Nadržování jednomu ze sourozenců, nebo členu rodiny - Zkušenosti

V čem byl tedy problém? Co otci vadilo?

já nemám takovou zkušenost, ale určitě vám široce odpoví místní rádkyně anzionka, ta se na tuto problematiku specializuje

* a jako jediný jsem se dokázal brzo v 19ti osamostanit.- takže jsi osamostatněný, bydlíš a studuješ za vlastní peníze a už nebydlíš ve společné domácnosti ani nebereš peníze a zdroje od otce - a co ti schází? Podpora morální či finanční od otce nebo co přesně?

Takže závidíš sourozencům, že jim dává táta větší podporu? Třeba to není tvůj bio táta, kdo ví... Se zeptej jeho nemo mámy, proč to tak je. Každopádně svět není spravedlivý a jediná správná možnost je kašlat na to, jsi dospělý, jak tvrdíš, a osamostatněný.

I když, styl dotazu neukazuje na to, že jsi ochoten se povznést nad to a ptáš se - proč to tak je, cizích na netu?

A proč hned UTNOUT kontakt? Jen proto, že nedostáváš od táty to co jiný děcko? To spíš ukazuje na nedospělou uraženou ješitnost, než osamostatněného dospělého chlapa.

Na VŠ studuje kdekdo, to dnes není měřítkem ani dospělosti, samostatnosti, ničeho.

Takže ano: neřešil bych to (když tedy by odpověď od táty ani mámy nepřišla), povznesl bych se nad to, a neutínal bych kontakt Rodič má vyživovací povinnost stejně jako děcko, a pokud tu školu nedoděláš, tak si dovedu i představit, že tě otec (už takto ho nazvat značí, že ani ty ho nemusíš) může nenávidět (pokud tě od 18 do 26 musel živit a nemá o tobě valný mínění)...

Ano, stává se to. A možná víc než tušíme. Prostě se jedno dítě povede a druhé méně. A od toho se potom odvíjí ta rodičovská láska.

Je tam nějaká intuice, cit, které dítě je nám bližší, kterému přejem, více podporujeme, upřednostňujeme.

Někdy to zavržené děcko nám může někoho připomínat a negace je tu hned.

Nedávno byl na Seznamu článek, kdy se narodila vícerčata (holky) a otec je tak drezůroval, že v dospělosti skončily s psych. onemocněním. Kromě jedné, kterou si oblíbil, upřednostňoval, netýral a žila celkem normální život. I na ni se ale určitě rozdílná výchova stejně podepsala. Člověk by řekl, že byly sestry stejné, byly si podobné, měly stejný start a přesto byla některá více zavržená, nemilovaná, než jiná.

Bych se snažil, aby moje děti neměly důvod mít takový pocit. Víc s tím těžko uděláte.

Mám rodiče rozvedené. Když jsem studovala na vysoké škole, tak mi rodiče nedávali ani korunu na koleje. Musela jsem si na to vydělávat na dvou a třech brigádách ke škole, normálně jsem musela pracovat i během semestru nejen o letních prázdninách. Jediné finance, co mi rodič dával, bylo 500 Kč na obědy v menze, to mě mělo vydržet na dva týdny. Alimenty od rodiče, se kterým jsem nežila, šli samozřejmě tomu pečujícímu rodiči, nikoliv mě, i když už mě dávno bylo 18 let. Samozřejmě tvrdili, jak jsme hrozně chudí a že oni za to nemůžou, tak se musím prostě snažit. Jakmile mladší sourozenec nastoupil na vysokou, tak se to všechno otočilo. Ten se snažit naopak vůbec nemusel. Placení celých kolejí a později spolubydlení na bytě bylo ze strany rodičů směrem k sourozenci samozřejmostí. Také dostával 5 000 Kč za měsíc jen tak, aby se měl dobře. Za celé tři roky studia na vysoké neměl sourozenec pořádnou brigádu. A jak to udělal? Stačilo říkat, jak se má hrozně, jak jsou na něj rodiče zlí, volat jim několikrát za den, nahrávat jim hlasové zprávy, křičet na ně, a hlavně být hubenej. Teď je sourozenec rok po vysoké škole, práci nemá žádnou, už dávno se nepřipravuje na budoucí povolání, a rodiče do něj furt lijou peníze, protože jinak by umřel a skončil pod mostem. Aby se neřeklo, tak mi rodiče pošlou jednou za rok k Vánocům cca tisíc korun. Tyto peníze shromažďuji, a až budou za 15 až 20 let natahovat ruku k jedinému schopnému dítěti, po kterém budou chtít, aby se o ně staralo, tak jim je pošlu a řeknu, že jsem hrozně chudá, že za to nemůžu, že se prostě i na stáří musí snažit.