Dilema nad synem - křičel na mě

Nevím, co všechno tomuto slovnímu "výlevu" předcházelo, neznám ani názor druhého zúčastněného. Samozřejmě by se rozumně vychovaný syn ke své matce takto chovat neměl. Napadá mne tedy pochybnost, zda je opravdu rozumně vychovaný.

"před ostatními svá slova popřel" - nevím sice před jakými "ostatími", ale když si představím, jak brečíte na rameni mně nesympatické sousedce, asi bych taky vše zapřel.

Tuto "neadekvátní" reakci Vašeho syna něco muselo vyprovokovat, ač to třeba byla v tu chvíli celkem nevinná situace, pro něj to mohla být ta "poslední kapka", kdy se nedovedl (a možná už ani nechtěl) ovládnout.

Věřím Vám, že to bolí a že se to těžko odpouští. Myslím, že by bylo nejlepší si o tom se synem popovídat, zjistit příčiny jeho reakce, zjistit, co ho k tomu vedlo. Ale hlavně v klidu a mezi čtyřma očima! Jeho "arogance" napovídá, že se za svoje chování stydí a svým "arogantním" chováním (možná nevědomě) tvoří jakousi bariéru před dalším možným konfliktem, případně před řešením a vysvětlením konfliktu původního.

Každopádně vám oběma přeji, abyste společně situaci vyřešili a měli v rodině zase klid a pohodu!

tohle kdybych si dovolila našim říct, tak by mi dali takovýho facana, že bych vzala s prominutím hubou o zem. Ať by mi bylo 15, 30 nebo 50...Měla jste udělat to samé.

Strašné, strašné, strašné! Asi si to vůbec nedovedu představit. A navíc, jak se asi chová ke své ženě, ke svým dětem, když si něco takového dovolí k mamince! Doufám, že se nesnažíte zalíbit se mu. Nabízet služby, dary i za cenu ušetření na sobě. To všechno by vlastně jen potvrdilo vaši akceptaci jeho chování. A že máte pocit provinění vy, je jasné ze slov "adekvátní důvod!"! Toto nikdy nesmí muž vypustit z pusy vůči jakékoliv ženě, o matce ani nemluvě. Nikdy! Důvodně i nedůvodně! Uvědomila jem si, že naše děti nás znaly jako rozhodné lidi, kteří je vedli, vychovávaly. Příchodem let a techniky, které ani nerozumíme, ani ji nezvládáme, se stavíme do podřízené role, shrbíme ramena a couváme, pro klid v rodině zapřeme sami sebe. A děti, vlastně dospělí, už v letech, tomu nerozumí, vytáčí je to. Je potřeba se narovnat a být rozhodnými tak, jako celý život, když bylo třeba je uživit. Nedělat ze sebe chudáky. Je třeba bouchnout do stolu, když to situace vyžaduje. Nevysvětlovat, bouchnout! Koukám kolem sebe a něco podobného, ne však tak drastického, se několika starším lidem stalo. A místo aby se oni nas. . . , tak padli na kolena a začali mladé uplácet! A hledat chybu u sebe. Celý život jste musela bojovat, je potřeba v tom pokračovat. Nedat se!

Víte, měla jsem taky hloupé období. Sic způsobeno chemií v těle, ale i tak. Chovala jsem se k rodičům příšerně, i když až tak sprostě ne. (to by mi jí táta vrazil i v dospělosti přes celou hlavu). Když už našim došla trpělivost a já opět na návštěvě perlila, tak se táta postavil ke dveřím a řekl: "Víš co, frajerko, až se budeš chovat tak, jak máš, můžeš zas přijít, budeš mít dveře otevřené. Zatím nevidím jeden jediný důvod, proč bych se měl s tebou dál bavit." A bylo. Na hodně dlouho. Musela jsem si natlouct, vymáchat si čumec ve vlastní hlouposti a pak jsem s pokorou přišla sama. Něco nade mnou stálo, že mi bylo odpuštěno. Od té doby byl táta můj malý velký bůh. Opravdu.

Nevpouštět, vydědit.

Možná to bude znít tvrdě, ale tazatelka si je vědoma příčin tohoto chování. 20 let benevolence, ustupování, podřizování se. Já zvýšit na rodiče hlas, tak chytám druhou o zeď. Neplnitění povinností, odmlouvání - nemyslitelné. Ve třiceti letech se se synem, který se cítí mistrem světa nic dělat nedá. Jediná šance je uvědomit si, že jsem osobnost s určitou hrdostí a že si nenechám všechno líbit. Najít v sobě sílu a přerušit se synem veškeré styky. Kdž přijede na návštěvu, tak řeknu je mi líto, mám něco nutného, odcházím. Možná se situace změní za 10 nebo 20 let až bude rozumově zase někde úplně jinde, ale teď ve třiceti to opravdu jinak nevidím.

Také mám 30letého syna a něco takového si nedovedu představit... co ho k tomu vedlo, z čeho se mohl tak vytočit?

Věřím, že to bolí, a chápu, že se Vám nedaří odpustit. Radu nemám - snad jenom zkusit si promluvit, ale mohl by opět agresivně vybuchnout a mohlo by být mezi vámi ještě hůř...

Čas nejleším lékem na bolest (ve Vašem případě způsobeno slovy)...

Na aroganci se dá odpovědět jedině ignorací. Já bych ho k sobě domů nepustila dokud mu to nedojde a nezačne to řešit sám. A to v naprostém klidu. Máte ho ráda, takže můžete být v klidu. Právo je na Vaší straně. On sešel z cesty. On musí vykročit správnou nohou. Telefonovat ano, všechno, ale domů bych ho nepustila. Pokud to bude chtít řešit, můžete se ho zeptat co ho k tomu vedlo a pak teprve korigovat svůj vlastní postoj. Dřív ne!

Něco ho k tomu muselo asi vést ne? Neříkejte mi, že prostě jen tak, z ničeho nic na vás zakřičel takovou hnusárnu...to není možné přece

Odpusťte, zapomeňte, budete se cítit daleko lépe, znám to!

Tazatelka zde přiznává nějaké chyby ve výchově (ono je asi nemožné vychovávat bez chyb), nahrazovat chybějícího otce materiálními požitky také nemívá ideální výsledek. Pokud matka synovi odpustí (zapomenout asi nelze), situace se bude opakovat nebo zhoršovat. Pokud mu neodpustí a přestane se s ním stýkat, možná se syn polepší, možná ne. Každopádně je tady každá rada drahá. Pokud ale tazatelka popisuje vztahy alespoň trochu objektivně, divím se, že situaci neřešila radikálněji již dříve, já bych to asi tak dlouho nevydržel...

Je mi vás líto, neumím si představit, že bych se tak chovala k matce. Je mi 50let a já i manžel rodičům říkáme maminko a tatínku-ne babičko a dědo to je přece pro vnoučata. Ale mám perličku asi rok po svatbě jsme se s mužem nepohodli už nevím proč a tchýně u toho byla, já tehdy řekla beru si své dítě a jdu no a 30 let posloucháme s mužem, že holka není jeho a já to sama řekla, tehdy své matce manžel řekl jsi úplně blbá, mysli si co chceš a víc se o tom nehodlám bavit. Jeho matce se to blbá nelíbilo a tak si volala na pomoc svého muže, vyslechl to řekl jsi úplně blbá ale syn by to o matce říkat neměl. Dnes řeči maminky-tchýně necháváme bez povšimnutí.