu se z toho raduj. V konečném důsledku za to vše vděčíš nenáviděnému otci. Asi mu "vděčíš" i za ten tvůj vnitřní neklid, to je prostě dědičnost a pokud ho nenávidíš, tak o to víc nesnášíš i sebe.