Důvod k zamyšlení. Možná

Tak úplně na hovno asi nežil, jinak byste se nenarodila Vy. A třeba za několik generací se někdo z vašeho rodu nějak proslaví a bude lidstvu užitečný.

Suzy, zajímavý námět na zamyšlení.

Určitě je tady na tom světě každý k něčemu, bez ohledu na to, jestli se na důvod své přítomnosti snaží přijít nebo je mu to úplně jedno, anebo se to snaží jakkoli změnit. A nemluvím JEN o lidech!

Třeba můj kamarád, který má rád zvířata a je pejskař tvrdí, že "jezevčík vzniknul jen proto, aby sral lidi", je to docela odvážné tvrzení, ale jeho nadhled a láska ke zvířatům mě donutila se zamyslet nad tímto tvrzením a nějak nemůžu s ním úplně nesouhlasit. Od té doby některým svým kamarádům říkám, že jsou to moji jezevčíci, mám je rád, oni mne snad také, ale někdy mne nas..ou tak, že bych z nich udělal "dva malý do školky", stejně jako z toho jezevce...

Ale, Suzy, vrátím se k té hlášce "tak jsem tady byl vlastně na hovno", myslím, že každý člověk tady na tom světě má udělat kousek jakési "práce", a nejhůř je lidem, kteří se cítí zbyteční, nanic, kteří nemají nikoho, komu by mohli dát lásku, které jim v srdíčku přebývá...

Ano Hope, pochopil jste, co jsem měla na mysli. Když mi maminka napsala, co byla poslední slova mého dědy, bylo mi něco málo přes třicet let a po krátkém zamyšlení jsem reagovala jako Tesyk. "jakto na hovno, vždyť tu jsem já! Tudíž pokračuje náš rod." Ale pak léta ubíhala a já pomalu začínala chápat význam jeho slov úplně jinak. A s přibývajícím věkem se bojím čím dál tím více, abych také na konci nemusela konstatovat, že to bylo všechno jen na to hovno.

Ale já se snažím, fakt. Pracuji na sobě zuby nehty. Ale musím se přiznat, že jsou chvíle, kdy se pomalu smiřuji s tím, že budu holt následovat svého dědu s vědomím, že jsem to nezvládla...

No, ale ještě neumírám...

Co se týče těch jezevčíků, tak to souhlasím. Ta moje "bestie" prchla podruhé předevčírem. Zase ji ulovili lidé kousek odtud a odvedli do útulku. Už jsem jí dala na krk obojek a sedmkrát napsala své tel. číslo. Teď tady chrní a dělá jakoby nic. Ona by snad domů i došla, ale problém je v tom, že je to přátelský pes a tak ji kdokoliv snadno odchytne a začne ji zachraňovat. A navíc je hezká, čumí jako neviňátko. No, ale na její obranu musím říci, že zase ten můj syn špatně dovřel vrátka. Však tentokrát dostal. Jednou to chápu, stát se to může, ale podruhé, tu samou chybu, to už nechápu. Řvala jsem jako pavián. No,pravdivě řečeno, spíše jako nějaký menší paviánek... a mazala zase do útulku

Je to na každém, jak se uplatní ve světě, čeho dosáhne, co chce dosáhnout nebo se spokojí s málem, nebo parazituje. Též i co do něj vloží rodiče, i k čemu ho v mládí dokopají a jak to pak sám rozvíjí. Možnosti má každý, kdo má jisté IQ.
Ano, lidi většinou hodí vinu na jiné. Proč jsou tedy někteří úspěšní? Dosáhnou co chtějí? Porovnat spolužáky ze školy, kam to dotáhli, je přece známe. Podívat se na životopis úspěšných lidí. Je to na chtění, chci něco dosáhnout, mít cíl, (to chtěl sice i Hitler, a pod...), pak zda na to mám a zda to v dané společnosti lze (když ne, odejít).

buss:

být něco platný na světě neznamená být úspěšný a obráceně,

tak jako být úspěšný neznamená být bohatý a obráceně,

stejně tak šťastný neznamná být bohatý a obráceně.

Lidi to pletou všechno dohromady a výsledek je jen bezhlavá honba za majetkem a to za každou cenu a proto naše společnost vypadá jak vypadá - bohužel

Je to zcela jednoduché - ten kdo myslí jen na sebe, na svůj prospěch je na světě na "hovno" i kdyby po něm zbyl "hrad" z nahrabaného ryzího zlata

BMBX: velký souhlas...

Jeden můj kamarád vždycky říkal, že není želva, že tady nebude sto let, a své vydělané peníze si rozumně užívá. Svým dvou synáčkům zařídil hezké dětství a dopřál jim přiměřené vzdělání. Ale nepotřebuje mít statisíce pod polštářem, stejně si je do hrobu nevezme. A jeho děti si už na sebe umějí vydělat...

Vážím si jeho názorů i jeho samotného jako člověka...

Člověk, který vychová své potomky tak, že se za ně nemusí stydět, člověk který nemyslí jen na sebe a snaží se dělat radost druhým, člověk, který nechodí do práce s prvořadým požadavkem co za to, ale aby to k něčemu bylo - takový člověk si přeci nikdy nemůže říci byl jsem na světě na h... Je toho víc a stačí jedno z toho naplnit, aby člověk nemusel mít pocit zbytečnosti na tomto světě.

Suzy, opravdu otázka k zamyšlení. Po každém z nás snad něco zbyde - děti nebo aspoň vzpomínky. V lepším případě dědictví. V tom horším dluhy.

Někteří známí lidé tady vůbec nemuseli být, žádná škoda. Třeba Stalin, Hitler nebo Kalousek.

Naopak někteří, co zemřeli mladí, tady mohli žít a tvořit daleko déle. Třeba Božena Němcová, Jiří Grossmann, K. H. Mácha, John Lennon a další.

My ostatní jsme jako obilné pole. Je nás mnoho klásků, nikdo o nás jednotlivě neví, ale každý ten klásek je sám o sobě potřebný a užitečný. Jaga.

Jago, děkuji za odpověď. Já si tuto otázku kladu od určité doby. Ale netýká se to toho, co tady pro mne zůstane, protože toho zůstane pořád dost. Ale toho mého vnitřního uspokojení sama se sebou, jestli jsem skutečně neprošla tím světem a lety života, tak nějak planě. Je to filosofická otázka. Nejedná se o pozemské statky. Ale to Ty víš. A líbí se mi přirovnání k obilnému poli. Dokonce mne k tomu napadá i pokračování, ale psát ho nebudu. Není to podstatné, pro mne je důležité, že jsem si to uvědomila... Ahoj, Jago!

To je otázka přímo na kůži. Když umíral starý, hodně moudrý a vzdělaný rabín, synové chtěli vědět, jaký je jeho největší poznatek, moudro. Rabín řekl: Všechno je jinak. A vydechl naposled. Já od dětství, od nějakých 7 let jsem chtěla pracovat s malými dětmi. Povedlo se a jsem šťastná, když mě poznávají a zdraví rodiče z před dávné doby. Děti ani tak ne, ty už nepamatují, překryly mě jiné ženské, které je vychvávaly a opatrovaly, ale spokojení rodiče ano. Myslím si, že jsem se pro tohle narodila. Ale ještě mám v duši, někde hodně vzadu, pocit, že musím něco odčinit. Že jsem něco v minulém životě zavinila ošklivého, že někomu něco dlužím. Je to nepříjemný pocit, protože často mívám pocit viny za něco, skoro třeba za hlad v Africe, pocit dluhu. Bohužel, nevím komu a co dlužím. Rodičům a prarodičům určitě ne. Žijícím potomkům také ne. Tak se raději snažím být slušná a když nepomůžu, alespoň neuškodím. Ale s pomáháním to není tak jednoduché. Spousta lidí chce něco jiného, než co já nabízím. Asi je všecko opravdu jinak.

To se mi babko hodně líbilo. Ta odpověď starého rabína. Ano, také si myslím, že je všechno jinak. Děkuji Ti.

Jak míníte větu "Každý z nás, byl pro něco stvořen."? Nějak ji nedokážu "zkousnout".

Z otázky, Vašich reakcí i z odpovědí je zřejmé, že si každý zvolíte k dotazu jiný úhel pohledu.

Mně pod "stvořením" naběhne náboženský podtext (přestože jste jej tam asi nevložila), a to mi vadí. U spousty věcí si umím leccos odmyslet a reagovat jenom na určitou část dotazu, ale tady mi nějak nejde.

Čímž neříkám, že mám něco proti náboženství nebo víře v Boha. Jenom si myslím, že vztah člověka k Bohu je natolik intimní záležitost, že by se neměla ventilovat veřejně.

Omlouvám se, ale je to těžké vysvětlovat. To by měl právě každý pochopit sám a po svém. V tom je vlastně ta pravá otázka skryta. Jsou zde hezké a zajímavé odpovědi a už z nich, můžete vycítit, jak jsme rozlišní jak každý z nás vnímá jednu a tu samou otázku jinak, po svém.

Je mi líto, že ji nedokážete, jak říkáte, "zkousnout". Já zase nerozumím, co Vám v tom brání. Tak tuhle otázku pusťte z hlavy. Nic Vám neříká, neoslovila Vás. O nic přece nejde. Stačí kliknout jinam, a je to.

Tak to zase nedokážu "zkousnout" já

Jak někomu může vadit něco, i když ví jak to pravděpodobně druhý myslel, jen kvůli tomu, že mu něco naběhne...

Myslím, že pokud jsem alespoň jednomu člověku v životě pomohla, jednoho jsem udělala hezčí život - nejsem zbytečná. A dva lidé už by na světě beze mne nebyli, stejně jako nebýt mé kamarádky, nebyla bych tady ani já.

"jednomu jsem udělala..."

Já věřím na to, že každý z nás má nejen svou karmu,ale i nějaký úkol, který tu má splnit. A samozřejmě si na to musí příjít sám, jaký ten úkol je. A pokud ho nesplní, nějakým způsobem se sem vrací tak dlouho, dokud ten svůj úkol nesplní. Každé trápení, které prožíváme, má svůj důvod, účel. A je hrozně důležité, jak se s ním vyrovnáváme. Možná Váš děda pochopil, že si nesplnil "svůj úkol" na tomto světě... Ale já věřím, na druhé šance, i v těch posmrtných životech...

Ano Limoško. I já to tak nějak podobně vnímám. Myslím si totiž, že děda na prahu smrti udělal bilanci svého života a zjistil, že svůj úkol nesplnil. Podle mámina vyprávění, to bylo tak, že nějak cítila, že se druhého dne její otec nedožije a tak ho vynesla v náručí ven, na dvorek, když vycházelo slunce, aby se naposledy podíval. On prý se kolem sebe rozhlédl a pronesl tuto větu. Ten samý den, večer opravdu zemřel.

Prošla dlouhá léta a já na jeho větu sice nikdy nezapoměla, ale nemyslala na ni nijak intezivně. Sem a tam mi probleskla hlavou a podivila jsem se pokaždé nad její duševní hloubkou. Děda mne vychoval a tak jsem ho znala dobře jako člověka. Překvapilo mne to. Od něj bych nic podobného neočekávala. Ale měla jsem starosti se svým vlastním životem a tak jsem nikdy nijak předlouze nebádala. Ale jak už jsem psala na začátku, nyní se i já přibližuji ke konečnému cíli svého života a jeho věta se mi vrací do mozku stále častěji. Také by někdo jiný, kdo zná běh mého života mohl říci, že jsem dokázala to a ono, ale myslím si, že to, co si myslí ostatní, není důležité, že je nejdůležitější vlastní pocit. Protože jenom já vím čím jsem naplněna, co jsem skutečně dala druhým a jak na tom je moje duše. A věř mi Limoško, že zase tak moc spokojena sama se sebou nejsem.

Ale jediné co na tom všem považuji za pozitivum je, že jsem začala přemýšlet dříve, než můj ubohý děda. Snad se mi to ještě podaří nějak zlepšit.

Abych pravdu řekla, divím se sama sobě, že jsem o tom začala mluvit veřejně. Nevím co mne to popadlo. Asi že jsou ty svátky, nevím...

Tak zdravím všechny zde, na poradně a vlastně se omlouvám. Vylévala jsem si zde srdce.

Suzy, děda o tom také možná přemýšlel dlouho, akorát na prahu smrti si uvědomil, že už to opravdu nezmění...

Jinak se říká, že "Všechno je na ho*no, akorát včely jsou na med. A ten med je taky na ho*no..."

A už se zbavte té vánoční deprese, v životě jste udělala spousu dobrých věcí, začněte přemýšlet trošku pozitivně!

Tak samozrejme, ze jsme tady na hovno. Jeden vedle druheho.

Jakasi nahoda shluku aminokyselin dala vzniknout tomu, co nazyvame zivotem a jednou to zcela zakonite zanikne.

K cemu jinemu nez "na hovno" to tedy je? Driv nebo pozdeji po nas nezbyde ani to.

Pro hopa a axus. Díky kluci, taky mne už napadlo, jestli tak nějak nekloužu do deprese...

Jen počkejte, až mi tady zase přestane jít kotel a budu tu mrznout. To mě ty roupy přejdou...:D

Suzymonko: po přečtení 19 odpovědí sem se odhodlal i já.

Nejsem žádnej filosof a i když sem dost veselej a společenskej tak jinak si myslím že můj celej život za to ho..o opravdu stál a určitě to nebude lepší. Ze srdce nesnáším vánoce a hlavně mě vytáčí když v obchodech vidím vánoční výzdobu málem už v létě. Depky si nechci připouštět a z 99% se mi to daří.

Když se podívám na svůj život zpětně tak sem nedokázal kromě toho že sem se na 2. pokus (kvůli namyšlenejm komoušům na učňáku) vyučil. Vyhlídky vzhledem k mýmu zdravotnímu stavu taky nejsou žádný takže sem na nějaký pokusy o zlepšení vlastně rezignoval. Možná že sem v životě někomu taky pomohl ale asi to nebude nic ,,velkýho" když si to nějak nedokážu vybavit. Jeden odpovídající mně svým příspěvkem nezklamal a opět sem se utvrdil v názoru na něj ale to tady nehodlám ventilovat.

I když teda ty blbý vánoce nesnáším přesto se snažím je druhým nekazit svou blbou náladou.

Takže vám všem přeju šťastný a veselý vánoce a novej rok ale hlavně všem přeju zdraví!.!.! Vím o čem mluvím.

Ahoj Lujsi, jsem ráda, že ses rozhoupal a odpověděl. Už v tuto chvíli Ti bude o trochu lépe. Já tomu věřím. Chci tomu věřit. Mně třeba Tvá odpověď radost udělala. Takže si na Tebe určitě během svátků několikrát vzpomenu. Fyzicky to cítit nebudeš, ale vědět ano. A to je důležité... Ahoj Suzy. Víc říkat myslím nemusím.

Mám ráda bazar v Mariánských Horách, kam čas od času zajdu. Je to obchod, kde pozůstalí dávají věci z pozůstalosti. Tak tam stojím a dívám se na věci a uvažuji s jakou láskou a nadějemi na pěkný život v pěkném domově, toto lidé kdysi kupovali. Jak si toho vážili, leštili a jak si mysleli, co doma nemají za poklad. A jak si domov takovými věcmi, zařídili, jak to doma milovali a chlubili se sousedům a ti jim to záviděli. Roky běželi a oni si ani nevšimli, že ta krásná věc, byť ji leštili a dokonce natřeli barvou, nejlépe zelinkavou, ztratila na kráse, na hodnotě. A když ti lidé došli na konec svého života, z té věci se stal starý, nepotřebný klunkr, který je nahovno. Nikdo ji nechce, nikdo si jí neváží, nikomu se nelíbí. Ale ta věc byla součástí života člověka.

Ahoj babko. Tak takhle já chodím, nebo spíše chodívala jsem, na hřbitovy. Vyhledávala jsem ty úplně zapomenuté a neopečovávané hroby, zastavila se u nich, a rozjímala. Představovovovala jsem si podle nápisů, co to asi bylo za lidi, jak žili a jak skončili, zapomenutí všemi. Nebo třeba už nikdo z potomků ani nežil, nevím. Ale na mne právě tyto hroby působily a nějak jsem z té atmosféry čerpala sílu. Vím, že to je divné. A co je na tom nejdivnější, nedokázala jsem jít k vlastní rodinné hrobce. Tam mne srdce bolelo strašně a nechtěla jsem ji vidět Prošla jsem celý hřbitov, postávala dlouhé chvíle u neznámých hrobů a když jsem došla k tomu svému, tedy rodinnému, tak jsem v jedné minutě odcházela. Nezvládla jsem to.. Asi budu nějak divná.