Anorexii máš pořád, ne jen někdy. Co to znamená, že se snažíš něco sníst a něco Tě nutí to vyplivnout, to může být jedině mentální porucha, taková fyzická nemoc není. Jestli máš problém s trávení (po polknutí), tak to je pak něco jiného. Měl bys podstoupit nějaké komplexní vyšetření u lékaře.
Pošle Tě k psychologovi. Pokud jsi v tomhle stavu delší dobu, tak ani fyzické zdraví nebude nejlepší.
Všechny ty problémy řeš s lékařkou - nechtenství, vedlejší účinky léků, nekomfort při cvičení (ale zároveň nedělej nesmysly jako rotoped s max zátěží). Pokud psychiatrička nepomůže, neváhej najít jinou. Pokud na to nemáš sílu, požádej o pomoc rodiče, praktickou lékařku, jiné příbuzné/kamarády. Snaž se také co nejvíc toho vysledovat sám, abys to každému lékaři usnadnil. Dělá se Ti špatně po veškerém jídle? Nebo jen něco? Začni zkoušet jednoduchá jídla na trávení.
1x
Zkuste si promluvit s psychiatrem. Ony ty psychické poruchy mívají taky kolikrát nečitelný obraz. Můj syn má oficiální diagnózu bipolární afektivní porucha, ale podle mě má spíš úzkostnou poruchu. Od 17 let užívá léky, ale potíže pociťoval už ve velmi raném dětství - ve třech letech, v jeslích, přestal být schopný jíst. Když jsem pro něho z práce přišla, doslova mi lezl hlavou do nákupní tašky a jedl, co viděl. Chudák, za celý den měl hlad. Až po dlouhé době mi řekl, že se v jesličkách bál jedné tety, která byla zlá. Doufám, že se baba smaží v pekle. Pak celé dětství míval potíže sníst cokoli, dělalo se mu špatně jen při pohledu na talíř - ne z konkrétního jídla, ale z pocitu, že to musí sníst, že by i chtěl a že to nedokáže. V pubertě plakával, že umře hladem - měl hlad a nebyl schopen jíst běžné jídlo. Měřil 1,80 m a vážil 50 kg. Zní to děsně, samozřejmě jsme to řešili s praktikem. Fyzicky byl zdráv a na psychiatrii nás lékař neposlal. Mě samotnou nenapadlo, že je to léčitelná úzkost, až kolem 17. roku synova věku. Psychiatrička mu tenkrát napsala nějaké léky a po pár týdnech, až léky zabraly, se syn rozjedl a průběžně nabral 20 kg. Stále byl hubený, ale už tak normálně. Od té doby je víceméně srovnaný, občas má úzkostnější období, které trvá pát dní a zase se to spraví. Vede normální život, pracuje. Nevypadá ani se nechová jako psychicky nemocný člověk, jen je v některých situacích víc úzkostný než běžně lidi jsou.
Nemohl by to být i Váš případ? Popsala jsem to, jak jsem nejlépe uměla, ale ty vnitřní pocity, mnou neprožité, asi stejně nevystihnu.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.