Jak se vyhnout nátlakům ze strany dětí

poradit? Ano dávám tuhle radu rodičům, co se mě ptají jak odnaučit děti lhát. Nejde je to odnaučit, ale lze jim umožnit "nenaučit je to". Takže začnete přibližně od 1 roku a máte na to přibližně 5 let. Pak to ještě 5 let posilujete a dítě máte teoreticky naučené, že vám nemá lhát. Proces "učení" je složity dlouhý, musí být velmi precizní.

Co tedy poradit seniorům v otázce nenechat se "odírat" o peníze. Pokud to své děti nenaučili od útlého věku, tak už NIC MOC.

Protože o auto, které jsem 10 let nemazal a kompletně zrezivělo, už nikdy nenaučím jak být "nerezavé".

To co popisujete v otazce je v sociologii popisováno, jako týrání seniorů. Vytahují z babiček a dědečků peníze, hrajou hry, že mají malo a že vnučka skoro bez peněz od dědy nepřežije. Když to nejde podobrém, nastupuje vydírání, typu, vnučku k vám nepustíme, nemáme na autobus a podobné praktiky.

BOHUZEL na tohle není rada. Jediné co mohu říst, je že obrnit se, nedávat peníze, které potřebujete na vlastní živobytí nebo na hezké svátky. Mladí vís budou stále obírat o vaše korunky a nic s tím nenaděláte. Buď řeknete že nedáte, a oni se s tím smíří, nebo vás budou vydírat dál

Radit někomu cizímu tohle je ještě méně učinné.

Mám už i pravnoučátka, takže se mohu vyjádřit k tomuto problému. Jasná je jedna věc - jak jsme si děcka vychovali, takové většinou jsou - pokud se nedostali do vlivu partnera s výrazně odišnou výchovou. Skutečně mohu říct, že jsem nezažila takovýto nátlak. A moje rozhodnutí, co komu "nadělím" - je pouze moje rozhodnutí. Myslím, že jsem poměrně štědrá babička a snažím se děcka podporovat teď, dokud studují nebo jsou na mateřské apod. Stejné to bylo s dcerou, která měla brzy po sobě tři děcka. Tenkrát jsem jim podle svých možností také pomáhala. Dneska se mi to zase vrací od nich formou pomoci - když potřebuji větší nákupy, odvézt k doktoru a pod. Pokud to funguje v rodině jinak a navíc se používá nátlaku, měli by se prarodiče zamyslet nad tím, kde uděli chybu, že to došlo takto daleko. Je to určité pokrytectví a je třeba jednat přímo a naučit se říkat NE. Ale určitě bych nepřenesla přes srdce, pokud by moje dcera nebo vnouče ne vlastní vinou mělo finanční problémy zafinancovat základní potřeby a já měla korunky nasyslené. V tom případě se určitě s ním podělím bez dlouhého rozmýšlení.

Mařenko, to jsem ještě zapomněla napsat a tys to doplnila za mne. Přepočítávat dárky na korunky je neskutečné. Dospělá vnoučata dostávají stejnou sumu korunek - vždycky se snažím to nějak vánočně zabalit. A pro mne je největším celoročním dárkem to, že je mám minimálně jedenkrát týdně na návštěvě. A je mi jasné, že je lákají babiččiny sobotní dobroty a to, že je obletuji! :D Dodnes vzpomínají na to, že když byli menší, tak jsem jim přinášela snídani do postele k dopoledním pohádkám.

Já si myslím, že to tak vůbec není. Že staří lidé (včetně mě), mají pocit, že svým dětem něco dluží, že by jim měli pomoci. A každou zmínku o hezké věci berou jako pokyn k nákupu a k obdarování. A každou zmínku o vysoké ceně berou jako neschopnost vyžít z platu.:D Mladší mě vyléčila. Posadila mě a řekla: Jaký máš důchod? No, vidíš, já mám tolik, muž má tolik, přídavky jsou tolik, přivyděláme si tolik. O čem to tady povídáš?! Proč bys nám něco měla dávat? Nechápu! Dětem pro radost, blbost, maličkost, překvapení! Vzpomínáš si, jak jsi jednou na narozkách svázala špagátek a s vnučkou jsi přebírala "vodu". A všecky dárky byly zapomenuty. Tak, právě něco takového! A starší jednou povídala, jak je všecko drahé. A najednou se zarazila a povídala: To, že tady nadávám na drahotu, není proto, že nemám na chleba. Mám na něho, mám i na máslo a šunku na ten chleba. Jen mě sejří, jak to s cenami přehánějí. Ne proto, že čekám, že od tebe něco dostanu! Přestaň se tak tvářit! Takže po těchto lekcích okukuji v hračkárně zajímavé drobnosti, které přes ty obrovské stavebnice a hračky dálkově ovládané a bombastické, vůbec nejsou vidět.A nemyslím si, že by mě kdokoli z rodiny měl méně rád.

Rada je velice snadná. Vánoce nejsou svátky darů a dárků ale jsou od toho aby se lidi sešli, zastavili se a v klidu svátků byli spolu. V naší rodině máme zvyk, že dárky a to opravdu jen maličkost dostávají pouze děti nevýdělečné a věřte mi, že od nikoho nečekají kolo nebo mobil. Rodiče nám "starým" nedávají nic a my jim obyčejně dárek co potřebují (manželovi rodiče- děda letos sekyrku, babička chce nové hrábě a modrou indulonu, moje mamka potřebuje nový fén). Dárky dostanou všichni ale např. kluci baterku ledku za 45kč, holky zase propisky rovněž 48 kč, každá rodina fotoalbum 175 kč, (6x), nejmladší do 1roku tak ta dostane klavírek, knížku, polštářek a odrážedlo. Všechny děti vždy dávají babičkám novou fotku do alba. Hlavně 25.12 jedeme ja vždy k mamince-všichni-mladí i s tím s kym chodí , schází se nás 18-20 podle toho zda si kluci dovedou holky, zajímavé je že holky kluky vodí vždycky. Už se těším, scházíme se v 10h aby jsme mamce pomohli s obědem, chlapi rozdělají dva velké stoly a pak jíme,pijeme, písně pějeme- nejen koledy. Závěr- jaké si to uděláš, takové to máš. Naše děti byly odjakživa poučeny, že babička a děda nekradou a Vánoce jsou svátky pohody.

Poradit.. Napíšu příklad ze svého života. Dokud žil děda, tak je jasné, že se i babička měla lépe. Dostávali jsme dárky. Kolikrát i podle přání, ale záleží i na těch dětech, to je pravda. Mě osobně by hanba fackovala, kdybych si babičce řekla o drahý dárek. Ještě tak 2-3 roky zpět, když se optala, tak jsem zasněně zatoužila po nové chňapce, nebo sběračce do kuchyně. Byl to záměr, věděla jsem, že to není drahé a babičce udělá radost, až mi půjde chňapku vybírat. S krizí a všeobecným zdražováním všeho, je už naše babička chudá a tak kupuje dárečky jen tomu nejmladšímu z celé naší velké rodiny, pravnučce. Je zajímavé podívat se, jak na to zareagovali ostatní. Já kupuji dárky od srdce, pro potěšení, protože vím, že kdybych jí jako dříve koupila léky na klouby za 1600,-, tak by jí chuderce bylo trapně a líto, že ona mi nemůže dát nic. To samé dělá její dcera, má sestra a macecha. Ale třeba brácha od té doby babičce ani nepopřeje. Je to smutné, ale co se dá dělat.