Útěky za hranice za socialismu

Za prvé: Polsko s žádnou západní zemí nesousedilo. Nanejvýš tak s východním Německem.

Albánie byla kapitola sama pro sebe. I když komunistická, tak už od Hodžy byla rozhádaná se Sovětským svazem, takže stála tak nějak mimo. V podstatě to byla taková obdoba Severní Korey v Evropě. Uzavřená a prakticky nic nemohlo ani dovnitř ani ven.

Jugoslávie byla taky sice socialistická, ale Titovi se po válce přestal líbit socialismus, jak mu ho vnucovali Rusové a tak si šli víceméně vlastní cestou. Hraniční styk s Rakouskem byl o hodně volnější než mezi ČR (ČSSR) a Rakouskem, proto přes Jugoslávii vedla jedna z cest, jak se dostat na Západ. Jak to přesně fungovalo, nevím. Možná někdo, kdo si o tom tenkrát sháněl více informací. Také netuším, proč více Jugoslávců neutíkalo. Snad to také někdo osvětlí.

Protože místní komunisti věděli, že lidi přes Jugoslávii utíkají, tak na to musel být nějaký speciální cestovní pas a povolení tam vycestovat i na dovolenou.

Co se týká situace na bulharsko-turecké (Bulhaři se s Turkama nikdy moc nemilovali, takže tam asi moc Bulharů odcházet nechtělo) nebo bulharsko-řecké hranici, o tom nic nevím. Stejně tak ta jugoslávsko-řecká hranice.

Docela se těším, co si o tom zde přečtu. Třeba o maďarsko-rakouské hranici. Nebo o jugoslávsko-italské.

Jako obvykle, Wikipedie má hezké články.

Polsko má moře, avšak pobřežní vody byly střeženy obdobně jako naše zadrátovaná hranice s Německem a Rakouskem.

Maďarsko bylo obehnáno ostnatým drátem stejně jako my. Stejně tak Rusko, Bulharsko a Albánie. Do Ruska se dalo jet pouze na tzv. pozvání, kdy se hostitelští Rusové museli zavázat, že za vás uhradí veškeré náklady na tamní pobyt a mimo to dostali patřičné školení od milice, kam vás smějí a nesmějí vzít, s kým se můžete setkat a co smíte a nesmíte vidět. Pozvání obdrželi však obvykle jen příbuzní, turisté jen výjimečně.

Jugoslávci měli povoleno pracovat na Západě a tak ty hranice nebyly po celé délce a v horách tak přísně střeženy. Češi a Slováci, kteří chtěli jet na dovolenou do Jugoslávie, museli žádat o tzv, devizový příslib, který nebyl nárokový. Z Jugoslavie lidé utíkali přes Terst do Itálie a pak dále na západ.

Od konce sedmdesátých let nebyl až tak velký problém vyjet kamkoli a už se nevrátit. Pokud někdo neměl auto, koupil si autobusový zájezd a bylo.

Jugoslávci nemuseli nikam utíkat, mohli si vyřádit pas a od let 60.tých mohli jít volně pracovat kamkoliv do světa. V Jugoslávii byly i náborové kanceláře západních zemí. Jugoslávec se například nechal znáborovat do Kanady jako dřevorubec, do Západního Německa jako stavební dělník. Po letech se vrátil, postavil si rodinný domek a Jugoslávii přivezl dolary nebo marky. Konkrétně v Praze v roce 1974 jsme na stavbě spolupracovali s jugoslávskými zedníky, kteří byli předtím v Německu. Kamarád sháněl marky, zeptal se Jugoslávce, ten se začal šacovat a v blůze našel ještě nějaké marky. Strašně jsme jim tu možnost záviděli a říkali jsmesi, že ti naši parchanti ve vládě nesahají Titovi ani po kotníky...Po letech v Jugoslávii přišel hlouček starších Čechů do kavárny, a tam měli Titův vzpomínkový koutek s jeho fotografiemi. A Češi se mu poklonili a Jugoslávce to dojalo.Dlouho jsme jim pak vysvětlovali, proč máme k Titovi takovou úctu...Utekl jsem do vzpomínek, promiňte...

Kdo chtěl, koupil si zájezd od CK do Jugošky a prostě odešel z hotelu/kempu. Nejhorší bylo pro průvodce, že musel odtáhnout zpět domu vlasti pozůstalost po emigrantovi - tedy třeba několik kufrů. Do jugošky s CK pustili 99% lidí. Tedy emigrovat se dalo jednoduše. Na hranicích s Itálií problém nedělali. Šedý pas byl z důvodu, aby že běžný zelený byl uznávaný v celém světě, kdežto šedá knížka ne. O to byl větší problém pak migrovat dál z Itálie. Při odjezdu na západ a Jugo byla povinnost odebzdat i vojenskou knížku. Samozřejmostí byla výjezdní doložka, která sama o sobě problém nebyla. Na západ spíše nebyl devizový příslib, tedy banka odmítla prodat chechtáky, tedy tím pádem nebyla vydána cestovní doložka a cesta zamítnuta.

V létě roku 1989 sem byl jako voják základní vojenské služby na několik měsícu vyměřovat (jako geodet) sovětskou státní hranici.

Zažil sem tam situaci kdy přes zoraný pás a ,,dírou" na koleje do SSSR běžel malej slovenskej pes. Z lávky nad kolejemi ze sovětské strany na něj jako na ,,špióna" začali ze samopalu sovětští vojáci a vůbec jim nevadilo že o pár metrů dál je skupina českejch vojáků.

Z Jugoslávie to šlo jednoduše. Myslím že v Zagrebu, byla rakouská ambasáda, tam jste si koupili rakouské turistické vízum a prostě jste s ním odjeli do Rakouska, přihlásit se úřadům jako emigranti. Tam Vás šoupli buď do lágru v Traiskirchenu, nebo rodiny s dětmi, do nějakého penzionu.

Nemusím zdůrazňovat, že se o tom tady nesmělo mluvit.

o z Jugoslávie bylo přeci jen snazší odejít přes zelenou hranici (ti se šedým pasem). Zato Sovětský svaz se pyšnil pásem zorané země, i na hranicích se soc. táborem, kvůli stopám narušitelů.