Nelitujete narození svého dítěte?

Možná by vám ve vaší otázce mohlo pomoci zeptat se vašich rodičů, zda nelitují, že vás přivedli na svět.Tohle je velmi těžká otázka,všechno něco stojí,i když někteří lidé děti nemají, tak nemusejí být svobodní a š´tastní a bez starostí.Mohou jednou skončit osamělí a opuštění,i když ti, co děti mají, samozřejmě také.

Mám v práci kolegyni, které je 33 let, přišla asi nechtěně a neuváženě do jiného stavu a to, co říká o dítěti, které se má narodit, to tady nebudu uvádět,nejmírnější vyjádření je, že v ní roste "vetřelec".Chudinka dítě, co se jí narodí.Každý by se měl hodně zamyslet nad tím, než přivede dítě na svět a pokud už se to stane třeba neplánovaně, prostě se smířit s tím, že nejsme hyeny a že se o dítě musíme postarat.

S tím vetřelcem. Když sestra čekala dítě taky jsem o něm říkal, že je to vetřelec. Hlavně po fotce. Přitom neteř mám rád a jsem vždy rád když ji vidím.

K otázce se nemohu vyjádřit, protože sám dítě nemám.

Zrovna tuhle nedávno jsem se nad tím velmi zamýšlela, opravdu poctivě - nepřipadám si zrovna jako mateřský typ, obě příšerky mě notně zmáhají, zájmy, kterých jsem měla dost, se zredukovaly na minimum, rozhodilo mi to zdraví a čas plánuju pečlivě tak, abych si od nich stíhala odpočinout Ale zcela jednoznačně mi vycházelo, že i kdybych to všechno věděla, tak bych do toho šla znovu, zcela jednoznačně a nepominutelně (i když bych si spoustu věcí jistě uměla zařídit racionálněji).

Důvody nejsou zcela rozumové a většinou se vtělí do těch nejobvyklejších vět - že je bez dětí život prázdný, že teprve s nimi člověk skutečně dospěje, že teprve s nimi spoustu věcí pochopí skutečně, ne jen slovy; že všechno, co zažíváte (a život bez dětí jistě nemusí být nuda v pravém smyslu), je od určité chvíle plytké a zbytečné.

Je to úžasné a fascinující pozorovat, jak rostou, jak se mění, jakým způsobem zpracovávají svět okolo, co si z něj (navzdory vší rodičovské snaze ) vybírají. Je tíživé, a nesmírně prospěšné, mít tu nenahraditelnou zodpovědnost za ně, a zvládnout ji se ctí. Je velmi zdravé umět si poradit sám se sebou a se svým životem a zájmy i přes taková omezení. A naprosto skvělé a nenahaditelně nenahraditelné je začít to sdílet s nimi, když povyrostou. Poznání, které člověku přinesou vlastní děti, není ničím zaměnitelné, ani vzdáleně.

Dítě k životu patří, člověk je tak nastaven. Nejsem nijak radikální v tom, abych vykřikovala, že by si je měl každý pořizovat, nebo dokonce něco o sobectví - je to každého věc a skutečně jsou lidé, kterým bude lépe bez nich. Koneckonců, bezdětné tetičky, to je poklad! ) Ale myslím, že takových lidí je mnohem mnohem míň, než těch, kteří si to o sobě teď myslí.

Hezky napsané...

Ještě bych napsala, že jsem dceru od jejích 9 let vychovávala dceru sama, a že to nebylo zrovna jednoduché, nikdy jsem ničeho nelitovala...

S tou zkaženou postavou: podívejte se na dnešní maldé holky,kolem 17 - 20 let, jak některé/ a je jich většina/ vypadají.To já ve svých 50 letech jsem Twiggy

Vzhledem k tématu této otázky to není až tak těžká hádanka... ale stojí za vidění a zamyšlení

Vezme ti spánek, čas, peníze. Ale to všechno bys stejně promarnila jinak. To, co ti naopak dá, je něco neopakovatelného, co ti nedá nic jiného na světě. Prožívat s ním od první chvíle jeho život, dávat mu svoji lásku, uspokojovat jeho potřeby a přijímat za to jeho lásku a vděk, pozorovat jeho vývoj, první krůčky a první slůvka, Prožívat s ním jeho trápení, učit ho, jak vypadá život, to jsou zážitky, které ti nic jiného nemůže nahradit.

Když něco končí, něco nového začíná.

Ostatně, cokoli v životě učiníte, připravujete se o svobodu udělat něco jiného.

Zdravím,oťehotněla jsem neplánovaně ve svých 18 letech,v době totalitní,otec dítěte mě opustil,protože se necítil na to být otcem ač byl o 3 roky starší. Ani na vteřinu jsem nepomyslela na potrat,přestože jsem neměla podporu ani od něj ani zpočátku od rodiny. Porodila jsem krásnou holčičku a když jí byli 3 roky seznámila jsem se se svým manželem a pořídili jsme jí ještě sestřičku. Dnes je starší dcera sama matkou čtyřleté dcerky a my pyšní prarodiče,kteří se vnučce věnují tak intezivně,jako kdysi našim dcerám.O zkažení postavy nemůže být řeč,měla jsem po dvou dětech pevnější a vysportovanější postavu než dnešní dvacítky.Když si dnes prohlížím fotky,jsou tam i ty černobílé,tak si uvědomuji,jak pestý život jsme vedli a jak jsme si to užívali,jezdili jsme pod stan,na výlety,později i k moři. Byla nás parta asi pěti rodin,nebyl víkend abychom se nudili,pořád jsme něco vymýšleli aby se děti utahaly a my se pak mohli bavit po svém u ohně s kytárou nebo v hospůdce u piva. Vždy jsme vylosovali jednoho dospěláka,který držel službu u té drobotiny a my ostatní jsme se bavili.Navzájem jsme si i děti hlídali,když bylo potřeba něco vyřídit atd.Dneska podnikáme to samé,jsme už všichni babi a děda,jezdíme s vnoučaty i bez nich a je to moc fajn.Takže NE nelituju,jsem ráda,že jsem byla mladá maminka a jsem ještě radši,že jsem ještě aktivní babička.Zároveň neodsuzuji,pokud to má někdo jinak...

No tak pravda, váš příspěvek je o něčem úplně jiném, než o dětech. Možná vám ještě nikdo neřekl, že když se o lidech chcete dozvědět nejvíce, pak poslouchejte co říkají mezi slovy a čtěte co píší mezi řádky. A hlavně si uvědomte, že příroda vás poslala na svět pouze a jedině proto, abyste měla potomky, abyste zachovala pokračování druhu. To je ta hlavní věc, kvůli které jste tady.

Sociologové říkají, že přepočítávat děti na ztracený čas a na peníze, je degenerativní změna v chování.

Já nejsem sociolog ani psycholog, ale pod ten názor bych se podepsal.

Mám čtyři děti, vůbec nelituji že je mám a vím že bych nelitoval, i kdybych jich měl pět.

nelituju a navíc byli plánovaný máme pěknej páreček

Krásně řečeno - není nic víc než děti. S dětmi přišlo do mého života zvláštní zklidnění v tom smyslu, že nic víc už nikdy nemohu dokázat, než přivést na svět nový život. Že mám splněno. To jenom chlapi, kteří jsou o tuto zkušenost ochuzeni, celý život honí baby, rozsévají, staví domy, sázejí stromy... derou se po kariérním žebříčku... a nemohou dojít naplnění toho pocitu "splněno".

Možná se někomu může zdát můj názor zvláštní, ale to už tak u mě je.

Ale ne, jistě že nejste ženská. A nemluvím o mateřském citu a nezpochybňuji ten otcovský, jen píšu o svém pocitu, že můj životní úkol je splněn, zatímco mužským je tento pocit upřen, takže se neustále snaží realizovat v jiných oblastech.

Nelituji vůbec.

Protože jsem už senior,mohu zodpovědně říci,že řada vnoučat a pravnoučat hovoří za vše.Nejen že člověku na stáří přinášejí mnoho radostí,které s nimi sdílíme,ale pomůžeme i v těžších chvílích.litujeme lidi,kteří děti nemají a jsou na stará kolena sami.Dokonce si s lítostí vzpomenu na to,že jsme dali pryč nechtěné dítě,když přišlo ve špatné době.

JABRAKA

matysa-asi budete dost pohodlná a nechcete se toho vzdát to chápu,ale bud chtete to nebo to,rozhodnutí je jen na vás,dítě není hračka kterou můžete zahodit,ítě není zvíře kterého se můžete jen tak zbavit,bohužel takhle smýšlí dnešní ženy,ale nechci zase všechny házet do jednoho pytle to ne

Mám jednoho syna. Protože jsem už ve vyšším věku, pomáhá mi. Bez něj bych se neobešla a musela bych jít do domova seniorů. Obrátím Vaši otázku, jestli mu nevadí mít starou matku a mnoho let se o ni starat. Určitě mnohem delší čas, než jsem se o něj starala já. Bez něj by můj život byl nesrovnatelně horší. Já péči o děti nepovažuji za přítěž. Když byl dítě, tak jsem byla z péče unavená, to nepopírám, ale výsledek je prostě skvělý.

Všechny živé organismy mají od přírody dané vzorce chování - pudy a jeden nejnejzákladnější je pud rozmnožovací. Jak napsal figurek@, tak jedinci kteří ho nemají jsou vlastně degenerovaní. Dalším způsobem jak dát nažrat částečně svému pudu si někteří degenerovaní(é) pořídí psy-kočky a pečují o ně jako o děti. Místo toho aby si pořídily vlastní děti a případně se měly snahu starat o vlastní vnoučata.

To, že jste se narodila a vaši rodiče se o vás starali vznikl váš závazek to podstoupit ve prospěch další generace. Pokud to svévolně porušíte, tak jste podvedla rodiče a stovky vám předešlých generací.

Nikdy jsme s manželem ani na vteřinu nezalitovali, že jsme mladí měli dítě, vše se zvládlo, práce, studium, moje nemoc co přišla hned po dítěti. Dovolené, výlety, romantické večeře ty se prostě jen přizpůsobyly dítěti a nebo pohlídala některé babička. Puberta dcery, o té jsem ani nevěděla. Zatím jsme ani nelitovali, že máme teď na starost dceru + dvě malé vnučky, užíváme si to, já na vozíku s vnučkou na klíně, druhá v kočárku a objíždíme ZOO v ČR., ještě, že ty holky máme, děda by mě beztak do ZOO vzít nechtěl. Vrátit čas, to ani ne a když ano tak určitě ne proto abychom dítě neměli.

Občas teatrálně vyju "Že já jsem nezůstala bezdětná!" Ale to, co popisujete, na to jsem tak nějak neměla čas a ani myšlenky. Většinu jejich života jsem s nimi byla sama a byl to boj o přežití. To, co popisujete asi bylo, ale vůbec mně to nenapadlo. V září se stanu prababičkou a jsem na své mladé velice pyšná. Jsem šťastná, že je mám. Všechny. Vůbec si nedovedu představit, že bych měla všechno, ale byla bych sama, odkázaná na milosrdenství cizích. Denně jsme ve spojení. Maily, sms, telefonáty. Vracejí mi mou lásku mírou vrchovatou a já přijímám s láskou, někdy, když se mi zdá, že přehánějí, s rozpaky. Přivedla jsem je na svět a dala jim takové vychování, že jsou ve svých životech úspěšné. Ano, můj život měl smysl.

Jabrako, úžasný cíl vaší cesty! My jsme na besídkách ve školce a škole jako rodina Hujerových

A v pondělí jederme 80 km za pravnukem a doprovodíme ho do první třídy.Mám už dnes pocit,jako bych vyhrál milion v loterii.

JABRAKA

Odpovím krátce. Nelituji. O děti se starám ráda, baví mě to, vyžívám se v tom. Postavu mi porody nezkazily, po kamarádkách mě nebaví chodit a tlachat o blbostech a cestovat do exotických dálek taky ne. Romantické večery s partnerem jsem nikdy v životě nezažila, takže jsem tudíž o ně ani nemohla přijít. Na své koníčky si čas udělám v noci, když děcka spí. Pubertu prvního dítěte jsem přežila se zaťatými zuby, ale přežila. Čeho bych tedy jako měla litovat?

Babčo. Je krásné Tvoje poznání, že jsi děti do života připravila dobře. No, já mám jednu jedinou dceru (chtěla jsem víc dětí, ale nešlo to). Snažila jsem se, aby se uměla postavit do života, ale... ale nějak to nevyšlo . No, většina z vás tady ví, že mám na plný úvazek vnučku a na "střídavou péči" dva malé kluky. Pravda je, že někdy z toho padám na hu... pusu . Přesto jsem nikdy nelitovala, že se mi dcera narodila. A jak píše Jabraka. Ty prťata mi dávají sílu a naději, že snad oni budou jiní. Zítra ráno mám fofr, páč holka jde do školy (to by bylo v klídku), ale kluk jde poprvé do školky . A na to se strašně těším . Vidět ho, jak jde do života .

Je pravda, že ta zodpovědnost za děti mě strašně svazuje a někdy si v koutku pořádně pobrečím. Na druhou stranu mi to jejich šišlavé BABIČKO zní jako rajská hudba .

Ale každý jsme jiní. Nikdy se mi někdo, kdo nechce mít děti, nezdá nějak divný. Nechce, nechce. Asi to tak má v sobě nastavené.

Nikdy jsem nelitovala, a to ani v situacích, kdy mi mateřství dalo poznat nepěkné věci. Třeba obrovskou úzkost v době nemocí nebo obrovský vztek v době pubertálních darebačin mých dětí. A teď zjišťuji, že být babičkou má ještě daleko větší rozměr než být mámou.

Rozhodnutí nemít děti je právem každého. Dost často je to pro ty děti, které by se narodily nechtěně, jen dobře. Někdo tak volí z čistého sobectví, že si chce užívat života, někdo má dojem, že by se bez jeho naprostého obětování se nějakému oboru lidstvo neobešlo. Mohla jsem kdysi sledovat vzdálenou příbuznou. Jeden čas slavnou a obdivovanou umělkyni. Frenetický potlesk diváků, květiny na scéně, titulní strany časopisů. Pak najednou prázdno, nemoc, alkohol a smutný konec. A ještě před tím litování sebe sama, že se dětí v zájmu kariéry vzdala.