Zdravím,
minule jsem psal o radu, ale bylo mi vyřčeno, že jsem údajně urážel, psal vulgarismy atd. Napadlo mě napsat si o radu znovu a tentokrát všechno podrobně, tak abych nastínil moji situaci.
Takže...
Narodil jsem se před dvaceti lety v jedné malé vesničce. V té době, kdy jsem chodil na základní školu, bylo všechno v pohodě, neměl jsme žádné starosti, problémy, které mám například teď. Jenže pak se začlo přitěžovat. Naši se začli hádat, pamatuji si z toho snad všechno (dětská mysl pojme hodně informací a detailů), jenže ono to neskončilo jen u hádek, slovního napadání mezi nimi. Došlo i na mě. Jednou když se ztratil demižon s vínem, bylo to svedeno na mě, to samé, když se ztratily peníze. Ale dobrý, ikdyž to v rodině vřelo, pořád jsem měl kamarády, o které se mohu opřít. V té době jsem ještě o mojí rodině nevěděl nic.Bylo mi divně, kde je třeba otec, tak dlouho, bylo mi falešně řečeno, že je ve Španělsku, přitom byl ve vězení. Často jsem na něj myslel, to je snad jediné co jsem mohl. Pak se vrátil a my se s matkou stěhovali do jiného městečka. Do městečka, kam jsem chodil na základku.
A právě, když jsme se přestěhovali, já si začal uvědomovat věci, o kterých jsem neměl páru. Otcova pověst mne předběhla, lidé mne znali dřív než jsem je viděl, což ve mě vzbuzovalo docela veliký strach. Moc dobře jsem věděl, že se o mě mluví, ukazují si a říkají kdo jsem a co ode mě čekat. Naiivně jsem si myslel, že se to na střední změní k lepšímu.
Změnilo se to, ale k horšímu. Ale dalo se na to zvyknout. Takže první dva ročníky jsem normálně absolvoval, jenže pak přišel šok. Když jsme nastoupil na praxi do jedné firmy, začali na mě koukat všichni kritickým okem. Myslel jsem, že to budu taktéž ignorovat, ale v té době se stal šok, který mne zlomil a zapříčinil pád. Prostě ke mně přišla jedna ženská, kterou jsem nikdy neviděl a povídá:"Ty jsi chudák", "Proč" a ona s úsměvem "Jeeen tááák"
Dozvěděl jsem se, že i tady mne znají, ačkoliv bych o tom něco věděl.
Takže místo ignorace jsem začal padat do depresí, zhoršoval se ve škole, pak už jsem do ní přestal chodit úplně, absence rostla a můj psychický stav byl na tom den ode dne hůře a hůře. Začal jsme pociťovat změnu - z veselého přátelského kluka se stává asociální případ. Vyhýbal jsem se lidem, chodil místo školy do lesa...
Skončilo to vyhazovem ze školy, ano mám pořád základní vzdělání a jsem na úřadě práce, ikdyž teď už mám práci...
Myslel jsem si,že je všemu konec a ono není, stopa otce mne pronásleduje, pořád neustále mne kontaktují cajti, kriminálka, zda nevím, kde je můj otec. Říkám jim polopravdu. Prý zase dluží peníze v řádech stovek tísíců korun.
Víte my nikdy nežili normálně, jak jsem již psal, my neměli na chleba, počitali a stále počítám korunku po korunce, abych vůbec vyžil. Povídal jsem, že si nemohu dovolit to, co dnešní běžná rodina. A nestavím peníze na hlavní příčku pomyslné pyramidy, ale v tomto případě by to vyřešilo hodně problémů. A pokud někdo napíše, že jsem zkažen penězi, tak je sám pokrytec, a navíc znám horší typy závislí na penězích...
Nevím, prostě po tom všem co jsem si prožil, řvaní doma, lhaní, bití, jsem ze všeho zmatený a fakt nevím co dělat, protože každá cesta se mi zdá nesprávná.
U psychologa jsem již byl, ale to je vždy na krátkodobý efekt.
Napsat knihu? 
ne, měl jsem v plánu natočit film, a na ten bych měl podporu několik lidí no...Nejhorší je, že mně nikdo moc nechápe co cítím, co jsem prožil...Při všem musím myslet minulost, musím se kontrolovat, není snad den, kdy bych na to nemyslel...
K pousmání, ale drsný také je...že moji příbuzní si myslí, že jsem mentálně postižený 
prostě jsem měl komplikace při narození a doktoři z toho vyvodili, že nebudu jen tak v pořádku. No a oni si ty příbuzní vzali do hlavy a vidí mě jako retardovaného jedince. Bylo to třeba vidět na oslavě padesátin strýce, na které jsem šel z vlastní vůle. Jeden děda se ptal, komu už je 18 (jako takovou metaforickou otázku pro "kdo si dá vodku") Já jsem odpověděl, že mi bylo i devatenáct. On přišel pohladil mně tak lítostivě, že jsem se cítil, jak ten retard...Njn, ale takových situací je s ním víc a dokonce nejen s ním
Takže doufám, že to bylo vyčerpávající a přehledné.
Já se teď ptám, co byste dělali vy?
(Teď jsem s psychikou na neutrálu)
Dík za komenty
7x
Chalvime, neumím psát spořádaně, jako sloh. Píšu, už vůbec v takových situacích tak, jak mi běží myšlenky hlavou. Zkus se tím prokousat a třeba si z toho něco vezmeš. 
Pokud chceš, dej si do zdejšího řádku pro hledání můj nick a zkus jít dál do historie, napsala jsem tu toho o sobě fůru a nechce se mi to psát znova. Je to únavné už proto, že já jsem svojí minulost přijala, proto se v ní nerada dokola babrám. Ono se to nezdá, ale člověka to vrací o kousek zpět. A to nechci.
Takže ve zkratce. Jako miminu mi zemřela mamka, spáchala sebevraždu. To jsem si později vyslechla tisíckrát, že jsem praštěná po ní. 
Pak přišla macecha. Po krásných 4 letech nejranějšího dětství, plného lásky s babičkou. Byla jsem tak malá, že si to moc nepamatuji, ale v mém chování je ten základ znát. Macecha mě bila, ponižovala, vyčítala mi ona, i její matka, nevl. babička to, že jsem jí zkazila život. Celý život jsem poslouchala, jaký je můj zlatý tatínek ubožák, neschopný vůl a ochlasta. Bráchu, o 5let mladšího jsem nenáviděla, byl protěžovaný a on mě. Pak přišlo 18... Byla jsem vyhozena z domova, co by dospělý člověk. Zažila jsem 2 roky jako bezdomovec. K prvnímu klukovi, který se mě zastal, jsem se nastěhovala. Po roce lásky jsme se vzali. Pak to přišlo. Drogy, bití, ponižování. Nesměla jsem ani do práce. V té době jsem i přišla o syna, protože jsem do drog spadla taky. Zaslouženě. Až pak přišel ohromný zátah a já šla sedět. Tenkrát mi zachránila život nařízená ústavní léčba, ačkoli jsem tomu v té chvíli nevěřila. Kriminál je taky rána... Až v léčebně mi srovnali myšlenky, až tam jsem si řekla a dost. Po léčení jsem se přesunula do cizího města, našla si práci s ubytováním. Žila jsem další tři roky s Ukrajinkami, mimochodem skvělé to kamarádky, ale opravdu. Jedla a nakupovala jsem si minimálně, splácela jsem dluhy. Pak, po třech letech jsem se vrhla na seznamku, cítila jsem, že jsem nohama pevně na zemi, ale nebaví mě být sama. Dnes už manželovi jsem hned po druhé schůzce řekla o sobě celou pravdu. Hop nebo trop. Buď mě přijmeš, nebo jdi dál.
Zavřela jsem vrátka, dívám se dopředu a mám to, po čem toužíš. Zázemí, lásku a rodinu. Jde to. Zavři vrátka, narovnej záda a běž do světa. Nemáš co ztratit. 
4x
Neznám tvůj první příspěvek. Nevím, jak moc admin opravuje pravopis, pokud ne, tak jen malinko chyb, smysluplné, inteligentní... střední škola se dá dodělat i při zaměstnání, měl bys aspoň krátkodobý cíl, smysl a užitečný navždycky.
Jasně že Ti to připadá jako zlý sen, Tvůj dosavadní život, ale občas se rozhlédni kolem, kolik lidí bojuje doteď a nikdy nevyhraje - každý vidíme to své, to nezměníš, nechci lamentovat, ale zkus být prospěšný, když můžeš (po včerejšku mám za sebou rozhodnutí lékařské o mé 2 leté dceři, museli jsme svolit k něčemu, co jí ovlivní celý život, taky jednou bude plakat, jak pláču teď já ... a změnit to nebude moct, Ty můžeš aspoň trochu)
Psychologové u konfliktu radí - napiš člověku, co ti ublížil, dopis, vypiš se v něm z problémů, dopis má být slušný a neponižující toho druhého, ať je jakýkoli. Na závěr se má napsat něco jako odpuštění. A hlavně - POTÉ TEN DOPIS ZNIČIT. Tím ten problém zničit sám u sebe. Prostě udělat tlustou čáru za svým současným životem. Tím, že jsi takový psavec, doplnila bych si písemně pár opravdových cílů, čeho chci dokázat v žití. Zkus svůj dosavadní život brát jako špatný start, jasně že za to můžou i Tví bližní, ale to nezměníš! Žít z křivdy taky nemá cenu, čas života děsně rychle běží, navíc nebudeš-li OK a vyrovnaný, přeneseš to na své děti, třeba nevědomě. Nikdy není pozdě změnit, co můžeš, např. můžeš být tím prvním v rodině, kdo tu pověst změní. Žít poctivě (je fajn, že už máš práci!), obyčejně a slušně, neboj, i když to na první pohled není bůhvíjak vidět, tak lidi vnímají, jestli je někdo (i z té "špatné" rodiny ) jiný, můžeš začít právě Ty. Založit si časem svou rodinu a umět se podívat svým dětem do očí - ano, já nekradu, jsem poctivý, mám své děti rád, rozmyslím si víc, než jim nasekám na zadek, rozmyslím si víc, než jim neuvěřím.
Pouč se ze svého dosavadního života, posuň se dál a žij.
3x
Víš - tvůj první příspěvek na tento web se mi líbil, přiměl mě k zamyšlení nad tebou, nad sebou. Ale tento příspěvek vyznívá úplně jinak. Nechci, aby to vyznělo nějak urážlivě, ale přestaň se "chlubit" tím, jaký jsi měl dosud mizerný život a začni s tím něco dělat. Dodělej si aspoň maturitu, pracuj, zasaď strom, najdi si dívku, kup si subaru impreza nebo křečka. Nám je to celkem jedno.
Mimochodem nechápu tvůj dotaz, co bychom dělali. Předpokládám že místo psaní na tento web bychom se snažili odrazit ode dna, na kterém tvrdíš, že se nacházíš - každý po svém samozřejmě.
2x
Tak nevím chlapče, co bys tady rád slyšel.Jistě si nemyslíš, že my všichni tady ( řada z nás je ve věku Tvých prarodičů), jsme procházeli životem jako růžovým sadem.I kdyby, tak růže mají hodně trnů.Kdyby ses přestal zabývat jen sám sebou, možná by Ti docvaklo, že život není jen těch prvních řekněme 20 let, kdy věci sám moc ovlivnit nemůžeš, ale že dál je to už jen na Tobě.Píšeš srozumitelně, pravopisné chyby většinou také neděláš, ale školu jsi nedokončil.Kolik na příklad cizích jazyků jsi se v tom lese naučil?Pokud má někdo pocit, že jsi retardovaný, musel jsi k tomu dát podnět sám.Píšeš, že práci máš, ale pro Tebe by bylo vhodnější změnit působiště, najít si práci v místě, kde Tě nikdo nezná a kam pověst Tvé rodiny nedosáhne.To bych já v podobném případě rozhodně udělala.Tím jsem zodpověděla Tvou otázku.Doufám, že v dalším příspěvku nebudeš rozebírat každou mou větu, jako jsi to dělal včera FidoNetovi.Tvé další otázky by pravděpodobně zůstaly bez dpovědi.
1x
Ahoj Chalvime,
přečetl jsem obě Tvoje témata, s některými názory souhlasím, s některými ne. Myslím, že Tvoje příspěvky tady na PORAĎTE nejsou sranda, asi máš opravdu těžké životní období, možná ještě těžší, než byl Tvůj předchozí život. Mladej dvacetiletej kluk má mít spoustu plánů do budoucího života, a ne být psychicky sešrotovanej tím svým životem současným!
Ještě nad tím vším, co bylo napsáno, popřemýšlím, asi se Ti ozvu, možná přes vnitřní poštu...
0x
chalvin, mám takový návrh možná je to můj subjektivní dojem. Zdá se mi, že Vaše pozornost soustředí příliš na sebe. Co kdyby jste se zamyslil nad tím co Vás baví naplňuje a pomalu Váš koníček uváděl do života. Je spousta lidí bez vyučení, nebo se jim moc učit nechtělo a dnes mají vybudované firmy, nebo jsou např. herci / Michal Suchánek/.
Největším omezením člověka je on sám.
Pokud nemáte úředně strvzenou retardaci tak nevím, proč ji zde ventilujete.
Dejte vědět co Váa napadlo za záměr.
Pěkný večer
Pro větší obraznost si představte sebe jako hendikepovaného sportovce na bedně jak přejímá medaili a první místo.
Ministr dopravy také nemá ŘP.
0x
myslím že je nejvyšší čas, abys skočil z klatovskéo černé věže...nezapomeň si předtím zout boty
proč boty?někdo pro ně bude muset jít, to už se může rovnou svlíknout ...at se rozprskne...nebo pokud trpí utkvelým dojmem že je fakt retard at se nechá zbavit svéprávnosti a může jít na banku...nebo na vládu - to by meli lidi radost, hernajs to je nápad a byl by uzitecnej...a život by se naplnil...tolik štastných lidí...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.