Pozná člověk, že umírá?

Moje babička vyprávěla o své babičce, že - jinak vždy veselá, jednou skřížila ruce a řekla, že už cítí, že brzy umře - a zemřela ten den ve spánku. Nadruhou stranu má druhá babička tak trochu pesimistka se na to připravuje už od 70-ti..(teď 88 ) takové to klasické - u štědrovečerního stolu - tak děti, bojím se, že už se tu takto příští rok nesetkáme.....tak těžko říct

Byla to babička babičky, ona byla dítě -tak nevím proč zemřela, to asi nevěděla ani babička, snad přirozeně selhání srdce- ve spánku, je to asi ta nejkrásnější smrt.. .:/, ale tato moje babička zemřela po operaci ošklivě zlomené nohy- tromboza a už to druhý den volali z nemocnice hnusnou zprávu.. ..To se asi předpovídat nedá

Jasně, že pozná když umírá. Ale až ve chvíli když umírá. Vynechal bych sci-fi filmy. Kdyby to lidi věděli předem, že umřou tak by pro to něco dělali. Možná jí lékaři něco řekli, nějaká nemoc co má. Ostatní jsou jen výplody mozku. Jasně máme tu určitý placebo efekt kdy i obyčejný paralen dokáže najednou vyléčit HIV takže je podle mě teoreticky možné, že když si to takhle starý člověk bude namlouvat a věřit tomu tak ho pak může skolit třeba i nachlazení

Mě není ani zdaleka tolik jako tvý babičce a už taky pomalu bilancuju, vzpomínám na svůj život, kde jsem udělala chybu a jak jsem byla hloupá a zjištuju, že můj život byl jeden veliký trapas a divím se, že jsem se vůbec dožila stáří. Člověk stárne a pomalu si začíná uvědomovat, že je smrtelný, a že je na čase pomalu říkat dětem kde co je, aby až to přijde tady nelítali, nehledali a nevěděli co je na co. To, že vám všechno ukazuje a vysvětluje, je vidět, že jí to ještě dobře myslí, ale dobře si uvědomuje, že to může přijít kdykoliv. Když s tím začnu, tak čekám, že mi někdo řekne, ale jdi prosím tě, ty tu budeš ještě dlouho, nemluv o tom, ale ne sedí a poslouchají každé slovíčko jen aby jim něco neuniklo. Smrt přijde a musíte si říct, že je to součástí života, že přijde pro každého. Hlavně, aby se neumíralo ve velkých bolestech to je pak smutné. Když si vzpomenu na svojí babičku, tak je mi líto, že umřela, ale víc je mi líto, že hodně trpěla. S tím, že jsou některé věci už zbytečné kupovat to má taky pravdu, nač kupovat zbytečné věci, které už neužiju a penízky jsou víc potřebné jinde.

Já si myslím, že se to poznat nedá. Ale je to tím, že starý člověk je se svými myšlenkami příliš dlouho a často sám a uvědomuje si svou smrtelnost. Nemá se na co těšit, tak vzpomíná. Čím je starší, tím jdou vzpomínky do mladších let. A také si uvědomuje, že nemá cenu plánovat, co s dovolenou, co si vzít na sebe až půjde tancovat. Tak začne plánovat, co s majetkem, který má a nechce, aby přišel do stoupy. Přece je to jen součást jeho života. Nemá co jiného řešit, tak řeší, co s tím. Vezměte babičku někam ven. Třeba k dětskému hřišti, k pískovišti, do kina, na večeři, posedět na sluníčku se zmrzlinou. Zvláště pak, když už má problémy s pohybem. Alespoň mi to udělá vždycky moc dobře. Mám se na co těšit a na co myslet.

Ronyx, přemýšlím o tom, co jste napsal. Nejspíše budete mít pravdu. To všechno co jste napsal, platí o tvorech, kterým je úplně nejvíce zle. A taky nevysvětlitelně, jinak, než už zažili. Je to také tím, že to vzdají. Nechtějí žít. Je však s podivem, kolikrát jsem slyšela, od hodně starých, nemohoucích, že nechtějí žít a přesto žijí. Vzdali to, ale nic se nezměnilo. Život je jedním z nejtěžších.

Nejsem pověrčivý, jsme ateista. Ale tomu, že tvorové (lidé i zvířata) cítí, že zemřou, věřím.
Je známo, že třeba potkani, pkud cítí, že umírají, vylezou z chodeb umřít ven, aby ostatním chodby neznečišťovali.
Rodiče měli kocoura, se kterým jsem já jako dítě vyrůstal. Jednou ráno, to už jsem s rodiči nebydlel, přišel rodiče ráno vzbudit (to nikdy nedělal) a přišel se pomazlit. Když rodiče za půl hodiny na to vstali, zjistil, že kocour leží na svém místě pod radiátorem mrtvý.
Babička byla těžce nemocná a byla douho (4 měsíce) v nemocnici. Posledních 14 dní už nemluvila o ničem jiném, než že chce zemřít. Za 14 dnů od toho, co o tom začala mluvit, skutečně zemřela. Přesně totéž bylo s dědou o 7 let později.
Před měsícem mi zemřel otec. Jak mi mamka až po pohřbu řekla, 14. července jí děda řekl (cituju doslova) " za 10 dnů jdu pod kytky" Mamka celou tu dobu trnula strachy, ale nic mi neřekla. 24. července (čili po 10 dnech) se otci udělalo zle. Mamka ho nechala odvézt do nemocnice. Tam lékaři prohlásili jeho stav za velmi vážný a napojili ho na přístroje. Maličko se to zlepšilo a mamka si oddechla. Přístroje ho udržely při životě 5 dnů. 29. července (čili po 15 dnech od toho výroku) zemřel.
Takže ano, věřím tomu, že lidé to cítí a poznají to.

Myslím, že někteří to vycítí. Ne tak, aby si to uvědomovali, ale jejich jednání z této podvědomé informace vychází. Měl jsem známého. Řidiče. Jednoho dne přijel z jízdy, sedl si ve své provizorní kanceláři a umřel. Já se to dozvěděl cca po dvou měsících, současně s informací, že týden před svou smrtí začal dávat do pořádku všechny své věci. Osobní doklady, firemní, faktury, pohledávky ... A když to měl všechno hotové ...

Myslím si, že to nepozná.

pozná i nepozná. Babička mé ženy ve 92 letech na poledne přišla jako normálně do kuchyně, ochutnala koláče a sdělila že o půlnoci umře - snad přesně na minutu. Před lety u nás na dědině stařeček si nechal zavolat faráře pro poslední pomazání. Farář až provedl všechny předepsané úkony, se smířeným umírajícím se ptá: a stařečku jaké máte posední přání - tož okoštoval bych teho našeho červeného. Stařeček se probral k životu a žil ještě přes půl roku.

Moje babička když čekala na sanitku tak říkala že se už nevrátí a bohužel byla to pravda , tak na tom asi něco bude

Můj 84 letý děda jednou při návštěvě řekl, děcka brzy umřu už mě nebaví číst, vykouřím už jen 20 (do té doby i 60), už mě nebaví chodit do lesa už mě prostě nebaví nic a umřít už bych chtěl. Zemřel do týdne, doma v posteli. Babička co si pamatuji, každou neděli se loučila s tím, že už nás neuvidí, vydrželo ji to loučení 30 let a zemřela jednou když šla nakoupit. Kamarád, plný života, ráno vstal, oblékl se, nasnídal, otevřel okno a do práce už nešel, určitě netušil konec.

Moje babička taky jednou šla do nemocnice a říkala, že už se nevrátí a vrátila. A po smrti dědy říkala, že tu dlouho nebude. Byla tu ještě 15 let. Máma taky asi před 10 lety říkala, že tu dlouho nebude nebo že neví, jak dlouho tu bude. Někteří lidé to říkají proto, aby jsme si jich více vážili a trávili s nimi více času. Je to určitá forma citového vydírání.

Postupem času lidstvo ztrácí vlastnosti, které třeba zvířata mají pořád. U někoho je to více u někoho méně a to platí i o vytušení blížící se smrti. Přináší to způsob života. Dle odborníků se nám i znatelně zhoršují i jiné smysly, sluch zrak atd. Za posledních 50let je to prý dost znatelné.

Dobrý den. Spíš než od sám, to na takovém člověku poznají ostatní. Takový člověk najednou hrozně rychle zhubne, ztratí svalovou hmotu, propadnou se mu tváře a jakoby mu začnou špičatět brada a uši. Když se člověk dostane až do takovéhle fáze, tak to za nějaou dobu, zpravidla pár dní před smrtí, pozná i on sám. Ale rozhodně to není tak, jak říká Váše babička, že cítí, že umírá! Naopak! Takový člověk neříká buď vůbec nic a je smířený a nebo naopak bojuje ze všech sil. Ten, kdo říká, že už asi brzy umře, to zkrátka jen hraje, aby byl středem pozornosti. Já mám například babičku, které je 81 let, je vitální, čilá a už 20 let říká, že už tady nebude dlouho. Minulý týden, když jsem ji šel navštívit mi řekla, že už dodělává a že tu nebude dlouho. Řekl jsem ji, že kdyby to řekla dřív, tak mi mohla ušetřit cestu do Kauflandu. Takovýhle přístup je totiž to jediné, co na ní platí. Prostě jí sprdnout a pak je klid. Platí takové pravidlo, že smrt se nehlásí, ale přijde sama z ničeho nic, tudíž o ní nikdo neví a tak nemůže říkat, že umře. Zažil jsem případy, kdy lidi říkali, že už zemřou, ale to byli bývalí lékaři, kteří se v dané problematice vyznali, protože se v ní pohybovali celý život.

Takže žádný strach!

Ahoj, moje prababička zemřela před dvěma lety. Asi deset let už nemohla být na domku sama, tak si ji babi s dědou vzali k sobě a starali se o ni. Večer před dnem, kdy umřela, přišla do obýváku za babi a za dědou, popřála jim dobrou noc a za to, že se o ni starali. Ráno vstala, dělala to co vždycky, nasnídala se, zapnula telku, a po obědě řekla babičce, že jí není dobře a že si jde lehnout, moc po obědě nepolehávala, ale ten den šla. A už se neprobudila. Mylím, že někdy to člověk vycítit může.

* poděkovala ... za to že se o ni starali...