Odpouštíte, zapomínate, mstíte se?

Nevídám se s nimi, přerušuji veškeré kontakty. Naštěstí rodina je v pořádku, jak píše Krkovička, tam to bývá nejhorší.

NVětšinou se nemstím, už se mi hodněkrát osvědčilo, že zákeřný zlý člověk se odrovná sám, naposledy minulý pátek. Ono na každou "svini" se voda vaří.

Nezapomínám, protože to jaksi neumím, a odpouštím jen v případě, že se jedná o hloupost nebo neúmysl.

Duloežitým životním pravidlem je mstít se jen těm co jsou opravdový nepřátely , neotačét se zády k těm co ti hodně pomohli a neubližovat těm co jsou přátely a hlavně nezapomínat protože když zapomenem tak se budou opakovat chyby. Nikdy neodpouštět těm co hodně zradily! Dobré přátele si držet a na špatné nezapomínat .

ale jak se říká na každou svini se najde řezník , na každého jednou dojde a nepřítel mého nepřítele je můj přítel .

Odpouštím, nikdy se nemstím. Když mi někdo ublíží, v klidu mu/jí vysvětlím, že se s ní/ním nechci chvíli vídat. I tak ale když se náhodou potkáme, jsem milá a necítím zášť.

Možné řešení by mohllo být: Nevšímat si špatností, jako by jse o nich nevědela a neslyšela je. Odůvodnění: Když se budete vztekat,budeli Ván to vadit, tak jste přesně splnila představy a úmysl škodiče. A to jej uspokojí. V opačném případě musí být sám zněklidněn, naštván, že se mu to nepodařilo.Ve zválšť závažných případech jsou k dispozici zákonné postupy. - miro

ne , ne , ne

Mstivá nejsem, odpustit umím, zapomínat neumím. Naučím se ignorovat, nebo si držet odstup. Hlavně neplýtvám energií na to, abych se ráchala v nějakých křivdách. Když je někdo opravdu zlý a neurvalý, odkáži ho do patřičných mezí a dál se jím nezabývám. Když však takový člověk přijde a hledá u mne pomocnou ruku, neodmítnu. Sám se sebou ať se každý vyrovná sám. Nejsem ničí soudce, ono na každého jednou dojde a každý nakonec dostane tolik, kolik si zaslouží. Když někdo ublíží a opravdu hodně zraní, mrzí to, ale spíš přemýšlím o tom, co ho k tomu vedlo a zda jsem opravdu zavdala příčinu...Vezmu si z takových situací ponaučení a podle toho se chovám. Nejvíc asi zamrzí, když člověk ztratí důvěru v druhého...S tím se srovnávám opravdu dlouho, protože někdy se důvěra u určitého typu lidí, obnovit prostě nedá...

Ale jo. Odpouštím, ale rozhodně nezapomínám. Dvakrát do jedné řeky už nemíním vkročit...

Vyrovnávám se s tím těžko. Křivda od jiného člověka většinou hodně a dlouho bolí, těžko se dostává z myšlenek. Odpouštím, ale zapomenout nedokážu a nechci. K člověku, který mi ublížil už se chovám velmi ostražitě a velmi chladně. Ale nemstím se, to bych byla stejná nebo horší než oni.

Odpouštím (jak co), ale nezapomínám. To je mnohem horší než neodpouštět a zapomínat.

Já se málokdy trápím. Ale vztekat, to se dovedu. Zuřím chviličku a pak už nevím. Život je příliš krátký na to, aby si člověk zaplácal hlavu a srdce utrpěnými křivdami a pomstou. Všecko se každému vrací, s větší razancí. Karma se tomu říká? Je však pravdou, že se mi spousta věcí v paměti vrací a já to vyprávím, jako by se to stalo někomu jinému. Ale už necítím bolest, křivdu. Je to jen příběh.

Nejlepší je bezevšeho odpustit, prominout, zapomenout a nevracet se zpátky k tomu. I když je to mnohdykrát nemyslitelné a nepředstavitelné rozhodnutí, přesto je to to nejlepší řešení, jaké můžeme udělat. Koneckonců jsme lidi a lidi dělaji chyby, ač vědomě nebo nevědomě.

Když to převedu na druhou stranu, tedy na Vás - představte si situaci, kdy jste vědomě nebo nevědomě ublížila nějaké Vaší dobré kamarádce. Prvně Vás to třeba ani nemrzí a myslíte si, že jste v absolutním právu (jak už to tak v běžném životě bývá ), a tak se pohádáte a nějakou dobu nejste v kontaktu. Po nějaké době, po pár týdnech, měsících, možná letech si po postupném přemýšlení nad tou událostí uvědomíte, že vlastně Vaše kamarádka měla pravdu, udělala danou věc správně, nebo zkrátka chyba byla na Vaší straně. V tu chvíli byste nejradši ihned zajela za kamarádkou, za vše se jí omluvila, řekla, jak jste si myslela, že vše bylo, a jak to vidíte teď, a poprosila ji, jestli by Vám mohla danou věc odpustit, že Vás to moc mrzí.

- A teď tu máme tu onu situaci - odpustit, nebo zůstat zahořklá? Zbytečně si nechat život provázet takovými nepříjemnosti, nebo raději odpustit, zapomenout a začít s kamarádkou nádherný vztah, třeba i lepší než doposud?

Nemusí se jednat o ten případ, kdy dotyčný prosí o odpuštění, ale není lepší mu odpustit i tak? Jak jinak v této situaci projevit lásku k druhému, ostatní si toho na Vás jistě budou vážit. Jen se nebojte a vzhůru do toho.

Nemstím se, nezapomínám. Někdy odpustím, někdy dotyčného člověka navždy vymažu ze svého života...

Asi jsem velká potvora, ale: nezapomínám, neodpouštím. Budiž mi ke cti, že se ale ani nemstím.

Ono se říká něco o božích mlýnech, či o svini, na kterou se vaří voda. Tak je docela klidně možné, že se to vrátí i bez mého přičinění. Jaga.

Četl jsem nádhernou definici odpuštění: "Odpustit znamená vzdát se veškeré naděje na lepší minulost." Ano, něco v naší minulosti nebylo, tak jak jsme si přáli, ale pokud to nedokážeme odpustit (sobě nebo někomu jinému), trápime se tou špatnou minulostí i dnes. Ale když překonáme sami sebe a rozhodneme se odpustit, tak říkáme: "Nezajímá mě, jak špatné to bylo. Jsem teď a tady a budu se snažit, aby budoucnost byla lepší." Nesouhlasíte se mnou?

Odpouštím ale pamatuju si a v poslední době jsem mstivá, nejde o peníze ale za roky nashromážděnou nenávist k jisté osobě co bych ji ani vodu nepodala.