Strach ze smrti

Když jsem podobné věci řešil a přitom jel na ezo vlně, přečetl jsem si knihu o zážitcích lidí ve stavu klinické smrti. Tehdy mi to určitým způsobem pomohlo. Je třeba se na to naučit dívat tak, že život a smrt jsou prostě jen dvě strany téže mince, tudíž jsou vzájemně neodělitelné. Jakmile se dokážete na smrt dívat jako na přirozenou součást života, přestanete se jí bát.

Když člověk usne a ráno se neprobudí je ještě asi tak ten nejlepší případ.

Smrt je nevyhnutelná, ale to, co bolí je umírání.

Člověk je prý na vrcholu sil a schopností tak mezi 20-25 lety, ale vy máte docela dobrou šanci se dožít 80 let a víc. Takže smrt je sice nevyhnutelná, ale není zase tak blízko.

A mnohem horší, než že se člověk neprobudí a myšlenky se rozplnou je, když se myšlenky rozplynou, ale člověk se stejně každý den probudí. To bohužel pozoruju i ve svém okolí. Tělo žije, jí, vylučuje, ale ten člověk už tam dávno není.

Že jednou, někdy, v budoucnu ... umřu mi bylo jasné už na základce na prvním stupni. Ale s tím se člověk vypořádá. A optimistické plány do budoucna mám pořád, i když už jsem ve čtvrté čtvrtině svého života

Ono se taky spousta věcí s věkem mění, mladí plánují svou budoucnost, pak se člověk začne zajímat i o budoucnost svých dětí, časem i vnuků a najednou je ten pohled na problematiku smrti zase úplně někde jinde.

A vidím, jakou radost dělá mému otci, když si plním dětské sny a dělám na vyšší úrovni to, co zajímalo jeho. A jakou radost mám z toho, že můj syn se mnou sdílí různé zájmy a dosahuje v nich úspěchy a jsme príma kamarádi, i když už dávno vyletěl z hnízda

Dobrý den, toto postihne určitě každého, i když v 18ti je to asi docela brzo (a to Vás ještě čeká krize středního věku okolo třicítky). Nesmíte se tomu podávat a nemyslet na to stále, protože to by Vás ochromovalo v běžném životě. Jste mladý, tak žijte (skoro bezstarostně) jako mladý člověk. Na smrti je hloupé to, že je to už na "furt", ale myslím si, že většina lidí se nebojí ani tak smrti, jako toho umírání. Tím Vám nechci přidávat, ale k zamyšlení to je. Zkuste myslet na něco veselého a užívejte si život. Zdravím!

Nevím jestli chceš radu nebo si chceš jen poplakat, postěžovat si. Když sis uvědomil, že život jednou končí, bez návratu, měl by ses přinutit začít uvažovat co s tím. Co budeš dělat v čase mezi narozením a smrtí. Té době se říká život. Máš jen jeden a měl bys ho strávit smysluplně, aby byl někdy snesitelný, někdy šťastný, někdy úspěšný. Abys dal pocítit štěstí nejprve rodičům, pak rodině a kamarádům. Záleží na tom hodně, to je to, co po tobě zůstane. Děti a vzpomínky. Když toho bude více, bude hodně dobře. Musí ti dojít, že život můžš promrhat, proplakat nebo naopak za tu dobu být spokojený, šťastný mezi spokojenými a šťastnými lidmi. Záleží jen na tobě, protože stejně z něho vůbec bikdo neyvázneme živí. Nikdy nevíš, co ti život přinese a musíš se s tím naučit žít. Nikdy nic není konečné, def/...

Nejsme nesmrtelní, to se nedá nic dělat. Ale v osmnácti je dost brzo dělat si z toho hlavu. Pokud nebudete dělat nějaké voloviny, tak máte šanci dožít se minimálně osmdesátky a to je fakt hodně daleko. Je to zajímavá představa, co je potom (zřejmě nic), stejně jako co bylo předtím (to je možná ještě zajímavější).

V osmnácti je to v pohodě, ono potom pozdějc, když najednou začnou umírat lidi, které člověk znal. Babička, dědeček, no tak ti byli staří, to se ještě dá čekat. Ale třeba lidi se kterýma člověk pracoval, nebo učitelé (za dobu VŠ studií stačili umřít tři, kteří mě učili, další potom pozdějc a tím jak už nemám takové styky se školou, tak se to dozvím většinou až dost zpětně, pokud vůbec). A když vám umře kolega, se kterým jste 10 let spolupracovali, to je fakt smutné, to mě asi zasáhlo nejvíc (to že umřel učitel matematiky, teorie pole nebo magnetických obvodů, to ještě tolik neni; vůbec nás učili samí veteráni, ale když s někým sedíte 10 let v jedné místnosti, to je opravdu smutné).

Smrt je v naší společnost tabu, to je fakt. Právě protože na to nidko nechce moc myslet, jednou tam prostě musíme všichni. A lepší je na to nemyslet, ve 20 nebo ještě ani v 50 to neni potřeba se nad tím znepokojovat.

Mně v 21 letech během 1 roku zemřeli tři nejbližší - mamka (tragická nehoda), strejda (akutní leukémie), babička (stáří). Nebudu lhát, taky mě to dost poznamenalo do teď a mám občas pocit, že mě to brání v normální životě a přivedlo mi to chronický stres.

Na druhou stranu, člověk si uvědomí, že neví dne ani hodiny, že tady máme bejt určitou dobu na to světě a že ten osud nejde zvrátit.

...Nedávno jsme ošetřili patnáctiletého chlapce s myšlenkami na sebevraždu poté, co si uvědomil, že realita jeho budoucího života se nebude shodovat s jeho očekáváními a že většinu života bude chodit do práce...

novinky.cz/...

"...začínám pociťovat jak se čas zrychluje."

...no jo, taky si to v posledních 50 letech uvědomuju...

...ale jinak klídek, konec prázdnin je na dohled .

Všichni zemřou, to je jediná spravedlnost na světě. Čím budeš starší, tím lépe se s tím srovnáš. A tebe čeká velmi dlouhý život, možná 100 let.

Až se zamiluješ, budeš mít absolutně jiné myšlenky o budoucnosti

Jo to znám z mládí. Možná mi bylo ještě méně. Pak jsem měl o desítky roků později takové období, kdy jsem podnikal, milionové leasingy (jen pro upřesnění - všechno vždy bez problémů zaplaceno), ale strach byl. Děti, splátky, firma no a nedalo mi, zašel jsem za psychologem s tím, že se bojím, že zemřu.

Jeho odpověď mě ihned vyléčila. "ANO, bezpochyby zemřete, akorát by to mohlo být dřív, než byste chtěl".

Takže moje rada je, smiřte se s tím a dělejte všechno proto, ať to není dřív, než byste chtěl.

Až jednou přijde ta chvíle a neprobudíš se, už Tě to zaručeně trápit nebude. A usnout a neprobudit se je ta nejlepší varianta, daleko milostivější k lidem, než nějaké dlouhodobé trápení se. Připomínáš mi jednoho tatíka ze vsi, který vyhrožoval svému synovi, jenž lítal šíleným způsobem na motorce: "Počkej, ty vole, ty se jednou zabiješ a pak na to budeš čumět!"

Užívej si života. Mně bylo v zimě 70 smrt si nepřipouštím. I když vím, že jednou přijde. Včera jsem se vrátila z treku po Sázavě, kdy jsem pěšky prošla kus té krásné řeky - za 7 dní 135 km. Ze Světlé do Davle. Mám samé pěkné vzpomínky. Teď uvažuji o tom, zda bych se uměla naučit jezdit na kolečkových bruslích. Jsem blázen, co myslíš? Ale ještě není všem dnům konec /snad/, myslím si, že nemá cenu sedět na stoličce přede dveřmi a čekat na zubatou. Lepší si něco pěkného a slušného užít, než vzpomínat jednou v domově důchodců na těžké chvíle budování socialismu.

Tak do toho a nechovej se jako devadesátník. Rozhodně máš daleko víc času, než já a přitom mě to netrápí. To je holt život a nikdo s tím nic nenadělá. Jaga.

Strach může zůstávat ze způsobu umírání; ale co bude potom je nám sděleno v Bibli, Novém zákoně Jan 3,16 – "Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný". Kdo chce přejít do věčného života, vyzná před Bohem své hříchy (všichni jsme zhřešili) a Bůh je tak milostivý, že skrze smrt Ježíše Krista každému odpustí.

Kamarádovi je 84, už pochoval ženu, bratra i syna, ale sází stromky a těší se, jak bude to ovoce chutnat a jak si ty švestky vypálí. Myšlenky na smrt asi vytěsňuje, zjevně nemá čas na takové úvahy.