Jen tak si postěžuji

Dnes ráno jsem pustila pračku, vzala si batůžek a s Dorkou jsme se vydaly na trh pro ovoce. Z dálky jsem viděla sousedku, která má asi 40 let, je hezká, čistá. Vím, že "papíry na hlavu" nemá jen tak. Slyšela jsem několikrát kšílený křik a šílené rány, že takhle mlátí hlavou do skříně, když už nemůže jinak. Moc ráda se se mnou zastaví a postěžuje si, že měla včera záchvat. Já ji řeknu, že se musí snažit a musí být na maminku hodná a musí přemýšlet a takové uklidňující blabla. Žije s maminkou, která má také "papíry na hlavu", které přivodila nějaké úrazy. Postupně zlomené ruce, hodně modřin. Kdysi jsem se do toho obula a mamince zařídila přes sociálku na radnici nejprve lázně a pak domov důchodců. Do toho domova už pro ni přijelo auto a doktorka a sociálka. Velmi ostře všecičko,každou pomoc, odmítla. Není nesvéprávná, tak může. A tuhle Martinu (říkejme ji tak) jsem dnes potkala. Plakala tak stašně nahlas, dusila se vzlyky, že jsem se vyděsila. Mezi těmi vzlyky mi řekla, že má záchvat, že se strašně bojí. Že je objednaná na 12.30 k doktorovi. Bylo to tak šílené, že si to nikdo nedovede představit. Kladla jsem ji na srdce, že to musí vydržet a snažit se a hlavně nesmí ublížit mamince, která už nechodí ven. Kývala hlavou a vyla jako zvíře. Měla jsem ji chuť obejmout, přitisknout a pohoupat tak, jako se to dělá s autisty v záchvatu. Jenže ona měla obličej celý mokrý od slz, sople a z koutků úst ji vytékala pěna, která ji z brady kapala na bundu. Bylo to odporné. A já se teď za sebe stydím, že jsem to nepřekonala, že jsem prostě nemohla! pomoci. To šílené zoufalství v ní a bezmoc ve mně. Už je to několik hodin, já si přikazuji myslet na pravnoučka u dortu s jednou svíčkou a smích celé rodiny, včera odpoledne. Ale nepomáhá to. Teď už vím, jak může vypadat deprese, bolest duše, bezmoc.

Zažili, viděli jste někdy něco podobného?