Projev slabosti

Já prostě brečím kde chci a kdy chci. Vůbec to neřeším. Jsem docela dost přecitlivělá, třeba koncerty Roberta Křesťana zásadně propláču. Naposledy jsem strašlivě plakala v Šantovce na Plíhalovi. Mně to zkrátka dělá dobře, vypláchnout si oči a duši. Co si kdo o tom myslí, je mi jedno. Kdybych neplakala, asi bych se zadusila. Se slzami tekoucími z mých očí zároveň pomalinku sestupuje ten slon z mé hrudi a na tom nemíním nic měnit. Nemyslím si, že je to projev slabosti, nepřipadám si slabá (nejsem ovšem žádný rváč, jsem slušná žena vyššího středního věku), ale plakat potřebuji, tak pláču. Manžel býval ze začátku dost nervózní, asi se cítil provinile a nevěděl proč, ale časem uvěřil, že mi nic není, a na moje slzopády si zvykl. Nekomentuje a neřeší, jenom mě občas tak formálně konejší. Mívá poruce kapesník, což mě dojme ještě víc .

Ahoj,

já osobně pláč za slabost nepovažuji, znám spoustu lidí, kteří nepláčou ale jsou slabý. Projev slabosti je pro mě osobně, když daný člověk není schopný se postavit problému nebo třeba i nějaké pozitivní výzvě a radši uteče a pak si stěžuje a fňuká to je pro mě projev slabosti, ale to že se rozbrečíš třeba při nějaké melodii, nebo vzpomínce, to asi jen ukazuje, že jsi víc citově založená.

Na druhou stranu robrčet se a nevědět proč, to asi taky není úplně ideální a s tím bych něco dělal. Breč si kdy chceš a přičem chceš, ale jak se říká všeho moc škodí tak bacha na to.

Nic ve zlém,byla byste dobrá plačka na pohřebu...ale myslím si,--že každé proč,má své proto,,,

Pláč jako projev slabosti? A proč? Já na pláči (pokud není hysterického původu) nevidím nic špatného. Brečím u smutných filmů, dokonce jsem brečela kdysi u jednoho kresleného filmu pro děti. Ukápnu slzu i při hudbě... Dojmou mě smutné osudy druhých lidí, zvířat, rostlin, budov...Někdo je holt citlivější povaha, ale to přeci neznamená, že je to povaha slabá.

čím jsem starší, tak mě snáze věci dojmou - film, příběh .. to mi připadá v normě. Ovšem co jsem nemohla ustát bylo, když jsme na angličtině , kam jsem večer chodila, zpívali písně, a když přišlo na řadu " Its a long way to tipperary " tak jsem měla co dělat,aby mi netekly slzy a vůbec netuším proč

Pláč ale může být více druhů: hysterický, účelový, psychopatický - tak ty neberu.

Druhá věc je dojetí - typicky - film, výhra oblíbeného sportovce - to může vyhnat slzy do očí. Pak je další pláč nad vlastní slabostí. A samozřejmě lítost nad ztrátou někoho blízkého je mimo kategorie. Ale rozhodně není pláč projevem slabosti, spíše naopak.

Pláč je vyvolán prudkým pohnutím mysli, které mozek nedokáže transformovat do praktické a racionální reakce na daný podnět. Mozek si vypomůže "plačem" neb nějak neví, co si s danou emocí, třeba novou, podnětem vlastně počít, jak jej vyhodnotit. Třeba zklamání z první, no možná i druhé lásky :D Takže pláč je vlastně takovým znakem slabosti, bezradnosti.. Proto taky děti častou pláčou. Nedokážou si vysvětlit prdíky - šup pláč. Zastudení je prdílka na nočníku a myslí si, že to nepřežijí - šup pláč atd..