Zkusím to stručně. Před více jak dvaceti lety mi zemřela matka. Oběsila se. Viděl jsem jí (záchranáři mě nezastavili a nechali mě se podívat do ložnice). Nechápal jsem co se děje. Pak mi to otec sdělil a já vyběhl ven v šoku. A několik let jsem si to patrně nedokázal připustit. Popíral jsem to, dělal jsem, že je to všechno jen blbá sranda a že všichni kolem ví, že žije a že se třeba jednou objeví.
Dnes vím, že to nemám zpracované a moc rád bych to zpracoval a uzavřel.
Jaká je nejlepší cesta? Jak to udělat sám, než mě nkdo pošle někam na konstelace nebo něco. Chci to zkusit sám. Mám si zkusit vše vybavit, ten den, kousek po kousku? Mám to napsat na papír? Nerad bych to udělal špatně...
Děkuji.
8x
Sice to nechcete slyšet, ale nejlepší by zřejmě bylo navštívit odborného psychoterapeuta... ale pozor na ezo šarlatány, bez patřičného vzdělání.
@jk2021 V dotazu zmiňuje jakési konstelace, takže nabývám silného dojmu, že již nějakou ezovymývárnu absolvoval a teď je náchylný na další vymývání.
Na těchto obětech různých neštěstí se ta ezomafie nabaluje nejraději.
Mě tohle nevadí, dokážu si říct o pomoc. Už jsem leckde byl, ale zjistil jsem, že řeším spíš důsledek (vztahy s ženami). A není náoda, že jsme tam vždy skončili tématém já a vztah s mojí matkou.
Nevíte jaký jsem a jak funguji. Mě tyhle věci zajímají, protože něco, i třeba málo na nich je. Rozhodně se nenechám manipulovat. Takže proč to nezkusit. Divil byste se, kolik známých kolem mě, když jsem jim vyprávěl první zkušenosti, byli skeptičtí a nakonec o to sami projevili zájem. A nikdy jsem je neodsoudil. A ještě, zkusil jsem regresi, jednou. Pak dvakrát konstelaci. Jednou tam a podruhé jinde, pro porovnání. Znovu jsem tam už nešel. K psychologovi jsem docházel vícekrát, v podstatě si popovídat a ujistit se, že nejsem cvok. Je to moje cesta a je to Váš názor.
5x
doplněno 23.07.24 11:04: miguel - pohřeb je ten obřad/rituál, který slouží k rozlučce s blízkou osobou/uzavření vztahu k ní. Vy se s tím nyní potýkáte, protože jste si pohřeb matky neprožil a nemáte to v sobě uzavřené. To, že zajdete na hřbitov si popovídat s nebožtíky, Vám pomáhá a to je dobře (jenom to chce dodržovat určitou míru a netrávit tam hodiny). A jinak, čas vše zmírní.
doplněno 23.07.24 12:57: miguel - už jen dovětek. Osoby s oslabenou psychikou nebo nějak jinak nejisté jsou často snadnou kořistí pro různé (třeba náboženské) sekty. Dejte si na to pozor!
0x
Zkuste abreakci (katarzi). Tj. pravidelné přehrávání celé nepříjemné události v čase přesně tak, jak se stala. Dělejte to tak často, jak chcete. V klidu, bez rušivých elementů, zavřené oči. Jednou, dvakrát týdně. Nebo každý den, pokud máte čas. Čím častěji to budete opakovat, tím rychleji se dostaví klid.
Je třeba vědět, že je to sice metoda účinná, ale zároveň nepříjemná. Při přehrávání traumatizujícího zážitku se budete cítit špatně. Pokud si jej přehrajete vícekrát, emocionální náboj začne mizet. Cílem je opakovat v mysli traumatizující situaci pravidelně až do té doby, kdy při vzpomínce na ni nebudete čítit žádný emocionální náboj. Tj. zůstanete i tak zcela v klidu.
0x
Jediné co asi pomůže, tak je psycholog, tady vám asi nikdo dostatečně neporadí. Je to celkem nedávno co mi umřela kamarádka, takže aspoň částečně vím jak se cítíš, ale taky vím, že když je na to člověk sám, je smířit se s tím mnohem těžší.
Nebojím se navštívit psychologa, psychiatra ... sám na to jsem, ale stejně to musím zvládnout hlavně sám. Děkuji.
0x
Dvacet let je tedy dost dlouhá doba na to, nosit to v sobě nezpracované.
Syn Sylvestra Stalloneho spáchal sebevraždu a pak se mu zjevoval. Jak to rodina vyřešila:
Píše se tam, že prodělal infarkt (Patrně z předávkování drogami?), tak jak jste přišel na sebevraždu?
Dále: Stallone, který dříve přiznal, že je těžké vyrovnat se se smrtí svého syna, pokusil se spojit se seancemi, aby si promluvil se svým synem. Při hledání médií oslovil také astrologa Mishapuriho, který byl tehdy na návštěvě v Los Angeles. Díky Misrapuriho se Stallone dozvěděl o hinduistickém rituálu shraadh.
To jsou povídačky, chci to slyšet přímo od staloného, jestli to je vůbec pravda (I kdyby byla, tak pochybuji, že on by to přiznal). A i kdyby byla, tak s nejvyšší pravděpodobností jenom on zkrátka jsi to neuměl v té hlavě srovnat, že je prostě syn mrtvý... To je zkrátka v našem mozku, že jsi nějak nechceme připustit, že dotyčná osoba je mrtvá a neustále na tu osobu myslíme A tím dáváme mozku podnět, aby ji viděl v kdejakém obláčku A pak to interpretujeme nesmyslně jakože se nám zjevuje
Prášky se u Sageho doma našly, ale ne v krvi po smrti.
Obřad šráddha vykonaný jeho příbuznými proběhl médii a nenašel jsem tvrzení, že by šlo o falešnou zprávu. V Indii je to celkem standardní obřad pro zemřelé, v kontextech jiných vyznání existují jiné obřady.
Ke konci popisujete váš názor, ovšem bez osobní zkušenosti.
0x
Zkuste se z toho vypsat. Všechno, co Vás trápí, jak to bylo tenkrát a co se Vám stále vrací. Nejenže Vám to pomůže, ale bude to zdroj informací pro případného psychoterapeuta. Hledala bych i na netu třeba reiki, nebo někoho, kdo se zabývá regresí. A ověřit si ho na recenzích...
Regresní terapii provádí dneska převážně psychiatři a psychologové na klinikách. Myslím, že pro tazatele je řešením.
0x
A kolik ti tehdy bylo let, 15, méně?
Tím že to napíšeš na papír asi nic nezkazíš.
Konstalace? To vypadá že na to neustále myslíš a něco tě trápí. Ale co přesně, na pohřbu jsi byl? S otcem jsi to probral? Podobných psycho říček je více, údajně i hypnóza.
Je to ovšem dost ošemetné, už jen proto, že tyto obezličky vyhledávají psychicky nestabilní lidé... Podle mého názoru se nejspíše jedná o práci s psychikou a samozřejmě s kvalitním protějšky M to může pomoci. Podle mého názoru racionální člověk to nepotřebuje, ale kdo já jsem, žejo. Žádné důkazy o tom, že něco takového existuje, neexistují, vždycky to je jenom nějaký subjektivní názor
Měl jsem před maturitou, bylo mi nějakých 19. Pohřeb nebyl, prostě to někdo zařídil, byla zpopelněna a pak jsem někdy šel na hřbitov se podívat. Už je tam s ní i otec. Taky bez pohřbu, nic. V naší rodině se tohle nějak moc neřešilo. Když zemřel kdysi děda, naši nám nepovolili jít na pohřeb. A to byl pohřeb se vším všudy. Na hřbitovy jezdím, pravidelně třeba o Vánoce. A teď pár týdnů jezdím za našima dost často (2x týdně). A chci tam chodit ještě častěji. Byl jsem tam včera večer, posadil se a mluvil s nimi. A brečel jsem u toho a pravda je, že jsem se cítil pak líp.
Ten pohřeb, to rozloučení, to je moc důležité na to, aby to v sobě člověk uzavřel, zpracoval. Proto se tady na to rádci ptají. Mé dobré tchýni, když nestihla pohřeb nejlepší kamarádky, doporučili, aby si zapálila někde o samotě svíčku a s tou zemřelou si povídala, rozloučila se s ní. Třeba i s její fotkou. Prostě všechno, co pomůže s psychikou. Loni vyšla knížka Petr Casanova Lék pro duši, nebo tak nějak. Měla by být právě o tomhle. Zkusím si ji sama přečíst, dnes jedu do knihovny a dám vědět zhruba do týdne. Mám opocit, že zůstáváte jen v minulosti. Život máme jen jeden, žijte teď a plánujte, co bude. Pokud se sem na poradnu budete vracet, což někomu pomáhá, tak do tohoto vlákna, ať nehledáme souvislosti...
Děkuji, o té knize jsem už slyšel. Mám od něj doma dvě knihy. Tak jestli mohu požádat, dejte mi vědět, jaká je. Klidně na mé číslo ... 731608277. Děkuji.
Takže jste traumatizovaný z toho, že ve vaší rodině byla smrt tabulizované téma, to je problém.
Na to aby jste tam chodil dvakrát týdně se vykašlete, protože to vám ani jim nepomůže, vy musíte myslet co je teď a co bude v budoucnu.
Takže jak jste naznačil, jdete k nějaké vědomě kartářce, tak to s vámi uzavře, a budete v pohodě. Když to nepomůže, tak byste ještě k jiné a rozhodně není normální chodit nahoru víc než dvakrát do roka, Pokud jste důchodce a nemáte co dělat, pokud máte produktivní věk a rodinu, tak jednou do roka.
V 19 už byste měl vědět, proč se matka oběsila, to, že vám zakazovali pohřby, tak to taky není moc normální, Navíc v té době před 20 lety ještě nebyla společnost takhle zhýčkaná, dneska se tomu asi není co divit když tady pěstujeme sněhové vločky, ale před 20 lety?! V nejhorším opravdu vyhledat psychiatra, nebo vás to sežere...
Co vás k tomu vůbec vede, táta umřel teď nedávno? Nebo to tam chodíte na ten hrob takhle často už těch 20 let? Já myslím že si potřebujete povídat o něčem aktuálním s někým živým! Rozhodně to nikomu život nezlepší, když budete chodit na hrob a tam brečet. A hlavně nikdy nebreč před nějakou ženskou (Protože už tě nikdy nemůže umřít rodič, když jsou oba mrtví), nebo budeš za losera A pak se budeš divit, proč tě žádná nechce.
howgh
0x
Nejvíce negativně ovlivňuje vztah strach a bolest, ty ovlivňují všechny naše vztahy s druhými.
Regrese je podle mého názoru snaha, podívat se do vzpomínek, ta je nutná a vzpomínky opravdu nejsou pseudověda, on je má totiž každý! Myslím také, že nejlepší terapeut je ten člověk sám, kdo to prožil. Ten totiž může objevit pravdu. Ale při hledání pravdy, nemůžete zůstat a úplně skončit v polovině, konec poznáte podle pocitu pochopení a smíření. Nemůžete ale hledat jen okolo smrti matky, vy chcete nejen najít vzpomínky na smrt, ale pochopit proč ta smrt. Stejně tak musíte prohledat víc věcí a otázek okolo. Vztah matka a dítě, věděla, že mi ublíží, neměla mne ráda a tak odešla, ani její láska ke mně ji tu neudržela? Prostě prohledat, co se stalo. Takže hledat dříve, co matku k tomuhle vedlo, vzpomenout si, co základního, co směřovalo k sebevraždě, bylo vidět ve vašem společném životě. Taky to, jestli vás něco právě nebolí až tak, že jste rozzlobený na ženy. Jsou bezcitné a snadno muže opouštějí? Matka opustila dva muže. Mohl se u vás usadit podobný strach, který dříve vznikl.
Takže klidně můžete začít už u vztahu s partnerkou, co za vaše myšlenky vás zlobilo? Klidně si poznámky můžete psát na papír. A až z pocitů v přítomnosti, hledat kdy ten strach poprvé něco nastartovalo. Postupně, v klidu se pak rozpomenete. Když chcete něco najít, najdete to.
I když musím uznat, že když někdo i vzpomínky, nebolí regresi nazve pseudovědou, to je pro mne ale opravdu vtipné. Člověk by bez vzpomínek nemohl žít, jak by se něco naučil, a jak to, že takový člověk umí číst a psát, jíst, a další věci, bez vzpomínek to nejde.
A správně zpracovávaný problém poznáte podle toho, že budete cítit, že se vám daří něco objevovat, že budete víc rozumět problému, i sám sobě, svým pocitům. Že se někam budete pomalu posouvat. Poznáte, že je to správně. Takové zpracování pocitů se dělá od těch výrazných, důležitých, ty méně důležité později. To se člověk postupně naučí víc vnímat, obvykle to už u sebe poznáme.
Takže já bych vnímala a poslouchala své pocity, které souvisely s tím, co potřebuji prohledat. Co mi chtějí říct, na co chtějí upozornit?
Děkuji za komentář. Ono je to těžké. Otec už taky nežije, prarodiče taky ne. Když jsem se byl před lety ptát ještě jiných příbuzných a známých, nikdo mi neřekl nic podstatného. Byla žárlivá, patrně hodně malé sebevědomí. To jsem asi trochu podědil, bohužel. Chodila k psychiatrovi a prý měla brát antidepresiva. Na nějakém sezení jí řekli, ať přijde i s manželem (tátou), ale místo toho prý doma řekla, že už je z toho venku a nikam chodit nemusí a prášky už asi nebrala. Fakt nevím, tohle sám nezjistím. A bylo mi řečeno, že vlastně nic nezjistím, že je zbytečné se v tom hrabat. Štve mě to, chci to srovnat, odpustit. Hodně čtu, zajímám se a asi se v tom rýpu až moc. Do toho ten rozchod. I když vím, že jsem se nechával poslední tak dva roky "využívat", byl jsem příliž hodný, tak mě to bolí. Asi i proto, že od ní jsem to nečekal, že mě dokáže i ona využít. Ale to je zase věcí jejího charakteru. Tak to prostě má, umí přesedlat téměř okamžitě, vztah prý už má. Je to dost težké, když jsem sám, bez rodiny, bez dětí. Ale nevzdávám to, žiju dál.
Odpověz si sám, jestli chlap, který se babrá v minulosti, Je pro ženskou, konkrétně pro tu tvoji, dostatečně atraktivním a proč by s ním měla být? Určitě to v REALITĚ nefunguje tak, že ženská bude psychická podpora labilního chlapa! NE NE NE. Charakter? 
Ale no tak, co si konečně připustit, že ženská bude vždycky kalkulovat a když už nebudeš pro ni volbou č.1, tak tě opustí (Tohle si někam zapiš, Neboť to platí více než zákon gravitace!).
On možná zdědil po matce melancholické nastavení i tu setrvačnost v těch nesťastných polohách. Moji synovci taky v době studia na SŠ přišli o maminku a taky se pohřeb odehrál bez jejich účasti, ale každý si po letech našel ženu, mají svoji rodinu a jeden dokonce ve své dcerce kopii své nebožky maminky. Protrpěli si, ale nebabrali se v tom dlouhé roky, šli dopředu a jsou jinde..Tím opakovaným probíráním minulosti se do toho ještě víc propadáte. Zatěžovat tím okolí, nota bene slečnu, tak to je na rozchod...
On se zhroutil, že mu dala kopačky, (mrtví) rodiče mu v tom nepomůžou.
Optimista se na to dívá z té lepší stránky: teď si může najít lepší holku a vědět, jak to udělat, aby o ni nepřišel, Protože návod už dostal.
On se má nadechnout do nové etapy. Podle svých zájmů se přidat někam, kde jsou ženy podobného ražení. Zjistit si, kde jsou kluby, kurzy, oddíly, sbory, soubory a kroužky, kde by se uplatnil a byl mezi "svými" . Tady byl kdysi jeden a dlouho bez partnerky. Přihlásil se do jazykového kurzu a hned začal chodit s partou kamarádek - spolužaček na kafe...Jako chlap byl v kurzu vzácný...Jen nesedět a nefňukat.
Pokud děláte jógu, záleží na tom jak. Pak se zvýší citlivost, a neplatí, že něco rozebíráte až moc. Jogín se dokáže do jedné myšlenky položit nadlouho. A do základní myšlenky, třeba lásky ke kráse, i po celý život, pro něj je to správně. Takový člověk vidí něco někde, kde nikdo jiný ne. S druhými o tom moc nemluví, nerozuměli by.
Máte vzpomínky, snažte se zamilovat do vnitřního míru a nechat se vést. Ale nejdříve smíte poprosit třeba boha, nebo pravdu o pomoc, aby k vám přišla a ukázala disharmonii. Když se hledá pravda, musíte se podívat do svých pocitů a aby to šlo, musíte jít tam, kde není bolest nebo strach, protože to kazí, ruší, berou sílu. Harmonie a láska k lidem sílu dává, tu která pomůže uvidět. Práce s vlastními city, cvičit cviky i celým svým srdcem, nejen tělem, to je jóga. Cesta lásky. Ale každý může dělat i jen část. Třeba jen pro posílení svalů. City pak samy něco ukazují a pomohou s vysvětlením, co to přesně znamená.
To nebrečení se citlivých lidí netýká, bývají trochu vnitřně silnější, a drželi by uvnitř zbytečný tlak, přitom není důvod.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.