Ahojky, chtěla bych se zeptat, čím to můe být, že se tak často lekám.? ... Moje mamka je velký nervák, jak se říká: matka nervák, dítě nervák. Já tím pádem asi taky. Jenže jsem dneska šla se sklenicí mléka v ruce a máma mi za něco chtěla vynadat a rychle otevřela dveře (šoupačky, takže to dělalo takový hlasitý zvuk), já se strašně lekla a mléko vylila jak na sebe, tak na plovoučku. Samozřejmě to, za co mi chtla vynadat předtím zapomněla a začala mi nadávat za tohle, ale jako fakt křičet, načež jsem se rozbrečela. Ano, možná si řeknete, že hned brečím, ale jakmile na mě někdo křičí, tak prostě brečím. No, ale na druhou stranu, kdybych se nelekla, tak se to nestane. Proč se tak strašně lekám? Ve škole jsem s kamarádkou na wc ona vyjde, vím že tam je, vyjdu i já, a já se jí leknu. A to mě ani záměrně vystrašit nechtěla. Někdy se leknu tak, že vypísknu na celé okolí, někdy mi dllouho potom buší srdce. Je mi to fak nepříjemné. Dá se s tím i něco dělat? A čím to může být?
0x
Jsem zvědav na rady, ale aspoň v tom nejsi sama. Taky se děsně lekám. Stačí aby za mnou někdo šel něco mu třeba upadne a já se leknu. O fórcích typu baf nebo jak se máš ani nemluvím. Podle mě něco v dětství co člověka ovlivní(lo).
Také si myslím, že je to něco z dětství. U mě to bude tím, že podle mámy dělám všechno špatně a vždy se bojím, co by to mohlo být tentokrát a tak se bojím reakcí. A když někdo zvýší hlas automaticky brečím. Samotné mi to dost vadí, příjdu si ufňukaná. S tou odbornou pomocí, to nevím, nechci chodit k psychoušovi kvůli lekání.
Není správné, že už předem odmítáte i jen pomyšlení na odbornou pomoc, a navíc používáte výraz "psychouš", čili dáváte najevo jakési opovržení touto profesí. Psycholog by s Vámi celý problém rozebral a naučil by Vás ty situace zvládat, proč byste se tomu měla vzpírat? Proč doufáte, že komentáře laiků (byť ochotných a dobrosrdečných) na internetové poradně Vám mohou účinně pomoci? Tohle není otázka typu "jak dlouho vařit knedlíky".
Nechtěla jste pomoc, jen jste se ptala, čím to může být. Opravdu těžko říct, psycholog by na to přišel.
0x
- já se lekám taky - byla bych vděčný objekt pro nějakou "lekací" šou typu "máte rádi legraci" - protože zaječím a vyskočím, takže se lidi široko daleko ohlížejí. Ale nádherně se při tom uvolním, takže mi lekání vůbec nevadí !
- ale takové reakce bych hned nesváděla na nějaké trauma v dětství - takovou diagnozu mají sice psychiatři rádi, ale já bych v tom viděla spíše typ osobnosti - každý není kliďas. Tzv. "nervy" máme všichni a každý na určitou situaci reaguje jinak. Vy jste asi trochu živější typ, možná trochu víc přecitlivělý - a pokud na Vás matka křičí, tak je asi normální, že brečíte. Měla byste si to méně připouštět a zkusit si "trénovat" sebeovládání.
- nevím ale, jestli se dá lekání ovládnout za všech okolností, protože já se spolehlivě leknu vždy, i když situaci očekávám. Ale jak jsem říkala - uvolní se ve mně určité napětí, takže mi to i vyhovuje - lidi se sice ohlédnou, ale nic se neděje - tak proč si s tím lámat hlavu ! - pokud ovšem nezařvu např. při opeře.
Jo projev lekání mám podobný až na to, že vyjeknu a řeknu něco sprostého, srdce se mi rozbuší a dokážu v afektu bez reálné možnosti ovlivnění mozkem uhodit. Prostě se oženu jenže já se oženu jako 130kg hovado. Každý komu se mně takhle podařilo vylekat pak řekne nemáš čisté svědomi co (se smíchem) a já odpovídám ne nemám a kdo ho dnes má, ale nesnáším to.
0x
Nj, to lekání je fakt hodně zvláštní věc, mám to taky tak, že se taky hodně lekám. I když dnes už se v reálné situaci leknu opravdu jen málokdy a bez vydávání zvuků, zůstalo mi lekání v kině, prostě vždy "zaberu" na ty dobře vymyšlené a připravené situace, kdy se na plátně něco neočekávaného odehraje. Nechám se tak pohltit dějem, že i když vím, že se asi něco přihodí, tak mně to zaskočí a někdy sebou velmi znatelně trhnu, třeba i u výraznějšího zvukového efektu. Přijde mi to opravdu zajímavé, protože moje kamarádka, s níž chodím do kina roky, sebou netrhne nikdy, i kdyby snad začlo padat kino. Fakt je, že jsme velmi rozdílné povahy, když o filmu pak mluvíme, tak nás obyčejně zaujmou docela jiné momenty, a to téměř vždy, ona je mohem méně citlivá dejme tomu k lidským osudům a povahám, než já. Takže v tom lekání určitá míra citlivosti asi bude hrát roli a navíc, měla jsem velmi úzkostlivou a taky trochu neurotickou matku, asi jako vy. Myslím, že poradou s psychologem vůbec neuděláte chybu, nejde o nic, za co byste se měla stydět a možná se o sobě dozvíte něco užitečného. Určitě vám to pomůže i v kontaktu s neurvalými a podobnými jedinci, kterými se to tu dnes jen hemží, stejně jako před lety, naučíte se jak se obrnit, rozhodně není třeba kvůli nim plakat, ještě to tak 
, přeji úspěch.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.