Každý den brečím - pro maminku

Dobrý den, své důsledky (jak uvádíte) už to má, ale čas vše zmírní a tyto stavy odezní. Přeji hodně sil a zdraví/m.

uzuu - možná by se nám zde ještě přesněji radilo, pokud zde uvedete svůj přibližný věk (např. dítě, puberťák, mlaďoch, dospělák, stařec).

Neohlížejte se do minulosti a ještě v té minulosti tomu nepropadej. Koukej do budoucna. Jen toto se dá asi poradit na dálku. To ovšem neznamená, že by jsi měla na maminku zapomenout. Jen se tím nenechat deptat. To by si maminka určitě nepřála

Myslím si, že je to přirozené prožívání smutku. Mluvte s maminkou, vzpomínejte na to, co pro Vás znamenala a děkujte jí za to. Klidně u toho plačte. Vždycky jí poděkujte a zkuste ji "propustit", pochopte, že ona už je jinde (věříme tomu, že v ideálním světě, protože je to pro nás útěšné) a že svým žalem jí nedovolíte jít dál, držíte ji u sebe. Nepůjde to hned, ale zkoušejte to a jednou se to podaří. Pak na ni budete moci myslet bez té hluboké bolesti, jen s láskou.

Pokud zvládáte svoje běžné denní povinnosti (školu, rodinu, práci,...), nevadí, že truchlíte. Ale potřebujete se od toho oprostit a to je něco, co nejde na příkaz a nejde to uspěchat. Asi do roka by to mělo odeznít.

Můžete také požádat Vašeho praktického lékaře o nějaké lehké anxiolytikum, pomůže Vám to přečkat tu dobu, kdy bude smutek odeznívat.

Kolik Vám je? Nebo jinak: Jak byla maminka stará? Je to sice vždycky moc smutné, ale asi hůř se srovnáme s odchodem maminky, jestliže odešla ve 40 než v 80 letech. Pokud nevíte, jak hledat psychologa, poraďte se svým praktickým lékařem, případně zajděte s dotazem na svou zdravotní pojišťovnu.

Mě zemřela maminka, když mi bylo 26 let. Myslela jsem, že se z toho nikdy nedostanu. Hodně moc to bolelo asi tak 10 let. Živé sny o ní, každé ráno jsem se budila a nevěděla, jestli žije nebo ne. Teď už si na ni vzpomenu jen občas. Čas vše vyléčí. Někomu rychleji, někomu pomaleji. Přeju hodně sil.

už snad má a mohlo by to být opravdu i horší. Poradil bych se s odborníkem. Psychologem?

Je hezké, že jste měla k mamince hezký citový vztah. Pokud zesnula ve vysokém věku, přejte jí klid. Nikdo z nás tady není napořád, každého to čeká. Klidně si s ní povídejte, jako by tu byla. Nebojte se, nebudete za blázna, je to úplně normální reakce.

Dělám to stejně. Před pár dny jsem vyjarnila manželův hrob. Misku s kvetoucími sněženkami, vázu s kočičkami a jehnědy z lísek i z olší. A přitom jsem mu vyprávěla: "Víš, zase tady bude jaro, už druhé jaro, které Ty neuvidíš...udělám Ti to tady hezké, aby se Ti tu dobře leželo...Víš - zlobí mě brzdy, budu potřebovat vyměnit destičky na zadních kolech...a taky mi shořel průtokový ohřívač pod dřezem. Už ale nebyl nejmladší. Vzpomínáš, jak jsi ho zapojoval? Co Ti to tenkrát dalo práce? Kdybys tady byl, byla by to jen poloviční starost, takhle nevím, jak si s tím poradím. Ale jinak dobrý, chodím se svými turisty, děti na mě nezapomínají. Jen je mi smutno, moc...připadám si stará, k ničemu a sama...a už nikdy to nebude jako dřív, když jsme ještě byli spolu...Moc se mi po Tobě stýská..."

Nebraňte se tomu dát své city najevo. Uleví se Vám. Přesto se pokaždé dobře rozhlédnu po hřbvitově, zda v mé blízkosti někdo není, aby na mě nezavolal Chochcolouška.

A zase bulím, ale to jsem opravdu nechtěla...Jaga.