Proč bývalého nezajímá jeho jediný syn?

Je to asi určitá citová chladnost. Některý otec by se za své potomky bil, jinému jsou šumafuk.

Že nechtěl k porodu? Buďte za to ráda. Když jsem rodila v roce 1977 své 1. dítě /mělo 4,30 kg a nešlo to ven/ a řadu hodin jsem se válela v bolestech a v krvi, byla jsem ráda za to, že u toho nikdo z rodiny není. Tehdy to ještě nebylo v módě a jsem ráda, že jsem to zvládla sama.

Jinak - o syna dobře pečujte sama a bývalému manželovi jej nevnucujte. Nechce, tedy nechce. Třeba jednou pochopí sám a změní se. A když ne, zůstane na stará kolena někde v ústavu sám, jako bezdětný, opuštěný, nikým nechtěný. Pokud tedy nezaloží novou rodinu, kde se bude chovat jinak.

Možné je i to, že to z jeho strany nebyla láska k Vám, jen mu prostě "ujely nohy" a tak se k plodu svého hříchu staví netečně až nepříjemně. Je to sice smutné, ale nikdo kromě něho to nedokáže zdůvodnit, ani změnit. Láska se nedá zaplatit, vyškemrat, poručit, koupit...porostě buď je, nebo není.

Důležité je, zda na svého syna platí, aby všechno nebylo jen na Vás. Jaga.

Vybrala jste si spatneho partnera, ale to uz jiste vite. Ten clovek se nikdy nezmeni! Mozna nekdy na sklonku zivota se bude citit osamely a vzpomene si.
Na vasem miste bych nezatezovala dite takovou situaci, dite se pak upina na neco, co se nikdy neuskutecni a rostou v nem negativni emoce.
Radeji mu budte dobrou matkou a zijte si spokojeny zivot bez nej.
Treba potkate normalniho muze, ktery bude vasemu diteti dobrym kamaradem?

Emočně je syn dle popisu na tom špatně. Poprvé asi v nemocnici, zlomená ruka, nic příjemného a nová situace.

Teď mu hlavně nevpalte narovinu situaci otce s Vámi. To syna nezajímá. Ten chápe svět trošku jinak. Pro něj jste táta a máma.

Zkuste ho nějak neutrálně uchlácholit, že jste se pokusila o kontakt a uvidí se.

A snažte mu být teď oporou hlavně Vy. Případně mu sebou dejte nějakého plyšáka, který to s ním v dané chvíli zvládne.

To taky pomáhá, protože tam asi nejste s ním 24/7 v té nemocnici.

Tak teď je to trošku jasnější. Nešťastná a nevyrovnaná matka si potřebuje ulevit a všem popsat situaci, jak partneři byli naprd.

Ještě se divíte, že se syn po otci pořád ptá?

Na Vaši otázku možná nezná odpověď ani Váš bývalý partner. Neměla byste se v tom utápět, je to kontraproduktivní a ničemu tím nepomůžete. Navíc posilujete v synovi pocit, jak je hrozné, že o něho tatínek nemá zájem.

Moji rodiče se rozvedli, když jsem měla rok, otec pak založil novou rodinu a maminka se znovu vdala. Nikdy jsem ho nezajímala. Výživné posílala jeho žena. Měli spolu dva syny, kteří o mně nevěděli. Přestala jsem pro něho existovat. Letos budu mít 67 let, otec je 20 let po smrti, a stále jsem to nezpracovala. Jediné, co jsem pochopila, bylo to, že tak silně znenáviděl moji matku, že se odvážila od něho odejít, že zavrhl i mě. To mi nikdo neřekl, vydedukovala jsem to z náznaků a příhod - když jsme se v relativně malém městě potkali, odvrátil hlavu a dělal, že mě nevidí a nezná. Zdravila jsem se jen s jeho paní.

Prošla jsem i rodinnou konstelací a vyhodila jsem tak z okna 5.000 Kč. Byla to naprostá ztráta času. Celý život se pokouším být "nad věcí" a celý život mě to dohání a kouše do zadku.

Zkuste svého syna toho pocitu ušetřit. Neporadím Vám, jak, ale pokuste se. Je to opravdu na houby.

Jak si to tak pročítám, tak přemýšlela jste někdy i nad tím, jak se cítí onen chlap? Jaký měl reálně důvod odejít? Proč žije sám? Proč mobilheim? Proč vesnice? Tipuju, že mu prostě vadí společnost lidí a touží po klidu. Možná má nějaké psychické problémy. Možná větší, možná menší a hledá cestu jak si pomoci a tlak zvenčí jej ubíjí. Možná má nějaké obavy z návštěvy psychologa/psychiatra, který by mu možná mohl pomoci. Možná si to ani neuvědomuje, že by mohl někdo pomoci. Ale k tomu všemu, pokud to tak je, potřebuje u sebe někoho, kdo jej pochopí a bude mu nápomocen a nebude na něj vyvíjet (pro něj nepřiměřený) tlak a pomůže mu najít cestu.

Co se syna týče, příjemné to určitě není a může to souviset s výše uvedeným. Nebo to bere tak, že pokud vy dva spolu nevycházíte, o syna fakticky přišel - není s ním denně, nevidí jej vyrůstat, nemůže si s ním hrát, nemůže mu pomáhat ve škole a zaujal postoj, že tedy bude lepší, když s ním nebude vůbec, protože nevěří, že by mohli mít spolu dobrý vztah. Může to pro něj být hodně těžké i když se vám s tím nesvěří. Ale i to může být na pozadí. Nebo jste na tom tak, že kdyby chtěl, mohl by s ním být denně a kdykoli?

Jak jste spolu vycházeli, jak jste spolu komunikovali a k sobě se chovali víte jen vy sama, tak to berte jen jako vnější pohled a návrh alternativ nezaujatého