Nesrovnanost sám se sebou?

Od: Datum: 07.12.14 09:07 odpovědí: 3 změna: 07.12.14 15:52

Dobrý den, mám prostě takový problém asi sám se sebou. Narodil jsem se rodině, která nemá poměrně problémy s penězmi, je mi 16...Dostal jsem se na střední školu kam jsem chtěl a už odjakživa jsem hodně soutěživý a neumím si přiznat prohru či chybu. Když někoho chci porazit, tak ho většinou porazím, vše co jsem chtěl jsem zatím docílil, ale jsem asi nějak nevyrovnaný sám se sebou. Prostě si říkám, porazil bych každého ale sebe nedokážu. Sportuji, mám poměrně velké svaly a holky říkají, že vypadám dobře, kamarády mám taky. Ted nastává ten problém, nedokážu porazit svojí debilní psychiku a logiku. Jsem hrozně velký realista, možná i pesimista. Vše hned vidím v horším než opravdu je a kvůli tomu si nic nedokážu užít :(. Když jsme někdě na dovolené a užíváme si tak hned mám v hlavě tu myšlenku, že se může cokoliv pokazit. Hned mě napadne nejhorší varianta a je po srandě. Ve všem hledám moc logiky u každé myšlenky musím vědět důvod, každý večer přemítám svoje chyby a nad každou moc přemýšlím. Od malička mám strach ze zvířat...upřímně ze všech krom hadů a tigrů...ty mě uklidnuji. Asi 3 roky trpím hypochondrií, díky které jsem omdlel a od té doby mám po nástupu na ss strach z toho, že prostě omdlím. Samozřejmě se mi to ještě nepovedlo, když si hlídám dýchání a při tomto mi stoupá krevní tlak, takže o to je těžší omdlít. Nikdo nic nepoznal, na venek vypadám moc klidně, že nic nehrotím, ale vevnitř je to nepopsatelné. Nedávno jsme se z okraje Prahy stěhovali do centra. Jde o to, že jsem v 3-6. třídě bydlel s rodiči v Maroku kvůli práci, naučil jsem se výborně anglicky což každý den využívám, ale to neustálé ježdění do Čech a loučení se známými nemělo dvakrát pozitivní vliv. V tu dobu měl táta díky práci hodně starostí a byl z toho hodně nervozní. Já jsem si za ty 3 roky vypěstoval neuvěřitelnou nenávist k němu. Po návratu sem do Čech to ustalo, protože byl doma jenom na víkendy, bohužel jak jsem říkal, stěhovali jsme se a bydlíme spolu. Pořád buzeruje má blbé kecy, kritizuje můj volný čas. Neumí se zastavit pořád něco musí dělat, je to vetší magor než já. Všechny svoje psychické poruchy mám kvůli němu určitě. Prostě se mi k němu projevila zase ta nenávist, že ho chci zabít a je to opravdu těžké. Jsem hodně citlivý na rodinné slavení svátků atd. Mamka si ted našla novou práci, díky které dostane volno asi až den před Vánoci, tím pádem netihneme to, co jsem dělali vždycky a na mě to bude mít negativní účinek. Pořád se mi vracejí vzpomínky na 7. třídu, kde byli časy opravdu nejlepší a na Vánoce a zimu. Právě se bojím že to teď dopadne špatně.

Prostě schrnu to tak, že mám fóbie, strach z omdlévání, prostě nesrovnaný sám se sebou. Štve mě nejvíc to, že když si řeknu že někoho v nečem porazím, že do 30 naberu tolik svalstva, nebo že prostě něco udělám tak to zvládnu. Ale svojí psychiku a myšlenky zkrotit nedokážu.
Snad jste si to někdo přečetl, je to velmi dlouhé, ale mě taky dalo práci to napsat. Ani nevím proč a s čím potřebuji kokrétně poradit. Asi co mám dělat, ale asi jsem se potřeboval takle veřejně svěřit. Děkuji


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 07.12.14 10:45
avatar

Ahoj, celé jsem to poctivě přečetla a asi dvě hodiny nad tím uvažovala, co ti odpovědět, aniž by to byla nějaká hraběcí rada, která je ti k ničemu, což je velice těžké. Každý z nás si hledá či hledal cesty, jak dosáhnout sebepřijetí, klidu a harmonie a každá z těch cest je unikátní.

Tak bych ti přála se srovat sám se sebou, kdyby ses naučil se mít rád, přijímat se, bez nutkavé potřeby překonávat neustále nějaké mindráky, soutěžit, pořád se někam drát. Jen čistě tak spokojeně se sebou posedět a cítit, že je všechno v pořádku a zapadáš sem a všechno bude dobré a nemáš se čeho bát.

Jenže, to se dobře řekne a hůř udělá. Co lidí se za tím napachtí a někomu se to nepodaří vůbec, někdo díky tomu propadne až na dno společnosti, když zvolí špatnou cestu, někdo se stane otrokem závislosti. Znám třeba jednu operní zpěvačku, která vylepšuje stále svůj zevnějšek zbytečnými plastikami, jejíž účinek vidí jen ona sama. Už po probrání se na vozíku na operačním sále těsně po zákroku přemýšlí, co si nechá udělat příště. Ani minutu se nedokáže radovat z toho, co je a svou radost stále odsouvá na dobu až bude mít toto a pak ještě tamto atd. Nikdy nebude šťastná. Maximálně bude ještě nešťastnější, až jí jednou tu plastiku zmrší a bude vypadat vytřeštěně jako žolík. Jiný pán zas balí ženy. Nejde mu o kvalitu, jen o to, aby se do něj zamilovaly a měl pocit, že je může mít. Když to dosáhne, odchází okouzlovat jinam, protože jeho ego je bezedná nádoba. Je spoustu dobrodruhů, kteří po dosažení jednoho nebezpečného cíle okamžitě nahrazují ještě nebezpečnějším cílem tak dlouho, než se zmrzačí nebo zabijí atd atd.

Zní to přehnaně, ale takhle nějak podobně je na tom hodně lidí. Stále se ženou kupředu, myslí na to, co bude, případně na to, co bylo a neumí vůbec žít v přítomnosti a radovat se z toho, co je. Mraky lidí nevidí svou vlastní cenu a stále se jakoby vzhlíží v očích těch druhých. Jsou otroky potlesku a uznání.

Někteří hovoří o tom, že je to naučila až vážná nemoc, kdy pochopili, co je na světě důležíté a že jsou paradoxně za svou nemoc i vděčni. Jenže i tento efekt je pomíjivý a zas zapomenou a mnoho z nich se vrátí do toho bludného křeččího kolečka, kdy se ženou za něčím, ani neví za čím, ale o to hlučněji slaví konec toho, k čemu dospěchali.

Tedy prvním předpokladem je žít v přítomnosti, radovat se z maličkostí. Druhým mít rád sám sebe. To je těžká cesta. Zejména tehdy, jestli tě nějak zneurotizoval otec. V tom by ti mohl pomoci psycholog. Je moc dobré mít někoho, komu se můžeš svěřit a přijme tě takového, jaký jsi, bez nutnosti tě předělávat. Pokud psychoterapie poběží tak, jak má a vybuduješ si k terapeutovi důvěru, mohl by tě i zbavit nenávisti k otci a naučit tě ho přijmout takového, jaký je. Protože ať je sebevětší magor, jak píšeš a má sebehorší kecy na tebe, které ti ubližují, je tím nejlepším otcem, jakým umí být v rámci svých možností. Naučit se ho přijmout, odpustit mu, to je pro tebe velmi osvobozující. Nenávist k němu nejvíc ubližuje hlavně tobě samému.

Možná, že ten čas nastane, až si vybuduješ vlastní život, odstěhuješ se a určitý časový odstup a životní zkušenosti ti umožní to pochopit a strávit. Zatím to asi není možné, jak si myslím z tvého psaní. Otce změnit nemůžeš. Můžeš jen něco udělat se sebou, aby ti to neubližovalo.

Zkus pozorovat hlavně sebe a zjistit, kudy vede tvá cesta, na které ti v dálce svítá naděje. Poznáš to podle toho, že se začneš cítit lepší a uvolněněji. Věnuj tomu pozornost a hledej souvislosti. Co děláš nebo jsi udělal takového, že se cítíš v tu chvíli dobře? Pak tu cestu vědomě vyhledávej.

doplněno 07.12.14 10:53:

Oprava ve větě "...plastikami, jejíž účinek..." má být pochopitelně jejichž. Padon. :)

Datum: 07.12.14 15:37
avatar

Muzes zkusit nejakou meditaci nebo tak neco na poznani sebe sama, protoze znat se je dulezite. Zkus se treba soustredit na ticho.

Datum: 07.12.14 15:52

Vem to z druhé strany. Jsi vlastně velmi úspěšný, studuješ, každého porazíš, máš pěknou postavu a ještě ka všemu umíš dobře anglicky a tak se nenech tak snadno rozhodit a trochu se z toho raduj. V konečném důsledku za to vše vděčíš nenáviděnému otci. Asi mu "vděčíš" i za ten tvůj vnitřní neklid, to je prostě dědičnost a pokud ho nenávidíš, tak o to víc nesnášíš i sebe.

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.