Stáří a stárnutí

Na mně už stáří taky zaklepalo - nepatrně. Je mi lehce přes 60. Takže se připravuju už teď. Taky bych toho ještě chtěl hodně, ale nemůžu, smířil jsem se s tím co můžu. Aspoň předjedu na kole kohokoliv přes 50 (možná ) V našem věku máme právo odpočívat, ale úplně hotovo máme až po smrti. Můj soused má 86 let a přesto mě intelektuálně přečůral. A to jsme oba VŠ. Takže zas tak úplně neodpočívat!

Já si myslím, že takto si otázku nikdy položit nemůžete. Nikdy nebudete mít hotovo, nikdy nesložíte ruce do klína. Když složíte ruce do klína, tak jen s povzdychem: Tělo mě zradilo. Nemůžu! Několikrát si to řeknete s překvapením. Později, se pokusíte opět, ale zjistíte, že to fakt nejde. Pak, před činností, o které víte, že by měla být vykonaná, se zamyslíte a budete hledat schůdnější variantu, cestu nejmenšího odporu, případně někoho, kdo to alespoň podrží. Když už budete muset volat někoho, aby to udělal, zjistíte, že to takhle stále nemůžete dělat a vzdáte to. Sice se ještě budete snažit po troškách, po částech, ale bude vás to rozčilovat, protože si uvědomíte, že to opravdu nejde a že jste starý a nemohoucí. Jsem z domku a táta si vždycky dělal všechno sám, nikdy v domě nebyl řemeslník. A pak, když nastalo to, co popisuji, jsme ho třeba nemohli dostat ze střechy, na kterou vylezl. Přecenil se. Sousedovi, se čtyřmi tytuly kolem jména, přestala hlava sloužit a byl to stejně smutný příběh, jako u táty. Já už jsem ve věku, kdy hledám cestu nejmenšího odporu, abych nikoho nemusela žádat a když, tak někoho, komu to zaplatím. Jsem ráda nezávislá.

- čím jsem starší, tím víc si uvědomuju - jak to říct - samoúčelnost života. Proč mít tzv. "všechno hotovo" - k čemu mi bude ještě "něco" dokázat? - až umřu, tak přestane vlastně existovat život i svět !

Podle mne by si měl člověk ve stáří už jenom užívat, pokud to jde (a jak to jde) a pokud zdraví slouží - ani mne nenapadne ještě něco dělat, nebo dokazovat ! - Bruno - Vy předstihujete ty 50-níky nejen na kole, ale i svým myšlením - představovala jsem si Vás mnohem mladšího (asi jako toho pardála v avataru).

Mně se to v podstatě podařilo. Do pětašedesáti jsem stihla chalupu dotáhnout v rámci svých možností k dokonalosti a když mi došly síly, beze studu jsem ji mohla předat mladým. Ti sice v budování pokračují, ale už je to vyšší level. Byt mám přesně takový aby mi vyhovoval a až tu nebudu, stejně si všechno přebudují k obrazu svému. Konečně mám všechen čas jen pro sebe ( a kocourka ) a velice si to užívám.

Počítám i s postupným zhoršováním, takže jsem přešla na internetbanking, e-nákupy a až nedojdu ani do knihovny, přijde na řadu čtečka e-knih. Kdybych se už o sebe postarat nedokázala, je v plánu příslušný ústav, ale našetřila jsem si na to dost, aby to nebyl zrovna chudobinec. Všechno sice předvídat nemůžu, ale štěstí přece přeje připraveným

Na stáří není nikdo připraven, protože si to neumí představit, chybí mu zkušenost, prožitek. A za další na každého přijde stáří v jinou dobu, zrovna, jako každý zemře v jiném věku. Někdo se nedožije 70, druhý je tady i v 90. Takže žádná šablona není. Ale je to, jak píše "babkozov", pomalu odchází síly, člověk si déle pospí, sem tam zobe léky, u každého to začne jinak. Nejhorší je to u člověka, který už cítí, že je ne konci svých sil, tak jej nutit a tahat po doktorech, takový člověk potřebuje klid, aby se k smrti prospal. To není z mé hlavy, to je zkušenost z rodiny, která se mi potvrdila lékařkou z Hospicu. Marie Svatošová, byla myslím oceněna nyní i prezidentem.

A prosím, kdy mi to stáří zaklepe na dveře? Věk se snažím si nepřipouštět. Pro osmnáctiletou mladou zabu jsem asi starou babou, ale do duchodu mam jeste daleko. No bože, taky jí ty roky utečou a nebude to tak dlouho trvat. Každému ten čas letí a čím je starší, tím čas letí rychleji. Už mi můj potomek, toho času na VŠ, tvrdí, že stárne a že čas utíká sprintem. Jestli budu na stáří připravena? Nevím, nemám čas na to myslet.

Snad ještě doplním jedno. Jsem na rodičovské dovolené...

Dobrou lekci v tomhle mají ti z nás, kteří o někoho nemohoucího / většinou starého rodiče/ pečovali. Do té doby jsem nebyla úplně v obraze. A mohu vám říct, že se hodně bojím doby, kdy budu na někom závislá. I když vím, že mne to přesto zaskočí. Proto si hlídám zdraví a snažím se být fit. Kolo je dobrá věc i po pětašedesátce.

Určitě připraven nebudu.

přišel mně mejlík: "STÁŘÍ"

Nikdy bych nevyměnil moje úžasné přátele, můj krásný život, moji milující
rodinu za míň šedých vlasů, nebo za plošší břicho.
Jak jsem zestárl, stal jsem se k sobě laskavější a méně kritický .
Stal jsem se svým vlastním přítelem.
Nechci peskovat sám sebe za to, že sním extra zákusek,
za to, že si neustelu postel, nebo za koupi toho hloupého plastového
trpaslíka, kterého jsem vůbec nepotřeboval, ale vypadá tak krásně na mé zahradě.

Viděl jsem příliš mnoho mých přátel opustit tento svět příliš brzy,
předtím, než pochopili velkou svobodu, která přichází s věkem.

Co je komu do toho, když se rozhodnu číst, nebo hrát na počítači do 4 hodin a spát až do poledne?
Budu tančit sám se sebou na ty nádherné melodie ze 60. a 70. let,
a když se mi zachce plakat nad dávno ztracenou láskou tak klidně plakat budu.

Klidně budu chodit na pláž v těsných plavkách, natažených na vypouklé břicho,
a nořit se do vln, pokud se tak rozhodnu, navzdory soucitným pohledům
mladých lidí atletických postav na motorových skůtrech. I oni budou jednou staří.

Vím, že jsem občas zapomnětlivý. Ale některé životy jsou úplně zapomenuty.
A já si konec konců pamatuji důležité věci.
Jistě, v průběhu let moje srdce bylo zlomené. Když ztratíte někoho blízkého,
nebo pokud dítě trpí, nebo dokonce, když vašeho milovaného psa přejede auto?

Ale zlomená srdce jsou to, co nám dá sílu a porozumění a soucit. Srdce nikdy
nezlomené je dokonalé a sterilní ale nebude nikdy vědět, jaká radost je z bytí nedokonalého.
Jsem tak rád, že jsem žil dost dlouho, aby mé vlasy zšedly a mé mladické úsměvy se věčně vryly do hlubokých rýh na mé tváři.
Mnozí se nikdy nezasmáli, a mnozí zemřeli dříve než jejich vlasy zbarvilo stříbro.
Jak člověk stárne, je snazší být pozitivní. Už mne nezajímá, co si myslí ostatní.
Nemám otázky, už se sám sebe neptám.
Dokonce jsem získal právo být špatný.
Takže na vaši otázku odpovídám, ano, jsem rád starý. Můj věk mne osvobodil.
Líbí se mi člověk, kterým jsem se stal. Nebudu žít navždy, ale dokud jsem ještě tady,
nebudu ztrácet čas hořekováním, co by mohlo být, nebo dělat si starosti, co bude.

A jíst dezert budu každý den (pokud budu mít chuť).