Dopisování se sovětskými pionýry

Dobrý den, popsal jste to naprosto přesně - povinná družba a korespondence většinou nepřežila dva dopisy. Vzpomínám si na to, že ze SSSR přišel dopis psaný zásadně na čtverečkovaném papíře. A napsat ruskou adresu (byla nějak opačně) také nebylo snadné.

Takže, vzpomínám si na to, ale nerad. No, blblo se. Zdravím!

rybana - vzpomínám nerad, protože to byla svinská doba s povinností učit se řeč okupantů, držet hubu a ještě se družit. K tomu odebírat ty jejich časopisy a dopisy nosit ke kontrole, zda družba pokračuje a je plněna. Prostě jsem k tomuto národu nenašel cestu (trvá to stále).

Psala, psala. "Můj" sovětský pionýr se jmenoval Voloďa Koževnikov. Odkud byl, si už nepamatuju. Psát jsme si museli povinně, aspoň ti, co měli pěkné známky. Pětkaře k tomu nenutili /výhoda pro ty, co se neučí./

Bylo to přesně tak, psali jsme to všichni asi podle jedné šablony. Kde bydlíme, co sourozenci, rodiče, škola. Po třetím dopise už nebylo takřka o čem psát. Dostala jsem od Volodi v dopisu pohledy. Vzpomínám na vyparáděný Kreml, hotel Ukrajina, který mě uchvátil svou velikostí, či plno jakoby kreslených pohledů z přírody, na kterých převládaly bílé břízky.

Já jsem mu na oplátku poslala české žvýkačky Pedro /jiné v té době nebyly/ a taky propisku, která vypadala jako cigareta s filtrem. Vzpomínáte? Těšila jsem se, že sovětský pionýr bude mít radost. Jenže Voloďa mi napsal, že "ničevó něpalučil". Tak kdo ví, kde ty mé dárky skončily. Nebylo to tehdy lehké, s někým uzavřít povinné přátelství a ještě mu posílat dary, které následně nedostal.

Ale patřilo to k našemu dětství, mládí a docela ráda na to vzpomínám. Jaga.

Ano, taky pamatuji. Na stř. škole jsem se dostala nevím jak - tam už to snad povinné nebylo? - taky k nějaké adrese na dopisování, chlapec, tuším Oleg, byl na vojně. Pak chtěl kamarád jet do Ruska a k tomu potřeboval pozvání, tak mě požádal o pozvání od toho Olega - jako že pojedeme spolu. Tím jsem se dozvěděla, že ten můj dopisovač sice vojákuje, ale v Berlíně, jeho dopisy chodily přes matku v SSSR, protože on psát nesměl. Nedopadlo to. No a pak mi napsal, že by si mně chtěl vzít a bylo po korespondenci, zbaběle jsem vzala roha...

Já jsem si psala s klukem snad 5 let. A představte si, že jsem si nedávno vzpomněla na adresu: Arťom Pastuchov, Kemerovo. Ulici už nevím. A taky jsem přemýšlela, že bych se ráda dozvěděla, jestli a jak žije. Co mu život přinesl. Psal, že když byl malý, hořelo u nich a on si polámal nohu, která mu špatně srostla a on kulhá. Na rub fotky jako do občanky mi napsal: Sjerdcu něprikažeš. A taky mi poslal fotku ze současnosti, z nemocnice. Na nepovlečené posteli, v trenkách a ušňupaném nátělníku. Psal, že byli dělat dříví a tak vůbec co dělají, jak přemýšlí, co by chtěl dělat. Moc ráda bych věděla, jak žije a zda vůbec. Byl kapku starší, než já. Město Kemerovo, které je na Sibiři, na řece Tom, je veliké a podle obrázků, které jsem si pohledala i nové. Takže před těmi cca 50ti léty muselo být pro život náročné. Opravdu bych ráda o Arťomovi něco věděla. Vždycky, když si na něho vzpomenu, uvědomím si, že normální člověk to v tomhle státě nikdy neměl lehké.

Praivo, úžasné. Děkuji Nejspíš by to mohl být jeho vnuk.

Jojo, taky jsem si dopisoval. Bylo to někdy v roce 1964 (nebo 65?). Jméno, ani adresu si už nepamatuju. Vydrželo to snad rok. Posílali jsme si hlavně pohlednice. Na těch jejich mě zaujal jakýsi rastr v místě pro adresu, kam se už tenkrát psalo něco na způsob směrovacího čísla. To číslo muselo mít přesný tvar a velikost, takže to byla v podstatě taková šablona, ze které se obtáhly tence předtištěné linky. K čemu to bylo dobré v době kuličkových "sčotů" netuším.

Byl rok 1986, 7 třída ZDŠ, na dopisování vzpomínám ráda, byl to kontakt ze světem, adresy rozdala učitelka ruštiny, ještě ten večer jsem psala dopis, dopředu jsem si vybavovala jak dopis bude cestovat, zda dorazí, jaká je holčina dotyčná, město si pamatuji, byl to Novosibirsk, tzn. krutý dálný východ tehdejšího SSSR.Dopisování trvalo 2 roky,každý doručený dopis byla pro mě svátost, přiložené pohlednice,fotografie, obaly, samolepky. Mým dětem to dnes připadá jako pravěk, ale já tím žila, bylo to fajn.Bláznivá jsem i přemýšlela a konzultovala s mamkou že se do Novosibirsku vypravíme, vlakem, že nás její rodina zve, že uvidím kus světa, dle pohlednic a dalších dodaných předmětů mi připadal tam v SSSR krásný.Na jméno dotyčné si již nepamatuji, ale město Novosibirsk mám v hlavě celý život a děkuji za tuto diskusi.

no jéje,musel jsem napsat Olze z Volgogradu.Já došel tak daleko ,že jsme si i vyměnili fotky."Souška" nám ty dopisy kontrolovala a musel jsem je psát ve škole.Začínající dopis byl přesný jak u tebe + u živu v gorodě toato jsme museli napsat i v zamečatelnyj strane (nádherný zemi ) a vaša strana bezuslovno ,bolee krasivo (vaše země je jistě krásnější) tak nějak to bylo.

Dobrý den, tak jsem si při čtení vzpoměl na moje lapálie s dopisováním. Premiant jsem nebyl, tak mě nikdo nenutil. Ale v naší vesnici žila jedna starší paní a s kamarádem jsme ji chodili pomáhat ( nanosit uhlí, dřevo, popř. nakoupit). Ta paní ale měla svoje děti v západním Německu v Kolíně nad Rýnem. Ti už byli dospělí a měli své děti a jednou za rok přijeli na návštěvu. Nám za pomoc ( ač jsme nic nechtěli), dovezli nějakou hračku a oblečení. S jejich dětmi jsme si hráli, ač jsme si vůbec nerozuměli - dorozumívali jsme se rukama - nohama. No a občas jsme si poslali v průběhu roku pohled či dopis. Každý ve svém jazyce a příbuzní nám to přeložili.

No a tak se jednou ( asi to byla 7. třída) učitelka ruštiny ptá, s kým si kdo dopisuje. No a já blb se přihlásil a že s tím a s tím z Německa. A učitelka se zeptal z kterého města? ( Předpokládala NDR). A já bezelstně odpověděl, že z Kolína nad Rýnem.

A v ruštině jsem měl po žížalkách. Ještě že v krátké době přišla revoluce. Nedivil bych se, kdybych měl někde nějaký záznam...

Já si psala někdy v 86 s Natašou z Kazachstánu. Když jsem ted koukala na mapu, možná byla z Almaty...protože ten název mi cosi říká. Náhodou se mi to líbilo, jak už tady někdo psal...dostat zahraniční dopis leteckou poštou .

Dopis začínal přesně jak píše zakladatel , posílalo co bylo...pamatuji se na obaly od čokolád s oblékacími holčičkami, obrázky ze žvýkaček, pohledy nebo fotky. K Vánocům jsem dostala balíček s panenkou...taky jsem poslala malou panenku v kroji .

A nepamatuji se že by nás učitelka kontrolovala, kdo píše a kdo ne.

Tak jsem se krásně propadla v čase, když jsem četla vaše vzpomínky... Já jsem si nikdy nedopisovala, ale měla jsem aktivní spolužačku a ta si roky psala s Ruskou a s Němkou. Jak se jmenovaly, nevím, mluvila o nich jenom takto.

A moje nynější švagrová si jako dítě dopisovala s dívenkou z Ruska, z města Orsk. Když jsem už byla vdaná za jejího bratra, v roce 1987 brzy na jaře dokonce přijela Ruska na návštěvu. Byla tady asi měsíc, švagrová s manželem ji ubytovali u sebe doma. Pamatuji si, že byla uchvácená jejich domem a že řekla, že v takovém domě u nich žije víc rodin, vůči sobě cizích lidí. Byla na návštěvě i u nás, bydleli jsme tenkrát v dvoupokojáku na sídlišti, měla jsem staršího syna asi 6letého a mladšího jsem čekala. Byla úplně totálně nadšená naším bytem. Je pravda, že byl nový a nově zařízený, ovšem dosti skromný, ale i to zřejmě bylo nad jejich poměry. Přijela s malou taškou a na cestu zpátky si musela koupit kufr (švagrová je švadlena, ušila jí několikatery šaty, sukně, kalhoty).

Já mám stejný a skálopevný názor jako ben. Vnucené hodiny ruštiny od 4. třídy do druháku na VŠ ve mně zanechaly pouze vroucí nelibost. Je mi to protivné i po letech, nedonutila jsem se ani podívat na tu novou Vojnu a mír, i když ukázky vypadaly slibně. Můj odpor je příliš silný.

Jasně, že jsem si taky dopisoval. S nějakou holkou, jméno už si nepamatuju, ani město. Ale dopisů od ní bylo, odhadem, tak 10. Taky jsem se na ně vždycky těšil a představoval si, jak cestovaly letadlem ... Bývalo pro mě docela těžké vymyslet, co vždycky psát, ale jak už jsem zmínil, nějakou dobu to vydrželo. Nakonec jsem to asi přetrhnul já. Po letech jsem na ty dopisy narazil a, jak už tu někdo psal, také bych hrozně rád věděl, jak ta holka dopadla, kde žije a jak se jí daří. Ale to se už nikdy nedozvím. Škoda. Dopisy bych, doufám, ještě našel.

Ze školy nikdo dopisy nekontroloval ani nečetl. A ani mi škola ruštinu nezošklivila, byla to jediná cizí řeč ("moskevská" ruština), které jsem kdysi jakž takž rozuměl. Možná proto, že mě vždy učili dobří a znalí učitelé, žádní fanatici.

Tak jsem se podíval - jmenovala se (a doufám, že se pořád jmenuje) Olja a bydlela ve Volgogradu.

Ahoj. Dobré téma. Tak já jsem si s nikým nepsal. Z dost pochopitelných důvodů. Mě ta ruština fakt nešla. Ale, to je vedlejší. Moje manželka si taky psala, s nějakou pionýrkou někde ze Zauralí. Když bylo holkám asi 18 let. tak se rusanda pochlubila, že se bude vdávat. Paní ji poslala takový bílý silonový župánek a moční košilku. Děvče pak psalo, že měla nejkrásnější svatební šaty z širokého a dalekého okolí. Dokonce poslala i fotku. Fakt je měla na sobě. A docela ji slušela. Ta košilka.

Ahoj. Liduš, dopisovat si s Němcem rusky, to musel být docela hodně ojedinělý okamžik. I když tu ruštinu měli ve škole taky povinnou, tak ji odmítali používat i v momentech, kdy by se něco mohli dozvědět. I když to sami potřebovali. Furt německy. Když se rekreovali východňácký děcka u panímámy, tak na ně zkoušela mluvit rusky. Jak se ta omladina od tý ruštiny distancovala. Pak už na ně mluvila jen česky. Moc se jim to nelíbilo, když věděli, že paní umí dobře i německy. A když se jiní soukmenovci ožrali na Ještědu a začali hajlovat a vyřvávat (r.1976 asi), tak na ně vlítlo komando a pakovali je do rajchu. Východního.

my si taky dopisovali, adresy jsme dostávaly přes učitelky, vždycky přitáhla do hodiny hromadu dopisů nadepsané adresou "děvuška iz Pragy" nebo tak podobně a kdo chtěl, ten si vybral. nebylo to nijak povinné, jako v návalu nadšení si asi dopisy rozebírali všichni, ale nikdo už pak nekontroloval, kdo si píše a kdo ne. i si jednou takhle vylosovala i nějakou dívčinu z Bulharska, která se mezi ty ruské dopisy připletla a s jednou pionýrskou ze Sověstkého svazu jsem si i vyměnila pionýrský šátek, měli kvalitnější, než byly ty naše hardy a byla jsem za hvězdu dopisování nám obvykle vydrželo několik měsíců a s tou bulharkou i pár let, do SSSR jsem posílala dle přiloženého seznamu zejména kakao, s tím se muselo přes poštu k proclení či co jsem to vždycky vyplňovala za přílohu. mně to bavilo. ale tedy dneska v době internetu by to už nebylo in, dneska si moje děcka s nikým nedopisují, ale v rámci výuky angličtiny skajpují nebo posílají videozprávy

Já začínala vždy Daragaja Olga, izviní u menja byl grip a patamu ja nepisala...Posílala jsem krimplen a sloteru na šaty, noční košile, punčocháče a spodní prádlo, ona zase velkou chodící panu, matrjošky, tančícího medvěda na baterky (vnučka ho i po těch letech miluje) samovar na čaj ve kterém jsem nikdy čaj nevařila, několik knih v ruštině co jsem je nikdy nečetla. Od 6 třídy nám to dopisování vydrželo do dospělosti.

Z NDR z Erfurtu jsem si dopisovala několik let s Andreasem G.. ještě bych dala i adresu dohromady, nikdy mi krom pohlednic nic neposlal a sám chtěl také pohlednice. Psali jsme si rusky!

Ve škole nás nikdo nenutil, nezpomínám si, že by vůbec škola s tímto u nás měla něco společného, já měla adresu z pionýra.

Dnes se učíte řeč okupantů (němčinu) a vůbec vám to nevadí, učíte se angličtinu jen to hvízdá a nepřemýšlíte o tom co za národy touto řečí hovoří.

"Humbucker" k jeho adrese jsem přišla na pionýrském taboře ve Ždáru nad Sázavou, psaní vydrželo dva roky.

S ruskými pionýry jsem si nedopisovala, nějak se mi podařilo odolat nátlaku učitelek.

Ale v roce 1968 mi vyšel "inzerát" ohledně dopisování v jednom italském časopisu. Přišlo mi tehdy hodně dopisů, určitě přes stovku. Většina dopisů přišla z Itálie, asi dva ze Španělska, pár dopisů z Belgie, Dánska, asi dva dopisy přišly z USA, kupodivu nic z Německa a jeden dopis z Holandska.

Odepsala jsem na německy psané dopisy, na anglickké jsem to nezvládla. S většinou lidí to skončilo po druhém nebo třetím dopisu, ale dopisování s Holanďanem mi vydrželo až do dospělosti ...Později jsme se celkem pravidelně setkávali, nakonec jsme dopisování kvůli nedostatku času nahradili občasným zatelefonováním. Myslím, že mi to hodně pomohlo s němčinou ...

Ruštinu jsem ráda neměla, přestože mi nedělala větší problémy. Hrozně dlouho mi trvalo si najít vztah k jazyku a literatuře. Dnes mám ráda Lermontova, Puškina, Bičevskou, Vysockého, ... Vždycky jsem měla ráda ruský balet, Čajkovského, Šaljapina, ...

Ben má pravdu, přestože v ruštině dokážu něco přečíst nebo vyslechnout, ten blok tam je pořád ...

No, mám podobnou vzpomínku, jako Egon. Když se nás "taváryš učítělnica" (přezdívali jsme jí Krysa Vasylysa) zeptala, zda si s někým dopisujeme, oznámil jsem, že si píšu s bratrancem z Idaha. A žádný dopis od sovětského pionýra jsem nedostal. No, celkem mě to nemrzelo, bo ti, co si psali se Sověty, dostali tak akorát pohlednice Kremlu, a já měl hafo zajímavých propisek se svlíkacíma slečnama, krásné hliníkové samolepky s americkou vlajkou, s "américkejma bourákama" (bratrancův otec byl automechanik) a hafo dalších, zde zcela nedostupných věcí, která se daly skvěle vyměňovat s kámošema k velké nelibosti našeho soudruha ředitele, zarytého komunisty, který naši školu vyzdobil největší (a svítící) rudou pětichcípou hvězdou ve městě. Soudružka učitelka se asi bála, že bych ten imperialistický diverzní materiál mohl poslat do země Sovětů.