Jak si umět počkat na tu pravou a netlačit na pilu

Zdravím všechny,

jsem psychicky tak na dně, že se musím o své pocity podělit na této stránce a uklidnit se, že se nic neděje a že je vše v pohodě.

Prvně chci říct, že rozhodně nejsem typ puberťáka, co by v životě neměl co na práci. Jsem 17 letý hokejista hrající juniorku za Prostějov a chodím na Obchodní akademii do Olomouce, tudíž mám pořád co dělat a není to tak, že bych nevěděl co se životem a tak. Mám před sebou jasnou vizi v podobě NHL a jdu si za tím. Navíc mám docela těžké brigády.

Co mě trápí je to, že nemám holku. Vím, že v 17 je ještě spousta času, ale já jsem obecně s holkami v podstatě nic nezažil. Jsem skoro ve všem, co dělám, poněkud opožděnější o 2-5 let, tudíž bych se tomu neměl správně vůbec divit. A skutečně - holky mě do 15 let absolutně nezajímaly. Samozřejmě jsem vždy toužil s nějakou chodit, ale nijak jsem to neřešil. Ovšem od mého 16 roku jsem jakoby úplně vadnej. Sebevědomí docela mám, takže to není nějaká sabotáž či tak, je to prostě prostý fakt a pravda, že jsem poslední dobou vadný. Já totiž od toho 16 roku se neustále snažím o to si někoho najít a vůbec se mi nedaří. Pamatuji si, že jsem tehdy utratil 3 000 Kč (!) za to, že jsem pod dohledem "zkušeného instruktora" oslovoval holky mého věku na ulici. Bylo to fajn a potvrdil jsem si, že jsem dobrej, protože jsme oslovovali např i v tramvaji plné lidí, což opravdu bylo poměrně děsivé, ale nepřineslo mi to to, co jsem od toho očekával. Zkrátka peníze vyhozené vzduchem, nic víc bych za tím nehledal. Každopádně jsem si potvrdil, že se s holkama bavit umím. Co se týče oslovování, tam je to trošku horší. Za život jsem oslovil dohromady pouze 3 holky a vždy to dopadlo katastrofálně. Nejdříve jsem se měsíc odhodlával oslovit dvojičku hezkých holek ve školních novinách, kam jsem chodil (po oslovení si mě zablokovaly) a pak jsem neúspěšné oslovil holku v autobuse, kterou jsem hledal asi měsíc v kuse. Poté už mi bylo 17, když mi z ničeho nic napsala jedna holka, která si mě všimla na tréninku a chtěla se mnou jít ven. Bohužel jí bylo 13, což je pro mě neakceptovatelné. Vždy 15+, z očividného důvodu. To bylo poprvé, co o mě nějaká holka reálně projevila zájem sama od sebe. Poté jsem měl tento rok v období březen - červen období, kdy jsem klesl tak hluboce, že jsem psal na seznamky na Instagramu, kde je to hlavně pro moje vrstevníky. Seznámil jsem se tam s jednou holčinou o rok mladší, se kterou jsme se kupodivu i viděli 3x naživo. Došlo pouze k několika obejmutím a k menšímu jakoby mazlení v parku. Holka chtěla jít do vztahu, ovšem já to zamítnul, poněvadž jsem cítil že by to nefungovalo a měl jsem pravdu. Vyčítám si ale, že jsem tomu nedal šanci, protože jsem alespoň nemusel být furt panic. Myslím si že nejpozději na 6. setkání by to přišlo. A přestali jsme se bavit na začátku května. Od té doby nic. Chci si furt někoho nutně hnedka najít, a tak často vyrážím do ulic s cílem oslovovat, ale vždy to končí frustrující mnohakilometrovou procházkou, kdy se nejsem schopen překonat a nějakou oslovit. Takhle skoro každý den a já se dostal do situace, kdy prostě to takhle nejde dál. Pak mám ještě jednu kamarádku, ale s tou jsem se naposledy viděl v lednu. Také už jsem byl součástí intrnetového podovu. Naštěstí můj táta a ta holka, se kterou jsem odmítl jít do vztahu, byli dostatečně uvědomělí, aby mě zachránili. Jinak už bych tady třeba ani nemusel být.

Sám na sobě si všímám, že ještě možná nemusím být úplně připraven na vztah (tím, jak jsem pomalejší), ale zároveň ho strašně chci. Další den ovšem přemýšlím úplně jinak a přicházím na důvody, že je blbost někoho cíleně hledat a nechat to prostě osudu. Takhle se to mění kolikrát i několikrát za den a já jsem zoufalý. Hrozně mi vadí, když vidím kluky, kteří jsou 2x horší než já a někoho mají. Další den mi to je úplně jedno a neřeším to. Ve výsledku ale strašně někoho chci a tím sám sobě akorát škodím. Potřebuji, abyste mi kdokoliv poradil, jak se uklidnit a být v pohodě. Vím, že to vůbec nemám řešit, ale já se toho prostě nemůžu zbavit. Furt mě tíží ty mé odmítnutí z minulosti a to že nikoho nemám, a tak jsem teď před pár dny ze zoufalosti kontaktoval tu 13 a tu, se kterou jsem měl jít původně do vztahu. Samozřejmě, že mi akorát nadávají. Je to vážně zoufalý a já to vím. Také mě mrzí a štve, když vidím venku cestou na trénink/ ze školy ty hezké holky a neoslovím je. Takže kdyby cokoliv, napiště mi. Je možný že mi tím extrémně pomůžete.

Uvědomuji si, že se mám soustředit v mém případě na hokej a neřešit to. Všechno toto vím a stejně to dělám. Smazal jsem si Instagram (detox) a stejně se toho nemůžu zbavit. Neumím si počkat. Úplně zbytečný chování, částečně způsobený tím, kolik mi je ,ale fakt je ten, že je to zbytečný. Rád bych věděl, jak se tohoto zbavit. Za mě je nejlepší to fakt přestat řešit, soustředit se na hokej, školu, přátele, rodinu, koníčky atd. a tohle prostě vytěsnit z hlavy. A buď využívat určitých příležitostí, které se naskýtají v běžném životě a nebo se na to jednoduše komoletně vykašlat a opravdu si počkat. Sžírá mě ta samota a nedostatek fyzického kontaktu, přitom je to úplně irelevantní.

Děkuji mnohokrát za cokoliv.