Ukončit vztah? Má to šanci?

eulalie, moc děkuji, že jste si dala práci s tím to přečíst a odpovědět. Ohledně tech změn si musím nasypat popel na hlavu, že mu také nikdy nic nevyčítám (reaguje na to hodně podrážděně - je to snad jediné, co ho rozzlobí) a on možná o mých potřebách moc neví. Ne, že bych nikdy nedala najevo nespokojenost, ale skončí to tak, že ho poprosím, on to pro mě udělá a tím to končí. Změny stálé nejsou, a když se už někdy něco změnilo (jednu dobu pravidelně čistil koupelnu - hrozně, ale čistil), pak jsem ji jednou uklidila já a už na ni ani nesáhl.

Jo, a myslím, že těch proti je víc proto, že je rozepisuji - opravdu je to ve skutečnosti tak, že je to 50:50. ožná 45:55 tedy teď už...

Váš závěr zní rozumně, on se nezmění. vím ale, že sama být nechci - děti jsou pro mě opravdu důležité a neméně důležité je i to, aby měly otce. V případě, že bych se s ním rozvedla, tak vím, že se o ně postará i poté, že se o ně bude zajímat a brát si je, brát je na hory, bude s nimi něco podnikat. Takže asi tak, ohledně té samoty. Mně samota vůbec nevadí, naopak, a jak si navzájem nechává me volnost, to je pro mě hodně důležité. Ale kvůli dětem prostě nechci být do konce života sama. Děti mají mít otce.

O té lakotě, to mě napadlo až teď nedávno. Opravdu jsem si nikdy o něm nemyslela, že je lakomý, ale když jsem si dala 2 a 2 dohromady ohledně těch nákupů a placení nájemného, tak jsem si řekla, že tomu možná tak bude. Na druhou stranu, ráda se koupu a dlouho sprchuji a vypotřebuji dost vody - nikdy proti tomu nic neměl, nikdy jsem enslyšela výtku, že je to plýtvání.

dejavu, i Vám děkuji za přečtení a radu.

ten pobyt daleko od něj, to jsem udělala min. léto - na 5 týdnů. Už mi to v jednom vztahu dříve dost pomohlo, tak jsem to zkusila znovu. A musím říct, že mi i trochu chyběl a ráda jsem ho pak viděla, takže jsem s ním tehdy zůstala.

Do společného bydlení jsme se ale opravdu nehnali - naopak, lituji, že jsme to neudělali dříve. ožná bych tehdy měla více rozhodnosti ho opustit, ale když jsme se spolu sestěhovali, byli jsme spolu už 1,5 roku (to je pro mě hodně, dřív nic tak dlouho nevydrželo) a mě se nechtělo dělat unáhlená rozhodnutí. Teprve, když jsme spolu začali bydlet, jsem totiž zjistila, že se nemyje (myslela jsem si dříve, že je to opravdu tím, jak se hrozně potí) a že mi s ničím nepomůže (to jsem také neměla šanci zjistit, když jsme spolu byli venku, u mě v bytě na pár hodin apod.). Je pravda, že jsem věděla o tom bordelářství (jeho byt byl v příšerném stavu), ale myslela jsem si, že se s tím srovnám a že i on udělá nějaké kroky k tomu, abychom spolu vycházeli a žilo se nám dobře.

Ach bože, všechno mi to teď dochází, když to píšu. Ani se nenamáhal být trochu pořádnější, když ví, že mám pořádek ráda. Šla jsem kvůli němu tam, aby to měl blízko do práce, a nestojí mu to ani za zvednutí prstu.

A víte, že krásně? Má hořký podtón, ale mám jistotu. Vím, že něco nějak bude, už nemusím řešit JESTLI a KDYBY. Je to to rozhodnutí, které jsem tak dlouho nemohla udělat a trápila se.

Tuším, že bude třeba nepřecházet věci, které mi vadí, a dát to hned najevo. Nemyslet si, že to "nějak skousnu". Slaďovat se dá na začátku, po pár měsících či snad letech je na to pozdě, že?

Asi bylo špatné jít do vztahu, který byl bez jiskry už od začátku. Někde jsem četla, že když chybí ten bouřlivý začátek, tak pak se vztah nemá k čemu vracet, protože spousta krizí se dá vyřešit tím, že si člověk připomene, jaké to bylo na začátku. Dává to teď smysl.

jmlc, děkuji moc i Vám. Máte pravdu, zvířátko občas máme půjčené od bratra. Pomazlit, to ano, ale krmím a záchůdek čistím já... rád je má, ale postarat se opravdu neumí.

Jednou jsme takhle měli kočku na pár dní, já byla do 7 v práci, kolem 6 jsem měla zmeškaný hovor od něj, ale nevšimla jsem si toho. Když jsem přišla domů, ptám se, proč mi volal. Prý nevěděl, jestli mu nemá dát žrádlo. Já na to, jasně že jo, dals mu? On že ne, nevěděl prý, co žere. Kočičí konzerva byla v lednici ve výši očí

ano, on je trošku takový typický IT specialista. Nad některé věci je povznesen (proč bych si nemohl vzít ty odrané tepláky a super-drahý kabát a k tomu botasky?), ale už to přestalo být roztomilé.

Víte, on je takový flegmatik, že si nemyslím, že by ho něco mohlo vyštvat. On by si na to nějak zvykl a já bych se trápila, že jsem na vše sama.

A také opravdu nemám žaludek na to, udělat to tímto způsobem, stejně jako píše jlmc. Asi budu spíš doufat v ten zázrak, že se najde nový partner. Úplná ošklivka nebo protivná či jinak odpudivá ženská zase nejsem

Ano, dítěti by se věnoval, přesně tak, jak říkáte - i kdybychom byli nebo nebyli spolu, bylo by to stejné. Nějaká akce, hory, plavání, to ano, ale denní starosti ne. Takže by to odděleně bylo určitě lepší. Ale abych otěhotněla bez jeho vědomí, taková svině zas nejsem.

Ano, myslím si, že na rodinný život jsem připravená opravdu dobřře. Vždy jsem chtěla děti, o hodně jsem se jich starala, byla jsem au-pair a ne jednou. Už pár let se těším na to, až budu moct ráno vstávat za řevu malého nenasytného opičátka a večer usínat s prckem u prsu. Budu muset být při hledání dalšího partnera dost opatrná, abych ho těmito myšlenkami nezahnala

Potíž je ta, že mojí prioritou bude inteligence. Dost dobře ze zkušenosti vím, že člověka s jednodušším smýšlením (a není to o vzdělání či IQ, spíš rozhled, objektivní uvažování o světě, angažovanost a schopnost jednat uváženě, promýšlet svoje činy dál než "co mi to přinese") vedle sebe nesnesu. A už vůbec někoho, kdo mi bude vytýkat, že jsem včera pařila do rána, nebo že jsem přibrala - protože mám pocit, že je to v mém okolí docela časté. No a inteligentní chlapi budou určitě zadaní... ale nebudu házet flintu do žita. Ještě mám minimálně 10 let, že?

Máte pravdu, po fyzické stránce se mi hnusí. Osobně ne, máme opravdu stejné zájmy a v komunikaci si rozumíme. Vycházíme si vstříc v organizačních věcech, jsme stejně naladěni na plno věcí. Ale zase máte pravdu, láska to není. Jsme oba dost racionálně smýšlející, takže žádné velké citové výlevy se u nás nikdy nekonaly.

Právě že nevím - a bohužel to vidím černě - jak moc by byl schopen se o nás postarat. Finančně? Nevím, opravdu nevím, jestli nebudu vydělávat jako blázen, aby si on mohl kupovat drahé doplňky na kolo a využívat svůj plat pro svoje potřeby (těch má málo) a přání. Denní starosti? Vůbec, tam jsem si docela jistá. Bude vše na mě. Děti vezme na hory, párkrát za zimu, půjde s nimi do bazénu, vezme je na zmrzlinu, pojede s nimi na výlet, ale po zbytek dní v rocee budu dřít jako kůň, aby o ně bylo postaráno ve smyslu škola, jídlo, kroužky, vyzvedávání, úklid pokojíčků, oblékání, povinnosti - prostě ta výchovná funkce a dennodenní starost v chodu rodiny. V tomto ohledu by to byl naprosto nepřítomný otec.

Esme, ano, mám strach ze samoty a z ujíždějícího vlaku. Protože představa, že nebudu mít dětí, nebo že jednou budu dítěti říkat, že tatínka nemá, protože tohle a tamto... šílené! Mně samotné dost otec chybí (a přitom odešel, až když mi bylo 12!) a proto ho nechci ze života dětí ani za nic vyloučit. Je pravda, že od něj by chodily se strašnými návyky. Není ale typ, který by je poštvával proti mě, spíš ten jeho životní styl by je ovlivňoval. Jinak by ale špatný otec nebyl, občas bere synovce a neteř na nějaké akce, dokáže se s nimi vyblbnout. Musí to dítě ale umět mluvit, mimin a batolat se bojí a já přitom chci otce, který bude umět mě naplno zastoupit, pokud se mi něco stane - žádný frfňa, který na půl roce dítěte neví, jak se přebaluje a co má jíst.

Já vlastně taky byla ráda, že se rodiče rozvedli. táta nikdy za "moc nestál" v určitých ohledech, a hádky a tátovo pití s následnými bouračkami bylo už dost. Jen, když vidím ty "funkční" otce, kteří se o své dcery starají, tak mě to rozesmutní. Když mi mladá slečna řekne, že ji taťka pozval na oběd, nebo že byli s taťkou v ZOO, umím pěkně žárlit. Učitel v kurzu němčiny - znali jsme se blíž - jednou, když jsem šla právě na jednu z prvních schůzek s tímto přítelem, prohodil: "Hele, musím si toho tvého frajera proklepnout, abych věděl, že jsi ve správných rukou". Mně to tehdy rozbrečelo, nikdy se nikdo takto otcovsky nestaral o to, s kým chodím. Právě tehdy mi došlo, že mi táta fakt chybí.

Ano, myslím, že jsem se už rozhodla. Minimálně do té doby, než "si promluvíme" třeba přijde s nějakým schůdným řešením. Kdo ví. Druhou šanci nevylučuji, myslím, že si ji každý zaslouží. A třeba o ni nebude stát, copak můžu o sobě říct, že jsem ideální přítelkyně? Třeba by sem mohl napsat dotaz o mě a všichni by mu řekli, že si mě nezaslouží.

Já jsem se dlouho bála sem napsat (přemýšlela jsem o tom už dlouho), ale nebyla jsem vždycky připravená slyšet ty pravdy, které se na člověka nahrnou, když podstrčí svůj příběh veřejnosti. Nebo když to sám vidí napsané černé na bílém. Ale hodně mi to pomohlo, ostatní to vidí z jiného úhlu a člověk si snáz uvědomí něco, co dlouho přehlížel.

Schopnost zamilovat se a přestat myslet rozumem jsemm nikdy neměla (ačkoliv jsem jednoho člověka opravdu milovala/miluji a chvilku jsem také měla růžové brýle), a popravdě nevím, jestli to mám někomu závidět. Jak píšete, člověk si tak může mnohho vytrpět a zůstávat v nepříjemné situaci déle, než je nutné.

Esme, ona výchova u nich nebyla vůbec špatná, myslím. Maminka je fajn, doma má uklizeno a velice čisto, jen si spíš myslím, že na přítele nikdy s ničím moc netlačila. Hlavně během dětství a dospívání. Když se k ní přistěhoval zpět po VŠ, tak se podle jejích slov do dvou měsíců raději odstěhoval, protože nesnesl ten nátlak ohledně uklízení (a možná i hygieny, je schopná jej napomenout, ať se učeše a lépe oblékne). Možná očekával mamahotel, a ono nic. Protože jinak nevidím důvod, proč by se stěhoval do vlastního, na to je moc pohodlný

Ty finance nevidím pozitivně, nemyslím si, že by mi 100% svěřil většinu financí. On je ten typ, co si za svoje rád koupí motorku, auto, drahé doplňky na kolo a sportovní oblečení, výživové doplňky... takže si nemyslím, že si na peníze nechá sáhnout. A na spoření je už dlouho pozdě.

Byla bych schopná vyrovnat se s tím, že si nevšimne, že je potřeba něco umýt či vyčistit. Ale nějaká organizace ve smyslu "teď udělej to a to", jak píšete, by skončila fiaskem. Nerad dělá věci, které mu někdo řekne. Když se seberu a jdu uklízet (a jasně a nahlas to řeknu, jinak si nevšimne), tak někdy přicupitá a hned chce pomoct. Jenže byt je malý, spíš by se mi tu pletl, tak řeknu, ať zítra uklidí koupelnu. Někdy je hotová, někdy ne. A byt potřebuje spíše denně takové ty menší úkony, než velký úklid jednou týdně, který by stejně udělal polovičatě, nehledě na to, že nemá vůbec ponětí o tom, že se utírá prach a myjí okna. Také si myslí, že vysavač vysaje vše v okollí půl metru od nástavce, takže tak jeho vysávání také vypadá, pět šmahů po kuchyni a je hotovo. Nebo třeba, že rohožku před vanou v koupelně je třeba občas vyklepat. Nebo že nestačí vanu postříkat a opláchnout. Mísu od záchodu a umyvadlo je schopný mýt jednou houbičkou. Mohla bych pokračovat dlouho...

Moc děkuji, je pravda, že o té "zvyklosti" jsem uvažovala jako o jednom z důvodů, proč zůstat spolu - koneckonců vím, co od něj očekávat, a co ne, a to se počítá. Ale myslím, že ty věci, které očekávat nemůžu, jsou moc důležité. (A není mezi nimi to, že to neumí s malými dětmi, však já tohle u mužů docela i chápu... jen vím, že třeba naučit ho krmit, koupat a přebalovat pro případ mé nepřítomnosti by byl strašně těžký úkol a že sám od sebe by NIC neudělal ani kolem dětí ani kolem domácnosti.)

Uvidíme, třeba moje snaha rozejít se povede k nějakému dialogu na téma "za jakých podmínek by náš vztah mohl fungovat", ale prozatím jsem rozhodnutá pokoušet štěstí jinde. I tak díky za podporu

Babo Jago, děkuji za radu. Toho, že by byly hádky, se nebojím - nejsme vůbec konfliktní typy, raději jeden z nás uhne, než se pohádat, ale stejně by pro děti nebyl dobrým vzorem a byl by opravdu jen příležitostným otcem. A já bych se utrápila...

Gito, mám pocit, že můj přítel je věrnou kopií mého přítele. Lajdáctví v oblékání, hlavně ať mě nikdo nevyrušuje... sedí jak p**el na hrnec!

Přemýšlím, jestli mu někdo něco neřekl (s mým bratrem občas jdou na pivo a on o našich problémech něco málo ví), protože dnes si po příchodu z práce UMYL RUCE! Nevěřila jsem vlastním očím. To neudělal co ho znám.

Každopádně děkuji za utvrzení v mém rozhodnutí, opravdu budu raději sama. Snad ne na dlouho... ale čas na uspořádání si sama sebe si určitě vyhradím.

Děkuji, snad máte pravdu. Jen jsem nikdy nenavazovala vztahy snadno (ať už přátelské nebo romantické), tak se přirozeně bojím. A asi jsem i trochu vybíravá. Ale už vím, že to v tomhle vztahu nejde jinakk. Asi bych opravdu litovala. Před rokem jsem opustila zaměstnání, na které jsem se připravovala celý život (vlohy, VŠ, praxe, mmotám se kolem toho povolání opravdu už od malička), taky to byl tehdy těžký krok, ale už jsem to nesnesla. A nelituji. Je pravda, že člověk spíše lituje toho, že něco neudělal, než naopak.