Nejste přihlášen/a.
Ahoj, chtěla bych se zeptat :jak můžu zjistit, že jsem adoptovaná? Často se mi zdá o tom, že jsem adoptovaná a občas ve snu zaslechnu mé jmeno od něko jiného než jsem zviklá. Rodiče mi ale nechtěj nic říct. Když jse jí zeptám jestli jsem adoptovaná, řeknou že jsem se zbláznila . Jak můžu zjistit, jestli jsem adoptovaná?
Předem díky za odpověď mouse97
Pokud k tomu nemáte opravdu pádný důvod (například dědičnou chorobu), tak to nezjišťujte! Nebylo by to k ničemu dobré.
A co se snů týká - Snům nevěřte. Je to jen určitá fáze spánku, kdy mozek vyhodnocuje skutečně prožité události a většinou je mísí s nesmyslnými představami. Sny vůbec nic neznamenají a o většině z těch, které se Vám zdají, ani nevíte. Kdybych věřil všemu, co se mi občas zdává, už bych byl případ pro "Chocholouška".
Jo, a Bůh s tím nemá už vůbec nic společného.
Pokud se Vám nedostane přímé odpovědi na přímou otázku, tak jedině testem DNA.
Stačí obyčejný autozomální test, který se používá jako základ pro genetickou geneaologii. Zrovna probíhají výprodeje na "Černý pátek" a třeba MyHeritage mi poslalo nabídku testů za 29 euro za kus. Poštovné ode dvou testů zdarma.
Jen si promyslete, jestli to opravdu chcete a potřebujete vědět a jak s takovou informací potom naložíte. I v perfektně fungujících rodinách se občas stane, že při sestavování rodokmene se díky DNA testům zjistí, že otcem dítěte není ten, kdo je zapsaný v rodném listě.
"Porodíte dítě, dáte mu veškerou péči a lásku a ono když dospěje, zeptá se jestli je vůbec vaše."
Proč by to mělo být v rozporu? Jde o legitimní otázku. Pozitivní zjištění by naopak mělo vést ke zlepšení vztahu, protože adoptivní rodiče se starali o cizí dítě jako o vlastní. To nedokáže každý a je to jejich velká zásluha.
Kromě testu DNA je možné se ptát po příbuzenstvu a sousedech (pokud jimi byli před vaším narozením). Nebo fotografie matky z doby před údajným porodem - bylo na ní vidět těhotenství (ne vždy spolehlivé)? Nebo regrese (není pro každého, může to být šok z toho, co se dozvíte ze zapomenuté minulosti) či mantické metody (záleží na kvalifikaci praktika).
Téměř ve 100% má dítě po svých rodičích nějaké dědičné znaky. Místo aby jsi hledala, že nejsi jejich dcera, tak hledej důkazy, je jejich dcera jsi.
Těch dědičných znaků mohou být stovky. Porovnávej své odlišnosti se svými rodiči. Mohou to být třeba mateřská znaménka (proto se jim říká "mateřská", že se často dědí po matce) a jiné znaky.
Například já mám po matce přirostlé lalůčky ušních boltců a po otci částečně srostlé 2 prsty na nohou, otci jsem i vzhledem dost podobný.
Možná jste jen vnitřně s něčím nespokojená a vymýšlíte různé konspirace, o kterých se Vám potom v noci zdá?
Měla jsem něco podobného, jako holka jsem cítila, že do mé rodiny nezapadám, že jsem povahově "jiná", že jsem v cizí rodině...hlavně ve velmi rozdílném přístupu mámy ke mně a ke starší sestře.
Po škole jsem hned z domu odstěhovala a řídila si už svůj život po svém.
S odstupem času to nakonec bylo to nejlepší, co jsem mohla pro sebe udělat.
Je jen na Vás, v čem se chcete hrabat, ale já bych to hodila za hlavu.
Zdravím. Zkuste hledat staré fotky. Takové ty, když jste byla ještě novorozeně, miminko. Pokud nenajdete, zkuste se zeptat rodičů, že se chcete podívat, jak jste vypadala jako miminko.
Mí rodiče takové fotky, kde jsem miminko, neměli, foťák Flexaretu táta koupil, až jsem měl asi 4 roky, nyní mám většinu těch černobílých fotek u sebe doma v krabici. Ale to bylo v době krátce po smrti Šemíka, později byly fotoapátáty rozšířené mnohem více.
Rozdodně, každou mámu by měl zájem o takové fotky potěšit.
Bývá období, většinou v dospívání, kdy mladý člověk hledá své místo na zemi. Místečko, kde by zapustil kořínky. Má pocit nepochopení, nepatřičnosti, cítí se hostem všude, kde chvíli pobude. To, že je adoptovaný, to má většina dospívajících. Já jsem ten pocit také měla. Až v jedné chvíli jsem byla večer na procházce s maminkou a ta mi vyprávěla, jak jsem přišla na svět. Jak bylo sněhu po kolena jak se porodní babka opozdila a stejně museli volat doktora. Bez detailů jen prostě vzpomínala. A mi při tom vyprávění docházelo, že jsem její, kus ní, její součástí. Podobně jsem to udělala se svými dcerami. Nedělala jsem tajemství, povídala jsem, jaké bylo počasí a jak jsem na sluníčku doplétala svetr a malé si vzpomnělo, že chce na svět. Jak saniťák měl naspěch, by to stihnul a jak jsem se sestrou neměla snahu komunikovat a jak se narodila holčička a jak jsem viděla, jak jí na nožku píšou příjmení modrou genciálkou. A té druhé podobně, ale důležité bylo, že jsem také viděla, jak na nožku píšou jméno, jinak bych byla na pochybách, kterou mi vyměnily, jak jsou rozdílné.
Zeptej se, ale ve vhodnou, důvěrnou, blízkou chvilku. Ne ať se zeptáš, když je v baráku blázinec a všichni mají naspěch.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.