Cizí život nebo můj?

Nikdo to nedokáže říci,pokud tu situaci reálně neprožije.

A děkuji bohu ač na něj nevěřím,že mě před takovou volbu nepostavil.A doufám,že ani nepostaví...

Celý to bylo vymyšlený v době kdy bylo lidí málo. Jeden chlap stačí (může oplodnit hromadu ženskejch) a děti jsou budoucnost. Všíměte si že se nikde nemluví o starých lidech i když jsou stejně bezmocní jako děti. Takže se tím řešila záchrana rodu možná i lidstva. Ale dnes když je lidí jak sra...ek?!

Upřímně?

Mám několik málo "svých" lidiček, u kterých jsem (sám pro sebe) toto dilema teoreticky řešil. A to trošku i reálně - kdo by se postaral o..., kdybych já už ..., ale kdyby skutečně přišlo na "lámání chleba", tak opravdu nevím. A tihle lidičkové jsou velmi světlé výjimky v mém životě.

Jinak v tom mám jasno (o bezejmenných lidech třeba z jedné lodi nemluvě) - jak zpívají Olympici - JÁ, JÁ, JÁ, JENOM JÁ...

Bussi, docela zajímavé téma!

Také asi bude přemýšlet mladý člověk s celým životem před sebou trošku jinak, než stařec nad hrobem...

Jak říká Hop, pro některé lidi automaticky a bez rozmyslu.

Na druhou stranu, (a to už není můj názor, spíš jen úvaha,) když se podíváte, co někteří lidé dokázali přežít a co udělali nebo museli udělat pro to, aby přežili.. jak by vůbec mohli bezdůvodně obětovat sebe pro někoho cizího?

Taky si myslím, že se to zjistí až v okamžik zlomu. Určitě bych dal život za svou rodinu /ženu, děti/. Za cizí? To fakt nevím. Zkuste si představit že se vaše dítě na vás kouká jak tam umíráte a pouštíte cizí k záchraně. Bude ho to mrzet celý život? A kdo ho pak třeba bude živit, starat se o něj, mazlit se. A co když ti druzí cizí ten zachráněný život promarní? Stanou se z nich zloději, feťáci, nedej bože vrazi... těžké dilema.

Už párkrát jsme tuhle situaci s kamarády vodáky řešili, naštěstí (ťukyťuk) prozatím jen cvičně a nebo teoreticky...

Pro záchranu blízkých určitě udělám vše, ale s rozmyslem - např. utopit při záchraně kohokoli jiného jeho i sebe není záchrana, ale stupidita - utopit jen sebe a jej zachránit cenu má...

Při záchraně ´cizího´ je ta otázka složitější...

Ovšem asi málokdo se zná natolik, aby odhadl, jak se zachová při opravdu náhlé katastrofě...

Bohapustá teorie zní: Možná je pár lidí, kterým bych dal přednost. Možná. Nikdy neodsuzuji lidi, kteří se dostali do náročné situace a zachovali se tak, jak se zachovali. Ať už se jedná o vraždu nebo kanibalismus a pod. Nikdo na světě nemůže předem říct jak se zachová, dokud tu situaci sám neprožije.

Ženy a děti první...jsem žena

Pro mne je to snadné odpovědět. Jsem matka, babička a prababička - takže děti samozřejmě ano!

"buss", myslím, že neočekáváte jednoznačnou odpověď. Kdyby nastala taková situace, a byl čas zvažovat postup, tak by mohlo dojít k organizováné záchraně lidí. Ale pokud by došlo náhle k nějaké katastrofě a člověk by byl v panice, tak není schopen situaci vyhodnotit. Nevím, co bych děla, ale myslím, že bych pomáhala dětem a vnoučátkům, jako i ostatní mámy. A co Vy? Zažil jste snad něco takového? Co Vás přivedlo k takové otázce? Co bylo impulsem?

V takové situaci jdou všechny ohledy stranou. Člověk není schopen v panice uvažovat, jedná impulsivně. Já bych určitě svůj vlastní život neupřednostnila před svými blízkými, o ty bych se bála víc. Ale o druhých bych na místě nepřemýšlela. Stejně tak bych to nezazlívala nikdy ani druhým, kdyby sami sebe třeba upřednostnili přede mnou. Vaše otázka ve mne vyvolala vzpomínky třeba na záplavy. Na jedné straně si i cizí lidé dokázali pomáhat, na druhé straně se našli i tací, co škodili. A když bylo po všem...Ale to sem již nepatří. Takže když jde o život, jde i gentlemanství stranou. To je můj názor.

Jakápak morální povinnost, první jdou moje děti, moje rodina. Cizí jsou mi ukradeni a stejně tak všem co řeknou, že oni by nejdřív pustili ty cizí. Pud sebezáchovy a zachování rodu funguje. Pokud si můžu vybrat tak za své děti a rodinu dám svůj život bez dlouhého přemýšlení ale za cizí rozhodně ne. Ale to řeknu nyní, až bych se musela rozhodovat nevím, zda by to nebylo jinak.

Myslím, že se buss ptal jenom na to, zdali bychom byli schoppni přistoupit na to, že bychom v případě katastrofické situace, byli schopni dát přednost dětem, pokud bychom byli ženy a nemuselo by být mezi zachraňovanými zrovna naše dítě, nebo dětem i ženám, pokud bychom byli muži a nebyli by to ani naše ženy a ani naše děti. Dal za příklad zkázu Titaniku. Na tuto otázku ale asi nejde opravdu odpovědět. Já opravdu nevím, jak bych se zachovala, kdybych věděla, že pokud do člunu nenastoupím, tak musím zemřít. Na to nejde odpovědět. Ale myslím si, že v sobě člověk na tu nejposlednější chvíli najde tak velkou morální sílu a hlavně asi uvěří v zázrak, že to nakonec přežije a své místo postoupí slabšímu. Máme o tom důkazy z historie, týkající se toho dilematu a také právě z toho Titaniku. Já jsem například skočila pod auto kvůli zatoulanému štěněti. Vůbec jsem nepřemýšlela. Jen jsem viděla, jak se to hloupé štěně rozběhlo rovnou pod kola přijíždějícího auta. Dostala jsem strašidelně vynadáno od té paní, protože si myslela, že je to můj pes a že ho mám "navolno".

Jak už psali mnozí jiní, nejde to rozhodnout. Já bych tedy ale v každém případě pomohla nejprve dětem. Ty si podle mě zaslouží žít nejvíce, mají toho před sebou tolik... Prostě bych pomáhala nejříve maldším, poté starším, no... Ale je možné, že si to jen teď namlouvám, a pak, až ta situace přijde, zareaguji jinak..