Odvezla mi dceru bez mého vědomí

To je zase názor.

Že jo?!

Jak jste přišel na to, že dítě patří matce?

No nejsou manželé...to dá rozum.

To že nejsou manželé ještě přece neznamená, že dítě je jenom matky. Mají ho snad spolu, ne? Tedy stejná práva i povinnosti. A pokud jde o svěření do péče, tak o tom rozhoduje soud.

Co chci? Jen to abych mohl přispívat finančně a občas se na malou podívat. Nejde mi o to se o ní tahat. Ale když není domluva možná? Co jiného dělat?

ano, to dítě doplatí na to, že ho matka připravila o svého otce. a proti tomu asi tazatel bojuje. taky jsem bojoval o to, abych po rozvodu své dítě mohl alespoň občas vídat. žít v nejistotě, jak se moje dítě má a co dělá(jestli je zdravé a jestli, třeba, vůbec žije) si nedovedu představit. ale každý jsme jiný!

jestli tvrdíte, že osud vašeho dítěte je vám lhostejný, pak jste špatný táta...

Přesně tak, naprosto souhlasím a jsem šokován, že se najdou tací, kteří by se raději vzdali svého dítěte, jen aby jeho matka (o které ani nevíme, proč doopravdy odešla) nepřišla o "svůj majetek". Absurdní. Kde je napsáno, že dítě patří matce? Fakt by mě to zajímalo.

Doplati tak jako tak.Kdyz bude otec usilovat,bude matka tim vice delat vse proto,aby prekazila a ublizovat tak diteti.v tomhle je tezka rada,vy znate pritelkyni nejlip a kdyz to uz ted takto provedla,problemy budou.pravo je dalsi vec.Mozna ze by bylo dobre,aby jste ziskal potvrzeni otcovstvi,ze by aspon jednou vedelo dite kdo je otec a vysvetlit jde ledacos.ale jak to provest to netusim,matka musi dat ke zkousce souhlas.,nebo aspon s otcovstvim souhlasit.Vedet ze mate dite a nemuzete ho videt boli,ale kdo vi,co mu ublizi vic,tahanice,ci,ze otec se nehlasi.Porad zalezi na matce,jak ji to vylozi.matky co si mysli,ze otec neni potreba,jsou tezce nedozrale,ale samozrejme,ze pokud utikaji musi mit duvod.Ze by jen kvuli jinemu protejsku a takhle male dite,to neni pro zeny moc typicke.

Nejsme tady přece od toho, abychom někoho soudili a odsuzovali. Tazatel položil otázku a jistě nestojí o to, aby někdo posuzoval jeho rodinné poměry. Je zde spousta žen, které si ztěžují na nezájem otce o dítě. A zde tazatel projevuje o dítě zájem a je téměř znectěn... Žádná žena nemá přece právo upírat dítěti právo na otce...

příspěvek patří k : "Lui"

Nechci nikomu upírat práva. Ty si upřel sám, v okamžiku, kdy mu utekla partnerka. A nárok na dítě? Copak je to nějaká věc? Do prkýnka uvědomte si, že tady jde o živého člověka. Kdo si chce nárokovat právo rozhodovat o něm. To právo mají jen rodiče. Je to 50/50. Ale když se nejsou schopni dohodnout, tak má ženská větší nárok než chlap. A za tím si stojím, přestože jsem chlap. A věřte že se mu takový tolerantní přístup jednou vrátí. I to dítě jednou dospěje a začne se ptát po pravém otci. A pokud bude mít to dítě za sebou šťastné dětství, nepoznamenané tahanicemi o něj, tak právě tento přístup rodičů ocení.

Mate pravdu,nechala jsem se trochu unest.

Proč obvinujete pána z toho že chce dítěti připravit doživotní trauma.Jak víte,že o to dítě nemá zájem?Proč by to dítě neměl vidět když je otcem.Sama jsem z rozvedeného manželství,táta na mně přispíval,bral si mně každých 14dní na víkend,když mně máma k tátovi přivezla nebo naopak,dali si spolu kafe,pokecali a že bych měla nějaké trauma jak z děctví nebo ted v dospělosti,to teda říct nemůžu.Myslím si že má právo vidět své dítě když o něj jeví zájem.

Právo, stále jen právo. Ano ve Vašem případě se rodiče dohodli - uměli se dohodnout. Měla jste štěstí. Pokud to ale neumí, a snaží se si to nějak vynutit, doplatí na to vždycky to dítě.

pravo je jedna vec.rozum je vec druha.Kdyz uvidim,ze pusobim potize,ze videt dceru budu jen donucovacim zpusobem,tak dite proste bude trpet.

Nemohu souhlasit s tím, že při střídavé péči by mělo mít dítě trauma. Mne vychovala matka bez otce a o tom kdo to je jsem se dozvěděl až někde v cca 13 letech. Ani od této doby o mě nejevil žádný zajem. Ano - alimenty platil, ale pořád pracoval a nikdy ho nenapadlo mě někam vzít. Nyní už nejsem dítě, ale i tak mě to hrozně mrzí - je to věc, kterou mu nikdy neodpustím a toužím po tom mu za to někdy pěkně vynadat. Navíc žil 5 km od nás. Kamarád na tom byl v pohodě a žil od otce 120 km. Fungovalo jim to suprově. Občas mě brali s sebou třeba na ryby, do hor, na večeři, na dovolenou k moři. To byla věc kterou jsem v životě skutečně někomu záviděl. Dnes se již nedá nic napravit, ale i tak mi to vhání lzu do oka. Chci tedy říct, že se nedá polemizovat o tom co je pro dítě trauma.

Souhlasím s tazatelem. Chce se podílet na výchově (asi né jenom finančně) svého potomka. Já být v této situaci, pokusil bych se nějakým způsobem informovat matku, že chci situaci nějakým způsobem řešit a to po dobrém pokud možno výhodně pro všechny tři strany (matka, otec a dítě) a upozornil bych jí na to, že pakliže to nehodlá řešit, budu nucen, ač nerad nahlásit tento čin policii jako únos nebo omezování výchovy potomka na základě toho a toho zákona onoho čísla.

Třeba proto, že si vybral nevhodnou partnerku k plození potomků.

Proč hovoříte o trestu. On není trestán. On si musí rozmyslet o co mu jde. Jestli o vlastní prospěch - tím prospěchem tady myslím např. právo dítě vídat, či ho nějak částečně vychovávat. Nebo jestli mu jde o blaho toho dítěte, pak ho nechá na pokoji, a nebude mu dělat bordel "v makovičce" jak že to vlastně bylo a je. Jednou se to dítě dozví pravdu. Ale to už bude větší. Ale teď? To přeci nemá jiné rozumné řešení.