Traumata II. světové války

Neco malo, co si pamatuji, co mi vypraveli babi a deda.

Valku prozili ve meste jako deti uplne normalne. Babicka byla jeste mala, deda chodil na 2. stupen ZS (mestanku), meli oddelene tridy pro ceske a nemecke zaky a zavideli, ze Hitlerjungen muzou nosit za opaskem do skoly noze. Na konci valky nekde jednu HJ dyku sehnal a do dneska ji ma.

Obcas, kdyz hrozili nalety byl vyhlaseny poplach, vsichni museli domu, zatemnit okna a zhasnout. Jako deti z toho jeste nemeli poradny rozum, ale pry si pamatuji strach rodicu. Bombardovani zazili jedno, ve 45., kdy bylo vybombardovano nadrazi a prilehle okoli.

Babicky tatinek, ktery pracoval u drahy, se tehdy behem poplachu pred naletem jako jediny rozhodl slapat na kole pres cele mesto domu k rodine, nez aby se ukryl s ostatnima v krytu. Jedna bomba dopadla primo na kryt a vsichni tam pry zahynuli. Babicky tatinka pak o par let pozdeji rozdrtila lokomotiva...mozna mel holt tehdy v tom krytu byt.

Pak si jeste pamatuji gestapo z doby heidrichiady, ktere prohledavalo pry cele mesto dum po domu a hledali odbojare. Za mestem jich pak 73 popravili...dneska tam je pomnik.

5.5.45 bylo dedovi 14, pamatuje si, jak na namesti vytali Americany, Ty jim davali zvejkacky, cokoladu, nechali je sahat na pusky... Nemci se vdali bez odporu.

Kdyz Americani po valce odjeli, nechali znacnou cast vystroje zakopanou za mestem, asi aby se usetrilo na transportech, nevim. Kluci to samozrejme vykopali.

Kratce po valce se dedova rodina nastehovala do vylidnenych sudet, od kud je zase za par let vyhodili komunisti.

Jeste sem si vzpomel. Deduv tatinek pred valkou provozoval autodrozku, za valky slo auto na spalky, kola a palivo se zabavili.

Moc se nerozepíšu, jen takový postřeh. Jedna moje babička ze statku ze severní Moravy za socíku i po něm říkala "Ať už se Němci vrátí a udělají tady konečně zase pořádek." (teda říkala to trochu jinak, s nářečím a kratce.. ) Druhá babička z Brna, která mimo jiné zažila několik náletů, Němce do konce života k smrti nenáviděla..

Ahojky, já když jsem chodila k babičce na jižní moravu, v té době jsem bývala asi ve čtvrté třídě na základce, tak jsem hodně chtěla vyprávět o druhé světové válce. I v tom věku mne to velmi zajímalo, ovšem odpovědi jsem se dočkala až dnes v osmadvaceti letech, kdy se v babičce asi něco zlomilo a sama od sebe začla vyprávět. V době mého dětství si pamatuji na takovou událost právě u mé babičky. V televizi běžel robinson crusoe ale v německém jazyce. Nevím proč se na to babička dívala zrovna v německém jazyce, jelikož na otázku co pán v televizi říkal, mne nevrle okřikla, že to mne nemusí zajímat. Ale zajímalo, jelikož jsem začínala s učením jazyka německého, který mne nesmírně bavil. Dnes jsem zjistila, že babulka chodila do německých škol, kde byla násilně přeučována na němčinu. Také má babička měla dosti nápadné tiky i v relativně mladém věku mohlo jí být kolem padesátky když jsem byla malá holka... ale ty tiky když jedla polévku, a málem lžíci neudržela, oči kmitající strašidelně sem tam jak u zlé babičky ano to jsem takhle vnímala ty její modré tikající oči výstražně pobíhali sem a tam. Dnes vím, že to byl následek traumatu, který prožila jako hodně malá když jí kdysi nevím ted zcela pesně ale domnívám se že ji zasypala nějaká budova( z mlhavého vyprávění mé mamky) při německém? asi německém bombardování, nechci ted mlžit jelikož babička samozřejmě zažila i ruskou okupaci..takže mi něco splývá. Nicméně má babička se mi jevila v dětsví jako nelítostný člověk, který nás vnoučata nemá rád, pomohla k tomu i moje máti, která přikládala do ohně asi si jako dcera nerozumněla s babulkou jakožto její mamčou. Dnes vím, že babička prožívala děsná muka a proto jsem dost často slyšela z ust té vypadající pohádkové babičky ty ču..rá...ku svlíkni si ty smradlavé ponožky, jsi k ničemu atd... mířeno k mužskému pohlaví.. Dnes vím , že babička zažila trauma za války v podobě znásilnění od nějakého muže. Naproti tomu, babička, velmi milá pohostinná věřící je od mého přítele ta mi na dotaz co prožila za druhé světové války- v jižních čechách.. odpověděla že válku ani nepocítila.. takže tak. Jen dodám, že babičku mám velmi ráda tu moji.. a rozumím si s ní víc než s mojí mámou. Kdybych tehdy alespon trochu chápala jak je život nemilosrdný a byl za druhé světové stokrát horší.. třeba by mi dnes babička i řekla co říkal tehdy ten crusoe na tom ostrově

Teta Mařka rok nar. 1900 nevzpomínala na Němce ve zlém jelikož jí do domu nastěhovali dva vysoké důstojníky a ti ji zachránili nemocného syna , jídla od nich měla dost a vždycky říkala, že se chovali velmi slušně. Hůř pak mluvila o ruských vojácích a češích co i za války kradli a kradené pak prodávali a hlavně celou válku udávali. Říkala, že díky těm důstojníkům co u ni bydleli se podařilo dost udání ztopit. Teta osobně znala Klému Gottvalda a po válce začala pracovat na sekretariátě KSČ, velmi brzy ale byla znechucena tím co se dělo a kdo všechno v KSČ byl.

Babička ta zase říkala, že byl velký hlad a nebýt tety Mařky tak pomřeli hladem, nejhorší bylo několikrát denně sebrat malé děti a utíkat do sklepa, moje maminka ta nejvíc vzpomíná na svoje první boty z URNY (doufám, že ten název je dobře). Němci u nich na malé vesničce moc nebyli ale prý stačili aktivní, čeští občané.

Prarodiče manžela ti hlad neměli, slepice, koza-vše bylo dobře ukryté aby na to kontrola nepřišla (za toto se střílelo), děda měl koně a musel jezdit pro němce třeba i tři dny cesty, musel zabíjet prasata a hovězí dobytek, pro ně, ale zase jim lecos ukradl, měl v kabátě tajné kapsy. Roky tam žila rodina (paní byla němka) po válce se nejhůř zachovali jejich čeští sousedé. No a jednoho koně Rusové jak přišli sežrali a to děda nezapomněl do své smrti.

Víc nevím, když o tom mluvili já nechtěla poslouchat, dnes když bych poslouchala jsou po smrti.

"ra" nějak mi to slovo úplně vypadlo, že unra a urna není totéž,vím.

Táta vyprávěl , že k nim do vesnice přišli němci. Dědu a strejdu postavili před kulomet. německý voják za kulometem prý plakal a nechtěl střílet civilní obyvatelstvo. Nakonec nestříleli , ale vyhnali ji pryč a vypálili celou dědinu. ( zajímavé pro něho bylo potom sledovat jak jsme se omlouvali za sudety) Po válce přišli banderovci. První várka prý stála u kostela a pak odešli. Druhá várka sešla dolů do dědiny a pomáhala jim se žněma. V tý době se vrátil jeden z tátových bratrů domů v uniformě. Děda měl strach , ale prý si podali ruce a normálně spolu mluvili. Po žních odešli.

Tchyně se narodila jako nemanželské dítě v roce 1925. Pak se to s ní táhlo dál. I když se její matka vdala za vdovce s dětmi a spolu měli další, otčím neměl Máňu nikdy rád, děti dělil na vlastní a nevlastní - ona. Nedovolil jí ani vyučit se švadlenou a aby se zbavil jednoho hladového krku, poslal ji do služby. Za války přišlo nařízení, že Máňa má být totálně nasazená. Otčímovi to bylo jedno, o své dítě by se byl snažil bojovat. Nastoupila do Poličky do továrny na munici. Málo jídla, zima na ubikacích, občas nějaká nehoda při práci - výbuch munice. Dostala tam těžký zápal plic. Když doktor zjistlil, jak na tom je /podvýživa, slabost/, vzal ji domů do rodiny jako služku, pak už na tom byla líp.

Z muničky je jen málokdy pouštěli domů na návštěvu. Na ˇˇStědrý den v roce 1944 se už ženy smířily s tím, že je na Vánoce nepustí. Pozdě odpoledne jim to bylo znenadání povoleno. Jenže - to cestování! Mnoho vlaků nejezdilo. Máňa cestovala na Pardubice, pak vlakem na Prahu. Když v noci vystoupila v Řečanech, čekalo ji pěšky ještě asi 7 km lesy do jejich obce. Šla. K ránu zabouchala doma. Mamka se z toho nemohla vzpamatovat. Lesy byly totiž v okolí plné Němců. Před 3 dny - 21. 12. 1944 došlo v blízké obci Krasnice k boji fašistů se 6 partyzány z oddílu Záře. V nerovném boji byli 4 partyzáni zabiti. Proto byla Mánina matka celá bez sebe, že dcera v noci šla sama lesy obsazenými Němci.

Mánin otčím dělal za války ponocného. Vyprávěl, že viděl mnohé věci, za které by byl trest smrti. Třeba odvážení pytlů s obilím, handlování potravin i ty noční zabíjačky načerno, jak už tady rádce psal. Ale byl natolik solidní, že sice věděl, ale mlčel. Přece nebude udávat Čechy. Ovšem byli i tací, že jim nevadilo udat souseda či příbuzného. Jaga.

Jenom pro zasmání: Zhruba před 5 lety, bylo mé vnučce asi 8 , se mě to dítě nevinně zeptalo: Babi, vypravuj mi,co jsi prožila za 2. světové války. Odpověděla jsem: Ale za 2. světové války jsem přece ještě nebyla na světě. Vnučka se ale nedala: Tak mi aspoň vypravuj, co jsi zažila za 1. světové války.

Naneštěstí to slyšel děda, který byl v kuchyni. Ozval se nezřízený chechot. A dlouho se mi potom smál. Jo, jo, naše babča není stará, ale pamatuje si 1. i 2. světovou válku!

Tahle doba stála za h...! Hodně krušné chvíle zažil táta když táhl ze zabraných Litoměřic na západ. Vzali si jen nejnutnější. Pak zase asi ti Němci, kteří žili celý život v chaloupce ve Vítkově a nechali tam skoro vše. Kdo ví jestli sympatizovali s Hitlerem. Tam se zase po válce nastěhoval děda a co vím, měl takový strach, že ještě v 60. letech měl pod polštářem revolver kdyby se ti Němci pro něco vrátili.

Já si toho moc nepamatuju. Babička už dlouho nežije. Ale pamatuju si, že Němce neměla, protože brali dobytek, mléko, mrkev a znásilňovali ženy. Jinak babička přišla o spoustu příbuzných a známých při náletech nebo umřeli na tyfus nebo choleru. Sama měla tyfus. Prarodiče bydleli na samotě u lesa, v malé vesničce, takže se jich to zas tak moc nedotklo.

Němce ráda neměla.

Nejsem pamětník, ale co vím, tak se nežilo moc dobře. Co mohu říct, tak naše rodina trpěla. Nějací příbuzní zemřeli na barikádách v Praze v roce 1945. Můj pradědeček zemřel v Terezíně pár měsíců před tím než válka skončila. Jen upozorňuji, že nejsme Židi, jsme Češi jak poleno. Hrozně mi vadí, jak se všude Židi omýlají pořád a pořád dokola, přitom Hitler měl v plánu vyhladit českou rasu a v koncentračních táborech skončila podstatná část české populace.

Jinak pro zajímavost pradědu měl na starosti gestapák, který byl Čech. Udán byl, ale nezjistili jsme proč - jen že to bylo za sabotáž. Asi to bylo proto, že přišel pozdě do továrny. To se stávalo běžně, stačila minuta spoždění.

Jinak vřele doporučuji knihu Se VII. sborem do šumavských Sudet. Je to prakticky dnes zakázaná kniha, která obsahuje fotografie šumavských Němců při příchodu německých vojsk na anše území. Tady si užije snad každý. Nejvíce mne zaujala ta fotografie, kde na jednom domu měli majitelé pověšený veliký hákový kříž spletený z nějakých rostlin (asi ptačí zob). Taky je tam, jak je německé obyvatelstvo vítá, jako svoje osvoboditele. Jedna fotka za 1000 slov. Já ji sehnala v městské knihovně v Praze, ale nahledala jsem se náramně.

A taky jsem zapomněla na Vlasovce. Ti byli přímo u nás doma. Prababička se jich hrozně bála, ani se jí nedivím. Prý vychlastali všechno na co přišli, ale nikomu nic neudělali. Každopádně se jí ulevilo, kdž se sebrali a šli dál. Ale moc daleko nedošli. Zacituji z wikipedie: "Během druhé světové války byla v Jinonicích postřílena, podle očité svedkyne z Jinonic, ruskými vojáky skupina Vlasovců kteří se zde a v okolí pohybovali a postavili se proti vlastní armádě. Jejich těla jsou dodnes zakopána na poli blízko ulice Souběžná IV. Ještě před tím se Němci pokoušeli během bombardování továrnu Walter, ta však zůstala bez úhony, bomba však poničila sousední Farkáň."

A ještě podotknu k Farkáni - po válce se na pozemcích Waltrovky (nemíním tím továrnu Walter, továrna vlastnila i pozemky kolem) postavily obytné domy, při tom se našlo veliké množství munice (o jedné bombě si wiki může nechat zdát, bylo toho daleko více). Také si myslím, že k velkému "blahobytu" přispělo bombardování Drážďan amíky, kteří se údajně vychýlili z dráhy a vybombardovali Prahu. Osobně si myslím, že to byl úmyls, protože bomby dopadly převážně na Smíchov, což byla hlavní průmyslová zóna. A známe ty jejich "omyly", kterých se nezbavili do dnešní doby. Ale to už sem nepatří.

Manželovo babička vzpomínala na to, že když přišli do chalupy Němci, šel z nich strach, chlad a hrůza. Vzali si, co potřebovali, případně přespali, vše si vynutili silou. Zatímco když přišli do chalupi Rusáci, tak byli veselí, měli radost z vajíček, byli milí. Někdy se stalo, že si třeba ze statku vzali motorku, nechali jim tam zase auto atd.

Můj děda, nar. 1914 vzpomínal, že když byl na nucených pracích v rakouském Linci, tak tam zaplotem ve vedlejší fabrice pracovali vězni. Děda jim strkal jídlo tajně přes plot. Jednou ho ale přistihnul esesák a důrazně ho upozornil, že pokud ho ještě jednou chytí, přiřadí dědu k vězňům na druhou stranu.

Babička, zdravotní sestřička zase vzpomínala, že když se na konci války dostali vězni z koncentráku k nám do města a byli na léčení v nemocnici, tak že umírali ve velkém v důsledku toho, že se po měsících strádání najedli a jejich tělo ty kalorie neuneslo. Prý bylo celé sklepení nemocnice zaplněné mrtvými těly vězňů.

Druhá babička vzpomínala, jak jednou na cestě potkala pochod smrti - pochod vězňů strážených esesáky. Ti lidé byli prý jak stíny. Absolutně zubožení.

Ještě dodatek k situaci po válce - děda byl pohrobek, chudý. Jezdil po republice, jediný jeho majetek bylo kolo. Měl průkaz o tom, že je chudý - tzv. žebračenku. Protloukal se, pomáhal na statkách. Jen za jídlo.