Problem s dospělou dcerou

Dobrý den, je to smutný příběh, ale obávám se, že nemůžete udělat nic. Vysvětlování a pokus o kontakt už bylo, tak snad jen čekat, jestli Vás dcera někdy v budoucnu nevyhledá sama. Připravte se na to, že to nemusí být z lásky, ale třeba bude potřebovat pomoc. Pak bude záležet na Vás, zda ji přijmete nebo ne. Vynutit si pozornost a lásku nejde. Zdravím!

P.S. Přeji Vám hodně sil a málo smutku.

Dobrý den.

Problémy ve vašem vztahu s dcerou jsou jistě hlubšího rázu.

Pokud to ale z velké části zapříčinil opravdu nedostatek času kvůli zajištění její existence,možná to jednou pochopí až bude mít vlastní děti.

A to ji samozřejmě nepřeji,aby také byla samoživitelka.

My jsme taktéž nechápali zákazy našich rodičů do té doby,než jsme se začli bát o své děti a zakazovat určité věci také.

Takže já bych na ni nenaléhala a čekala až se ozve ona.

A to doufám,že stejnou situaci nezažiji já.

Koroptvičko, na tak smutné psaní rada není. Jen oči pro pláč. Bezmoc, šílená bezmoc! Lituji vás, cítím s vámi, ale pomoci vám nedokážu. Ani poradit, jak bolest utišit. Váš smutek je horší než cokoliv jiného. Navrch pocit provinění, hledání důvodu proč se tohle stalo. Člověk, máma nemůže pochopit, že se něco stane bezdůvodně. Bez možnosti změny. Ale je to tak. Kolik dětí mělo opravdu špatnou matku a přesto ji milují. Asi si budete muset žít svůj život. Bez mladé. Jinak to nepůjde. Chtěla jsem vám něco popřát, ale ani na to nenacházím slova. Jen politování, soucit.

Nemáte jiné děti, ať už z prvního či druhého manželství? Abyste se dočkala vnoučátek? Nebo nemá Váš druhý muž děti z jiného vztahu? Prostě nějakou náhradu.

Za dcerou nedolézejte, nepište jí, nekontaktujte, když o to nestojí. Co k tomu říct jiného?

Chyba byla asi na obou stranách, ale to nikdo neví. Proto je těžké soudit. Jistě máte nějaké kamarádky s vnoučátky, navštěvujte je, abyste byla v kontaktu s dětmi. Nebo Vaši sourozenci již mají vnoučata.

Žijte prostě tak, jako byste dceru neměla. Ona to tak chce a vy byste to měla respektovat.

Jednou bych se na ní ale vybodla s dědičtvím. Pokud máte nějaký majetek, také to není její zásluha, stejně jak Vám napsala o té promoci. Tak nemá co dědit. Raději ostatním příbuzným /pokud máte a pokud s nimi dobře vycházíte/. Jaga.

Dlouho jsem o tom přemýšlela, co bych na vašem místě dělala. Mohu to totiž říci jen sama za sebe, žádná univerzální rada neexistuje. Na rozdíl od ostatních rádců na to mám opačný názor, než tu zaznívá, tedy že se nedá dělat nic a je to v kopru a člověk by si měl hlavně zachovat hrdost. Hrdost není nikdy moc dobrý rádce, speciálně ve vztahu k dětem. Něco se mezi vámi pokazilo a jistě v tom je víc, než jste tu napsala, ale s tím už tady nic neuděláme. Minulost nejde změnit.

Pokud bych opravdu chtěla dceru vídat a trápilo by mne to a dcera nebyla ochotna ani schopna mne vyslechnout, pokud Vám i přibuchuje dveře nebo neotvírá, zahodila bych uraženou ješitnost a hrdost a napsala jí dopis. Asi by vypadal nějak takhle:

Milá dcero,

nesmírně mne mrzí, že jsme se jedna druhé odcizily a moc mi v mém životě chybíš. Možná jsem nebyla ideální matka a určitě jsem spoustu věcí mohla udělat lepší, ale dělala jsem v tu chvíli v daných podmínkách a v rámci daných možností to nejlepší, co jsem uměla a mohla. A to bylo postarat se o tebe a zajistit Ti domov. Bohužel, udřený člověk už má pramálo kapacity na něco jiného než přijít domů a padnout do postele a když ho čeká péče o chod domácnosti, mnoho času na Tebe nezbylo. Určitě jsou jiné super mámy – lepší, usměvavější, schopnější, laskavější, ale já jsem to nedokázala. Uvědomuji si to a moc mne to mrzí. O to víc, že jsem Ti ublížila, když se stále na mne kvůli tomu hněváš. Moc se Ti za to omlouvám a omlouvám se za vše, čím jsem Tě ranila, omlouvám se za čas, kdy jsem měla být vedle Tebe a nebyla.

Nechci psát o tom, že to třeba někdy pochopíš, protože život v práci, kterou jsem měla, Tebe nečeká a ani bych Ti ho nepřála. Ty ses dokázala postavit na vlastní nohy a zajistit si vzdělání, které Ti umožní práci, která Tě bude těšit. Jsem na Tebe moc hrdá, že´s to dokázala.

Chybíš mi a moc ráda bych Tě chtěla vídat, pomáhat Ti s dětmi, protože i jim může jednou chybět babička.

Je mi jasné ze Tvého chování, že se zlobíš a já nevím, co mám dělat a jak to napravit. Možná to už nejde, nebo se Ti to tak jeví, ale život je dlouhý a složitý. Možná Ti někdy dojde, že kdesi žije máma, která Tě moc ráda a s otevřenou náručí přivine k sobě, ať se Ti daří nebo nedaří. Prosím, nezapomeň na to.

Nechci Tě do ničeho nutit a respektuji Tvůj odstup, který sis sama vybrala, ale pokud změníš názor, chci, abys věděla, že tady stále jsem. Pokud ne, nedá se nic dělat a já Ti přeji v životě jen to dobré a abys nikdy nezažila takovou bolest a osamění, kterým si procházím já. Protože ať člověk žije jakýkoliv život, dítě je vždy to nejdůležitější.

Tvá milující máma

Vždy bych jí psala přání ke svátku, Vánocům a narozeninám, aby věděla, že jsem na ni nezapomněla, ale taky bych si zařídila svůj život, protože je jasné, že to vyjít nemusí. Vy však budete mít klid, že jste pro to udělala, co jste mohla a teď je to na ní.

Jsou například děti v dětských domovech, které potřebují tety, které by je doprovázely na kroužky, je možnost i nějaký kroužek v Domě dětí vést, pokud něco umíte, co jste schopna je naučit a jim předat. Nebo, pokud nejste dětský typ, zkusit jiného koníčka, naučit se cizí jazyk, nějakou výtvarnou techniku, zkusit turistický kroužek, podívat se, co dělají spolužačky a spolupracovnice z dob, které jsou minulé, nebo třeba zkusit univerzitu třetího věku, klub seniorů v okolí... cokoliv, co vás těší, jistě víte sama nejlépe, co to je. Jen se rozhlédněte kolem, co se všude děje, je toho moře, do čeho člověk může strčit ruce jen tak pro radost. Život je strašně krátký. Lze ho protrápit se nebo prožít. A s věcmi, které nezměníte, nemá cenu se trápit. Musíte si ale být jista tím, že se změnit nedají a udělala jste pro to všechno. Pak to lze uzavřít v sobě, utřít stůl a začít nanovo a jinak.

Ahoj,

dej tomu čas, holka je plná vzteku a má zakalený úsudek, ona to jednou pochopí jak se věci měli. Nicméně nepřestávej to zkoušet. Třeba jednou za měsíc jí pošli email s fotkou a o tom že se na ní těšíš, že ti chybí a ať se ozve. Není dobré se vnucovat ale zase není dobré se na to úplně vykašlat takže musíš takovou tou střední cestou.

Nevyvolávat debatu o minulosti. Za tou je potřeba někdy udělat tlustou čáru a jet dál.

Přeji hodně štěstí