Přepsání poloviny bytu na manželku

Jestliže by došlo k dědění bez závěti, tak manželka dědí společně s potomky zůstavitele, všichni stejným dílem. Pokud by zůstavitel zanechal závěť, manželka nemusí dědit z majetku zůstavitele vůbec nic - manželka totiž není nepominutelným dědicem.

Tak samo Bruno... I tak se dá vyloučit. Případně za života majetek přepsat na dítě a manželka ostrouhá.

Ale třeba pro mě jako pro chlapa nefunguje kalkul, že bych se zamiloval tak, abych vložil bezhlavě veškerý svůj majetek po léta děděný v rodině nějaké cizí babě.

Pokud by mě měla ráda, tak dokážu být v tomto směru loajální a i já ji být oporou a nezklamat (takže bych maximálně napsal tu závěť s notářem, že bude nějakým dílem dědit i žena krom dětí). Ale pokud se známe do 10ti let a myslí se, že svatbou se přepíše majetek a pak si může odfrknout a přestat hrát na mě komedii, kdy by mě to psychycky zklamalo, zanechala by děti a hrozilo mi vyplacení podílu nebo prodej nemovitosti, tak to bych ji asi ...

Takže za mě rezolutně NE. Nevnesla dostatek majetku, tak nemá nárok na dům. Tečka. Pokud to zkousne a funguje dál stabilně, jako když jsme se seznámili, tak se dá dobudoucna uvažovat, jak jí to vynahradit a pokud to nezkousne, tak je jasné, že jí ta myšlenka v palici hlodala léta a její cíl byl jiný.

Mentalita dnešní většiny bab je přijít z holým zadkem, užít si sex, splnit si dítě a pak ještě kde by mohla schrábnout majetek, aby nemusela dělat. Slyším ty případy z celého okolí klientů.

Proto mě tak trošku u tazatele zajímají podrobnosti.

Gumídku na 99% to vymyslela partnerka tazatele a to proto, aby mohla tazatele v případě potřeby oholit. Pochopitelně. V přírodě je to tak přirozené dle platnosti vztahové závislosti (muži záleží na tom jak se cítí žena, ženě záleží na tom jak se cítí sama a pak někde vzadu jak se cítí dítě). Obecně se v přírodě považuje za důležitější žena než dítě (chlap je někde na konci potravního řetězce vždy, páč semeno může poskytnout zdarma a kdykoliv kterýkoliv jiný), protože ta může mít většinou další potomky, tj. platí i rovnice "já se mám dobře sama = má se dobře moje dítě" - což je sice rovnice ne zcela platná ve všech situacích, ale takhle to holky berou. Tedy v prvé řadě se chce žena zabezpečit sama, až poté je dítě (podle toho na co se tazatel ptá - a nemá to tak jenom on - skoro všude je to stejné). Kdyby bylo dítě na prvním místě, tak by nic nechtěla (=dítě by na tom bylo líp), protože už i tak má manžel zákonnou povinnost se o ženu postarat, živit ji a poskytnout jí stejný standard jako má on sám, bez ohledu zda ona doma pomáhá, vydělává, nebo je čisté nemakačenko. Prostě chlap je hlavně zdroj, žena se stará hlavně o děti. To platilo odjakživa. Jinak souhlasím.

Co se týče dotazu, na podobné věci mám léta známou realiťačku, asi bych se zeptal nejprve jí. Jinak se mi líbí příspěvek pana Bruna2.

Je to na obě strany. Vlastní zkušenost: umřel mi otrec, ještě jsem byla svobodná, matka mě neměla ráda, spíš si oblíbila mou mladší sestru. Z domova jsem nedostala nic, neměla jsem ani prostěradlo. Studovala jsem, peníze na nějakou výbavu jsem neměla. Manžel - jedináček, rodiče s jeho pomocí přistavěli dům o patro. Tchyně byla dobrák, ale tchán mi často vyčetl: "Ty mlč, tys nic nepřinesla!"

Bylo mi to líto a když staří postupně umřeli, sama jsem si přála, aby vše bylo napsáno jen na manžela. Když jsem nic nepřinesla, nic jsem ani nechtěla. Na tuto hrdost jsem ale dojela. Když nedávno umřel i manžel a úplně vše bylo psáno na něj, děti se dědictví zřekly v můj prospěch a já platila za dědictví skutečně nekřesťanskou částku. Zbytečně. Daleko lepší by bylo SJM /společné jmění manželů/. Ale bylo už pozdě něco předělávat.

Nedělit se tedy na poloviny, ale udělat SJM. Tak budete mít oba. Dneska už to vím. Jaga.