Jak vnímáte budoucnost?

Dobrý večer,

záleží třeba, na co myslíte nebo co děláte. K tomuhle třeba dovede člověka samota, znám to z vlastních zkušeností. Ale ta VŠ bude nejspíš tím, že si nevěříte a že si neumíte představit, že byste jí studovala. Ale je to jen tip, nejsem jasnovidec. Více se rozepište, třeba nějaké problémy vůči této věci.

Mám pocit, že kdybych se naučila na přijímačky, tak bych se dostala. Nejspíš bych se byla schopna naučit. Jen mám někde uvnitř sebe zakořeněno, že tyto otázky mě trápit nemusí, že na přijímačky ani nedojde.
Spíše mě zajímalo, jestli to má někdo podobně. Nějaký bod, za kterým už budoucnost nevidí nebo pro něj je zcela nereálná.

Dobrý večer, říká se tomu vizualizace. Nijak se tím netrapte (že ji zrovna nevnímáte). Ale pokud se přecejen potřebujete někde v budoucnu "vidět", zkuste, zdali se neuvidíte třeba s dítětem, v nějakém prima zaměstnání apod.

Jojo. Možná nejinak zajímavé je to naopak. Mně třeba v životě nenapadlo, že mi bude 30, a nebudu mít děti. To byla věc, se kterou jsem absolutně nepočítala... nevěděla jsem kdy, kolik, kde, s kým, ale bylo jasné, že po třicítce už děti budou. Vůbec jsem se totiž otázkou, co po 30, nezabývala - bylo jasné, že budu lítat kolem nočníku, školy, školy, domácích úkolů, strachu "kde ta holka jen je"... Oslavila jsem ji před 6 týdny rozchodem s dlouholetým přítelem. Tadááá! Jak palicí po hlavě.

Pro tazatelku: Je možné, že na tu vysokou prostě podvědomě nechcete? To je jediné vysvětlení, které mne napadá. Vlastně jinými slovy to, co říká faith - vidíte se někde jinde... Já to takhle mívám u zkoušek, nedávno třeba státnice - jako by se mne to netýkalo, jen rozum říkal "ale ono se tě to týká", uvědomila jsem si až pár dní předtím, že tam před tou komisí budu fakt já. S učením to nemělo nic společného, učila jsem se průběžně, ale nějak se mi to tam "nespojovalo".

Člověk míní, život mění..
Jinak takový podobný pocit, jaký popisujete, mám, že se mě to nebude týkat... Akorát mám pocit, že se mě od určité doby nebude týkat nic.

Všichni se o něco snažíme, studujeme, sháníme kdeco, abychom zapoměli, že přichází smrt.

A každým dnem, který prožijeme jsme k ní blíž a blíž.

Není nikdo, kdo by se nezabýval smrtí.

Ale ten čas, než přijde, by jste měla prožít co nejlépe. Někdy je lepší opravdu jít do kina a hodit všechny starosti za hlavu.

Ale jinak na otázku odpovídám, ne takový pocit jsem v mládí neměla. Naopak, ve dvaceti jsem se dívala do zrcadla a sama jsem si kladla otázku - jak budeš vypadat ve třiceti letech a co budeš dělat? Chtěla jsem si sebe zapamatovat právě takovou, ale vzpomínku lze zachovat pouze na fotce. Takže jsem tenkrát spíše hleděla do budoucnosti a neřešila, že bych tu neměla být. Čím je ale člověk starší, tak ví, že lidská pouť je konečná a jednou ten konec musí přijít. Jak se říká, to je jediná spravedlivost na světě, že všichni musíme zemřít.

Pocit marnosti asi padne na dost lidí, když se něco nedaří. Ale uvažovat tak ve tvém věku je blbost, když máš život před sebou a můžeš dosáhnout co si přeješ, jen za tím jít. Podívej se na úspěšné lidi, tam si ber vzor. Ještě jsi v práci nebyla, tam poznáš, že vzdělání, papír o něm je potřebný. Jinak budeš někde u ... To nemáš žádné zájmy, sny? Blbější, ale cílevědomější tě předběhne a pak ti to bude vadit. Změň myšlení!

Já vím, jakou vysokou chci jít studovat nebo kde v budoucnu pracovat. Už teď se snažím pracovat na tom, ať se na vysokou dostanu. Jen mám pocit, jakobych to dělala zbytečně (ve smyslu, že na ni ani nedojde). Myslela jsem si, že mám jen takové období, ale když to období trvá už skoro rok, tak mě to občas až děsí. Ale možná je to vážně jen špatné déletrvající období, kdo ví, ostatně to do roka a pár dní zjistím...

Hodně černě..

Nechci strašit, ale to je asi bohužel typický případ deprese (sám totiž zřejmě trpím maniodepresivní psychózou, tak ten pocit dobře znám - tj. jeden den nechcete ani žít a druhý den jste mistr světa). Takže jedině vyhledat pomoc psychologa. Je to těžké, někdy závidím normálním lidem.

Ahoj. Měla jsem to v posledním ročníku na střední škole úplně stejně. S odstupem času už vím, že to bylo tím, že jsem byla tlačena do určité vysoké školy, na kterou jsem vlastně nechtěla ani neměla. Zamysli se, jestli to nemůže u tebe být podobně.