Jak dlouho držet smutek za auto?

já si hned do týdne koupila nového, protože bez něj nemohu být...občas si na starouška vzpomenu i když tolik let neměl

Pro mě to byl pokaždé člen rodiny. A každého mi bylo líto.

První - Š 100 L, jsme prodávali jako desetileté do bazaru. Já se tam rozbrečela a začala jsem škytat: Ale když si pomyslím, že jsme jím jeli na svatbu, přivezlo z porodnice obě naše děti a...Bazáristu to také asi nějak dojalo a dal nám pěknou cenu. Viděl, že to na něj nehraju, že můj smutek je opravdový.

Loni jsme prodávali Fordíka. Šel až na Moravu. Taky mi ho bylo líto, říkala jsem pánovi, ať je na něj hodný.

A zítra syn prodává krásný Zetor 25K. Prý by rád něco silnějšího. Ani se nepůjdu podívat, zase bych bulila, na mnoha traktoriádách vybojoval krásná ocenění.

No řekněte sami, není to škoda?

Jo s Fábkou jsem to měl podobně ... ale už jsem měl také Oktávku, je to jiné svezení, ale sem tam si na ni také vzpomenu. Šup do krčmy, zapít staré, zapít nové a je po smutku.

Babi Škoda to není je to Zetor , nesmíte se na to dívat jako na konec něčeho starého, ale jako na začátek něčeho nového trošku pozitivismu do toho

Sice jsem oplakala všechny svoje čtyřnohé kamarády ale za plechy a příbuzné zemřelé v úctyhodném věku smutek nedržím.Dost často si zavzpomínám na první škodu 120, ta kdyby uměla mluvit...ty další už mi k srdci nepřirostly. Ale rozumím vašemu smutku a cítím s vámi. Doufám, že máte našetřeno a už zítra obejdete autosalony, vybírejte dlouho, to vybírání je ta největší radost až už koupíte je to prostě běžná věc.

Pohledala jsem zprávu co mi napsala dcera do nemocnice v r. 2003. Oznamuje se všem přátelům a známým, že nás dnešního rána náhle a bez varování opustil náš dlouholetý přítel a nenahraditelný pomocník vysavač Eta. Odešel po 15ti letech věrné služby a zaslouží si vaši tichou vzpomínku. Rozloučení proběhlo v kruhu rodiny¨a Eťáček bude převezený na chalupu. Jelikož jak je u nás zvykem, dobří přátelé se nevozí do odpadu.

Tak to znám taky, žigulík sloužil 40 let věrně a na poslední cestě do sběrny jsem brečela jak malý harant, byla jsem sama a tak se nemusela stydět. A smutním pořád, přece jen jsme ho měli dát vyvařit a sloužil by dodnes...

čím má člověk nižší IQ, tím složitější mu dělá loučení...

Berte to jako hrubé vyjádření lidského cítění v kostce...

záleží na tom, jak moc auto potřebujete k životu nebo práci... když mě opustila moje milovaná puma, hned druhý den jsem sehnala jiné auto, protože musím dojíždět do práce... ale po mé pumičce teskním, s nostalgií na ni vzpomínám, i když nové auto je o třídu lepší... takže smutnění je podle mě normální, ovšem auto je nahraditelná věc, život jde dál, tak bych to se smutkem nepřeháněla...

Tak to mě nikdy nenapadlo, věděl jsem přece, proč se auta zbavuji, A ne citově, ale z hlediska ceny, prodělku (drahá oprava), třeba prodat později, že když jsem prodal KdF 82, mohl jsem pak vytřískat daleko vííce, majlant, no stalo se. Na UAZu jsem něco vydělal. Ostatně jako dnes, levněji koupit a dráž prodat. City, nebo zisk. Je to neživá věc. Ale každý k tomu přistupuje jinak, kolem hrobu psa jdu a zdravím ho.

MY si koupili pár dní po odbchodu starouška nové, ale občas si na něj vzpomeneme

kupte si nové autoa všechno pokračuje