Jak na nervozitu?

Víte co pomáhá?Musite si říci:Přece nejsem tak pitomá,abych TO nedokázala!A s klidem jít na TO.Ať je to cokoli!

Děkuji za reakci, zkusím to, i když nevím jestli to pomůže... Ale i tak díky!

Ahoj Ellin,

já mám za sebou téměr všechny jízdy, zbývají mně čtyři a ve středu dělám závěrečky. Jsem před jízdami také dosti nervózní, ale jak sednu za volant, nemám na nervozitu čas. Jen si řekni, je to jenom auto. Ty mu dáváš povely a ono tě musí poslouchat. Mně také pomáhá pomyšlení na to, že autoškolu zvládli větší nešikové nežli já, tak proč se bát, že? Z normálních jízd s instruktorem strach mít nemusíš. On má ty pedály a asi stokrát rychlejší reakce než ty, takže tě nabourat fakt nenechá. Když už se ti v autě něco nepovede, třeba ti to "zdechne", tak si řekni, že i ti nejlepší někdy začínali a není třeba se tím znervózňovat. Pokud budeš mít jízdy ráno, nezapomeň se dobře nasnídat, protože i to podpoří tvoji psychiku.

Doufám, že ti moje odpověď k něčemu byla. Zdraví Anzionka.

Děkuji moc za reakci... Můžu se zeptat jak probíhala Vaše první jízda? Cvičila jste před ní třeba někde na poli či prázdné silnici za městem? Cukalo Vám to auto? Jsem šíleně vynervačená, dnes jsem cvičila s kamarádem a ze začátku mi to cukalo a "chcípalo" (a jak jsem byla nervózní z toho, že jsem poprvé za volantem a nevím co mám dělat, tak jsem začala slzičkovat), potom jsem se rozjela a zdálo se mi to lepší, ale moje reakce je vždy hodně hodně pomalá, než se vzpamatuji... :D

Já bych nejprve navrhla tykání, jestli tedy mohu.

Moje první jízda ... Já jsem seděla za volantem již před autoškolou, na takové odlehlé silničce. Tam jsem se párkrát s taťkou rozjela, dostala jsem se v řazení jen tak na trojku. To jsem byla vyjukaná hodně, řadila jsem, kdy jsem neměla a tak. Máme docela staré auto.

No, v autoškole se mě můj instruktor zeptal, jesti jsem už za volantem někdy byla a já řekla, že jsem si to jen tak zkusila. A on, že to bude brát, jako kdybych nikdy před tím neřídila, že to bude lepší. Vyvezl auto na okraj města a tam mi řekl, že si mám jít sednout za volant. Nejdříve musíte vyplnit takové papíry, kam zapíše, že máš jízdu a tam se také podepíšeš. Pak mě navygoval, jak mám nastartovat, jak zapnout světla a co zařadit. Poté jsem se pomalu rozjela. Hodně záleží na spojce, musí se opravdu pomalu pouštět až do té doby, než začne auto pomalu jet a pak trochu přidat plyn a dál pouštět spojku. Když ji pustíš rychle, tak to auto bude cukat. Poté, co jsem se rozjela, jsem se dostala v řazení až ke trojce a jela jsem tak 60 km/h. Instruktor mně poručil, že mám pravou ruku dát na řadicí páku a řídit jen levou, abych si prý zvykla. Tak jsem to udělala, byl to nezvyk, ale za chvíli mi povolil mít obě ruce na volantu. Tak jsme projížděli takové malé vesničky a najednou mi oznámil, že pojedeme i do města. Já jsem měla samozřejmě hrůzu v očích, při první jízdě hned do města. Ale on řekl, neboj, nabourat tě nenechám. Také, že nenechal. Ve měste je to tedy šrumec, ze začátku nebudeš vědět, co máš dělat, ale instruktor ti poradí nebo to dokonce udělá za tebe. Auto mi zezačátku také cukalo, ale jak říkám, je to tou spojkou.

Některé autoškoly to mohou mít jinak. Já chodím do takové menší, vedou ji manželé. S insturktorem si povinně tykám. Na cvičiště ani na trenažér mě nevzal, ale na druhou stranu si myslím, že nejlepší je stejně normální provoz, protože se tam otrkáš. Reakce budeš mít ze začátku pomalé, ale bude se to zlepšovat.

Zdraví Anzionka.

Když to chcípne jednou, chytne to napodruhé, když to chcípně třikrát, chytne to napočtvrté

Autoškoláci jsou zvyklí, že někdo neumí jezdit vůbec, a učí od základů. Nastartovat motor, zařadit, vyřadit, vypnout motor. Desetkrát za sebou, až to budeš mít v ruce. Pak teprve pomalu se rozjet. Aspoň tak to šlo u nás, jak popisovali kamarádi. Není proč se tam rozbrečet, nikdo na tebe nebude křičet, že jsi pitomá a že to neumíš. Dobrý instruktor tě naopak povzbudí úsměvem nebo prohodí nějaký fórek, aby ta tréma opadla.

Mě pomohl hlavně ten instruktor, byl strašně fajn a dodneška mě pozdravuje

Mě docela pomáhá heřmánkový čaj. Krásně voní i chutná a je prostě takový... uklidňující...

Ahoj, já si prostě celou autoškolu říkal, že u nás má řidičák tolik debilů, že ho udělám taky

Co na nervozitu v autoškole? Před jízdou nic. Nevím. A během jízdy . . . ty máš čas na nervozitu? To já tedy neměl. Mysli na řízení a ne na nervozitu, na obojí to nejde (resp. jde, ale blbě).

A neboj, instruktor tě opravdu nabourat nenechá. Hlavně ho poslouchej a dělej, co říká, i kdyby ses bála a chtěla dělat radši něco jiného.

Každej to má jinak. Vím jak se cejtíš...já jsem hroznej trémař. Je to tím, že když něco neumím perfektně, tak si nevěřímTrvalo dost dlouho než jsem třeba začala aktivně používat AJ..i když mluvým plynně a rozumím bez problémů. Nezbavila jsem se toho dodnes. U závěrečky jsem jízdy nedala. Teď čekám na novej termín. Nebylo to tím, že bych se jezdit nenaučila, ale bum prásk zatemněno. Teorie, testy pohoda...to se člověk naučí a nemusí nic jiného řešit...Jenže jízda..tam to takhle nejde. Bezděčně jsem po dojetí začala natahovat. Ani ne lítostí, ale spíš úlevou že už vím na čem jsem.Nakonec zase tak o moc nejde(vydržela jsem bez řp celej život pár týdnů navíc není katastrofa) Nejhorší je ta nejistota a čekání. Když něco nečekám a stane se to, tak nervozita nepřichází.

Nenávidím svojí nervozitu, která mě paralizuje. Jenže jak na ní vyzrát? To nevím. Před maturou jsem nemohla trémou ani jíst. Jakmile mě čeká nějaké zkouška nebo musím k lékaři, někam na úřad kde jsem ještě nebyla, nová práce atd. Tak většinou v noci nespím, ráno nejím, cestou skoro zvracím no peklo. Fakt bych si přála aby to tak nebylo, ale pro sebe jsem řešení nenašla. Zajímavé je, že když jsem s někým, kdo je na tom stejně, tak ho naopak podporuju a uklidňuju. Což pak paradoxně uklidňuje i mě

Vidím, že už je to starší otázka, ale i tak:
Zajímavým bojovníkem proti nervozitě je i vlastní tělo. Nepříliš známé je, že z různých měření vyplývá, že to, jak se tváříme, zpětně ovlivňuje naši psychiku. Mimikou si můžeme částečně vsugerovat náladu. Takže cestou do autoškoly, nebo kamkoli jinam, kde hrozí nervozita, se usmívej. Není to všespásné, ale já to dělám a celkem to funguje. Navíc, pokud jdu městem, se začnou lidi usmívat na mě a to mi zlepší náladu dvojnásob.

Další takto tělesná věc: hlavně se v nervozitě, například při čekání na chodbě na zkoušku, nebo tak, "nechul" do klubíčka, nestahuj, nehrb. Funguje to podobně - je to postoj úzkosti a tu úzkost ti to evokuje. Navíc to zhoršuje dýchání. Takže zase hezky rovně, pohodlně stát/sedět, usmívat se...

A co ještě pomáhá mě je to, že třeba na zkoušce na rovinu na začátku řeknu, že se omluvám, že jsem moc nervózní. Oni to na mě stejně vidí. Když to ale řeknu, většinou se chápavě usmějí a třeba jsou i milejší, někdo si totiž některé něčí signály nervozity mylně vykládá za nepřátelská/arogantní/jiná negativní gesta.