Rikali vam rodice, ze vas maji radi?

Od: Datum: 09.12.14 15:37 odpovědí: 21 změna: 10.12.14 11:50

říkali vám rodiče, když jste byli malí, že vás mají rádi? já si pamatuju na jednu jedinou chvilku, kdy mi to mamka řekla... bylo to po tom, co jsem dostala výprask, a pak se mně omlouvala. Od táty jsem to asi nikdy neříkala. Ani já jim to nikdy neříkala, dokonce ani dnes jako dávno vylítnuté ptáče z hnízda. Přijde mi, že to u nás doma bylo celkem tabu tahle věta. A stále je. Když jsem sklesklá, smutná, tak mě to hrozně mrzí a chtěla bych rodičům říct, jak hrozně je mám ráda, ale .. nejde to prostě... nevím, jestli to je tím, že mě tomu "nenaučili" nebo nevím prostě...

Asi kdybych jim to řekla, tak mamka možná bude mít na krajíčku, řekne, že mě má taky ráda, ale za pár vteřin každej bude mít poker face a bude se stydět (?) či jak jinak to říct. Snad mě chápete.


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 09.12.14 15:49
avatar

Máte pravdu, neříkali a také jsem je snad nikdy neviděla dát si pusu. Otec je po smrti a s maminkou máme všechny děti, vnoučata a pravnoučata hezký vztah ale že ji máme rádi to neříkáme. V mé rodině se to říká často i malá vnučka končí telefon slovy "měj se hezky babičko, mám tě moc ráda a dědu taky". Vánoční čas je víc než vhodný, rodiče obejměte a řekněte jim, jak moc jste ráda, že je máte.

Datum: 09.12.14 15:53
avatar

Ne, moji rodiče mi nikdy neřekli, že mě mají rádi. A víte, že jsem to ani nepotřeboval slyšet? Viděl jsem to totiž z jejich činů...!

Datum: 09.12.14 16:29
avatar

u nás se to nějak zvláště neříkalo - u nás se to dělalo - vždy jsme měli naprostou jistotu, že se máme všichni rádi.

ale, když byla maminka stará, tak jsme jí to říkali a ráda to slyšela.

Datum: 09.12.14 16:35
Zdravím. U nás si takové věty říkáme. Záleží na situaci... Většinou, když odcházím od své maminky, tak ji obejmu, dám ji pusu a řeknu ji, že jsem ráda, že ji mám. Svým dětem zase říkám, že jsem s nimi moc ráda a většinou při puse na dobrou noc ode mě slyší, že je mám ráda - nebo jen tak, v průběhu dne, když se přijdou obejmout. Partner zase ode mě zase slýchá, že se mi líbí být s ním a také, že jsem ráda, že ho mám - to většinou, když zvládneme něco náročného nebo vyjmečného...
Souhlasím s předchozími příspěvky, že tyto věty nejsou nutností. Záleží na tom, jak se k sobě lidé chovají a podle toho vědí, co jeden k druhému cítí - ale odpovídám na otázku "ano, u nás si vzájemné city sdělujeme i verbálně ". M
Datum: 09.12.14 16:39
avatar

Chápeme, naprosto. Mně máma řekla jednou v životě, že je na mě pyšná - když jsem udělala státnice. Nějaké "mám tě ráda" tam myslím tehdy taky padlo. Je opravdu hodně chladná, v případě, že je člověk ve stresu nebo vynervovaný, neumí utěšit (o fyzickém kontaktu nemluvě), jen vyjmenuje důvody, proč si to ten člověk tak zaslouží, max. nějaké řeči o tom, že se musím vzchopit. Nemá pochopení pro krásné, ale nepraktické věci, jakmile něco nemá praktickou hodnotu, je to k ničemu. Slzy na krajíčku? Ale kdepak. Na moje pokusy o sblížení reagovala vždy podrážděně, vyloženě si v tu chvíli našla něco, za co by mně vynadala. Píšu reagovala, protože už dlouho se o nic nesnažím, koneckonců dnes jsou naše vztahy hezké. Ne vřelé, ale plno věcí přehodnotila - a já taky. Nebyla jsem snadné dítě v tomto ohledu...

Na druhou stranu, když se naši rozvedli a ona neměla na to, aby uživila dvě holky na střední (a pak i na vysoké), tak si vzala druhou práci. Naučila se účetnictví, dělá ho dodnes. Veškerá odpoledne, víkendy po několik (minimálně 7) let... a to vše jen kvůli tomu, abych já mohla vystudovat VŠ. Mohla říct "hele promiň, ale peníze na to, abych uživila dvě děti na VŠ nemám, běž pracovat", ale místo toho dřela jako kůň.

A na třetí stranu, dnes vím, že mnoha věcí lituje. A to mi stačí. Všichni děláme chyby. Teď má 1,5 roční vnouče a mám pocit, že se snaží všechno napravit - až moc, neteř strašně moc rozmazluje :-D

Datum: 09.12.14 17:23
avatar

Měla jsem to doma jako dítě hodně podobné. Rodiče mě vedli k tomu, abych se učila a s ničím je neobtěžovala, a pokud možno si svoje problémy (kdyř už nějaké mám) vyřešila sama. Dnes se to maminka snaží napravit, aspoň já to tak vidím, ale mně to jde strašně na nervy, až se stydím, jak mi vadí to její "miláčku, srdíčko..." Ale snažím se, aby to na mně nepoznala. Nikdo jiný mi tak neříká a až nebudu mít maminku, bude mi snad líp? Vím, že ne.

Datum: 09.12.14 17:25
avatar

Stačí říct "Ahoj maminko" namísto navyklého "ahoj mami" - schválně to brzo zkuste a přidejte k tomu pusu na tvář. Při přivítání anebo při loučení. Já to dělám čím dál častěji, asi že vím, že rodiče nebudu mít věčně. A s tatínkem třeba, tam se nám city sdělují mnohem hůře, tam mu někdy při loučení dám pusu na tvář a pohladím ho trošku třeba po paži nebo po plešce :) a cítím, že je mu to milo :) ...Myslím, že to stačí, dávat to najevo činy (pomocí a pohlazením), nejsme v americkém filmu :)

Datum: 09.12.14 17:31
avatar

Předpokládám, že 99 procent rádců odpoví, že od rodičů toto neslyšeli. Někde byli jistě milující rodiče a děti to mohly slyšet, ale to budou vyjímky. Ale tenkrát byla taková to doba a city se nenosily. Toto vyznání přišlo až s nástupem amerických filmů pro děti a dospělé, seriálů apod., Proč to vím? Protože jak píšete, že jste to nikdy od rodičů neslyšela, tak ani já ne a z televizní obrazovky, nebo v kině mě to připadalo strašně nepřirozené, falešné, pochybovala jsem vždy o tom, že toto se u nich běžně říká. Na co si to hrajou, jsem si říkala. Ano, vyrostli jsme bez citu a někdy i toto chování předali dále. Já jsem již jako dítě vnímala, jak se rodiče chovají úplně jinak na veřejnosti a jak změní chování, když jsou doma, mezi svými. K cizím byli ochotní, vlídní, milí, samou ochotou by se rozkrájeli. Kdežto jak zaklaply dveře, tak nás nikdy ani jménem neoslovili, byly to samé příkazy, zákazy, křik, bití. V životě jsem neřekla otci tatínku a mámě jsem řekla pouze jednou maminko. Abych se k někomu přivinula, pomazlila, to nikdy, vždy byl odstup, respekt, strach.

Je pravda, že mnoho těchto věcí si člověk neuvědomuje, pokud v tom vyrůstá. Byli jsme celkem izolovaní, ale přece jenom jsem přišla jednou ke kamarádce a viděla jsem u ní úplně jiné chování mezi sebou. Natož když jsem dostala po společné hře ještě svačinu, kousek chleba s uzeninou, to jsem neznala.

Vyšel nedávno článek zde na internetu, že kdo byl bit v mládí, tak bije i svoje děti. Musím přiznat, že jsem jej četla a brečela jsem, protože co věta, to pravda, ale člověk byl nevědomý-neuvědomoval si to. Ale vidím, že moje děti již v této ,,tradici,, nepokračují a jsem tomu moc ráda a vážím si jich a obdivuji.

Díky internetu a vzdělanosti se situace v mladých rodinách mnohde zlepšila a je jenom radostné, jak mnozí mladí rodiče mají své děti rádi a dávají jim svoji lásku najevo. Je ale potřeba, aby měli mladí nějakou jistotu a neměli finanční problémy. Chudoba a alkohol jdou mnohdy ruku v ruce a násilí, neláska je toho důsledkem.

Datum: 09.12.14 17:32
avatar

Já jsem měla rodiče, kteří tohle nikdy neřekli, ale já jsem věděla, že mě milují. Táta mě hodně bil. Tvrdě, důtkami, až jsem se počurala a měla pruhy na zadku a nohách. Až jako dospělá jsem si uvědomila, že takhle ho vychovávali doma, tak se to má dělat, tak je to správné. *sok* Nikdy jsem nic neudělala dobře, vždycky říkali: "Zase jsme celou noc nespali a přemýšleli, jestli ten byt utáhneš sama. . . .jestli jsi udělala dobře, že jsi odešla. . . každá neseme svůj kříž. . . slyšela jsem, že někdo říkal, možná, že jsi něco udělala špatně." Nikdy se za mně nepostavili. Tenkrát, když mi bylo opravdu zle a potřebovala jsem pomoc nebo alespoň větu: "Jsi šikovná, neboj, to bude dobré, děláš to dobře", zase jsem slyšela, jak to dělám podivně, blbě, jak jsem to domordovala a jak to nedopadne dobře. Dodnes se ospravedlňuji, mám pocit, že mi táta kouká přes rameno a to co udělám, je špatně. Je mi to jasné, že takováhle babka, jako jsem já, myslí na to, že by měla vysvětlit rodičům důvody svých rozhodnutí. Rodičům, kteří tady už 17 roků nejsou a které jsem oba dochovala. Fakt na palici. Nejde mi se toho zbavit. *zed* *zed* Právě proto jsem své děti vždycky bránila, hájila. A teď říkávám, když se mi něco příliš nelíbí: "Rozmysli se dobře a až se rozhodneš, tak já budu stát za tebou. Bude to tvoje rozhodnutí a já tě podpořím." Vím, že nemusím mít pravdu, že nikde není psáno, že její volba nemůže být lepší, ale na svá rozhodnutí doplatí jen ona. A chválím a říkám, že jsem na ně pyšná, že jsem ráda, že je mám. A fakt jsem. ;) Vrací se mi to. S mladou jsme se štěkly a ona naštvaná odcházela. Vrátila se, vzala mě kolem krku a řekla: "Jsem ráda, že tě mám. To, že jsem teď strašně naštvaná, to nic na věci, že tě mám ráda, nemění. Pořád jsi moje maminka. Milovaná" Bouchla dveřmi a naštvaná odešla. :-D Myslím si, že to tak má být.

doplněno 10.12.14 07:12:

Ano, ten poslední odstavec, ten je nejen krásný, ale je velice důležitý. Já jsem za tuhle, lekci své dceři nesmírně vděčná. *srdce* To, že se na někoho zlobíme, dokonce někdy až tak, že to hraničí s nenávistí, neznamená, že jsme ho přestali milovat.

Datum: 10.12.14 00:09
avatar

...to jak se vratila nastvana, tak to bylo krasne...

Datum: 09.12.14 17:34
avatar

jsem už starší a myslím, že dřív asi bylo obvyklé, že se takové věty doma neříkaly - rodiče mi nikdy neřekli, že mě mají rádi, ale nemůžu říct, že by mi to chybělo, prostě jsem i tak "věděla", že to tak je... ale je pravda, že když jsem se pak vdala a po několika letech rozvedla, můj muž mi vyčetl, že jsem ho nikdy "jen tak" nepohladila a neřekla mu, že ho mám ráda - no, mě to opravdu nenapadlo, nebyla jsem na to zvyklá... dneska už je to jiné, možná trochu pod vlivem amerických rodinných filmů, lidé si takové věty víc říkají, a to je dobře - zkuste to i vy ve své rodině, přicházejí vánoce, velmi vhodný čas na to říct jim, že je máte ráda - a uvidíte, co odpoví... jasně, že vás taky mají rádi, jenom necítí potřebu to říkat... tak je to naučte :)

babko, to je dojemné, co píšete... můj otec byl taky dost velkej despota a tyran, ale myslel to asi pro naše dobro, líp to neuměl... vyjadřoval nám tím svoji lásku...

Datum: 09.12.14 21:53
avatar
Ano, říkali mi to oba rodiče i starší bratr. I me pořád chválili, jak jsem šikovná, co jsem udělala krásně apod . Říkáme si to do dnes a vůbec nám to nezevsednelo;) a nejlepší je, že je to pravda, skutečně se máme všichni velmi rádi
Datum: 09.12.14 22:01
avatar

Pokud Vám dnes někdo z rodičů řekne... "Mám Tě rád",

Pak si toho zatraceně važte.

Já to nikdy nezažil.

Datum: 09.12.14 22:46

Někdy si říkám, že mi toho život naložil víc, než jsem schopna unést. V tu chvíli se vracím do vzpomínek na rodiče a babičku. Milovala jsem je a oni mě. Asi se to v té době tolik neříkalo, ale dodnes pamatuji, jak mě babička hladila při nedělní rozhlasové pohádce ve vlasech. To byla taková krásná chvíle... Rodiče při mě vždycky stáli i když jsem udělala nějakou hloupost. Byla jsem přeci jejich dcera. A i já se dnes tak chovám ke své dceři, která si svůj život pokazila, jak jen mohla. Přesto ji mám ráda a říkám jí to. No a vůbec krásné je, když ta moje malá havěť (rozuměj vnoučata), se mi uhnízdí na klíně. obejme kolem krku a řekne : "Babičko, mám Tě rád". Jsem ráda, že se to naučili říkat. Snad těmi slovy nebudou plýtvat a budou je vždycky myslet upřímně.

Od: xx*
Datum: 09.12.14 22:14

Ani u nás se to neříkalo. nepřipadalo mi to divné. Navíc rodiče měli co dělat s dvěma trochu postiženými sourozenci a pak těžkou nemocí mamky, a když se tak zpětně ohlídnu, tak vidím dva tehdy sice mladý, ale servaný lidi, kteří měli co dělat, aby všechno nějak zvládli.

ani já nejsem zvyklá říkat rodičům, jak je mám ráda, a ani jsem si nevypěstovala potřebu fyzického kontaktu. jako dítě jsem se nenechala ani pohladit a i dnes se ve skutečnosti musím nutit, abych při odchodu z návštěvy rodičů dala mamce pusu, není mi to vlastní, i když je mám velmi ráda. v poslední době maminka jednou za čas řekne, že je jí líto, že mě v dětství musela nechávat " odstrčenou", ale radši to hned zamluvím stylem : no, to se ti zdá, to nebylo tak hrozný

Od: dff
Datum: 09.12.14 22:56

neříkalo...asi byla jiná doba...teď se to mamka snaží ´´dohnat´´ ale námjejím dětem se to zdá už nepřírozený... i když bych to rád říkal... ale už to prostě nejde...alespoň né rodidum..bohužel...Někdy se ta správna doba holt bohužel propásne...:(

Datum: 09.12.14 23:58
avatar

U nas doma to bylo uplne stejny a vzdy jsem citove dost stradala.Nikdy zadne obejmuti, pusa, cokoliv podobneho..Mamu mam uzasnou, ale nic citoveho se u nas nikdy jedelo, ale vzdy mi to chybelo strasne moc..Pro tatu jsem byla jen fracek, nikdy zadne hezke slovo, nic,,,Dospela jsem, poznala jsem svehomanzela a videla jak to funguje u nej doma s jeho rodinou.Casto mi vypravi jak je tata objal, dal jim pusu, maminecka se s nema tulila, jak jim rodice vytvareli krasne vanoce a milion uzasnych veci..Ja s rodici si nekdy rici, ze se mame radi?Ano, mame, ale rict si to, tak to nikdy..Mam 2 male deti a neni den, abych je nepohladila, nerekla jim jak strasne moc je miluju.. Tatu uz nemam, ale dnes jako dospela bych s nim mela dlouhy rozhovor na toto tema, ale uz jsem to bohuzel nestihla..S mamou jsem ten rozhovor uz mela mnohokrat a moc se mi za to omlouvala.. S mamou si nejvic rozumim jako dospela a velmi ji miluju a vim, ze ona me taky, ale neumim jit, obejmout ji, dat jen tak pusu a ona taky ne.. Tyhle veci by mely vzdy prijit od rodicu..Az manzel me naucil projevit city, ze se za to nemusim stydet.Ano, chapu te naprosto, zazivala jsem to taky a citis to same, protoze ani tobe tohle mama nedala, ale uvedomujes si to a s tim uz jde pracovat daleMoje mamka rika, ze udelala se mnou hodne chyb, ze ted to chce vynahradit mym 2 detem a chyby muzem udelat vsichni..Vidis, hned zitra ji reknu, ze jsem rada, ze ji mam a kaslu na stud..Hodne stesti..

 

Datum: 10.12.14 10:51

eivlis. Neodkládej to. Myslím ta slovíčka : Mám Tě ráda...

Jak jsem tady psala, u nás doma vždycky bylo to "teplo" domova. Moje babička umřela, když mi bylo devatenáct let. A já do té doby kdykoliv jsem odcházela z domova, tak jsem šla a dala jí pusu. Byla to prostě pohádková babička. Nešlo odejít bez pusy. Nakonec když v nemocnici umírala, tak si na tu moji pusu také počkala. Já byla v zahraničí a když mi naši napsali, že je moc zle, tak jsem za ni honem jela. Babička užbyla dost mimo, ale když mě poznala, tak se usmála a zase mě pohladila. A já ji mohla dát tu poslední pusu v životě a ona pomalinku usnula s takovým vyrovnaným výrazem ve tváři. Jednou, až příjde můj čas, tak bych si také moc přála umírat s vědomím, že tu po ně zůstala láska..

Ano, láska se dá vyjádřit různě. Nejen slovy. Ale když jsou ta slova myšlena upřímně, tak proč je nepoužívat.

Od: jmlc®
Datum: 10.12.14 07:34
avatar

Nikdy jsem to od rodičů neslyšel. Otec mne zbil snad jen 2-3x - zasloužil jsem si. Matka mi jednou tak ustřelila, že jsem spadl snad o 2 metry dál... - to jsem si taky zasloužil...

Svým dětem se snažím říct, že je rád mám. Nejen vychováním, ale i slovy. Sám se tím uklidním v době, kdy mám chuť na syna vzít vařejku...

Datum: 10.12.14 08:42
avatar

Lásku je možné vyjádřit i činy, nikoliv pouze slovy. Láska vyjádřená jen slovy - je taková plytká, nijaká, neupřímná. Podle toho konám já, i mí rodiče. Mé děti vědí, že je mám ráda, ale že bych jim to říkala každý den? Poznají to podle toho, že se o ně s láskou starám. A místo slov lásky dostanou pusu. A moje maminka mě má taky ráda a taky mi to nemusí říkat. Takže asi tak. Kdo o lásce jen mluví planými slovy, tak rád možná ani nemá. To je moje zkušenost.

Od: nikc®
Datum: 10.12.14 11:50

Máma to někdy doma říkala, že mě má ráda. Ale otec mě rád nikdy neměl a měl vliv na mámu i na sestru. Hezké slovo a ani pochvalu jsem od nich nikdy neslyšela. Máma výjimečně pochválila, ale ne před otcem. Bála se ho, já taky i sestra. Ale aspoň se snažila. Sama měla dětství špatné. Otec jen ponižoval i její a můj. Moje dětství bylo studené. Nerada na něj vzpomínám a jsem ráda, že je za mnou a že jsem dospělá a dělám si vše po svém. Nikdo mě neomezuje neříká ta ošklivá ponižující slova a nadávky, ty byly na denním pořádku. A nekouká na mě jako na největšího hříšníka. Celé dětství jsem vždy přemýšlela nad tím, proč jsem tak pro ně špatná. Proč žiju, když mi jen dávají najevo, že jsem na obtíž. Proč jsem tak nechtěná a žiju jen ve strachu z otce, na rozdíl od mých vrstevníků ve škole? Naštěstí to už je pryč a svoboda pro mě je vším a je to to nejlepší, co může člověka potkat. Říkali to i v jedné pohádce s Patrasovou a Čenským. Líbí se mi, co napsala babkazov.

 

 

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.