Milé historky pro hezký večer a dobrou náladu

Od: Datum: 08.09.15 01:02 odpovědí: 3 změna: 08.09.15 16:36

Dobrý večer,

je nás tady hodně, plno z nás řeší různé starosti... i já mám pár věcí, které nyní řeším a nejsou úplně veselé, ale než si stěžovat a všechno si znovu připomínat zkusím opak. A třeba tohle téma pomůže i jiným lidem, kteří potřebují nějakou duševní vzpruhu a potěšení, když jim není do skoku. Máte někdo nějakou milou vzpomínku, něco hezkého, na co sami vzpomínáte, když se necítíte nejlíp? Je úplně jedno, čeho se bude týkat, nemusí to být ani nic mimořádného... může to být dojemné, veselé, jenom ne smutné Tak já zkusím začít...

1. Jako pubertální stvoření jsme s kamarády od našeho kostela rádi jezdívali za jedním z kněžích, kterému svěřili venkovskou farnost v "pohanském" kraji a musel se do ní z naší farnosti přesunout. Jednoho letního prázdninového odpoledne ostatní z naší skupiny dřímali na faře a já s kamarádkou jsme se vykradly z fary ven, v kanceláři jsme si půjčily klíče od kostela a tam jsme začaly řádit. Braly jsme jako velkou nespravedlnost, že katolická církev nedovoluje svěcení žen a hodlaly jsme si dokázat, že "na to máme". V sakristii jsme si oblékly jedna kněžský ornát a druhá ministrantský oděv a hrály jsme si na mši včetně kázání. Vydrželo nám to poměrně dlouho, mezitím po nás byla sháňka. Nicnetušící pan farář, dobrá duše, si myslel, že jsme se do kostela odebraly modlit, když zjistil, že mu v kanceláři scházejí klíče a přišel tam pro nás, protože byl čas jet sloužit mši do nedaleké vesničky, kam jsme všichni měli jet s ním. Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl jednu z nás stát na kazatelně v ornátu. Vykročil rázně kupředu, aby nás pokáral, ale nevšiml si té druhé, která jakožto ministrant pokorně klečela před oltářem. Zaregistroval ji pozdě a vyvinul snahu, aby se jí vyhnul, ovšem zakopl o schůdek. Letěl nádherně. :-P Ale byl to úžasný člověk a vůbec se na nás nezlobil. Nicméně nám klidně sdělil, že když se nám to tak líbí, budeme místo kluků číst čtení v kostele, kam jedeme, abychom si to mohli vyzkoušet po takovém tréninku i "naostro". Kluci se na nás naštvali a my jsme se nervozitou klepaly celou cestu. Pan farář si jistě v duchu říkal, jak to po pedagogické a výchovné stránce s těmi puberťáky zmáknul. Ovšem to bychom nebyli my, abychom to nedovedly s kamarádkou do ještě vypracovanějších konců - tentokrát, aniž bychom to měly v úmyslu. První četla kamarádka, to proběhlo v pořádku. Pak později jsem přišla na řadu já a bezelstně jsem začala číst. Ještě jsem si říkala, že je to OK, že ani nejsem nervózní. Ale po zhruba třetím řádku jsem pochopila, že čtu něco úplně jiného, než jsem číst měla, protože kamarádka mi špatně přetočila a založila text. Hlavou mi proběhlo, co bude menší zlo, jestli to dočíst a tvářit se, že se nic neděje anebo se omluvit, najít správný text a čtení přečíst tak, jak přečteno být mělo. Zvolila jsem první možnost. Když jsem se podívala po panu faráři, viděla jsem, že není úplně v pohodě. Ale co už jsem měla dělat... Dočetla jsem a s nevinným výrazem jsem sešla do první lavice. Pak farář měl pak kázání, kde se odvolával několikrát na to, co měli farníci slyšet právě v tom mém čtení. Ale co tam samozřejmě nezaznělo. V tu chvíli si zřejmě myslel, že jsem mu to udělala naschvál. Ano, byly jsme s kamarádkou rebelky mezi farní mládeží ;) Když jsem ale za ním po mši přišla a omlouvala jsem se mu a kamarádka taky, pochopil, že tohle nebyla revolta. Kluci se nám pošklebovali s tím, že holky nemůžou dělat ministranty, že to přesně takhle pak dopadne. A jak by to vypadalo, kdyby byly kněžími, hrůza domyslet... Já jsem měla největší starost s tím, co si lidé v kostele řekli, když neslyšeli ve čtení to, na co se pak odvolával text kázání. Pan farář se zasmál a řekl: "No co. Buď si budou myslet, že jsem byl při psaní kázání namol a to je mi jedno. Ale protože toto je mimořádně pohanská vesnice, spíš si řeknou, že nedávali dost dobrý pozor a to je dobře, příště budou líp poslouchat." A vyjádřil i pochybnost nad tím, že si vůbec něčeho všimli. A uzavřel celý nepodařený den slovy: "A teď půjdeme domů, děti a dáme si nějakou dobrou večeři. A já vám pak zahraju na housle, to bude ten největší trest." - A měl pravdu... :-D

Bývaly to opravdu krásné časy, které jsme trávili u něj. Mnoho z mládeže ve farnosti pocházelo z řádných rodin, ale bylo mezi námi mnoho takových, kteří jsme rostli jako dříví v lese a pan farář pro nás byl velká autorita a mnohým nám nahrazoval skutečného otce. Nic nám nepřikazoval, nekáral nás, nevyhrožoval, vždycky měl ty správné metody, jak nás zkrotit, jak nám vysvětlit, co se smí a nesmí, vyslechl nás, nikdy nás neodmítl, byla s ním legrace a jakožto relativně mladý člověk ( čerstvý čtyřicátník ) byl i recesista a mnohdy jsme se nasmáli, až nás bolelo břicho. Mnoho z nás mu vděčíme za to, že jsme neskončili špatně, protože naše vlastní rodiny o nás neprojevily ani třetinu starostí, co on.

2. Moje babička věřila na bylinky a měla pravdu, uměli jimi s mým dědečkem vyléčit kdejakou nemoc. Sami si je chodili sbírat, vstávali vždy brzy ráno a jeli vlakem nebo autobusem na svá oblíbená místa. Někdy nás vnoučky brávali s sebou. Doma pak bylinky sušili a míchali z nich směsi, které rozdávali lidem zadarmo. Pěstovali je i na zahradě, mátu, meduňku, diviznu... ta se musela brzy ráno opatrně otrhat, takové ty drobné žluté květy a na přímém sluníčku sušit. Mátu a meduňku sušívala babička v pokoji, nikdy nezapomenu na tu vůni. A taky na kytici pivoněk na stole, anebo drobných červených růží. Na rajčata, která dozrávala za oknem na bílém tácku. Pokaždé, když jsem tam přišla, jakobych vstoupila do jiného světa, kde bylo všechno bezpečné. Jejímu domu jsem připisovala status kouzelného místa. Když babička zemřela, dům jakoby zemřel s ní. Byl to už jen dům. Smutný, tichý, šedivý. A tehdy jsem pochopila, že domov a místa, kde se cítíme dobře, dělají lidé, které máme rádi a kteří mají rádi nás. A tak vzpomínky na mé dětství budou navždy právě tyto, budou vonět bylinkami, květinami, rajčaty, bude v ních pokoj plný slunce a babička ve svém křesle v kuchyni, jak luští křížovku v klidném odpoledni. Její bratr, který po obědě spával na gauči v pokoji. Dědeček, odpočívající na lavičce na dvoře. A zahrada plná květin.

3. Měla jsem pratetu, se kterou jsme na sebe byly hodně fixované. Nežila v našem městě, jezdila občas na návštěvu, ale psaly jsme si celá léta, byly jsme neustále v kontaktu a pak přišla chvíle, kdy teta ulehla a musela jít do domova důchodců. Vypravila jsem se tam za ní na návštěvu. Jet se mnou chtěl i můj dědeček, kterému v té době chyběl necelý měsíc do osmdesátých sedmých narozenin. Prateta byla jeho sestřenice. Celá rodina mne varovala, ať ho neberu s sebou, že se z něj zblázním. Dědeček byl totiž svérázný a někdy i poměrně náladový. Nedala jsem si to ale vymluvit, dědečka jsem měla velmi ráda. Vydali jsme se vlakem na cestu do Ostravy. Cesta proběhla klidně, bylo příjemné, vidět po dlouhé době pratetu, dokonce měla jasnou chvíli a poznala mne, vzpomínala na věci dávno minulé, na to, jak jsem byla malá školačka a vybavovala si i detaily. Sestřičky říkaly, že to snad ani není možné. Teta byla křehká a v bílé košili vypadala jako anděl. Měla jsem z té návštěvy úžasný pocit. S dědečkem jsme ještě mavštívili příbuzné v Příboře a odtud jsme jeli vlakem do Otrokovic. Cestou přes hostýnské kopce dědeček vzpomínal, jak tudy za války v batohu nosil pro rodinu maso a jak bylo snadné, aby při tom přišel o život. Vyprávěl mi to a přidával spoustu dalších vzpomínek a přisedlo si k nám úplně cizí děvčátko, kterému jsme se zalíbili, poslouchalo dědečkovy historky, drželo se mě za ruku a nechávalo se krmit bonbóny. Tato cesta byla pro mne dvojí naposledy. Naposledy jsem viděla pratetu, protože za pár dnů nato zemřela. Naposledy jsem někam jela s dědečkem, protože i jemu se brzy zhoršil zdravotní stav a nemohl již cestovat. Byl to nádherný den, který jsem prožila s dvěma pro mne drahými lidmi a dodneška mám při té vzpomínce hřejivý pocit u srdce. Jakobych dosud cítila chuť svíčkové, kterou jsme jedli v nádražní restauraci, jakobych cítila ten pocit vítězství, který jsem měla, když jsem dokázala během přestávky na jednom nádraží vyběhnout z vlaku a přesvědčit chlapy, stojící ve frontě na pivo, že potřebuji jedno do kelímku s sebou pro dědečka, aby mne pustili dopředu. Jakobych cítila pod nohama dlažbu příborského náměstí, kde jsem si tehdy u stánku koupila krásnou bílou halenku a módní černé kalhoty ( bylo to dva roky po sametové revoluci a u stánků se dalo sehnat to, co jinde ne, zejména tak blízko hranic s Polskem ). Jakobych dodnes slyšela ty dojaté hlasy dvou starých lidí, kteří si povídali, aniž by tušili, že naposledy...

No a to stačí, rozpovídala jsem se víc, než jsem měla... někdo mi nejspíš vynadá za "dlouhé romány". Předem se omlouvám. A budu moc ráda, když se někdo přidá. A klidně i s delšími texty. Ráda si je přečtu a věřím, že i jiní zde...


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 08.09.15 11:49
avatar

Amálko, to vaše povídání je jako pohlazení na duši. *palec*Já přidám jen kratičkou historku z minulého týdne:

Na tramvajové zastávce malá holčička hrabala mamince v nákupní tašce a ptala se: "Mami, koupila jsi ten listový bob? Ukaž mi ho." Maminka se přemýšlivě zahleděla na tašku a se slovy: "Myslíš bobkový list? Ten jsem koupila." A vytáhla sáček s bobkovým listem. :-D

Datum: 08.09.15 14:07

Čerstvá historka z minulého týdne. Na první pohled úsměvná (vtipná nikoliv), ale když se vžiju do hlavní role, běhá mi mráz po zádech.

Holčička - prvňáček odešla druhý den ve škole o přestávce na záchod. V tu chvíli zazvonilo, vešla paní učitelka a zavřela za sebou dveře. Za normálních okolností by si učitelka všimla, že holčička chybí. Jenže jako na potvoru byla angličtina a tu učí jiná paní učitelka. Před třídou stojí podruhé v životě a tak netuší problém. Holčička na chodbě prochází před řadou stejných anonymních zavřených dveří. Počítá se sice s tím, že prvňáci neumí číst a tak má každá třída kromě označení na dveřích ještě obrázek. Ale aby byl z chodby vidět při otevřených dveřích, tak je na vnitřní straně dveří. Holčička neumí problém vyřešit a dá se do pláče. To zaregistruje školník, ujme se jí a odvede jí do třídy. Tady by mohl příběh skončit. Jenže, třída je správná, děti jsou správné, ale někdo vyměnil paní učitelku. Je úplně jiná a navíc nemluví česky...

A pak se divte potomkům, že se jim nechce do školy.

Datum: 08.09.15 16:36
avatar

Takových bylo... jenom na studiích jsem toho zažil tolik, že jsem to sepsal do "univerzitní kroniky", která pak kolovala mezi studenty:{)> zde je ochutnávka ze stěhování z koleje na privát... "Plížím se nocí s černým pytlem přes záda"

Jeden černej pytel, velkej bezmála jako já, nacpanej povrch postelovým příslušenstvím, v náruči, druhej, se vším možným ostatním, přes záda. Pot ze mě leje mocnými proudy, ale už, už to nebude dlouho trvat. Maluju si, dotáhnu to tánmhle na zastávku Úvoz, odtamtaď mě zaveze přímá trolej až do Vinohrad.

Břemeno na zádech se poznenáhlu začíná zdát lehčím a lehčím.

Hned tuším zradu.

No bodejť – pytel se nám trhá. To je prostě... na pytel.

Nic. Dotáhnem to na zastávku a pokoj...

Jen to dořeknu, zaskřípí za mými zády brzdy, z auta vyskočí dva zjevy, tasí na mě legitimace a vyštěknou:

"Dobrý večer, kriminální policie. Copak to táhnete v těch pytlích?"

Na tomto místě se asi sluší přísahat, že si fakt nic z toho nevymýšlím.

Ještě že mě život naučil zachovávat za všech okolností klid. Aspoň navenek.

"Všechno možný. Stěhuju se," odpovím věcně.

"Stěhujete. Mhmmm. Teď," podívá se důležitě na hodinky, "ve čtvrt na dvanáct v noci?"

"Jo. Dřív na to nebyl čas."

"Jo tak," změří si mě zjev posměšně. "Ukážete mně ten pytel?"

"Jasně." Jen ať se koukne. Cha cha.

"Podíváme se na to vaše všechno možný. ... peřiny?!" Třepe s nimi zoufale, zřejmě v naději, že z nich aspoň vypadne nějaká ta mrtvolka. Doufal, že mu poskytnu na obvyklý noční obchůzce konečně nějaký vzrúšo.

"A co jste čekal? Podepsaný je teda bohužel nemam."

"Kamže to stěhujete?" vyhne se takticky odpovědi.

"Na privát, asi patnáct stanic vocaď šestadvacítkou."

"Máte od něj klíče? S kým tam bydlíte?"

"Jasně. Se spolubydlícím, informatikem."

Načež ten maník udělá něco, co vážně čekám ze všeho nejmíň.

"Hoďte to sem," dí, otevíraje zadní kufr. "A nastupte si."

Zcela v šoku uposlechnu.

"Adresu," táže se typicky policejně stroze.

"Prušánecká 6, Brno-Vinohrady," vysypu ze sebe bez přemýšlení. To ho ovšem zjevně nepřesvědčilo.

"Tak heleďte se, my vás hodíme do těch Vinohradů. Abysme zjistili," s požitkem si mě opět změří, "jestli nás nehópete."

"Jedem," zavelí řidiči.

"Kamže to?"

"Do Vinohradů. Na Prušáneckó."

_ _ _

"Se podíváme na toho vašeho spolubydlícího," praví ten maník jízlivě. Nakonec tak neučiní – ujistí se, že mi klíč pasuje do zámku, a jme se odfrčet. "A příště až zas budete stěhovat, tak prosim vás ne v noci, jo?"

 

Poslední otázky Poradny volná diskuze
Nejnavštěvovanější otázky v rubrice

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.