Strach ze smrti

Když jsem podobné věci řešil a přitom jel na ezo vlně, přečetl jsem si knihu o zážitcích lidí ve stavu klinické smrti. Tehdy mi to určitým způsobem pomohlo. Je třeba se na to naučit dívat tak, že život a smrt jsou prostě jen dvě strany téže mince, tudíž jsou vzájemně neodělitelné. Jakmile se dokážete na smrt dívat jako na přirozenou součást života, přestanete se jí bát.

Dobrý den, toto postihne určitě každého, i když v 18ti je to asi docela brzo (a to Vás ještě čeká krize středního věku okolo třicítky). Nesmíte se tomu podávat a nemyslet na to stále, protože to by Vás ochromovalo v běžném životě. Jste mladý, tak žijte (skoro bezstarostně) jako mladý člověk. Na smrti je hloupé to, že je to už na "furt", ale myslím si, že většina lidí se nebojí ani tak smrti, jako toho umírání. Tím Vám nechci přidávat, ale k zamyšlení to je. Zkuste myslet na něco veselého a užívejte si život. Zdravím!

Když člověk usne a ráno se neprobudí je ještě asi tak ten nejlepší případ.

Smrt je nevyhnutelná, ale to, co bolí je umírání.

Člověk je prý na vrcholu sil a schopností tak mezi 20-25 lety, ale vy máte docela dobrou šanci se dožít 80 let a víc. Takže smrt je sice nevyhnutelná, ale není zase tak blízko.

A mnohem horší, než že se člověk neprobudí a myšlenky se rozplnou je, když se myšlenky rozplynou, ale člověk se stejně každý den probudí. To bohužel pozoruju i ve svém okolí. Tělo žije, jí, vylučuje, ale ten člověk už tam dávno není.

Že jednou, někdy, v budoucnu ... umřu mi bylo jasné už na základce na prvním stupni. Ale s tím se člověk vypořádá. A optimistické plány do budoucna mám pořád, i když už jsem ve čtvrté čtvrtině svého života

Ono se taky spousta věcí s věkem mění, mladí plánují svou budoucnost, pak se člověk začne zajímat i o budoucnost svých dětí, časem i vnuků a najednou je ten pohled na problematiku smrti zase úplně někde jinde.

A vidím, jakou radost dělá mému otci, když si plním dětské sny a dělám na vyšší úrovni to, co zajímalo jeho. A jakou radost mám z toho, že můj syn se mnou sdílí různé zájmy a dosahuje v nich úspěchy a jsme príma kamarádi, i když už dávno vyletěl z hnízda

Nevím jestli chceš radu nebo si chceš jen poplakat, postěžovat si. Když sis uvědomil, že život jednou končí, bez návratu, měl by ses přinutit začít uvažovat co s tím. Co budeš dělat v čase mezi narozením a smrtí. Té době se říká život. Máš jen jeden a měl bys ho strávit smysluplně, aby byl někdy snesitelný, někdy šťastný, někdy úspěšný. Abys dal pocítit štěstí nejprve rodičům, pak rodině a kamarádům. Záleží na tom hodně, to je to, co po tobě zůstane. Děti a vzpomínky. Když toho bude více, bude hodně dobře. Musí ti dojít, že život můžš promrhat, proplakat nebo naopak za tu dobu být spokojený, šťastný mezi spokojenými a šťastnými lidmi. Záleží jen na tobě, protože stejně z něho vůbec bikdo neyvázneme živí. Nikdy nevíš, co ti život přinese a musíš se s tím naučit žít. Nikdy nic není konečné, def/...

Mně v 21 letech během 1 roku zemřeli tři nejbližší - mamka (tragická nehoda), strejda (akutní leukémie), babička (stáří). Nebudu lhát, taky mě to dost poznamenalo do teď a mám občas pocit, že mě to brání v normální životě a přivedlo mi to chronický stres.

Na druhou stranu, člověk si uvědomí, že neví dne ani hodiny, že tady máme bejt určitou dobu na to světě a že ten osud nejde zvrátit.

...Nedávno jsme ošetřili patnáctiletého chlapce s myšlenkami na sebevraždu poté, co si uvědomil, že realita jeho budoucího života se nebude shodovat s jeho očekáváními a že většinu života bude chodit do práce...

novinky.cz/...