Ukončit vztah? Má to šanci?

Toho "proti" tam máte vypsáno poněkud více než "pro". Vadí vám na příteli základní věci, ve kterých se pravděpodobně už moc nezmění k lepšímu. Je mu už třicet let. Špatné řešení jsou i rozdělené finance. Vy pravděpodobně budete vydělávat vždycky méně, pak přijdou děti a budete dotovat i je ze svého platu, kdežto příteli zůstane vždycky více peněz. Ne to vyrovnaný vztah a nevidím to růžově ani do budoucnosti? Proč ne? Protože neexistuje žádná snaha vašeho přítele ke změně, ani náznakem. Jste ještě mladá, je vám třicet let a děti ještě zmeškány nemáte. Rozhodně si ale pro ně najděte jiného otce, lepšího. Když zůstanene s přítelem, tak to, co popisujete, budete mít každodenné na očích. Málokdo se mění, a když, tak k horšímu. On není dvaadvacetiletý kluk, který by se mohl ještě přizpůsobit. Vzhledem ke svým životním zkušenostem a rozumem, co mám nyní, bych (být vámi) takového chlapa kopla do zadnice a byla raději sama. Váš přítel je nejspíš i lakotný. To je velmi nešťastná povaha do manželství. S lakomcem nic nehne, ale vůbec nic.

eulalie, moc děkuji, že jste si dala práci s tím to přečíst a odpovědět. Ohledně tech změn si musím nasypat popel na hlavu, že mu také nikdy nic nevyčítám (reaguje na to hodně podrážděně - je to snad jediné, co ho rozzlobí) a on možná o mých potřebách moc neví. Ne, že bych nikdy nedala najevo nespokojenost, ale skončí to tak, že ho poprosím, on to pro mě udělá a tím to končí. Změny stálé nejsou, a když se už někdy něco změnilo (jednu dobu pravidelně čistil koupelnu - hrozně, ale čistil), pak jsem ji jednou uklidila já a už na ni ani nesáhl.

Jo, a myslím, že těch proti je víc proto, že je rozepisuji - opravdu je to ve skutečnosti tak, že je to 50:50. ožná 45:55 tedy teď už...

Váš závěr zní rozumně, on se nezmění. vím ale, že sama být nechci - děti jsou pro mě opravdu důležité a neméně důležité je i to, aby měly otce. V případě, že bych se s ním rozvedla, tak vím, že se o ně postará i poté, že se o ně bude zajímat a brát si je, brát je na hory, bude s nimi něco podnikat. Takže asi tak, ohledně té samoty. Mně samota vůbec nevadí, naopak, a jak si navzájem nechává me volnost, to je pro mě hodně důležité. Ale kvůli dětem prostě nechci být do konce života sama. Děti mají mít otce.

O té lakotě, to mě napadlo až teď nedávno. Opravdu jsem si nikdy o něm nemyslela, že je lakomý, ale když jsem si dala 2 a 2 dohromady ohledně těch nákupů a placení nájemného, tak jsem si řekla, že tomu možná tak bude. Na druhou stranu, ráda se koupu a dlouho sprchuji a vypotřebuji dost vody - nikdy proti tomu nic neměl, nikdy jsem enslyšela výtku, že je to plýtvání.

Bohužel, jakmile se vztah stane předrženým, tak pak pokud vás nespojuje dítě, budování hnízda nebo něco společného, tak to rychle vyšumí. Lze se z toho jen poučit pro příště a nehnat se tak do společného bydlení, když si nejste jista.

Jeďte s přáteli na dovolenou, buďte bez něj aspoň 14 dní (ideální jsou dva měsíce, ale to si málokdo může dovolit) a podnikněte něco opravdu intenzivního, nejen válení se po pláži. Pak uvidíte, jak to budete cítit. Chce to trochu odstupu, abyste našla sílu to buď ukončit, nebo zjistila, že se vám po něm stýská a milujete ho víc, než jste si myslela.

dejavu, i Vám děkuji za přečtení a radu.

ten pobyt daleko od něj, to jsem udělala min. léto - na 5 týdnů. Už mi to v jednom vztahu dříve dost pomohlo, tak jsem to zkusila znovu. A musím říct, že mi i trochu chyběl a ráda jsem ho pak viděla, takže jsem s ním tehdy zůstala.

Do společného bydlení jsme se ale opravdu nehnali - naopak, lituji, že jsme to neudělali dříve. ožná bych tehdy měla více rozhodnosti ho opustit, ale když jsme se spolu sestěhovali, byli jsme spolu už 1,5 roku (to je pro mě hodně, dřív nic tak dlouho nevydrželo) a mě se nechtělo dělat unáhlená rozhodnutí. Teprve, když jsme spolu začali bydlet, jsem totiž zjistila, že se nemyje (myslela jsem si dříve, že je to opravdu tím, jak se hrozně potí) a že mi s ničím nepomůže (to jsem také neměla šanci zjistit, když jsme spolu byli venku, u mě v bytě na pár hodin apod.). Je pravda, že jsem věděla o tom bordelářství (jeho byt byl v příšerném stavu), ale myslela jsem si, že se s tím srovnám a že i on udělá nějaké kroky k tomu, abychom spolu vycházeli a žilo se nám dobře.

Ach bože, všechno mi to teď dochází, když to píšu. Ani se nenamáhal být trochu pořádnější, když ví, že mám pořádek ráda. Šla jsem kvůli němu tam, aby to měl blízko do práce, a nestojí mu to ani za zvednutí prstu.

To je smutné... A jak chutná taková pravda o tom vztahu, která vám teď dochází?

A víte, že krásně? Má hořký podtón, ale mám jistotu. Vím, že něco nějak bude, už nemusím řešit JESTLI a KDYBY. Je to to rozhodnutí, které jsem tak dlouho nemohla udělat a trápila se.

To mám radost.

Už víte, co příště uděláte ve vztahu jinak?

Tuším, že bude třeba nepřecházet věci, které mi vadí, a dát to hned najevo. Nemyslet si, že to "nějak skousnu". Slaďovat se dá na začátku, po pár měsících či snad letech je na to pozdě, že?

Asi bylo špatné jít do vztahu, který byl bez jiskry už od začátku. Někde jsem četla, že když chybí ten bouřlivý začátek, tak pak se vztah nemá k čemu vracet, protože spousta krizí se dá vyřešit tím, že si člověk připomene, jaké to bylo na začátku. Dává to teď smysl.

Přidám i svůj názor - za mužské osazenstvo..:

Tento muž si naprosto vystačí sám se sebou - nepotřebuje Vás. Ani jako ženu, ani jako partnerku. Z toho vyplývá, že dřív nebo později by Vás opustil sám. Vadily by mu děti u PC, nechtěl by se starat o nemocného potomka,.. pro výchovu naprosto nevhodné chování.

Pokud chcete otestovat jeho schopnosti, zkuste to se zvířátkem - jestli nemá rád ani zvířata, rovnou se rozlučte.

jmlc, děkuji moc i Vám. Máte pravdu, zvířátko občas máme půjčené od bratra. Pomazlit, to ano, ale krmím a záchůdek čistím já... rád je má, ale postarat se opravdu neumí.

Jednou jsme takhle měli kočku na pár dní, já byla do 7 v práci, kolem 6 jsem měla zmeškaný hovor od něj, ale nevšimla jsem si toho. Když jsem přišla domů, ptám se, proč mi volal. Prý nevěděl, jestli mu nemá dát žrádlo. Já na to, jasně že jo, dals mu? On že ne, nevěděl prý, co žere. Kočičí konzerva byla v lednici ve výši očí

proto se říká o IT vtipy...

- Ulož děti jo?

- Myslíš uložit nebo uložit jako?

ano, on je trošku takový typický IT specialista. Nad některé věci je povznesen (proč bych si nemohl vzít ty odrané tepláky a super-drahý kabát a k tomu botasky?), ale už to přestalo být roztomilé.

Také uvažuji jako vy v teoretické rovině, no možná o trochu více. Pochopila jsem, že s přítelem žijete u vás. Co tak otěhotnět, porodit. Budete všichni 3 pohromadě 24 hodin a přítel svůj klídek již mít nebude. Bude rád, že se může dobrovolně sám odstěhovat do svého brlohu.

Vy máte touhu mít dítě, tak jej mějte a zbytek nechte osudu. Zázraky se dějí, třeba se přítel změní k lepšímu a nebo na vás čeká někde supr nový partner. Tvrdíte, že by se přítel dítěti věnoval - koníčky, výlety atd... to může i když s vámi nebude bydlet.

Zržím palce v rozhodování.

Jsem proti dítěti - dítě je plod lásky, ne nástroj ke zlepšení vztahů - zničíte život dítěti, které pak můžete nenávidět kvůli jeho otci...

Víte, on je takový flegmatik, že si nemyslím, že by ho něco mohlo vyštvat. On by si na to nějak zvykl a já bych se trápila, že jsem na vše sama.

A také opravdu nemám žaludek na to, udělat to tímto způsobem, stejně jako píše jlmc. Asi budu spíš doufat v ten zázrak, že se najde nový partner. Úplná ošklivka nebo protivná či jinak odpudivá ženská zase nejsem

Ano, dítěti by se věnoval, přesně tak, jak říkáte - i kdybychom byli nebo nebyli spolu, bylo by to stejné. Nějaká akce, hory, plavání, to ano, ale denní starosti ne. Takže by to odděleně bylo určitě lepší. Ale abych otěhotněla bez jeho vědomí, taková svině zas nejsem.

Mám v práci 9 spolupracovnic na oddělení - všechny 26-33 let, singl (vlastně 2 jsou nějak zasnoubené...). Všechny ale mají představu o svém princi a prvním dítěti před čtyřicítkou... Nevím, jak jsou na tom geneticky - ale žádná není psychicky vyspělá na děti. - Váš aktuální partner mi zapadá právě do jejich situace: "jsem mladý, času je dost, nač si ničit život dětmi.."

Vy podle těch popisů a komentářů jste rozumná a o takové ženy je velký zájem... Zkuste si chvilku odpočinout od jakéhokoliv muže, zkusit si nastavit priority - pak teprve začněte hledat, nejlépe v nějaké oblasti, která Vás baví... Sportovní (např. klub šachistů) - náboženský (dle vyznání - kostel, synagoga, mešita) - pracovní (dle možností - nadřízený, podřízený, kolega..)

S partnerem na celý život si musíte rozumět - pokud jsou to jen "chvilky, které Vám dělají dobře" - je to cesta do pekel...

Ano, myslím si, že na rodinný život jsem připravená opravdu dobřře. Vždy jsem chtěla děti, o hodně jsem se jich starala, byla jsem au-pair a ne jednou. Už pár let se těším na to, až budu moct ráno vstávat za řevu malého nenasytného opičátka a večer usínat s prckem u prsu. Budu muset být při hledání dalšího partnera dost opatrná, abych ho těmito myšlenkami nezahnala

Potíž je ta, že mojí prioritou bude inteligence. Dost dobře ze zkušenosti vím, že člověka s jednodušším smýšlením (a není to o vzdělání či IQ, spíš rozhled, objektivní uvažování o světě, angažovanost a schopnost jednat uváženě, promýšlet svoje činy dál než "co mi to přinese") vedle sebe nesnesu. A už vůbec někoho, kdo mi bude vytýkat, že jsem včera pařila do rána, nebo že jsem přibrala - protože mám pocit, že je to v mém okolí docela časté. No a inteligentní chlapi budou určitě zadaní... ale nebudu házet flintu do žita. Ještě mám minimálně 10 let, že?

Já mám takovej dojem, že se Vám přítel spíš tak trochu až "hnusí" . Rozhodně nemám dojem lásky a já bych v takovém vztahu asi nevydržela.

Ale pokud chcete založit rodinu, mít děti a bojíte se, že byste třeba nikoho lepšího nenašla, tak proč ne? Ale měla byste vědět, jestli je Váš přítel schopen a ochoten se v budoucnosti o rodinu a děti postarat. Pak asi na zamilovanosti moc nezáleží.

Máte pravdu, po fyzické stránce se mi hnusí. Osobně ne, máme opravdu stejné zájmy a v komunikaci si rozumíme. Vycházíme si vstříc v organizačních věcech, jsme stejně naladěni na plno věcí. Ale zase máte pravdu, láska to není. Jsme oba dost racionálně smýšlející, takže žádné velké citové výlevy se u nás nikdy nekonaly.

Právě že nevím - a bohužel to vidím černě - jak moc by byl schopen se o nás postarat. Finančně? Nevím, opravdu nevím, jestli nebudu vydělávat jako blázen, aby si on mohl kupovat drahé doplňky na kolo a využívat svůj plat pro svoje potřeby (těch má málo) a přání. Denní starosti? Vůbec, tam jsem si docela jistá. Bude vše na mě. Děti vezme na hory, párkrát za zimu, půjde s nimi do bazénu, vezme je na zmrzlinu, pojede s nimi na výlet, ale po zbytek dní v rocee budu dřít jako kůň, aby o ně bylo postaráno ve smyslu škola, jídlo, kroužky, vyzvedávání, úklid pokojíčků, oblékání, povinnosti - prostě ta výchovná funkce a dennodenní starost v chodu rodiny. V tomto ohledu by to byl naprosto nepřítomný otec.

Měla jsem doma něco podobného, dnes už je to ex, a jen děkuju pánubohu že s ním nemám děti.

To co píšeš se totiž nejen nezlepší, ale časem ti to bude jen a jen víc vadit; a fakt bys chtěla aby tohle měly jednou tvoje děti jako vzor? I kdybyste se časem rozvedli - zkus si představit synka vracejícího se po víkendu od otce s tím, že mýt se je zbytečné, uklízení je pro snoby, a že u táty může tohle a tamto... věř, že s tím se budeš vyrovnávat hodně blbě.

Zkus překonat strach ze samoty a z ujíždějícího vlaku, a být chvíli sama. Nakonec, co se může nejhoršího stát? Můžeš zjistit že samotné je ti fajn; můžeš potkat někoho lepšího; můžeš se rozhodnout být svobodnou matkou, dárce semene se najde vždycky - a než pořídit dětem otce špatného, je snad lepší otec žádný.

Esme, ano, mám strach ze samoty a z ujíždějícího vlaku. Protože představa, že nebudu mít dětí, nebo že jednou budu dítěti říkat, že tatínka nemá, protože tohle a tamto... šílené! Mně samotné dost otec chybí (a přitom odešel, až když mi bylo 12!) a proto ho nechci ze života dětí ani za nic vyloučit. Je pravda, že od něj by chodily se strašnými návyky. Není ale typ, který by je poštvával proti mě, spíš ten jeho životní styl by je ovlivňoval. Jinak by ale špatný otec nebyl, občas bere synovce a neteř na nějaké akce, dokáže se s nimi vyblbnout. Musí to dítě ale umět mluvit, mimin a batolat se bojí a já přitom chci otce, který bude umět mě naplno zastoupit, pokud se mi něco stane - žádný frfňa, který na půl roce dítěte neví, jak se přebaluje a co má jíst.

Je jasné že každý vychází ze své zkušenosti, z toho co jemu v dětství chybělo. Vám otec chyběl a bojíte se že bude chybět vašemu dítěti. Mne otec naštěstí opustil když mi byl rok - ano, naštěstí, protože byl alkoholik; s jinou paní pak měl ještě syna a vychoval z něj... ano, také alkoholika. Tomu jsem ušla. :D

Já měla dítě zamlada, z blbosti, vdávala jsem se těhotná - přece hlavně aby mělo dítě otce, no ni? A víte co? Přestože to byl vcelku slušný člověk, přesto jsme po rozvodu měli s výchovou syna problémy, a nakonec to nedopadlo šťastně.

Kdybych se bývala nevdala, a zkusila výchovu bez otce, udělala bych lépe. Otec totiž není jen pro zábavu - má dítěti také předat vzory chování. A také udělat ženu šťastnou, a pak rodina funguje. Brát si někoho s tím že děti a pak se kdyžtak rozvedem je nerozumné, a vůči všem zůčastněným nefér. Nejenže ublížíte sobě, a současnému partnerovi; nejvíc ublížíte těm dětem o které tak moc stojíte.

Já vlastně taky byla ráda, že se rodiče rozvedli. táta nikdy za "moc nestál" v určitých ohledech, a hádky a tátovo pití s následnými bouračkami bylo už dost. Jen, když vidím ty "funkční" otce, kteří se o své dcery starají, tak mě to rozesmutní. Když mi mladá slečna řekne, že ji taťka pozval na oběd, nebo že byli s taťkou v ZOO, umím pěkně žárlit. Učitel v kurzu němčiny - znali jsme se blíž - jednou, když jsem šla právě na jednu z prvních schůzek s tímto přítelem, prohodil: "Hele, musím si toho tvého frajera proklepnout, abych věděl, že jsi ve správných rukou". Mně to tehdy rozbrečelo, nikdy se nikdo takto otcovsky nestaral o to, s kým chodím. Právě tehdy mi došlo, že mi táta fakt chybí.

Nojo, to zamrzí, i když i to je asi povahou, mně nikdy nenapadlo že by mi měl otec chybět, odmalička jsem byla introvert, paličák a samorost. :D

Jestli dobře čtu, tak jste už ale problém nechat/nenechat si přítele vyřešila? Ono někdy pomůže když si to člověk takhle sepíše... Máte výhodu že jste se do tohoto muže nezamilovala a vidíte problémy střízlivě. Já si tím musela projít "po hubě", klasické zamilování, pár let pokusů jestli si na jeho lemplovství, špindírovství a funkční natvrdlost nezvyknu nebo jestli se třeba nedokáže změnit. No - nedokázal, jak jinak, a nezvykla; a jednou prostě byly ty další pohozené smradlavé ponožky těmi posledními. :D

Závidím vám že to už vidíte, já s tímhle pokusem strávila několik let, a vědět předem jaké to bude, raději jsem byla sama.

Přeju hodně štěstí s dětmi.

Apropo - ono si to tak člověk hezky maluje, řeší s kým si potomka pořídit. A pak taky může zjistit že to nejde. Pánbůh se prej nejvíc nasměje když slyší naše plány.

Ano, myslím, že jsem se už rozhodla. Minimálně do té doby, než "si promluvíme" třeba přijde s nějakým schůdným řešením. Kdo ví. Druhou šanci nevylučuji, myslím, že si ji každý zaslouží. A třeba o ni nebude stát, copak můžu o sobě říct, že jsem ideální přítelkyně? Třeba by sem mohl napsat dotaz o mě a všichni by mu řekli, že si mě nezaslouží.

Já jsem se dlouho bála sem napsat (přemýšlela jsem o tom už dlouho), ale nebyla jsem vždycky připravená slyšet ty pravdy, které se na člověka nahrnou, když podstrčí svůj příběh veřejnosti. Nebo když to sám vidí napsané černé na bílém. Ale hodně mi to pomohlo, ostatní to vidí z jiného úhlu a člověk si snáz uvědomí něco, co dlouho přehlížel.

Schopnost zamilovat se a přestat myslet rozumem jsemm nikdy neměla (ačkoliv jsem jednoho člověka opravdu milovala/miluji a chvilku jsem také měla růžové brýle), a popravdě nevím, jestli to mám někomu závidět. Jak píšete, člověk si tak může mnohho vytrpět a zůstávat v nepříjemné situaci déle, než je nutné.

Tak sem prosím pak napište, jak ten rozhovor dopadl, moc ráda bych si to přečetla. Taky jsem podobné rozhovory provozovala, u nás to nezabralo - expřítel sice slíbil cokoli ale dodržet to nebyl ochoten. Takže po druhé a třetí šanci jsem to vzdala.

Třeba budete mít štěstí a domluvíte se k oboustranné spokojenosti a pokud oba budete vše dodržovat a oběma vám to bude vyhovovat, tak myslím že takový "vztah s rozumem" má statisticky lepší šanci fungovat než ten ze zamilovanosti.

Ještě se vrátím k té hygieně. Mám zkušenost s dvěma muži kteří nebyli k čistotě v rodině vedeni. Jeden z nich když jsme začali bydlet spolu s překvapením zjistil, že sprchovat se je možné denně (a ne jednou v týdnu jak to doma dělali) a hned od začátku si to užíval - že se může mejt.

Druhý ve stejné situaci jen pořád vymýšlel jak se umytí vyhnout a oddaloval to jak malé děcko. Takže soudím že je to člověku prostě dáno geneticky a pokud nechce sám, nikdo ho nepředělá. Tak třeba ten váš bude ten první druh, jen ho to ještě nenapadlo. :D

Větší potíž vidím s fungováním financí, tam je to pro život hodně důležité; pokud partner tyto věci řešit nechce k oboustranné spokojenosti, pryč od něj. Pokud je ochoten se domluvit a sám na peníze prostě jen nemá "buňky", dá se zavést systém že doma budete vy držet kasu a zařídíte to pro oba. Takto jsme to s jedním partnerem měla a fungovalo to dobře - já jsme se starala o toky peněz, on měl poradní hlas v dlouhodobých věcech typu spoření, bydlení, dovolená; co se nakupuje pro běžný provoz neřešil a ani mi do toho nemluvil. Domácí práce jsem dělala já a jemu zadávala jasné instrukce co od něj očekávám (typu dnes je velký úklid, uchop lux a objeď celý byt, a posekej zahradu). Sám ne že by byl až tak líný, ale prostě tyhle věci nebyl zvyklý plánovat (měli to tak doma). I tohle fungovalo vcelku dobře.

Esme, ona výchova u nich nebyla vůbec špatná, myslím. Maminka je fajn, doma má uklizeno a velice čisto, jen si spíš myslím, že na přítele nikdy s ničím moc netlačila. Hlavně během dětství a dospívání. Když se k ní přistěhoval zpět po VŠ, tak se podle jejích slov do dvou měsíců raději odstěhoval, protože nesnesl ten nátlak ohledně uklízení (a možná i hygieny, je schopná jej napomenout, ať se učeše a lépe oblékne). Možná očekával mamahotel, a ono nic. Protože jinak nevidím důvod, proč by se stěhoval do vlastního, na to je moc pohodlný

Ty finance nevidím pozitivně, nemyslím si, že by mi 100% svěřil většinu financí. On je ten typ, co si za svoje rád koupí motorku, auto, drahé doplňky na kolo a sportovní oblečení, výživové doplňky... takže si nemyslím, že si na peníze nechá sáhnout. A na spoření je už dlouho pozdě.

Byla bych schopná vyrovnat se s tím, že si nevšimne, že je potřeba něco umýt či vyčistit. Ale nějaká organizace ve smyslu "teď udělej to a to", jak píšete, by skončila fiaskem. Nerad dělá věci, které mu někdo řekne. Když se seberu a jdu uklízet (a jasně a nahlas to řeknu, jinak si nevšimne), tak někdy přicupitá a hned chce pomoct. Jenže byt je malý, spíš by se mi tu pletl, tak řeknu, ať zítra uklidí koupelnu. Někdy je hotová, někdy ne. A byt potřebuje spíše denně takové ty menší úkony, než velký úklid jednou týdně, který by stejně udělal polovičatě, nehledě na to, že nemá vůbec ponětí o tom, že se utírá prach a myjí okna. Také si myslí, že vysavač vysaje vše v okollí půl metru od nástavce, takže tak jeho vysávání také vypadá, pět šmahů po kuchyni a je hotovo. Nebo třeba, že rohožku před vanou v koupelně je třeba občas vyklepat. Nebo že nestačí vanu postříkat a opláchnout. Mísu od záchodu a umyvadlo je schopný mýt jednou houbičkou. Mohla bych pokračovat dlouho...

S tím úklidem snad mluvíte o mém bývalém. Taky měli doma čisto a on si myslel "že se to samo". Akorát že u nich to bylo tím že měl dvě sestry a ženské byly v rodině na práci, a chlapi... nevím, asi na ozdobu.

Že sám od sebe neuklidil nikdy nic mne nepřestávalo udivovat. Podle tohohle typu chlapů asi vznikají všechny vtipy, ještě že jich není tolik.

Pravda že nad úklidem bych se dokázala povznést, ale dohoda ohledně financí... tam je to o mnoho důležitější, jak nefunguje, rychle pryč. Snáz je pro mne přijatelná představa že partner nepořádek nevidí, než že si sobecky peníze hamtá pro sebe a mne z menšího platu ještě nechá na sebe doplácet. Takového vyžírky bych si nemohla vážit.

No, děti nebudou věčně mimina, a myslím, že je více otců, kteří si s malými dětmi nevědí rady. Důležité je, aby měl děti rád, a Vy snad jejich batolecí léta ve zdraví přežijete !

Jestli jsou pro Vás děti a rodina smyslem života, tak asi moc neváhejte, nakonec na přítele jste už zvyklá a s dětmi dostane Váš vztah zase jinou podobu a budete mít jiné starosti i zájmy (třeba Vás i překvapí) ! A pokud budete děti vychovávat k čistotě a podle svých představ, tak ony samy by si měly umět později vyhodnotit, jestli otcovy špatné návyky převezmou, anebo ne (alespoň myslím, protože na naši výchovu měla matka velký vliv). Tak přeju hodně štěstí. Marcela.

Moc děkuji, je pravda, že o té "zvyklosti" jsem uvažovala jako o jednom z důvodů, proč zůstat spolu - koneckonců vím, co od něj očekávat, a co ne, a to se počítá. Ale myslím, že ty věci, které očekávat nemůžu, jsou moc důležité. (A není mezi nimi to, že to neumí s malými dětmi, však já tohle u mužů docela i chápu... jen vím, že třeba naučit ho krmit, koupat a přebalovat pro případ mé nepřítomnosti by byl strašně těžký úkol a že sám od sebe by NIC neudělal ani kolem dětí ani kolem domácnosti.)

Uvidíme, třeba moje snaha rozejít se povede k nějakému dialogu na téma "za jakých podmínek by náš vztah mohl fungovat", ale prozatím jsem rozhodnutá pokoušet štěstí jinde. I tak díky za podporu

Všechno už bylo napsáno, přiznávám se, bylo toho tolik, že jsem to spíš jen tak přelétla.

Za mě: vyměnila bych ho.Není nic horšího, než chlap, který nedodržuje hygienu. Chodí pořád ve stejném, nekoupe se, nemyje. To bych asi opravdu doma mít nemohla. A pokud ano, tak jen v chlívku.

Vadí mi, že nemyslí na zadní kolečka, nedokáže nic našetřit - to nemá žádné sny a přání, co byste si jednou mohli pořídit? Nebo co kdyby přišla nemoc? Rezerva je dobrá věc a rozházet všechno je krátkozraké.

Nepořizujte si s ním /aspoň zatím/ dítě. Jenom proto, abyste nějaké měla. Pokud se on nezmění, budou hádky, dítě by mělo nehezké dětství. Stejně by to třeba nakonec nedopadlo dobře. Takže dítě jako flastr nějakého vztahu určitě ne.

Asi bych to skončila, dokud jste ještě mladá a máte šanci na někoho lepšího. Ale pozor, aby nebyl ještě horší. Jaga.

Babo Jago, děkuji za radu. Toho, že by byly hádky, se nebojím - nejsme vůbec konfliktní typy, raději jeden z nás uhne, než se pohádat, ale stejně by pro děti nebyl dobrým vzorem a byl by opravdu jen příležitostným otcem. A já bych se utrápila...

Vdávala jsem se, když mi bylo 22 let. Manžela jsem znala od dětství. Věděla jsem, že je to moc slušný, hodný, kamarádký kluk. On se o mne zajímal od 18 let. Já ho považovala jen za kamaráda. Ale pak jsme začli spolu chodit, chtěla jsem vědět, zda tam nějaká jiskra z mé strany je nebo není. Na první oficiální rande měl na sobě, vytahané, zalátané tepláky. Ale přinesl kytku. Nějak jsem to přešla. Byl vtipný. Bylo mi s ním dobře. Byl ze začátku velmi pozorný. Drobné dárky atd. Po roce chtěl, abychom se vzali. Rodiče mi stále říkali, že je hodný a budu mít spokojený život. Ale z mé strany stále zamilovanost nebyla. Vdala jsem se z rozumu ! Na svatbu si vypůjčil oblek, prý proč kupovat nový? Přistěhoval se k nám. Pak jsem postupně zjištovala, že se nerad koupe, stačí přece jednou týdně v pátek. Nerad si čistil zuby, prý si nikdy moc nečistí a zuby má zdravé. Když přišel z práce, tak se klidně natáhl ustrojený do čisté postele, tak jak přišel. Snažila jsem se ho převychovat. Částečně se to povedlo, ale koupat pravidelně nebo čistit zuby ne. To si raději koupil žvýkačku. Přišly postupně 3 děti. Miloval je, ale o jejich potřeby se nestaral. Když jim rostly zoubky nebo byly nemocné, tak se odstěhoval spát do vedlejší místnosti. Nesnesl, že pláčou. Postupně mu vše začalo na dětech vadit. Začal chodit na ryby a tam trávil většinu času. Prý aspon nemusím kupovat maso, ušetříme. Pak již ani do práce se nechtěl převlékat. Chodil ve vatáku. Žádná domluva, prosba na něj neplatila. Pak jsem vážně onemocněla, ale ani to ho nepohnulo, aby se o děti, domácnost trochu postaral. Musela moje maminka, otec. Zústala jsem pak na vozíku, ale nechtěl semnou ani ven. Tak aspon děti semnou jezdily. Manžel zemřel v 57 letech. Nikdy se nezměnil ! Já z takového manželství byla vyštavena. Ale tehdy rozvod byla ostuda a nechtěla jsem dětem brát otce, at byl jakýkoliv.

Řeknu Vám, že za tu dobu jsem byla zničená a bez života. Sice jsem na vozíčku, ale děti mám moc hodné,vnoučata mne nevštěvují a nejstarší syn s rodinou bydlí semnou. Je to sice škaredé, ale po smrti manžela jsem teprve začala klidně žít, není mi ani překážkou můj zravotní stav. Děti mi koupily elektrický vozíček, a tak navštěvuji kamarádky, zajedu si na procházku. Děti mne berou na výlety, dovolenou. Proto si rozmyslete, zda má takové soužití cenu, než přijdou děti. Byla byste na vše stejně sama.

Gito, jste super, moc vám fandím. Moc se mi líbílo to, co jste napsala. Omlouvám se, že to píši takto sem, napsala bych to normálně do vnitřní pošty, ale bohužel nejste registrovaná, tak to nejde.

Dejavu, děkuji.Chtěla jsem mladé paní naznačit, že muž, když má nějaké špatné návyky, tak se moc nezmění v manželství. Sice manžel nepil, nekouřil, nikdy mne neuhodil, ale prostě chtěl mít svůj klid, pohodlí a nezajímá ho, kdo to vše udělá. Hlavně, že on je spokojený, děti nic od něj nechtějí. Ale bylo to ubíjející, čekat až manžel usne a pak honem mu vzít jeho spodní prádlo, košily a honem to jít namočit, jinak byl schopen si to vytáhnout z koše a vzít si to na sebe. V sobotu, neděli, když nešel do práce, tak se oblékl do tepláků, ale pod tím si nechal pyžamo. A tak šel třeba na ryby. Já už pak rezignovala. Ale ani muž, který o sebe perfektně dbá, není zárukou štastného manželství. Může mít zase jinou chybu. Třeba alkohol a jiné neřesti. To já jsem ještě mohla být spokojená. Naštěstí děti si mustr z otce nevzaly.

Gito, mám pocit, že můj přítel je věrnou kopií mého přítele. Lajdáctví v oblékání, hlavně ať mě nikdo nevyrušuje... sedí jak p**el na hrnec!

Přemýšlím, jestli mu někdo něco neřekl (s mým bratrem občas jdou na pivo a on o našich problémech něco málo ví), protože dnes si po příchodu z práce UMYL RUCE! Nevěřila jsem vlastním očím. To neudělal co ho znám.

Každopádně děkuji za utvrzení v mém rozhodnutí, opravdu budu raději sama. Snad ne na dlouho... ale čas na uspořádání si sama sebe si určitě vyhradím.

Lindo, jak vás tak čtu, jak reagujete, nemám o vás strach. Zavítejte kdykoliv častěji. Kéž by takhle komunikoval každý, kdo chce poradit.

Je vidět, že nevnímáte jen sama sebe a své trápení, vnímáte, co vám kdo řekne, zamýšlíte se nad tím, jste k sobě upřímná, racionální, nezávislá.

Vy dlouho sama nezůstanete a najdete si lepšího partnera, se kterým brzy založíte rodinu a budete skvělá máma! Držím vám moc palce.

Děkuji, snad máte pravdu. Jen jsem nikdy nenavazovala vztahy snadno (ať už přátelské nebo romantické), tak se přirozeně bojím. A asi jsem i trochu vybíravá. Ale už vím, že to v tomhle vztahu nejde jinakk. Asi bych opravdu litovala. Před rokem jsem opustila zaměstnání, na které jsem se připravovala celý život (vlohy, VŠ, praxe, mmotám se kolem toho povolání opravdu už od malička), taky to byl tehdy těžký krok, ale už jsem to nesnesla. A nelituji. Je pravda, že člověk spíše lituje toho, že něco neudělal, než naopak.