Proč je v moři voda slaná

Vedecké teórie o pôvode morskej soli sa datujú odvtedy, čo anglický astronóm, geofyzik, matematik, meteorológ a fyzik Edmund Halley vystúpil v roku 1715 s myšlienkou, že soli vylúhovali odtekajúce dažďové vody a rieky ich dopravili do mora, kde sa nazhromaždili a udržali, pretože sa voda neustále vyparuje.

Slanost mořské vody tvoří převážně sopečné vyvřeliny mořského dna.

Co nán říká Google?
Proč je voda v moři slaná?
10.05.2004 . Romana Hejlová . rubrika: Společnost > Zajímavosti . diskuse: 22x . nový příspěvek
V mořské vodě bylo dosud zjištěno 77 prvků a o přítomnosti dalších lze usuzovat podle jejich nálezu v mořských organismech. Víme ale s jistotou, proč je voda v moři slaná?
Salinita
Voda je slaná tehdy, obsahuje-li tři až pět procent soli. Světová moře a oceány mají obvykle slanost tři a půl procenta. To znamená, že v jednom litru mořské vody je rozpuštěno pětatřicet gramů různých solí (především chloridu sodného) a taková voda není pitná.
Slanost různých moří je rozdílná. Mořem s nejčerstvější (tedy nejméně slanou) vodou je Baltské moře, naopak nejslanější vodu má moře Rudé, kam řekami přitéká jen malé množství sladké vody a horký vzduch zvyšuje výpar. Slanou vodu můžeme najít i ve vnitrozemí: některá jezera obsahují větší procento solí než moře. Příkladem ad absurdum je samozřejmě notoricky známé jezero Mrtvé moře se slaností kolem třiceti procent.
Vědecká tápání
Počátky vědeckých teorií ohledně slanosti mořské vody spadají do prvé poloviny osmnáctého století. V roce 1715 britský astronom, geofyzik, matematik a meteorolog Sir Edmond Halley vyslovil domněnku, že soli a ostatní minerály jsou působením vodní eroze (silné vodní proudy, prudký déšť) přinášeny řekami do moří, kde se usazují.
Neúspěchem skončily pokusy o určení stáří světových moří podle míry jejich slanosti. Slanost moří a oceánů je díky chemickým procesům recyklujícím sůl stabilní. Podle jedné teorie se sůl v mořích usazuje ve vrstvách sedimentu a s pomocí tektonické činnosti se dostává pod pevninské desky, odkud se pomalu uvolňuje zpět na zemský povrch.
Odsolení vody
Vody je na Zemi dost, ale pitné vody zoufalý nedostatek. 97% veškeré vody je voda slaná nebo brakická, takže zatímco v solivarech získáváme mořskou sůl výparem vody, v desalinačních (odslaňovacích neboli odsolovacích) zažízeních se snažíme o proces, při němž je mořská voda zbavená solí a minerálů za účelem získání vody pitné. Vedlejším produktem odslanění bývá stolní sůl. Protože odsolování je finančně náročnou operací, používá se především na ostrovech, lodích a ponorkách, kde je pitné vody nedostatek a náklady hrají druhotnou roli.
Jak je to dopravdy?
Původ solí v mořské vodě dodnes není zcela objasněn, protože horniny pevnin mají jiné složení. Prvotní domněnka byla, že se soli v oceánu nahromadily odpařováním sladké vody, do které přinesly řeky rozpuštěné horniny okolních hornin. Později začal převládat názor, že kovové součásti pocházejí převážně z pevnin, zatímco nekovové zbytky kyselin přináší převážně vulkanismus. Nyní se ovšem ví, že podmořské tzv. "černé komíny" chrlí na dno oceánů rudní roztoky s velkým obsahem kovů. Je zřejmé, že slanost mořské vody vzniká spolupůsobením mnoha příčin a záleží na tom, kde která z nich právě převládá. Složení mořské vody se v průběhu geologických epoch mění, liší se i podle jednotlivých moří, či míst v nich a ani voda prvotního oceánu určitě nebyla "sladká".
doplněno 15.12.11 19:03:

Mořská voda a její vlastnosti.
Fyzikální a chemické vlastnosti
Teplota mořské vody

Teplotní bilance oceánů je výsledkem mezi množstvím tepla přijímaného a vydávaného. Přenos tepla se uskutečňuje hlavně mořskými proudy z nižších do vyšších zeměpisných šířek a s povrchu oceánů do hloubky. Zdroje, nichž se do oceánů dodává teplo, jsou následující: absorpce slunečního záření, teplo ze dna oceánů (ze zemské kůry i pláště), přeměna kinetické energie na teplo, nepatrným množstvím přispívá i ohřívání vody chemickými a biologickými procesy, tok tepla z atmosféry, kondenzace vodních par, radioaktivní rozpad prvků. Naopak ke ztrátám tepla dochází vyzařování tepla z povrchu oceánů, konvekčním proudění do chladnějšího vzduchu nebo odnímáním tepla při vypařování.

Výsledkem rozdílu mezi přijímaným, přenášeným a vydávaným teplem je reálná teplota vody při hladině. Světový oceán je obrovská zásobárna tepelné energie a funguje i jako regulátor teploty. Oceán přijímá více tepelné energie nežli přilehlé pevniny, což je výsledkem menšího odrazu světla na hladině nežli na pevnině.

Přenos tepla v oceánech probíhá jak v horizontálním, tak i vertikálním směru, a to hlavně mořskými proudy (z nižších zeměpisných šířek do vyšších. Výměna tepla ve vertikálním směru se uskutečňuje tokem tepla (velmi nepatrně), konvekčním tepelným prouděním (termohalinní konvekce) a turbulencí.

Povrchové teploty Světového oceánu se vykazují podle průběhu izoteremhorizontální pásmitost. Vlivem rozložení pevnin, velkých povrchových proudů a výstupnými proudy je podmíněn vznik teplotních anomálií (východní části oceánů jsou poněkud chladnější než jejich západní části).
Teplota hlubinných vod
V rozsahu oceánů od tropického do mírného pásma obou polokoulí dochází k poklesu teploty s hloubkou dosti rychle.Svrchní vrstvaje teplotně značně proměnlivá, jsou zde sezónní změny, spodní vrstvaje teplotně homogenní. Teplotu hlubinných vod okrajových a vnitřních moří ovlivňuje geografická pozice moří či jeho částí a vliv spojení s oceánem.
Hustota mořské vody
Hustota mořské vody se udává buď celým číslem, anebo jen číslem od druhého desetinného místa. Při salinitě 35 ‰ a teplotě 0 ˚C je hustota 1,028, při teplotě 20 ˚C asi 1,024. Hustota mořské vody závisí na salinitě, teplotě a tlaku. S rostoucím teplotou hustota klesá, se stoupající salinitou roste i hustota, s rostoucím tlakem hustota vody stoupá. Maximální hustota vody je při teplotě 3,98 ˚C. Na povrchu oceánu je hustotasnižovánaohříváním vody, dešťovými srážkami, táním ledu, vtokem řek, a naopakzvyšovánaochlazováním, odpařováním, mrznutím. Změny hustoty svrchní vrstvy vody pak vyvolávají konvekční proudění, klesání studených polárních vod a jejich pomalý pohyb k rovníku, intenzivníproudění v úžináchmezi nestejně slanými moři (slanější vody jako spodní proud, méně slané vody jako svrchní proud).
Barva mořské vody
Barva mořské vody může býtzdánlivá, daná odraz oblohy, mraků, světla, a pak barvaskutečná, způsobená vlivem suspenze (minerální i biogenní). Větší množství minerální suspenze (jíl, silt - nad 10 g/m3) dává mořím žlutavou nebo nahnědlou barvu. Bohatý výskyt planktonu (nad 1 g/m3) způsobí barvu zelenou, vody s menším obsahem planktonu mají barvu modrou. Části oceánů, kde je biologická produkce nejmenší (tzv. mořské pouště) mají barvu kobaltově modrou.
Led na mořské hladině
Poměrně značná část oceánu je pokryta ledem, kdy na konci zimy při maximálním rozšíření ledu je ledem cca 32 mil. km2. Z toho na oblast Antarktidy připadá na konci zimy plocha cca 20 mil. km2, v létě je to jen 4 mil. km2. V Arktida je konci zimy zaledněno cca 12 mil. km2, v létě 9 mil. km2. Mořská voda vlivem zvýšeného obsahu solí zamrzá při teplotě nižší než 0˚C. Při normální salinitě 35 ‰ a hustotě 1,028 zamrzá při -1,9 ˚C. Zamrzání mořské vody může býtzpomalováno(mořské proudy, silné vlnění a dmutí) nebourychlováno(sněžení, drobné víření _ vznik krystalizačních jader). Čistý mořský led má při 0˚C hustotu 0,91676, protože však obsahuje zbytky vody, plynů a jiných nečistot, kolísá jeho hustota mezi 0,857 a 0,920. Obsah solí v ledu závisí na rychlosti krystalizace a stáří ledu. Čím rychleji se led tvoří, tím více solí obsahuje. Se stárnutím se z ledu sůl vylučuje vertikální difúzí (vertikálně členitá až stébelnatá struktura mořského ledu), starý led má barvu našedlou až namodralou, nový led je jiskřivě bílý. Pevnost mořského ledu oproti sladkovodnímu je třetinová.
Existuje několik druhů mořského ledu, jako je tabulový led (souvislý ledový pokryv o mocnosti do 2 _ 2,5 m), ledová návrš, která vzniká rozlámáním tabulového ledu vlněním a dmutím, nakupením ker přes sebe, ledová tříšť se tvoří rozpadem ledové návrše v době tání, pack ice (packeis) je víceletý led o značné mocnosti a ledové kry (icebergy) jsou rozpadlé části ledovců.
Salinita
Salinita (slanost) je celkové množství (objem) pevných látek rozpuštěných ve vodě včetně plynů, protože i ty se při nízkých teplotách přeměňují do skupenství pevného.Typická salinita mořské vody je 35 ‰.Mořská voda obsahuje rozpuštěné látky, tj. soli, organické látky, plyny, vytvářející roztoky nebo směsi s pevnou fází (koloidy, suspenze, organické zbytky, odpady z lidské činnosti, živé organismy). Z rozpuštěných látek nejvýrazněji ovlivňujísloženía vlastnosti mořské vody soli.
Na povrchu oceánu je salinita výsledkemodpařování, to způsobuje zvyšování salinity, azřeďování, tím dochází ke snižování salinity dešťovými srážkami a přítokem říční vody.Salinita roste do nižších šířek a klesá do vyšších šířek _ polárních oblastí,
okrajová a vnitřní moře mírného pásu a polární oblasti mají sníženou salinitu,vnitřní moře subtropická a tropická mají zvýšenou salinitu.
Karbonátový cyklus

Cyklus uhlíku se uskutečňuje jednak mezi oceánem a souší, jednak uvnitř oceánu.Oxid uhličitý je ve svrchních vodních vrstvách v rovnováze s atmosférickým. Jeho koncentrace jsou v opačném trendu než koncentrace kyslíku. Voda reaguje s atmosférickým oxidem uhličitým za vzniku slabé kyseliny uhličité a podle pH okolního prostředí dochází ke zpětnému rozkladu nebo k částečné či úplné disociaci. Je-li mořská voda příliš zásaditá, dojde k chemické reakci, při níž se do mořské vody uvolní kationt H+, který zapřičiňuje snížení pH. Je-li mořská voda příliš kyselá, dojde k chemické reakci, při níž kationtH+z vody "zmizí" (sloučí se s aniontem HCO3-) a pH vody stoupá.V oceánu vzniká uhličitan vápenatý, část se vysráží a ukládá se na mořském dně, odkud se následným rozpuštěním uvolňuje opět do moře.

Karbnonátový systém

reguluje pH prostředí oceánu, chrání oceán před výraznějšími výkyvy pH, tedy aby nebyla mořská voda příliš kyselá či zásaditá. Jelikož chladná voda dokáže lépe rozpouštět plyny, obsahuje voda při hladině méně oxidu uhličitého než mořská voda v hlubších částech oceánu. Ve větších hloubkách nedochází ke zvyšování kyselosti prostředí, jelikož díky odumírání některých planktonních organismů a hromadění jejich vápenatých schránek na mořském dně dochází ke reakci, při níž se schránky rozpouští a kyselina uhličitá se částečně neutralizuje. V určité hloubce oceánu je karbonátová kompenzační hladina, pod kterou se uhličitan vápenatý nevyskytuje v pevné formě, ale je rozpuštěný ve vodě právě díky kyselině uhličité.

Opět Google.
Mořská voda- Wikipedie

Nevím,zda je nutné sem kopírovat celou Wikipedii.

Je vcelku logické,že obsah solí v moři má za vinu cirkulace vody v ekosféře.Voda sice byla slaná hned v okamžiku,kdy Země vychladla natolik,aby voda zkondenzovala.Protože soli už byly vzhledem k vysoké četnosti sopečných výronů na povrchu,umožnilo to rychlé rozpuštění solí.Další zvyšování koncentrace solí se dělo postupně.

JABRAKA