Co říkáte na můj život?

Ahoj, je škoda, že nejsi zaregistrovaná, napsal bych Ti soukromou zprávu. Řekl bych, že já jsem na tom hůř. Ale nechci to ventilovat tady na veřejnosti.

Ahoj Amélie,

obrovskou náhodou jsem narazila právě teď na tvou zpověď. Mnoho problémů, které máš důvěrně znám . Avšak v o mnoho pozdějším věku. Vypadá to, že ti je něco málo přes dvacet let.

Vím, co to je využívat léčbu psychiatra. Vím co to je, rozejít se po mnoha letech s partnerem. Vím co to je přijít o zaměstnání a nové nesehnat. Vím co to je, být na někom závislá. Znám problém s nadváhou. Poznala jsem i hodně vážné nemoci.

Co nevím, je nemít kamarády a přátele, se kterými je život veselejší. Nenajít si žádnou činnost v dívčím věku. Třebaže jsem už v důchodu, umím si vzít kolo a projet se,. Protože jsem v mládí trempovala, mám příležitost vyjet si ještě nyní k táborovému ohni, kde je legrace a sejde se tam okolo 200 kamarádů s kytarama u písniček. Jako stará bába si dokáži vyjet na vodu a sjíždět na raftu vltavské šlajsny.

Proč nemáš nikoho do party? Proč si neumíš najít cestu mezi lidi? Jestli chceš, napiš mi email na seznam. Já až odejdu, tak už sem asi netrefím. Alcago

Slečna píše, že jí je 31. Myslím ale, že na věku až tak nezáleží; mám známého, který byl v podobné situaci do 40 let.

Já myslím, že když začnete něco dělat, zpackaný nebude.

Zkuste se nějak postavit na nohy. To, že se vám nechce nic dělat, není nic divného - pokud člověk dlouho sedí doma, ztrácí chuť do všeho. Do té doby, než najdete práci, doporučuji věnovat se např. nějakému dobrovolničení - budete mít pocit užitečnosti a zároveň získáte pracovní zkušenosti, které každý zaměstnavatel ocení. Hlavně nesedět doma!

Chceš jakýkoli názor na cokoli.

Neseď doma na prdeli, najdi si práci i kdybys měla uklízet (uklízečka je důležité povolání) a potom trochu života do toho umírání.

Nemáte děti, nemáte přítele. Co vás tedy doma drží? Co vám brání jet za prací třeba do zahraničí, nebo tady něco s ubytováním? Hotel, horská chata? Nemáte co ztratit.

Třeba to, že tazatelce chybí motivace, životní cíl. K tomu se přidá po třicítce nespokojenost se svým životem - ostatní mají partnera, dítě, dobré zaměstnání.

Nejhorší je naříkat a nic nedělat pro to, aby se to zlepšilo.

marenko - 100% souhlas

Pro všechny,kteří by mi chtěli napsat něco soukromého, můj mail: dana.stepanka@seznam.cz Děkuji

RADA č. 1 - změn si inzerci na seznamce a umísti fotku - i když nejseš nejhezčí, předejdeš tak případným zklamáním

RADA č. 2 - pokus se dodělat školu, na severu je spousta škol s dálkovým 5-letým studiem, pokud už máš uzavřený nějaký ročník z jiné školy bude to jen rychlejší

K radě č. 1... tady mi to trochu zavání jakousi novou závislostí. Dnes závislá na rodičích, pak na partnerovi? Proto se přikláním k radě dvě.

Myslím, že není rozhodující, jak Váš život vidíme my, ale jak jej vnímáte Vy.

Jste-li s ním spokojena, je v pořádku. Nejste-li s ním spokojena, změňte jej (to můžete udělat jen Vy sama).

Dokončete školu, naučte se (další) cizí jazyk, najděte si práci. Začněte se věnovat sportu, při němž poznáte i nové známé, kamarády a přátele, a jako bonus získáte postavu odpovídající fyzické aktivitě.

Ještě jednou Amelie se ozývám.

1. Promiň, ale přehlédla jsem tvůj věk.

2. Tvá váha je dost velká. Mám sklony k nadváze, ale tolik jako ty jsem nepřibrala za celý dlouhý život. Svědčí to o tvé pohodlnosti a o utápění chmur v jídle. Má rada: Zační s tím hned něco dělat. Nechtěj zhubnout rychle, to nikam nevede, ale je lepší za rok 3 kg. schodit, než přibrat! Máš čas, tak převezmi kormidlo v kuchyni za maminku, vař rozumně a omez tuky a cukry, dodržuj denní limit 73 g bílkovin, abys hubla na tuku a ne na svalech. časem se ti vylepší metabolismus a půjdou ti kila lépe dolů.

3. Sehnat práci je obtížné. Zvláště bydlíš-li v nešikovném místě. Ale i tvá nadváha může zaměstnavatele odradit. je to v současnosti dost nepopulární. Atraktivní štíhlé holky (tvé konkurentky) jsou na tom lépe.

4. Proč nebereš peníze od státu? Má rada: Snaž se napravit, co jsi zpackala! přeci nemůžeš samozřejmě zneužívat své rodiče.

5.Kamarádi jsou nutné, ale musí to být kamarádi, se kterými ti je dobře, ne takové, se kterými si pláčete přes rameno nad tíhou života. Má rada: Přehodnoť, čím jsou ti dosavadní kamarádky prospěšné a nejsou-li, hledej nové a to s pozitivním myšlením!

6. Já se rozvedla po 35 lech manželství a začala jsem nový život v 56 letech. Už jsem znovu 11 let vdaná.Myslím, že jsi v klíčové situaci. Ti, co se jim líbíš se ti nelíbí a ti kteří se líbí tobě, zase nejsou nadšeni tebou. Ve svém věku to musíš řešit. Zřejmě bys chtěla založit rodinu a hodiny tikají. Má rada: Spěchej, ale spěchej pomalu! ne za každou cenu!

7. Nemoc patří k životu. Já se léčila u psychiatra s únavovým syndromem a s depresemi. Bylo to dlouhé, ale povedlo se. Mé deprese měly příčiny v rozvodu a v tom, že bývalý manžel mi ubližoval tím, že ubližoval synovi žijícím v jeho sousedství a to neuvěřitelným zplůsobem. Také tam hrály úlohu peníze, kdy veškerý majetek nabytý za 35 let života užívala nová, o 30 let mladší partnerka, kdy já neměla peníze na to abych si koupila žehličku, natož pračku. V té době jsem práci sháněla a nenašla. Má rada: Všechno se jednou v dobré obrátí. Nemoc není ostuda. Je nutné se jí postavit a odstraňovat příčiny.

8. jsi-li doma a nic neděláš, ztrácíš životní motivaci a pracovní návyky. alenivíš jak na těle, tak na duchu! To je tvé největší mínus. To je to nejhorší, co tě mohlo potkat To je špatné sociální perpetum mobille. Čím jsi línější, tím víc přibíráš, čím víc přibíráš, tím méně jsi zajímavá, čím méně jsi zajímavá, tím méně máš šancí na spokojený život a tím více se nudíš, čím více se nudíš, tím víc jíš, atd.! Má rada: Honem s tím něco dělej a tenhle začarovaný kruh rozetni a uteč z něj. Nenech sebou smýkat jen proto, že žiješ! Ale umřít, by byla velká škoda. Má rada: Kup si rozvrh hodin, jako v první třídě a rozděl si denní program po hodinách! Udělej si prograam takový, abys měla čas od života brát i životu dávat. 3 x 8hodin: práce, radost, odpočinek!. To si můžeš vymyslet tak, abys střídala pohyb s odpočinkem. Např: když budeš hodinu rýt zahrádku, pak se můžeš hodinu opalovat. Když budeš mamince hoďku žehlit prádlo, pak si sedneš na hoďku k počítači.

9.Podle mého vkusu máš život spackaný a můžeš si za to sama. Také za to může trochu tvá maminka, že tě nevedla k povinnostem. Strašíš smrtí a přitom v 31 letech už žiješ jak mrtvola. Nezlob se, ale já ještě v padesátce chodila dvakrát týdně po šesti hodinách do tělocvičny jako cvičitelka. Přitom jsem se starala o rodinu. Děti jsem ještě měla a už jsem měla u sebe nemocné rodiče, vyžadující péči - jednoho nepohyblivého, jednoho se ztraceným rozumem. Sušila jsem seno na velkých horských loukách, které jsem prodávala do výkupu. Naučila jsem se nejen vařit, péct, šit a dělat veškerou domácí práci, ale i pracovat se zednickou lžící. Stihla jsem to při zaměstnání s výchovou dětí až k vysokoškolskému studiu. Sama jsem dělala mimo autoškoly dálkově školu. Ještě jsem měla čas na výlety - v létě pěšky, nebo na kole, v zimě na běžkách. Jo a to jsem šila a pletla na kšeft, nebo měla navíc druhé zaměstnání ( tu vedoucí kina, tu vlekařku, nebo brousila sklo atd.). Každopádně z nejchudší a nevzdělané holky na vsi, jsem se vlatním přičiněním stala nejbohatší a vzdělanou ženou v sousedním městečku. Tady si ze mne příklad neber. Všeho s mírou přiměřenosti.

10. Promiň mi mou upřímnost, ale jinak ti pomoci nemohu. Jedině poslední radou: Začni hned, ať toho hodně stihneš. Choď brzy spát, abys mohla ráno začít mimo umytí i nenápadnou kosmetickou úpravou, jejímž závěrem bude spokojený pohled do zrcadla a úsměv nad sebe samou! To ti ze srdce přeji Já

Ještě jednou Amelie se ozývám.

1. Promiň, ale přehlédla jsem tvůj věk.

2. Tvá váha je dost velká. Mám sklony k nadváze, ale tolik jako ty jsem nepřibrala za celý dlouhý život. Svědčí to o tvé pohodlnosti a o utápění chmur v jídle. Má rada: Zační s tím hned něco dělat. Nechtěj zhubnout rychle, to nikam nevede, ale je lepší za rok 3 kg. schodit, než přibrat! Máš čas, tak převezmi kormidlo v kuchyni za maminku, vař rozumně a omez tuky a cukry, dodržuj denní limit 73 g bílkovin, abys hubla na tuku a ne na svalech. časem se ti vylepší metabolismus a půjdou ti kila lépe dolů.

3. Sehnat práci je obtížné. Zvláště bydlíš-li v nešikovném místě. Ale i tvá nadváha může zaměstnavatele odradit. je to v současnosti dost nepopulární. Atraktivní štíhlé holky (tvé konkurentky) jsou na tom lépe.

4. Proč nebereš peníze od státu? Má rada: Snaž se napravit, co jsi zpackala! přeci nemůžeš samozřejmě zneužívat své rodiče.

5.Kamarádi jsou nutné, ale musí to být kamarádi, se kterými ti je dobře, ne takové, se kterými si pláčete přes rameno nad tíhou života. Má rada: Přehodnoť, čím jsou ti dosavadní kamarádky prospěšné a nejsou-li, hledej nové a to s pozitivním myšlením!

6. Já se rozvedla po 35 lech manželství a začala jsem nový život v 56 letech. Už jsem znovu 11 let vdaná.Myslím, že jsi v klíčové situaci. Ti, co se jim líbíš se ti nelíbí a ti kteří se líbí tobě, zase nejsou nadšeni tebou. Ve svém věku to musíš řešit. Zřejmě bys chtěla založit rodinu a hodiny tikají. Má rada: Spěchej, ale spěchej pomalu! ne za každou cenu!

7. Nemoc patří k životu. Já se léčila u psychiatra s únavovým syndromem a s depresemi. Bylo to dlouhé, ale povedlo se. Mé deprese měly příčiny v rozvodu a v tom, že bývalý manžel mi ubližoval tím, že ubližoval synovi žijícím v jeho sousedství a to neuvěřitelným zplůsobem. Také tam hrály úlohu peníze, kdy veškerý majetek nabytý za 35 let života užívala nová, o 30 let mladší partnerka, kdy já neměla peníze na to abych si koupila žehličku, natož pračku. V té době jsem práci sháněla a nenašla. Má rada: Všechno se jednou v dobré obrátí. Nemoc není ostuda. Je nutné se jí postavit a odstraňovat příčiny.

8. jsi-li doma a nic neděláš, ztrácíš životní motivaci a pracovní návyky. ale ničíš se jak na těle, tak na duchu! To je tvé největší mínus. To je to nejhorší, co tě mohlo potkat To je špatné sociální perpetum mobille. Čím jsi línější, tím víc přibíráš, čím víc přibíráš, tím méně jsi zajímavá, čím méně jsi zajímavá, tím méně máš šancí na spokojený život a tím více se nudíš, čím více se nudíš, tím víc jíš, atd.! Má rada: Honem s tím něco dělej a tenhle začarovaný kruh rozetni a uteč z něj. Nenech sebou smýkat jen proto, že žiješ! Ale umřít, by byla velká škoda. Má rada: Kup si rozvrh hodin, jako v první třídě a rozděl si denní program po hodinách! Udělej si prograam takový, abys měla čas od života brát i životu dávat. 3 x 8hodin: práce, radost, odpočinek!. To si můžeš vymyslet tak, abys střídala pohyb s odpočinkem. Např: když budeš hodinu rýt zahrádku, pak se můžeš hodinu opalovat. Když budeš mamince hoďku žehlit prádlo, pak si sedneš na hoďku k počítači.

9.Podle mého vkusu máš život spackaný a můžeš si za to sama. Také za to může trochu tvá maminka, že tě nevedla k povinnostem. Strašíš smrtí a přitom v 31 letech už žiješ jak mrtvola. Nezlob se, ale já ještě v padesátce chodila dvakrát týdně po šesti hodinách do tělocvičny jako cvičitelka. Přitom jsem se starala o rodinu. Děti jsem ještě měla a už jsem měla u sebe nemocné rodiče, vyžadující péči - jednoho nepohyblivého, jednoho se ztraceným rozumem. Sušila jsem seno na velkých horských loukách, které jsem prodávala do výkupu. Naučila jsem se nejen vařit, péct, šit a dělat veškerou domácí práci, ale i pracovat se zednickou lžící. Stihla jsem to při zaměstnání s výchovou dětí až k vysokoškolskému studiu. Sama jsem dělala mimo autoškoly dálkově školu. Ještě jsem měla čas na výlety - v létě pěšky, nebo na kole, v zimě na běžkách. Jo a to jsem šila a pletla na kšeft, nebo měla navíc druhé zaměstnání ( tu vedoucí kina, tu vlekařku, nebo brousila sklo atd.). Každopádně z nejchudší a nevzdělané holky na vsi, jsem se vlatním přičiněním stala nejbohatší a vzdělanou ženou v sousedním městečku. Tady si ze mne příklad neber. Všeho s mírou přiměřenosti.

10. Promiň mi mou upřímnost, ale jinak ti pomoci nemohu. Jedině poslední radou: Začni hned, ať toho hodně stihneš. Choď brzy spát, abys mohla ráno začít mimo umytí i nenápadnou kosmetickou úpravou, jejímž závěrem bude spokojený pohled do zrcadla a úsměv nad sebe samou! To ti ze srdce přeji Já

Chybí Vám práce, starosti a vlastní rodina. Vy se vlastně nudíte. Jediná rada je - vzít jakoukoliv práci a postarat se sama o sebe. Potom přestanete běhat po psychiatrii a pod.

Pro alcago - Vaše otázka (rada?) pod 4. bodem je pro mne nepochopitelná. Jak může zdravý, mladý člověk pouze od státu brát, když státu zatím nic nedal, respektive vrátil tak málo?

Ano, chápu . Je to silně nemorální, pokud k tomu nejsou důvody. Pokud si to zavinila sama, pak obzvlášť. Co kdyby to bylo zapřičiněno nemocí, nebo jiným závažným důvodem? Předpokládám, že jí stát peníze bezdůvodně nedá.

Přestaňte se pitvat, litovat, mít pitomé myšlenky /odejít ze světa/. A začněte něco dělat. Když se Vám chce sedět nebo ležet a spát, vezměte psa a běžte s ním ven. Klidně na několik hodin. Bude to prima pro něj i pro Vaši postavu. S plaváním začněte, až si sama vyděláte na vstupné do bazénu. Běhání po lese Vás nic nestojí.

Pomáháte vůbec doma? Když už Vás rodiče živí, umyjete aspoň okna, uvaříte, vyluxujete? Mamka zřejmě chodí do práce, pomohla bych jí aspoň péčí o domácnost. A ne sedět a pospávat.

Ve 31 letech byste se už měla postavit na vlastní nohy. A Vy čekáte na práci už 4 roky, až přijde k Vašim dveřím, zazvoní a řekne: Tady jsem. Jste bez závazků, bez dětí a manžela, proč se za prací někam nevypravíte, když u vás není? Před zimní sezónou sháněly horské hotely personál. Viděla jsem několik nabídek na pokojské či pomocné kuchařky. Namátkou veliký hotel Horizont v Peci pod Sněžkou. Strava a ubytování zajištěno. To byste nezvládla? A nebo aspoň brigádu. V supermarketech hledají často lidi na doplńování zboží, většinou v noci. Studenti to rádi dělají, mají přivýdělek. Ale 4 roky čekat na práci už je moc. Když tedy se už buchtíte doma, proč si nedoděláte vzdělání? Třeba dálkově, pokud je to možné, i na denní byste měla čas. Proč se neučíte nějaký jazyk? Naučit se aspoň základy němčiny a pak do Německa. Pečovatelky, hospodyně, pokojské, chůvy tam shánějí často. Jde ale o jazyk a také o to, jestli něco umíte, jestli k nějaké práci jste. A věřte, že byste si vydělala.

Pořád mi leží v hlavě ty 4 roky bez práce. Věřte, že bych to nevydržela. Když jsem o práci přišla a v oboru jinou nemohla získat, šla jsem makat k Japoncům na linku. Byla to změna veliká, ale složenky se neptají, kde vzít peníze. A rodiče, kteří by mě živili, jsem neměla. A tak jsem si časem zvykla, nic jiného mi nezbývalo. Před časem jsem si také našla brigádu - v ohromných nevytopených halách jsme v zimě třídili hromady vojenských plesnivých bot, promočených od myší. nebo jsme třídili vojenské uniformy, kompletovali je. Čechů tam bylo pomálu, jen Ukrajinci a Moldavci. Nikomu se do toho moc nechtělo, ale peníze za to byly a každá práce je k něčemu. Nestydím se za to. Jen ty do ruda omrzlé ruce mi vadily.

Tak se vzpamatujte a přestaňte viset rodičům na krku. Co byste dělala, kdyby zemřeli? Nic zlého jim nepřeji, ale je jim už jistě taky okolo 60 let a nikdo z nás neví, co může přijít. Pusťte se buď do nějaké brigády, nebo do studia. Ať nesedíte doma jako bedna kytu a život zbytečně nepromarníte. To, jak Vy žijete, není život, ale živoření a parazitování.

Nezlobte se, že jsem se tak rozjela, ale člověk prostě musí CHTÍT. Práci Vám nikdo na zlatém podnose nepřinese. Choďte po firmách, ptejte se, nic si nedělejte z toho, že Vás v první, páté, desáté odmítnou. Třeba ve třicáté budete mít štěstí. A nezapomeňte, že i práce úklízečky, vrátné, pomocné síly v kuchyni apod. jsou potřebné práce. Jen kdyby jich bylo! To nemáte vůbec žádnou snahu ve Vašem věku rodičům přispět?

Možná, kdyby to byli jiní rodiče, už by Vás dávno poslali z domu, ať se o sebe postaráte. A nebylo by to na škodu, aspoň byste se naučila pro sebe něco udělat. Jaga.

Amen. Slovo od slovíčka.

Když tedy se už buchtíte doma, proč si nedoděláte vzdělání? Třeba dálkově, pokud je to možné, i na denní byste měla čas. Proč se neučíte nějaký jazyk?

Na druhou stranu se mi libila ta rada s doplnovanimr regalu nebo delani nejake "intelektualne blbe" prace (ta zminovana u pasu). Chtel jsem poradit neco podobneho. Zacit zlehka nejakou jednoduchou praci. Ne kvuli penezum (tazatelka je nutne nepotrebuje, protoze ji zivi rodice), ale kvuli tomu, aby se ji vratilo sebevedomi a chut do zivota a ziskala naladu neco se svym zivotem delat. Za par tydnu nebo mesicu prace v "podradne" praci ziska naladu na to, aby se zacala uchazet o mista, ktera by ji zajimala a vnitrne uspokojovala.

Tedy zacit zlehka a po par tydnech nebo mesicich, az se zbavi depresi, zacit resit svoje zivotni problemy (prace, penize, vzdelani, ...) jeden po druhem. Hezky pomalu, po malych, lehce zvladnuelnych kouscich, aby se v tom clovek neutopil a neprerostlo mu to pres hlavu. Nechce prece spadnout znovu do depresi.

Já jen zírám nad těmi smysluplnými radami od zdravých lidí, kteří se neumějí vžít do pocitů lidí, kteří bojují se svými problémy a běsy.

Jsem 66 letá důchodkyně po dvou mozkových mrtvicích, kdy jsem prožila půl roku přivázaná k posteli, po infarktu spojeném s operací srdce, po depresích vyplývajících z rozpadu manželství. Přesto proti této dámě žiji a nehniji.

Od včerejška, kdy jsem na tento článek narazila, na nic jiného nemyslím s usnula jsem ve tři ráno. Hned po probuzení jsem zapla počítač a hledala stránky. Našla jsem stejný článek na třech stránkách.

Ona nehledá sama sebe, ale někoho, kdo by ji politoval a to si snad ani nezaslouží. Už pro mne není chudák, ale zahnívající parazit, ktžerý nic neví o životě, ani nechce vědět!

Tentokrat musim Ukulele souhlasit.Lidi,kteri nemaji psychicko nemoc,nikdy nepochopi a nemeli by se vyjadrovat,cemu nerozumi,akorat dotycneho dostanou dolu a muze se lecos prihodit.Tady je jasne,ze je pani nemocna a ze svuj stav ovlivni jen odborna pomoc.

Chces slysel jakekoliv nazory, tak tady jeden je. Mozna se ti libit nebude, mozna s nim nebudes souhlasit, ale tak to vidim.

Byla si party holka, ktera si myslela, ze zivot je o "parbach" a zabave a ze vsemu rozumis a vsechno vis. Myslela jsi si, ze ti svet lezi u nohou a ty ho muzes kopnout a vysmat se mu do obliceje. Bodejt by ne, kdyz ti vsechno platili rodice.

Pak prisel cas, kdy jsi se mela postavit na vlastni nohy a ty jsi zjistila, ze zivot je tezky a ty nemas vubec tuseni, jak to vlastne chodi a co mas delat. Zjistila jsi, ze jsi asi uplne blba. Zatimco jini se pripravovali na zivot, ty jsi cas proflakala po diskotekach. Ted na svoje vrstevniky ztracis 10 let, ktera ti uz nikdo nikdy nevrati. Je na case priznat si svoje nedostatky a smirit se s nimi. Nejsi zadna hvezda a zadna hvezda jsi nikdy nebyla. Jen jsi si to drive pri sve blbosti myslela. Az se s timto novym pohledem na sebe a svoji minulost smiris, muzes zacit pracovat na tom, co te ceka v budoucnu.

Vsechny priznaky tvoji situace (unava, nechut, ...) jsou podle me jen priznaky tezke deprese, kterou trpis kvuli tomu, ze ti dochazi nebo uz doslo, jaka jsi a byla jsi nula. Musis si zacit vytvaret nove sebevedomi. Nekde vyse popisuji, jak pomalu zacit pracovat v "intelektualne blbych" pracech (nekvalifikovane, spatne placene, narazove, jednorazove, docasne, vecerni/odpoledni, ...), jen aby se clovek dostal z domu, do spolecnosti jinych lidi, zazil nejake uspechy (uspesne splnena norma v praci, poznani neceho noveho pri praci, videt vysledky sve prace) a az ti v dusledku techto uspechu vzroste sebevedomi, tak pak zazit pracovat sama na sobe (hledani lepsi prace, odstehovani za praci, dodelani si vzdelani, ... nebo cokoliv, co jsou tve cile).

Tvoji vahu bych take zatim neresil. Pravdepodobne je to nasledek toho, ze mas deprese, spatne se stravujes, nic nedelas a nikam nechodis. Az se ti zlepsi sebevedomi (viz vyse), tak se ti zlepsi i povedomi o stravovani a peci o telo a vaha ti sama spadne o neco dolu. Na shozeni zbytku pak jiste rada zapracujes (pises, ze te tvoje vaha trapi), protoze budes i v nalade pomyslet na pripadne budouci vztahy a to je pak dobra motivace.

Zacni zlehka, malymi kroky. Vybuduj si postupne sebevedomi a pak zacni resit svoje problemy v malych krocich, at ti to nepreroste pres hlavu a ty nespadnes zpatky do depresi. V soucasnem stavu nemas prakticky sanci ziskat zadne "normalni" dobre placene zamestnani.

Z deseti let života po škole jsi 7 let celkově na pracáku a živí tě rodiče? Děvče, ty nemáš žádné deprese, ty jsi prostě líná, ale jak si tě rodiče vychovali, takovou tě mají. Když tě v mládí nechali pařit po diskotékách a zábavách, tak se není čemu divit.

Teda, ne že by mladí nemohli takové věci dělat, ale z toho popisu tak nějak čiší, že jsi vlastně nedělala nic jiného a jako u všeho se i u tohoto dá říct - všeho moc škodí. A v návaznosti na to se není čemu divit, že nemáš partnera, práci, koníčky, jsi znuděná a zdá se ti, že tvůj život stojí za... No, na rozdíl od psychologů tě nebudu urážet lhaním a řeknu ti to na rovinu - to se ti nezdá, tvůj život opravdu stojí za...

Panejo, vy tady holce dáváte.

No, v zásadě asi máte pravdu. Ale ona si to tak asi nevybrala, ráda by to změnila, jenže neví, jak.

Takže, děvče, musíš opravdu začít u sebe. Asi jsi neměla příležitost, nebo spíš vážný důvod, abys život změnila. A přitom teď už sama víš, že tak, jak žiješ, to není dobře. Pro začátek opravdu začni třeba těmi brigádami. Hlavně se musíš sama rozhoupat. Nejtěžší je začít! Neposlouchej, kdyby o tom někdo říkal něco špatného. Zajištěná zatím jsi doma, takže uživit se tím nemusíš. Taky dělej domácí práce. I když se ti vůbec nebude chtít, prostě každý den třeba umej nádobí (ale opravdu každý den) a k tomu udělej jednu další jakoukoliv práci. Tím získají tvé dny určitý řád. V době volna si pak dělej něco, co tě baví nebo potěší, abys nešla jen "z práce do práce". Taky si uprav stravování a začni trošku doma cvičit, nebo choď do přírody apod., ať se ti srovnají kila. A časem sama uvidíš, že budeš mít ze svého života větší radost, pak se pokus sehnat si normální práci atd.

Vím, že tady na poradně je hodně lidí, co znají, jaké to je, být bez práce (já jsem byla 7 měsíců), co to je léčit se s depresemi, též jsem se léčila (zemřeli mě tři nejbližší lidé během jednoho roku a syn má svalovou dystrofii), nevěděla jsem, jak to zvládnu.

Ale tady mě zaráží jedna věc. Tazatelka píše.. nejspíš tedy jsem psychicky nemocná, i když se mi to těžko přiznává.

To je podle mě hurá, už mě někdo přiklepl diagnozu. Už vím, proč jsem v takové situaci, v jaké jsem.

V dnešní době je tak velký tlak na člověka, že ne každý to ustojí. Slečna si udělala školu, a čeká, že se jí naskytne nějaké pěkné místo, vhodné k jejímu oboru. Jít dělat pomocnou práci, to je pod úroveň, ale bohužel, vlak už ujíždí, není naděje, požadavky zaměstnavatelů jsou už někde jinde. Tak proč se neschovat pod nějakou psychiatrickou diagnózu. To je to nejjednodušší.

Rady tu již zazněly, nevzdávat to, ale stále hledat, přes známé, nebo jít do velkého města, kde se lépe najde vhodné zaměstnávní a bydlet v podnájmu s více mladými lidmi a tím se podílet společně na nákladech bydlení.

( S přihlédnutím ke zdravotnímu stavu, bydlišti apod.-) Každý jsme jiný a o "zpackaném životě" bych nepsal...Píšeš o odchodu z tohoto světa -v Bibli je napsáno "nesáhneš na život svůj " a pak ještě desatero přikázání... osobně jsem vystřídal 11 zaměstnání -když se mi to někde nelíbí tak jdu, prostě to zkusim... Někdo v názorech napsal o pomoci druhým-to by mohlo být vodítko-práce pro charitu nebo tak něco. Tam se vyskytují lidičky se kterými si můžeš rozumět a ty Ti budou chtít také pomoc. Práce v prodejnách OBI jako skladnice apod. nabízí také pomoc lidem. Hloupá nejsi, asi jen malinko pohodlnější. Také někdo psal o sezení doma, to zrovna také není ono, chtělo by to pohyb. Mě osobně sedět na zadku nebaví -musím něco dělat fyzicky, jinak bych se zbláznil...Každopádně držím palce ve změně Tvého života k lepšímu a nalezení správného chlapa-jsou neboj...

Nejdůležitější je opravdu dostat se ven, mezi lidi, tím přijít na jiné myšlenky.

Když jsem pracovala na lince u Japonců, sešla se nás všehochuť. Různé profese, vyučení, středoškoláci, občas i někdo nevyučený či vysokoškolák. Všichni jsme si v práci byli rovni.

Vzpomínám na jedno děvče. Byla mentálně postižená, už od pohledu to každý poznal, ale velice kamarádský a milý tvor. Nepodlézala, nedonášela, přestože nebyla chytrá, byla pracovitá a naučila se pracovat stejně jako ostatní, třeba i se školami. Byla prostě tak jednoduchá, že ve své prostotě neuměla ublížit, uškodit, pomluvit, závidět...A všichni jsme ji měli rádi.

Bydlela na vsi a jejím velkým koníčkem byla zvířata. Doma měli psy, chodila ve volném čase vypomáhat do stájí. Zadarmo. Koně byli její velkou láskou. Přestože jinak mnoho nemluvila a když, někdy nesrozumitelně, o koních dokázala vykládat celé hodiny. A mělo to hlavu a patu.

Rodiče ji neměli rádi, zvláště otec. Její starší sestra byla zdravá, vdaná, měla děti a za Radku se všichni styděli. Ona je ale milovala psovskou láskou. V kantýně často nakupovala sladkosti a ukazovala nám - to bude pro taťku, tohle pro maminku...

Stříhali ji doma, podle hrnce, nosila oblečení, které ostatní odložili. Přesto byla ráda na světě. Dnes už, bohužel, 3 roky nežije, rakovina žaludku. Bylo jí pouhých 33 let.

Proč o tom píši? Abych Vám ukázala člověka, který nežil nadarmo. Který pracoval, který se radoval, který nacházel na světě místo pro své záliby, koníčky. Přestože byl postižený, neuzavíral se do ulity, nelitoval se, neseděl doma, měl rád kolektiv, pracoval.

A takhle byste se měla naučit žít. Jaga.

Super, za 1*****, moc pěkně napsané!

Sice tohle psaní, ten příběh nebyl určen mě, ale upřímně? Po jeho přečtení jsem se až zastyděla.

Milá Amelie, to, co vám napsali rádci přede mnou je sice všechno moc hezké - jdi něco dělat, neseď jenom na zadku a tak dále. Ale všichni tito přehlédli jednu podstatnou věc. Vy trpíte na deprese a na obsedatně-kompulzivní poruchu. Obojí vám pravděpodobně způsobuje tu nechuť k činnosti jakéhokoliv druhu a velkou únavu. Takže za svou situaci možná až tak sama moc nemůžete, ale určitou měrou se na tom podílí i vaše choroby. Co bych vám poradila... když tady toto o sobě víte, tak vlastně i víte, jak z toho ven. Jakpak vás psychiatr léčí? Berete asi léky, viďte. Tyto léky by vám měly pomoci zkorigovat jak tu depresi, tak i tu poruchu. A zbytek je na vás. Když si pořád budete říkat, že váš život nestojí za nic, že vás nic nebaví a tak dále, tak ano, budete mít pravdu. Když ale změníte své myšlení, když si řeknete, že život stojí za to, aby byl žit, že ho máte jen jeden a jen jednou jste na světě, tak by vás to mělo popostrčit trošku dál. Nemůžete najednou řešit deprese, poruchu, svoji postavu, neexistenci kamaráda. Je třeba začít u jedné věci a tu zlepšovat. Naráz chtít vše změnit nelze. Začněte po troškách. Píšete, že nemůžete žádného kloudného kamaráda najít. No otevřeně a upřímně, ve vaší věkové kategorii je to už přebrané, ale pár volných mládenců určitě někde je. Jenže to chce začít být trošku aktivní. Nezkusila jste třeba si najít aspoň nějakou brigádu? To je úplně jedno co, ale něco, co by vám dalo pocit, že nejste na světě zbytečná. Když budete mít pravidelnou činnost, to vás zase posune dál. Pamatujte si, že nicnedělání by umořilo i slona. Ale to se zase vracíme k vašim depresím, od kterých je třeba začít. Zkuste si vy sama odpovědět na jednoduchou otázku - jsou to deprese, které mi zabraňují něco dělat? Nebo se k depresím utíkám jako k výmluvě, abych nic dělat nemusela, protože je to jednodušší - litovat se, že to nejde.

Dobrý den,

pokusím se o krátkou a věcnou radu.

MIlujte. Milujte lidi, milujte svět, milujte sama sebe. Netrapte se svými nedokonalostmi. Není důležité co jste, ale kdo jste.

Když na Vás příjde deprese, tak se s ní nebavte. Chovejte se k ní jako k nezvanému hostovi. A hlavně se depresí nebojte. Dokud se deprese budete bát, má nad Vámi moc.

Váš život máte ve svých rukou. Nebojte se.

Na stránkách Zpovědnice je článek Co říkáte na můj život, podepsaný nickem Eulalie. Článek je totožný s článkem, na který odpovídáte. Jak si to mám vysvětlit? Děláte si z lidí srandu? V takto emotivním námětu to není hezké.

A na slovenské zpovědnici je totéž.

Když umíte odpovídat sama sobě, tak do toho nezatahujte jiné!

"alcago", snad si nemyslíte, že zdejší "eulalie", je totožná s tazatelkou a že odpovídá sobě. To opravdu ne. "eualie" je zde na poradně již delší dobu, ale také se stane, že na jiných fórech najdete podobné i totožné nicky. Tady jste se spletl/a. - pt

Byla jsem tady včera úpně poprvé a díky tomuto článku jsem měla těžkou noc. Když se zamyslím nad vaším názorem, tak si pomyslím, že všechno je možné.

Alcago,

to co píšete o Eulalii je zajímavé. Myslím si, že to tam vložila místní Eulalie se záměrem získat další nazory pro tazatelku. Řekl bych, že kdyby si z nás dělala srandu, tak by na zpovědnici vložila stejný e-mail.

Pro zájemce zde: http://www.zpovednice.cz/detail.php?statusik=700219

P.S. Gratuluji k registraci.

Pro nicky: Noviny a Alcago:

Je mi mi velmi líto, ale vaše schopnosti se ani za mák nevyrovnají břitkému úsudku Sherlocka Holmese. Bohužel, jste vedle jako ta jedle. Na Zpovědnici nechodím. A opravdu nejsem totožná s Eulálií na Zpovědnici. Akorát mě mrzí, že někdo zneužil mé jedinečné jméno.

Tak mě prosím přestaňte řešit.

Naše názory neškodily ani tak vám, jako autorce otázky. Nick Noviny se vás, pokud jsem dobře pochopila, zastával. Já naopak jsem v rozpacích, leč nedělám z toho závěry. Toto podezření mne osvobodilo od osobního lítostivého zainteresování.

Já myslím, že celý ten problém zbytečně moc řešíte. Slečna by si prostě měla najít práci a partnera - založí rodinu a za pár let bude mít uplně jiné starosti než teď. Co bylo, to bylo.

jezisi kriste to je tak, kdyz syty hladovemu neveri. deprese se vas na nic nepta a jste to VY. VY jste ty deprese. Jaky nebavte se s depresi, co je to za blbost. Pro kazdeho z nas sviti slunce, ale chemii v palici mame kazdy jinaci. Samozrejme, ze radost a radostne podnety cini cloveka radostnym a na vsechno a na vsechny se diva ruzove, jde ale o to, ze deprese toto zabranuji a muzete si rikat co chcete. Taky zalezi na stavu.

Dobry den,ten vas zivot neni nikterak tragicky,ak vy vnimate,prave diky svemu psychickemu onemocneni.Budte trpeliva,lecba trva nekdy dlouho.Berte leky pravidelne,poradte se jeste o moznosti jinych a rozhodne soucasne psycholog.To vite s psychikou se bojuje cely zivot,ale urcite bude lepe.

Amelie,nezvazovala jste invalidni duchod,alespon castecny?Zazadejte si,to vam lekar nenabidne.

Díky vám všem za názory, i za upozornění, že i na Zpovědnici se vyskytla má zpověď - je to zajímavé-nezlobím se na toho člověka, který mi to tam "dal", alespoň jsem si přečetla ještě jiné názory

O invalidní důchod jsem si nedávno zažádala, teď už jen čekám až mě zavolají před komisi..a ano,beru antidepresiva.

Amelie,je dobre ze jste si o duchod zazadala.To vite,kdo nepoznal nikdy deprese,tak nemuze pochopit,ze presto,ze mate zdrave ruce,ta sedite na prdeli,jak tu zaznelo.Proste deprese cloveka uplne paralizuji,znam to velmi dobre,take beru leky .Me treba poskodila psychiku spatna lecba na hypofyzu,na nemoc,kterou jsem vlastne nemela a lecili me tzv.Uz jsem se nevratila zpatky,presto,ze mi leky ,ktere mi nenalezeli,vysadili.Nevim od kud jste Amelie,ale do mesta Jicina jezdi lide na oddeleni,ktere neslouzi jak ,,blazinec'',je to jako nemocnice,ale s tim ze tam leci dusi a muzete jinak volne ven na prochazky i na nekolik hodin.Je tam hrozne hodna primarka i cely personal.Funguje tam i pracovni terapie a kdyz nekomu nejde,nenuti ho.chodila by jste dennena psychoterapie.Vite ono ambulantne je to na dlouhou trat.navic by jste poznala lidi spodobnymi problemy,kteri by vam rozumeli.Potrebujete jen doporuceni od lekare a musite cekat,nekdy 3 mesice,je tam mala kapacita,asi 20 luzek.

Nedá mě to, ale musím ještě jednou reagovat. Nějak z celého dotazu nevyplynulo, z jakého důvodu má určenou diagnozu obsedantně- kompulzivní porucha. Po vyjetí pár info stránek, co všechno obnáší a čím se projevuje, tak bych ji měla mít spíš já, protože se třeba 4 krát vracím, jestli jsem zamkla. Amelie je v útlumu způsobenými léky na depresi, nic ji nebaví. Také jsem je brala, byla jsem ospalá a hlavně, nic jsem si nepamatovala, krátkodobá paměť totálně v ..., nefunkční. Člověk musí chtít sám. Najít v sobě sílu překonat nepřízeň osudu. Odborného lékaře navštívit pouze, když je ataka nemoci, ale zbytečně to neprodlužovat.

Nebo bolestínsky naříkat, běhat od doktora k doktoru, vyběhat si směšně nízký invalidní důchod a na něm přežívat, to je podle mne zpackaný život.

A jéjé, přečetla jsem i odpovědi na Zpovědnici, no myslím, že jsem mohla strávit dnešní den lépe, tady je to marné. Odpovědí již bylo dost.

Tuto " zpověď" jsem již četla na dalších " diskuzích" a " poradnách". Takže pokud milá dotyčná jen sedí doma na prdeli,a stěžuje si všem na to,jak "podělaný" a " těžký" má život , rozhodně tímto nápravy nedosáhne a změny už vůbec ne.

Bylo by mi stydno sedět doma a nechat se živit rodiči, po ukončení školy jsem šla okamžitě do práce,neboť jsem chtěla být soběstačná.Vychovával mě jen táta,držel mě na studiích,umožnil studium v zahraničí.I když jsem ve svém oboru nenašla práci, šla jsem pěkne makat do obchodu na dvě směny, pátky,svátky,soboty neděle.Dokud jsem bydlela s tátou potřebná část výplaty šla do domácího rozpočtu.Takže to je jen o lenosti,nicméně každý máme svoje priority nastaveny jinak.

Takže milá tazatelko,zvedněte zadek od počítače, vemte pejska na procházku, už jen mezi pejskaři se určitě spřízněná duše najde.

Pokuste se dostat do nějakého vzdělávacího programu,na ÚP vám určitě poradí.A co práce pro nějakou charitu,domov apod.?Určitě uvítají pomoc nějakého dobrovolníka.

Není totiž nic horšího než sedět a brečet a stěžovat si všem okolo,jak " těžký" život máte.

Jsou lidé,kteří by s vámi určitě měnili, aby nemuseli chodit do práce, zatím co oni musí každý den se starat a přemýšlet jak přežít...