Zdravím,
je mi 27 let a celý život se potýkám s tím, že prostě nevím, "jak funguje svět". A to hlavně ten typ věcí, které může každý člověk bez rozdílu potřebovat každý den – finanční gramotnost, cestování, domácí práce, oprava spotřebičů, jak prodat věci, co už nepotřebuju (a jak to vyřešit z pohledu daní), prostě co vás napadne. Věci, o kterých byste řekli: "No ale to snad ví/umí přece každej, ne?"
Od doby, co pracuju, jsem třeba ještě ani jednou nikam nejela na dovolenou, protože prostě nevím, jak to funguje; vždycky akorát sedím doma. Nemám řidičák, protože si neumím představit tu hrůzu řešit x technických malicherností spojených s autem, nákup auta, výdaje na auto apod. Nerozumím ročnímu vyúčtování za byt. Vůbec netuším, jak si pořídit vlastní dům nebo jak si vzít hypotéku (a jak poznat, že je to dobrá nabídka). Nevím nic o investování a děsím se, že kvůli tomu v důchodu skončím na mizině. Netuším, jak vymalovat nebo jak se vybírá a mění podlaha. Neumím ani přesadit kytku v květináči, protože nevím, jak na to, jaký typ hlíny je na kterou kytku potřeba, jaký květináč, jak to udělat, jaký nástroj potřebuju apod. A cokoli neznámého mě šíleným způsobem nervuje, protože se bojím, že když se to zkusím naučit, ve finále to zkazím tak, že z toho bude katastrofa globálních rozměrů.
Dost jsem se toho už naučila svépomocí od doby, co bydlím sama – umýt okna, setřít podlahu, vyčistit odpad, žehlit, prát, čistit myčku, koupit a sama si nastavit nový telefon apod. Co nevím a akutně potřebuju, vyhledávám na internetu. Jenže je to pořád málo a potřebovala bych odhadem tak 500 let, abych se doučila všechno, co neumím (a potřebuju). A stejně mám pocit, že jsem se všechno naučila špatně.
Měli byste pro mě nějakou obecnou radu, co s tímhle dělat a jestli vůbec existuje šance, že budu někdy v tomhle ohledu jako každý normální člověk?
Děkuju moc za všechny názory.
8x
TakTak. Každý průměrný se učil na vlastních chybách, každý úspěšný se učil na chybách jiných, nebo ten nejkrásnější nejlepší si sehnal kouče / mentora a získal náskok světelných let od šedi průměrných...
Dotyčná tazatelka pokud je to realita, tak má nejspíš nějaký zádrhel. Přehnaná opatrnost je ovšem synonymum dnešní doby a souvisí to s tím, co dnešní doba vyvolává
6x
Nejsi jediná... Ona to tak má většina lidí... Prostě se musíš zajímat a hromadu zkušeností získáš... Myslíš si, jako že se někdo narodil a všechno umí? Někdo byl vedený od dětství, tak to má o něco jednodušší.. Ale nedělej si iluze, podlahu dobře umí položit jen pár lidí a dobře vymalovat taky neumí úplně každý... Měně se podceňuj a zkoušej!
6x
Když jsem si zlomil klíční kost, zavolal jsem si sanitku, doktor mě zafáčoval, dal nějaké prášky a já se zase brzo dal dohromady.
Když mě rozbolel žaludek, zašel jsem k doktorovi, dostal pár rad a prášky a dal se brzy dohromady.
Kamarádka když má problémy s hlavou nebo s náladou, tak si zajde k doktorovi, ten jí upraví medikaci a ona se zase brzo dá dohromady a normálně funguje.
Také by sis měla zajít k doktorovi, nejspíš by ti dal nějaké rady a prášky a ty by ses dala dohromady a mohla celkem normálně fungovat.
Sama vidíš, že teď rozhodně normálně nefunguješ. Ty úzkosti a děsy tě zbytečně ničí.
Když jsem měl na zdi velký flek, tak jsem zašel do krámu, poptal se prodavače, koupil barvu, váleček a misku na něj, přečetl návod na brvě a nějak to tam nablemcal. Vytpadalo to strašně, ale když to uschlo tak už to vypadalo o něco líp akorát to bylo flekaté, protože se mi do toho vpil ten flek. Tak jsem to nějak nablemcal zas, zas to bylo příšerné, ale po zaschnutí to bylo flekaté jen málo, protože jsem tam měl "kocoury". Tak jsem to nechal tak. O pár let jsem tam maloval znova, ale celý pokoj a dopadlo to výrazně líp, protože tam nebyly přechody mezu starou a novou barvou a po zaschnutí to ani nebylo flekaté moc viditelně. Od té doby jsem maloval víckrát a pokaždé je to o kus lepší. Ale ani ten první pokus nebyla katastrofa globálních rozměrů, jen nehezkost v jednom koutu pokoje. A při nejhorším bych mohl zavolat malíře, ten by to omlátil na cihlu a namaloval pořádně, ať už bych s tím předtím dělal cokoli.
Kdybych měl poprvé přesazovat kytku v dnešní době, tak ji nafotím na mobil ze všech stran a zblízka, zajdu do do nějakého OBI/Hornbachu/Bauhausu do oddělení kytek a prvního zamšstnance se tam zaptám, co potřebuju k přesazení kytky, asi takhle velké (ukážu rukama), ten mě pošle za kolegou k támhle tomu pultu/do tamté uličky, tak tam dojdu a na třetí pokus natrefím místního kolegu, který se zasvěceně zeptá, že jaké kytky. Ukážu v mobilu, pokud náhodou vím jméno, tak řeknu, že jí říkáme (třeba Adéla ... blbý vtip, třeba pelargonie). O na to řekne, že potřebuju asi takhle velký květináč (a ukáže), takovouhle lopatku (ukáže) a hlínu tohoto typu, ale mají jen 20kg balení (ukáže). Průběžně to nahážu na vozík, zeptám se ještě na postup, pak to zaplatím a doma zkusím. A ono to vyjde, protože takřka jakoukoli kytku jde přesadit do takřka jakékoli hlíny, pokud se najde květináč dost velký, aby se tam vešla. A když ji budu rozumně zalívat (to znáš, pokud ji máš tak dlouho, že potřebuje přesadit), tak se tam ujme a nějak poroste. Když to bude správná hlína, tak nadšeně, když špatná, tak zdráhavě a když tam místo hlíny dáš něco moc špatného, tak chcípne. Katastrofa globálních rozměrů teda může znamenat pochcípnutou kytku, vyhozených pár korun a rozšlapanou blátivou louži v obýváku, kterou budeš muset vytřít.
A takhle to je i se spoustou dalších věcí.
Já jsem viděl video na youtubu, jak si někdo v garáži udělal dřevodílnu a tak jsem si řekl, když může on, můžu taky. Už jsem byl v hornbachu asi 10x, pokaždé jsem zpovídal 1-4 výsledné prodavače, nakoupil nářadí a šrouby a lepidlo a teď s tím ve sklepě něco zkouším. Vůbec to nejde jako v tom videu, ale kousek po kousku se dostávám dál a dál, používám věci, co jsem dosud viděl jen na obrazovce, místo rovných řezů mám zmijovky, lak mi pořádně nelakuje, co tam měl kluk za asi 3 minuty mi zabralo už 4 dny, ale pomalu to začíná vzdáleně připomínat to, co z toho chci mít. Tímhle tempem to čtvrthodinové video snad zvládnu do podzimu. Katastrofa globálních rozměrů u mě spočívá v tom, že jsem nakoupil spoustu nářadí (čili vynaložil peníze), vynaložil spoustu času, zmrhal nějaké dřevo a laky a pomalu se učím truhlařině. Táhne mi na šedesátku a do hlavy mi to leze pomalu.
Takže zajdi za příslušným specialistou, vylaďte medikaci a začni fungovat normálněji. Stojí to za to a věci pak budou mnohem snazší.
Děkuju. Vyčerpávající, výstižná a tím správným způsobem povzbudivá rada. Váš způsob uvažování je přesně to, k čemu bych se chtěla dopracovat, moje svědomí je nicméně doposud silně proti. Už jsem nedávno absolvovala několik sezení s psychologem a v plánu jsou další, zatím jsme ale teprve na začátku. Pokud se to bude soustavně zhoršovat, zvážím pomoc psychiatrickou.
Výborně! I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem, a ten bývá nejtěžší.
Proč je svědomí proti? "Globální katastrofy" se dají předem vyčíslit a většinou jsou až směšně levné, na to, kolik jim člověk přisuzuje váhy. Přepočítej si to na dobu potřebnou ke získání prostředků (cena / (měsíční příjmy/30)) a pak si nahlas řekneš "při přesazování kytek risku nezdar v maximální výši 1.5 dne času. To si můžu tento týden dovolit, stejně to nejspíš dopadne lépe, než nejhorším možným způsobem." A těch 1.5 dne bude nejspíš doba kratší, než kterou strávíš uvažováním o možných komplikací.
Já jsem dělal kromě jiného taky helpdesk v IT. Odpovídal jsem na dotazy uživatelů (a hlavně uživatelek). Skoro všechny ty dotazy byly "blbé". Pochopitelně - já byl profesionál, který se tím živí a oni byli uživatelé, kteří tomu vůbec nerozumí, jejich dotazy těžko mohly být jinačí. Ale zaplaťbůh se aspoň zeptali, místo aby to rovnou udělali špatně. A dokonce často i vyslechli odpověď a pokud se jí řídili, tak to udělali dobře a všechno fungovalo. Mnohem horší byli ti, co nevěděli, ale neptali se. Od těch pocházela většina problémů.
Ti zaměstnanci v těch prodejnách jsou na tom dost podobně - oni tomu (pochopitelně) rozumí, ty tomu nerozumíš, takže se musíš ptát a ty otázky jsou přirozeně z jejich pohledu blbé, ale zaplaťbůh se aspoň zeptáš. A oni ti odpoví a vylepší si tím hodnocení a stejně se zeptáš na něco, co už vysvětlovali davu lidí před tebou, takže to budou vědět snadno a rychle. A nabídnou ti něco ze sortimentu a tak podpoří prodej (a získají pochvalu. možná ti i dají kartičku, kterou máš odevzdat u pokladny, někde to takhle dělají - tebe to nic nestojí a jim to pomůže. Jinde to nedělají a taky se to čas od času mění, podle toho co managementu přeletí přez nos.)
Navíc na chvíli můžou vysvětlovat něco, čemu rozumí hezké holce, která jim pozorně naslouchá, což potěší vždycky a je to přijemná změna rutiny. (Jo, fakt to takhle funguje, kdysi jsem dělal brigádu v drogerce, doplňoval tam zboží a tak si to vyzkoušel z pohledu těch zaměstnanců. A ono i na tom hlepdesku to takhle fungovalo, pokud na druhé straně drátu byl někdo rozumný a milý. Což bohužel nebylo zdaleka vždycky.)
A ty jsi hezká holka - máš dobrou češtinu, vyjadřuješ se rozumně, plynule, zdvořile a jasně. Je ti 27, když se čistě umyješ, učešeš si vlasy, vezmeš si čisté šaty a postavíš se vedle skladníka na krámu, tak prostě jsi hezká holka. (Což platí pro minimálně 95% žen mezi - řekněme - 13 a 45 lety automaticky, pokud splní to předchozí. Možná jsi dokonce i krásná, ale to už bych tě musel vidět.) Usmívat se budeš, protože to je obecná zvořilost, naslouchat budeš, protože chceš tu radu, nebudeš oprsklá, spíš nesmělá (další bod k dobru) a nejspíš ani nebudeš zuřivě zmalovaná, ale spíš nalíčená decentně, pokud vůbec (případné drobné neobratnosti líčení nevadí, globální katastrofa to nebude, a žádné líčení taky není v dnešní době žádný problém). Ten s kým mluvíš není filmový režisér ani porotce Královny Krásy, je to obyčejný utahaný skladník, který musí odpovědět i zapáchajícímu bezdomovci, který si nic nekoupí a bude se snažit něco ukrást. Pro něj v tu chvíli jsi prostě hezká holka, která mu pozorně naslouchá, usmívá se na něj, může se snadno pochlubit svými znalostmi a může ti něco prodat a získat tak pochvalu. Kvůli němu si svědomí dělat nemusíš, pro něj jsi přijemná změna.
(Já nejsem hezká holka, jen starý chlápek a stejně mi rádi odpovídají, protože pozorně poslouchám a nehádám se s nima. A můj způsob uvažování je celkem běžný, i když jako ajťák si dokážu třeba líp rozebrat postupy a ujasnit si je - pokud tomu věnuju čas)
(a toho psychiatra/psychiatričku bych spíš doporučil začít hledat dřív než později, nemusí to být úplně snadné a úplně rychlé a na druhou stranu on mnohem líp posoudí, jestli ti má co nabídnout, nebo jestli je lepší počkat. Nemluvě o tom, že pokud už tě bude mít v evidenci, tak si schůzku sjednáš mnohem snáz, pokud bys měla pocit, že ji potřebuješ a on bude mít tvoje papíry, takže nebude muset dělat všechny vstupní vyšetření a dotazy a zjišťování a bude moct začít rovnou řešit co by bylo třeba. Ušetříš tak práci a strarosti jemu i sobě.)
Svědomí je proti, protože jsem silná perfekcionistka s velmi nízkou sebeúctou a úzkostí ze sebemenších chyb. Kdykoliv se snažím racionalizovat si nejhorší možné důsledky, zpravidla se to rychle vymkne kontrole a záhy i racionalitě. Když si řeknu: "No co, přinejhorším vysypu na podlahu trochu hlíny, upustím lopatku nebo mi umře kytka za 60 korun", najednou jsou z toho obavy typu: "No, ale co když tou lopatkou zároveň poškodím podlahu – nevím, jak se opravuje tenhle typ podlahy, nevím ani, co je to za materiál, to bych se musela zeptat a to by bylo šíleně trapné, že ve 27 letech neumím poznat materiál podlahy... A vůbec, ta moje podlaha celkově vypadá, že potřebuje vyměnit, jenže to vůbec netuším, jak probíhá, to jako budu muset nějak dostat ven všechny ty obří skříně a postel a gauč a lednici a...? – A když mluvíme o lednici, tak nemám ponětí, jestli vůbec funguje správně, zatím chladí dobře, ale je už starší, určitě v ní záhy bude potřeba něco vyměnit a do té doby dost možná vyteče, třeba i když zrovna nebudu doma, a co když kvůli tomu bude muset někdo urgentně přijít a já zrovna nebudu mít uklizeno... A to mi připomíná, jak se rozbila myčka a trochu vody nateklo sousedovi do stropu, jestli se to stane znovu, tak co když té vody tentokrát bude víc a já nebudu mít ponětí, jak to efektivně včas zastavit, a do té doby určitě souseda vytopím a u sebe zničím podlahu a budu to muset řešit s domácím a s pojišťovnou a to jsem taky ještě nikdy nedělala a přijdu o byt a všichni mě budou nenávidět a mít za vyvržence a..."
– Takže asi takto. Navíc mám sklon vyčítat si jakoukoli chybu tisícinásobně a vsugerovat si, že si o mně kvůli tomu všichni myslí jen to nejhorší, i když to absolutně nemůžu vědět a i když se vlastně skoro nic nestalo (i pokud mě někdo výslovně přesvědčuje, že se nic nestalo). A největší paradox je, že jsem si plně vědoma toho, že je to iracionální uvažování. Přesto ty myšlenky nejsem schopná zastavit.
Toto vše samozřejmě řeším s psychologem a doufám, že se podaří dát mému uvažování nový rámec.
Naštěstí můj perfekcionismus alespoň uznává, že je pořád lepší zeptat se a ztrapnit než nezeptat se a zkazit to. K obyčejnému skladníkovi sice paradoxně budu vzhlížet víc než k filmovému režisérovi, protože si řeknu, že obyčejný, manuálně pracující člověk musí o praktickém životě vědět nesčetněkrát víc než já a jako takový je mi nadřazený – ale myslím, že bych měla být schopná se přemoct a zeptat. Je to alespoň příležitost být k někomu milá a zlepšit někomu den, což dělám ráda. Jsem typ člověka, který rád pochválí náhodné paní v autobuse bundu, poradí s výlukovým jízdním řádem autobusů nebo popřeje paní prodavačce v supermarketu k narozeninám (když mám zrovna méně úzkostný den). Tak mě tedy snad může trochu utěšit, že ta přívětivost a pozornost může jakoukoli moji (byť i neexistující) trapnost alespoň částečně vykompenzovat.
Shodou náhod mám kolegu ajťáka a možná ani ne tak shodou náhod uvažuje a píše velmi podobně jako Vy.
Na dostupnost psychiatrů ve svém okolí se podívám. Opravdu moc za vše děkuji. Mějte se co nejlépe.
Kdosi kdo jsi 
Prozradím ti takové tajemství, až to uděláš po 10. nebo po 100. nebo spíš po 1000., tak budeš mistr. Nikdo, nikdo a nikdy to napoprvé neudělal tak jako ve videu
Ani raketový vědci, když posílali Gagarina do vesmíru, myslíš že jim první raketa taky nevybouchla?
Dneska si každý looser myslí, že to udělá napoprvé! Ne, Všichni kterým to jde, tak to dělali stokrát, tisíckrát! Všichni! Zejména ti, kteří se tím nechlubí. A jen chtějí flexit, že jsou mistři ale ta dřina, která zatím je, ta už není tak atraktivní, takže je úplně normální, že na 2 pokus budeš patlal a na 20. pokus budeš použitelný a na 100 pokus (jak v čem) budeš mistr!
Drtivá většina lidí není ochotná vydržet 1000 opakování a vypilovat to k dokonalosti! Zejména proto že neví to, co uvádím výše, Skončí u toho, že nemá talent. Oni neví, co to je talent:
@juhele Kdo jsem se tu dá vystalkovat, mám tu jeden registrovaný nick a tenhle neregistrovaný.
Tvé úžasné tajemství jsem znal už ve školce, jen vyjádřené trochu jinými slovy. Ostatně to píšu i na začátku tohoto vlákna. Je mi jasné, že tu dílnu si postavím jak chci (není to zdaleka první věc, kterou jsem dělal poprvé, v různých směrech jsem začínal mnohokrát), je mi jasné, že mi to půjde pomalu (však píšu, že to čtvrthodinové video snad zvládnu do podzimu) a je mi jasné, že ke konci mi to půjde líp, než ze začátku.
Ten příklad jsem tam dal pro xyz, aby ilustroval, že i v mém věku se klidně můžu pustit do nových věcí, jak budu postupovat (a jak může postupovat ona ve svých věcech) a že se není třeba bát nezdarů. O nějakou dílnu tu nejde vůbec.
Když něco potřebuju naskillovat, tak tomu prostě dám tu péči a počty opakování, které to vyžaduje. Jsou věci do kterých jsem dal desítky tisíc opakování, abych je uměl dobře, i když ani to ze mě mistra nedělá.
Ale většinou, když mě něco zaujme, tak se do toho pustím, "průzkum bojem" a často to nějak zvládnu hned napoprvé - sice s nedokonalosti, ale funkční - protože si o tom i něco zjistím, načtu si věci okolo a poučím se ze zkušeností i chyb těch, kteří to dělali přede mnou. A dám si realistické cíle a nedám se paralyzovat možnostmi neúspěchu. (Což je právě problém xyz, který řeší.)
O talent tady nejde ani mě, ani xyz. A odkazy z cloud.ru neotvírám, pokud nevím o co jde a vzhledem k tomu jak jsi mimo se svým "tajemstvím" asi ani o nic nepřicházím.
5x
Problém je, že na pískovišti si hrajeme v mateřské školce, ve 27 letech už je trošku pozdě zkoušet si to na pískovišti... Kde je jedno, jestli se bábovičky rozpadnou, nebo co se stane když, to neplatí jen o financích A běžném životě
Aneb chodila holka vůbec do mateřské školky, do kroužku, mezi lidi? Nebo kde se stala chyba? Byla zavřená celé dny doma, v neúplné rodině? V pozdějším věku a 27 let na ženskou je už tedy hodně pozdní věk se snažit něco měnit, to je opravdu bolest
>>juhele: Do mateřské školky jsem chodila. Do kroužků též, pokud bych se hodně zavzpomínala, celkem bych jich napočítala určitě přes 10; takto z hlavy mě napadá taneční kroužek pro malé děti, keramika, výtvarný kroužek, klavír a hudební nauka, plavání, tvůrčí psaní, taneční skupina, u které jsem vydržela 7 let, dokonce i bojové umění. Rodinu mám a vždy jsem měla úplnou, rodiče nikdy nebyli přísní, žádné týrání nebo tresty za neuspokojivé výsledky. V dětství jsem často jezdila na tábory a až do pozdního náctiletého věku často i na rodinné výlety nebo výlety se známými. Kde se stala ta první chyba, nevím a upřímně ani nemá moc cenu to zjišťovat – zamýšlela jsem se nad tím hodněkrát a pokaždé jsem došla k tomu, že prostě nevím, kde a proč přesně to začalo. Už ve svých nejranějších vzpomínkách jsem byla plachá, stydlivá a stranila jsem se ostatních (moje sestra byla pravý opak). Později na základní škole přišla několikaletá šikana, nízkou sebedůvěru jsem ale měla už předtím. Postupem času jsem čím dál tím méně chodila ven.
Celkově jako příčinu berte to, že mě rodiče nikdy pořádně nevedli k nezávislosti, k ničemu mě nenutili, neučili mě, jak se sama o sebe postarat nebo jak funguje to či ono – ovšem já se tomu zároveň i aktivně vyhýbala, protože jsem se bála cokoliv zkazit a ten strach mě celá léta paralyzoval. Odkud se vzal – nevím.
To vypadá, že rodiče neměli příliš nároky, žila jste v komfortní zóně, k ničemu tě nenutili, teď nevím z hlavy jestli statisticky to bývá u prvorozeného nebo druhourozeného potomka... + do toho jsi introvertní neprůbojná povaha. Takové to: seď panenko v koutě...
Pokud ale trváte na vašem názoru, že žádný chlap není dost dobrý, případně mu nemůžete nic nabídnout či ho nepotřebujete, tak vás to myslím časem sežere... Čím budete starší, tím to bude složitější opustit tohle nefunkční dogma. Co takhle si zjistit, co takový typický chlap pro vás: 35 až 40 let, chce, a trošku na sobě zapracovat?
Je nebo není ochota? Musíme se shodnout alespoň na tom, že (z)měnit můžete pouze sebe a nee ty ostatní Jenže když vám řeknu, že to vyžaduje tvrdou práci, tak vás pravděpodobně hned odradím. Ženy v tomto věku zkrátka končí i hlasitým výrokem: "tak tohle nemám zapotřebí!"
Njn, komu není rady... My alespoň dobře víte, že rok od roku to bude horší a horší a těžší něco změnit. A faktem je, že vaše výhra není v tom, naučit se dělat mužské práce, Ale zkusit chytnout ještě poslední vlak, než vám ujede! A k tomu si potřebujete zjistit, nejlépe od placenýho kauče, Co přesně ten váš chlap, který by byl pro vás vhodný, chce... To podle mého názoru bude daleko lepší investice, než psycholog, psychiatr, sledování hloupých seriálů a čtení nefunkčních příruček
pps: pravda bolí A makat a měnit sebe, to ještě víc.. Našem západním světě jsme si to navykli řešit pilulkama, psychiatrem, dopaminovými obezličkami
Řeknu to jednoduše: partnera nechci. Ne proto, že to vyžaduje práci na sobě, nebo proto, že bych si namlouvala, že si umím všechno udělat sama (právě naopak). Nýbrž proto, že je to pro mě nekompatibilní představa. Nelíbí se mi pomyšlení, že budu s někým chodit, že s někým budu společně žít, že spolu budeme mít intimní život. Jestli je to nějaká porucha, to je klidně možné. Ale nevím, jak mám ještě jinak vysvětlit, že mi přijde zcela mimo mísu na sílu se s někým dát dohromady a pak s ním na sílu žít bez lásky celá desetiletí (nedejbože s ním ještě na sílu mít děti), když to přinese akorát útrapy a pocit ztraceného života. Takový život pak přece nemá smysl, když by se mi příčilo vlastní manželství. Vy byste se na sílu dal dohromady na celý život s někým, koho nemilujete, třeba jen aby se Vám snáze získalo vlastní bydlení? Není zodpovědnější jít do vztahu jen tehdy, když vím, že ho chci a že jsem na něj připravená?
Představte si to třeba tak, jako bych Vás chtěla teď dát dohromady s mužem. Tak ten samý pocit já mám jak o mužích, tak i o ženách. Prostě mi ta představa partnera není vlastní, příčí se mi. Nic mi neříká. Ráda ji přenechám těm, kteří o vztah stojí a dokáží do něj investovat.
Cituji: když to přinese akorát útrapy a pocit ztraceného života
. Rozdíl mezi náma je, že já už znám osudy těchto žen v jejich v 50 letech... Prostě užívali si, chlapem nebyl dost dobrý, a už jsou ... no to nechcete vědět jak skončily
. Dobře tedy a co vy, co konkrétně vás naplňuje, a vydrží vám to až do smrti? A kde se vidíte ve vašich 65 letech? Nedejbože když se vám stane úraz, co budete dělat, doba užívání si jednou skončí, Tak kdo vám zatlačí oči?
. U chlapa to je jedno, To může být na vrcholu třeba až ve 45 letech, děti může mít i v 70, ale u ženské?
Když se mi stane úraz, zavolám si záchranku. Když toho nebudu schopná, pomůže náhodný kolemjdoucí anebo prostě holt pro smůlu umřu. To se nicméně může stát i v manželství, na úraz zemřela už spousta ženatých/vdaných – úraz byl moc vážný nebo partner zrovna v klíčovou chvíli nebyl poblíž.
Podobně ani manželství, ani děti nejsou garance, že se o Vás ve stáří někdo postará, je o tom spousta svědectví z domovů důchodců nebo od pracovníků paliativní péče. Manželství se může rozpadnout, partner může zemřít (muži navíc statisticky umírají dříve než ženy) a děti Vás i přes dobrou výchovu mohou ve stáří opustit.
Potřebu mít děti nemám. Nemá smysl rozebírat proč, je to prostě ze stejného důvodu jako proč necítím potřebu mít partnera. Rozumím a respektuji, pokud to nechápete, zavrhujete nebo tomu nevěříte. Možná se to u mě někdy změní, možná ne. Každopádně pokud ne a jednou v životě toho budu litovat – moje věc.
Prostě nemám světonázor nastavený tak, abych si hledala partnera jen a pouze z důvodu "A kdo se o tebe jinak postará?".
Nicméně Vám děkuji za rady, vím, že byly dobře míněné.
K druhém odstavci: to je přece věc rodičů, jak potomky vychovají! Těch dětí je potřeba víc než jedno, víc než dvě – i se dvěma dětmi prostě budeme vymírat. Už se zase vymlouváte, A nedává to žádný smysl
Ke 3. odstavci: tu potřebu nemáte, protože systém. Tak proč byste si komplikovala život. Nejste ochotná dělat nepohodlné věci a s věkem se to bude jen zhoršovat.
A nakonec jste zapomněla odpovědět na to zásadní, co vás naplňuje nyní, a co vás bude naplňovat v 65 letech
S či vlastně chcete poradit
Vyrozuměla jsem, že se snažíte příspěvek přetavit v debatu o tom, že Česko trápí nízká porodnost, že za to mohou ženy (kvůli přílišné emancipaci a opuštění tradičních rolí) a že je potřeba ženy – patrně tedy i konkrétně mě – přesvědčit mít co nejvíce dětí.
Řeknu k tomu už jen tolik, že toto nebylo ani téma, ani záměr mého příspěvku, proto nevidím důvod o tom tady nadále diskutovat. To je diskuze pro jiný prostor.
Pointa mého příspěvku byla, že mě trápí nedostatek praktických životních znalostí a zkušeností (ať už jako standard berete průměrnou ženu, nebo muže mého věku) a že to chci napravit, ale trápí mě nízká sebedůvěra a stále velmi široký okruh věcí, které neznám.
Na závěr, pokud Vás to tedy zajímá: Naplňuje mě být milá a přátelská k lidem, radit a pomáhat jim ohledně věcí, ve kterých se vyznám (které jsou tedy většinou z oblasti mojí práce), poznávat nové obzory, učit se cizím jazykům i věcem, které neznám, a nacházet nejrůznější inspiraci v umění i jinde. A docela pevně věřím, že tyto věci mě mohou naplňovat zrovna tak dobře v 65 letech jako nyní.
@juhele Kdybyste nejen psal, ale i četl, věděl byste, že i když to xyz neformulovala v úvodním dotazu zcela ideálně, tak potřebuje pomoct vyřešit své obavy z možných následků toho, že udělá chybu. Chyba sama není až takový problém, každý dělá chyby, problém jsou obavy, že se následky zřetězí. A že s tím problémem zápasí delší dobu a ví o něm a řeší ho.
Problém s vyhynutím je problém celku, nikoli jedince, u nás pro nevyhynutí stačí asi 2.1 dítěte na ženu v průměru. Je nás dost na to, aby fungovala statistika, gausovy křivky a další podobné věci.
Co se bezdětných žen týče, moje teta zemřela bezdětná, v požehnaném věku, v kruhu rodinném, na rozdíl od spousty žen, které opustil manžel i děti a zemřely opuštěné. Každý osud je individuální.
Pokud xyz teď po partnerovi netouží, nedává smysl jí nějakého nutit. Nebyla by šťastná ona, nebyl by šťastný on, její problémy by to nevyřešilo a kdyby navíc měla děti, tak by taky nejspíš nebyly šťastné a její problémy by jim silně zkomplikovaly život.
Pokud xyz své problémy vyřeší alespoň trochu rozumným způsobem, její náhled na partnerství se změní. (Už to nebude nezbytně "globální katastrofa" ještě než vůbec začne.) Pak uvidí, jestli o něj bude mít zájem, nebo ne. Teď jí to nemá cenu nutit.
V kontextu jejího současného života partnerství není jedním z hlavních bodů a tento dotaz k partnerství nesměřoval.
5x
Já se domnívám, že toho zvládáte dost. Jste jen příliš sebekritická. Tuto vlastnost ve vás vypěstovali rodiče. Zbavit se jí zcela nedá, ale jdete na to dobře - chce to si neustále dávat nové menší překážky a ty překonávat. Stresu z věcí "co jsem nikdy nedělala" se také můžete částečně zbavit například na procházkách, kdy pokaždé zvolíte jinou cestu, kterou jste ještě nikdy nešla. V mozku se vytvoří mapa, která umožní daleko snadněji v budoucnu vykonávat i zcela nové činnosti.
4x
Myslíš si, že se někdo narodil a už věděl všechno? To, co píšeš, tak jsme na tom naprosto všichni. Nevíme, tápeme, děláme chyby, poučíme se z nich, zkoušíme znovu a znovu a znovu. Tak svět funguje. Někdo měl štěstí, že se doma, než odešel do světa, ledacos naučil pro chod domácnosti a pro to, aby si uměl uvařit. Je potřeba naučit se to, co potřebuješ ke svému životu. Já také neumím řídit třeba lokomotivu, objevit nový virus nebo něco tak světoborného. Já to vůbec nepotřebuji. Co potřebuji, to se naučím a někdy pátrám proč, ale většinou je to zbytečné. Je potřeba se vůbec nebát. Udělám, nepovede se to, za stálého míchání to vleju do záchodu. Zasakruju a udělám znovu. Povede se to, zapamatuji, mám radost a užívám si to. 
Není důležité, je důležité přežít s co nejmenšími ztrátami. Napravit se dá naprosto všechno. Jen ztrátu života nenapravíš.
3x
V 27 už byste mohli být na tohle dva. Jinak poradí přátelé, příbuzní, internet a poradny na netu. Já bych Vás začlenila do nějaké zájmové skupiny. Máte nějaký koníček? Vyrážela bych ven za svými zájmy / kluby, kurzy, oddíly, sbory,a soubory/ a tam si našla spřízněnou duši, se kterou se mohu poradit a hodně o světě zjistit. A třeba se s ní /s ním vydat na cesty.
Děkuju moc za radu – já partnera nemám a ani nehledám, prostě v sobě necítím tu potřebu a jsem tak spokojená. A určitě bych si nechtěla "pořizovat" přítele jen proto, abych měla konstantně po ruce někoho, kdo mi bude pomáhat se životem, to by bylo sobecké a ani by to zřejmě dlouhodobě nefungovalo. Se skupinami nebo soubory je to se mnou těžké, dlouhodobě trpím sociální úzkostí a je pro mě náročné i jen vyjít ven mezi lidi (kor když si oproti komukoliv automaticky připadám neschopná). Ale třeba to jednou překonám, určitě je to dobrá rada na získávání zkušeností
To je tím, že dnešní západní žena nepotřebuje chlapa, a takhle to probíhá a nechtějte vědět jak to bude končit
Není od věci si přečíst veterinární zákon, tam jsou zakázané pro zvířata spousta věcí, které se praktikují u lidí! Je to až do očí bijící.
Příklady raději uvádět nebudu, protože to by byla zase smršť Snad ještě tento jeden nebude tak drsný a bude přijatelný: některé zvířata se nesmí chovat single (třeba ovečky) ale vždy v počtu vyšším než jeden, protože by duševně trpěla. Jak vidno, u člověka to nevadí, protože ten si dojde pro prášky nebo na terapii. Ostatní zvířátka mu to ze společného zdravotního pojištění ráda zaplatí a další zvířátka (Pardon lidi) z toho mají práci, příjem...
Nevím, jestli jsem Vás pochopila správně, nicméně to, že jsem nesamostatná, nijak nesouvisí s tím, jestli mám, nebo nemám partnera. Existují ženy i muži, kteří jsou plně samostatní a světaznalí i bez partnera/ky, a stejně tak ženy i muži, kteří ve vztahu jsou, a přesto nejsou nezávislí (naopak je partner někdy může od samostatnosti brzdit). Ze svého okolí znám hned několik případů z obou skupin – jedním z nich je moje sestra a dalším je paní, která žije dlouhodobě sama a umí si dobře vymalovat, opravit zeď nebo třeba sestavit stůl či přidělat polici (a naučila se to sama).
Každopádně, jak jsem psala: pokud mě partnerský život neláká a příčí se mi představa být ve vztahu, nebudu si "na sílu" pořizovat partnera, jen abych měla stále po ruce někoho, kdo mě bude všude vodit za ručičku a udělá za mě všechno, co neumím. To by k němu bylo hrubě nefér a sama bych mu ani neměla moc co nabídnout. Do vztahu se má chodit z lásky, ne pro (možná) jednodušší život. Za svoji nesamostatnost si můžu čistě sama a čistě sama se s ní taky musím vypořádat, nikdo jiný to za mě udělat nemá.
1) Muži a ženy nejsou stejní!
2) Žena má svůj vrchol okolo 23 let a pak její atraktivita pozvolna klesá.
3) Představte si, že jako žena žijete jinde než v západním světě, představte si jak byste tam přežila jako single žena, docela nemyslitelné... Co přestárlá samička - může přežívat ve volné přírodě, sama? Co myslíte?
4) nejde o samostatnost, jde o to, že mužské a ženské role jsou dané, Nemoc západního světa, tzv. emancipace žen je problém - Když se ženám říká, že jsou na stejné úrovni a ony tomu uvěří - Pokud nemáte 10s na video, tak shrnu: ženy neuspěly:
youtu.be/...
Shrnu to jinak, žena má dělat ženské funkce. Jinak jde proti přírodě.
5) paní, která žije dlouhodobě sama a umí si dobře vymalovat, opravit zeď nebo třeba sestavit stůl či přidělat polici (a naučila se to sama) se nemůže spárovat s chlapem , protože ona se chová jako chlap , a se nedivím, že je sama - Je to příčina nebo následek? Evidentně jí není žádný chlap dost dobrý ) Muž a žena musí být komplementární, tedy doplňovat se, jinak to nefunguje!
7) Váš názor, že z lásky, chce se mi říci, úsměvná to představa romantických knížek, ale ne reality! Samozřejmě že vy vůbec nevíte, v čem to spočívá. No tak se zamysli, jestli jste vůbec pro vašeho vysněného muže atraktivní a co můžete nabídnout, sama píšete, že nic Jenže, žena ve vašem věku má nabízet určité vlastnosti, a pak samozřejmě odpovídající muž se sám najde
Děkuji za názor, ale neshodneme se. S tím, že muži a ženy nejsou stejní, souhlasím (nikde jsem nepsala opak). S tím zbytkem ne. Nevím, proč musím tak strašně nutně mít mužský pohlavní chromozom k tomu, abych bez kritiky společnosti směla sestavit stůl nebo přidělat polici. Nebo jak vůbec podstata sestavení stolu závisí na něčím pohlaví – prostě je třeba vyvinout určitou fyzickou sílu, použít ty správné nástroje a přidělat k sobě díly tím správným způsobem. Přijde mi jedno, jestli ty podmínky splní muž, nebo žena, pakliže to funguje. Také nevím, proč si mám představovat svůj život v jiné než západní kultuře – moje existence a moje problémy jsou vázané na západní kulturu, tudíž je řeším v jejím kontextu.
Přijde mi (bez urážky), že se snažíte můj problém svést na feminismus a na to, že nemám partnera. Já ale sama sebe znám lépe než Vy a vím, že to tak není. A koneckonců – ani Vy sám nepopíráte, že žena bez partnera může být samostatná (viz bod 5). Proč zrovna tato je bez partnera a jestli je to dobře, nebo špatně, zůstává k debatě – nicméně samostatná je.
Obecně bych nerada z tohoto příspěvku dělala diskusi k otázce ženské emancipace, feminismu nebo mužských vs. ženských sociálních rolí, když s tím můj problém nesouvisí. Mně jde čistě o samostatnost, ne o to, jak se na to dívá společnost z pohledu pohlaví. Takže ještě jednou děkuji za názor, ale už se k tomuto nebudu vyjadřovat.
@juhele Veterinární zákon nezakazuje udělat ovečkám na louce boudičky pro každou zvlášť, kam si můžou po libosti zalézt a vylézt. xyz nikdo v jejím bytě nezamyká, taky si může po libosti zalézt nebo vylézt a družit se s ostatními ve městě/vsi/kdekoli, kam se rozhodne zajet. Nebo na internetu, pokud tomu dá přednost. Takže vedle jak ta jedle.
3. Pokud si představím, že jako muž žiju někde jinde než v západní společnosti, tak jsem už nejmíň 16 let mrtvola, pokud by to bylo v nějaké džungli, pokud by to bylo na Měsíci, tak bez skafandru nepřežiju 5 minut (pokud bych neuvažoval dekompresi, která to může urychlit), na povrchu Slunce nepřežiju ani zlomek sekundy. Jenže to je naprosto nepodstatné, protože žiju v západní společnosti.
Samička i sameček v džungli většinou ve volné přírodě přežívají dokud je nedostane nemoc nebo stáří nebo úraz nebo predátor. Skupina poskytuje hlavně ochranu proti predátorům. V lidské společnosti západního typu jsou problémy osamělých zvířatek v džungli poměrně irelevantní.
4. Jsou věci, které ženy zvládají lépe a věci které zvládají hůř, ale opět pro xyz žijící v západní společnosti to nehraje žádnou podstatnou roli. Nerozebírá tu, že by chtěla dělat v prezidentské ochrance. Znám ženy, které střílejí lépe než já, znám ženy, které jsou silnější než já, znám ženy, které se umí prát mnohem líp než já, přesto mě to v životě nijak výrazně neomezuje.
Ženská funkce je rodit děti, to jako chlap neumím. Kojit taky neumím ale ohřát kravské mléko dokážu a dojit bych se určitě naučil taky. Naopak čistě chlapské práce neznám. Hřebíky do zdi nezatloukám ptákem, ale kladivem, při výměně pneumatik nezvedám auto koulema, ale heverem a matice povoluju klíčem nastaveným trubkou ve stylu "dejte mi bod a pohnu zeměkoulí". Nic, co by ženská nemohla zvládnout a proti přírodě to je stejně u ženské jako u chlapa.
5. "paní, která žije dlouhodobě sama a umí si dobře vymalovat, opravit zeď nebo třeba sestavit stůl či přidělat polici (a naučila se to sama) se nemůže spárovat s chlapem , protože ona se chová jako chlap , a se nedivím, že je sama" - tohle (a mnohé další) moje manželka uměla ještě než jsme se poznali a taky vystudovala VŠ technického typu a v šermu taky nebyla špatná. Teď jsme spolu šťastně už přez čtvrt století a nevím, proč by nám mělo vadit, že je šikovná. Já bych vedle sebe chudinku, která se při pohledu na hřebík roztřese hrůzou z nepoznaného, nechtěl.
7. A jsme spolu z lásky, nikoli kvůli daňovým úlevám
3. 16 let mrtvý? Ty si neumíš představit východní společnost? Kolik ti je? Nebo jen nevíš, jaká je délka dožití v Asii?
Jo taky znám pár bláznivých třicetiletých cestovatelek po světě, Takovej se často nechaj zbouchnout Afričanem, kterého přitáhnou do Čech ... Myslím že byl nějaký seriál České televize o 5 ženách, tak tohle byla myslím jedna z nich
Takže tvoje manželka dělá mužské práce, a ty děláš co, neříkej ještě že ses nastěhoval do baráku té ženy, protože to bys byl učebnicový Bťák
3. Východní společnost si představit umím na východě, dokonce řadu různých, v džungli už hůř a pokud by neměla k dispozici současnou západní medicínskou technologii, tak by mě tam stejně nějaká délka dožití nezajímala. Jsou věci, které nespraví ani půst, ani noha za krkem.
Co s tím má společného 30+ cestovatelka po světě nechápu - zase nějaké halucinace?
5. Já taky dělám mužské práce. I ženské (až na to rození dětí). Byt jsme kupovali společně a pak jsme se do něj nastěhovali, auto a chatu jsem kupoval sám. Já mám svoje zájmy, ona má svoje, některé zájmy máme společné. Umíme být jak spolu, tak každý sám. Představ si, že existuje i něco jako spolupráce, nikoli jen separace, nadvláda a podřízení
3x
Z vašich odpovědí usuzuji, že se extrémně bojíte dělání chyb. A to je špatně. Chybami se člověk učí. Prostě danou činnost děláte, děláte v ní chyby a opakujete to dělání tak dlouho, dokud to nebude podle vašich představ. Ne podle představ někoho jiného. Zkrátka to zbytečně moc hrotíte, prostě ty věci dělejte a tím se je naučíte dělat.
2x
Obecná rada: Není dobré býti člověku samotnému. Proto se sdružují lidé do párů / skupin / komunit.
Nikdo neumí všechno, nikdo není vševědoucí a všeho znalý (i když někteří muži to o sobě prohlašují).
Čím je prospěšná samota, čím nebezpečná osamělost
https://www.flowee.cz/clovek/8269-cim-je-prospesna-samota-cim-nebezpecna-osamelost-a-kam-patri-distancni-vzdelavani
Samota vs. osamění: co vám prospěje a před čím se chránit
https://www.idnes.cz/jenprozeny/volny-cas/samota-osameni-psychologie-vztahy.A200522_153919_jpz-volny-cas_abr
P.S.
A přečtěte si Fulghuma ...
vibe, nechce se mi mlátit prázdnou slámu, ale když už máte něco načteno, pak také musíte vědět, že ženy bez sebevědomí se rády podvolí a podřídí silnému muži. A stačí jedem blbec, který si hraje na Supermana, rychle zjistí, že jeho hranému sebevědomí nejlépe poslouží žena bez vůle a s bázní ze všeho, co udělá. A věř, že udělá. Udělá z ní loutku, kus hadříku, který se neumí bránit. 
0x
Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce
 |
Robert Fulghum - Vsechno.pdf | 792.46 kB |
Že jsou Rusové parchanti, tak to se vážně dozvěděl v mateřské školce a také číst a psát a počítat a základy geometrie a Výpočty plochy a objemu? Já myslím že je 95% lidí by stačila ZDŠ a kritický myšlení, ale...
Ono to pokračuje ...
Jsou zodpovědní za většinu potíží tohoto světa. Jsou jiní než my. To je asi tak souhrn z každodenních zpráv o Rusech. Ale občas sítem předsudků něco proklouzne, takové malinké znamení, které je tak čisté, pravdivé a skutečné, že na chvíli protrhne rezavějící železnou oponu a my spatříme nikoliv nepřátele, ale souputníky, kteří patří k našemu společenství radosti a bolesti.
---
Autor je katolický kněz (unitariánský / univerzalistický pastor), 3x ženatý, ve svých 87 letech má 4 děti a 6 vnoučat.
Díky, ale upřímně nevím, jak je pro mě toto relevantní. Jednak jsem na to, abych se počítala k "dnešní generaci holek", už trochu stará, je mi 27. Zrovna uvařit nebo upéct (kupodivu) umím, nejsem sice tak zkušená jako někdo, kdo se vaření věnuje třeba 30 let a má už spoustu věcí "v oku", ale nenáročný recept zvládnu a už několik lidí mi jídlo i chválilo. Jen tak se k někomu "nasalátovat", abych se u něj mohla vyspat, by mě v životě nenapadlo, to bych radši jela třeba 5 hodin vlakem domů v noci (což myslím vážně, už jsem takhle několik nabídek k přespání u někoho odmítla). Stejně tak nekouřím ani nemám TikTok. A jak už jsem zmiňovala v komentářích výše, necítím potřebu mít partnera a ani žádného nehledám.
Navíc to video očividně směřuje na holky, které mají až moc přehnané sebevědomí (v nepoměru k jejich schopnostem). Já to mám jinak, já nemám ani schopnosti, ani sebevědomí.
0x
Tak nějak to už tady s vámi probrali. Co mě ale zaujalo, že neznáte věci, které byste měla znát z domu. Ať chceme nebo ne, jsme jako opice (i jiná zvířata) naprogramováni k tomu, že se učíme pozorováním. Nejdřív rodičů. Ti nás učí vše od základů. Komunikace, hygiena, chování, stravování ... a jak rosteme, zapojujeme se stále více do chodu v rodině a vše se řeší společně. Nikdy jste doma nemalovali? Nikdy nepřesazovali kytky? Nemyli okna? Nikdy jste nejeli na dovolenou? Když to tak čtu, tak takhle bezradný by měl být člověk, který vyrůstal někde zavřený (možná i dětský domov?) a vše za něj dělal někdo jiný. Jako když jste v hotelu a vše se řeší donáškou na pokoj.
Když se pak váš svět rozšíří mimo rodinu, další zkušenosti se na vás valí od vašich přátel, známých, spolupracovníků... Z vašeho povídání získávám pocit, že kolem sebe snad ani nikoho nemáte (přestože píšete o rodině). Ano, hodně věcí k běžnému fungování se člověk musí naučit sám, ale mnohem víc zkušeností získává od svých bližních. Jak je to tedy u vás?
@borovice Vygooglete si výraz " iPad generation ", která je rozšířením generace sněhových vloček . Zde tazatelka je zhruba o 5 let starší, ale když se dítěti narve do rukou mobil (nebo tablet a tedy iPad), vnímá pouze display a nic jiného kolem sebe .
Takže doma se může hromadně zvesela malovat, omítat, vařit, uklízet, krmit zvěř, natírat zdi, budovat sociální vazby, prožívat první lásky a první sklamání. Jenomže pokud matka děcku zablokuje výhled MOBILEM nebo jiným nesmyslem, děcko se nemá šanci naučit NIC .
Proto je dnes každý youtuber a tiktoker, protože děcka nic jiného neumí a znají pouze digitální svět, který jim rodičové do rukou narvali v mobilu hned namísto matčina prsu.
Tazatelce zde neodpovídám, protoze píše, že na sociální sítě nechodí. Odpovídám pouze Vám, abyste měla jasno, " co kdo dělal od dětství a proč dnes nic neumí ".
@borovice Je to u mě tak, že kvůli dlouhodobě velmi nízkému sebevědomí (o kterém se mi nikdy nepodařilo vypátrat, z čeho pramení a kdy a kde vzniklo) jsem sice některé domácí práce měla příležitost pozorovat u rodiny, ale připadaly mi neskutečně složité, nepochopitelné a celkově působící dojmem, že se je nikdy nebudu schopná naučit. (Logiku za tím nehledejte, jsou to iracionální pocity, podobně jako třeba fobie.) Za vším jsem automaticky hledala spoustu vykonstruovaných složitostí, které zřejmě z většiny ani neexistovaly. A na cokoliv se zeptat pro mě bylo nemyslitelné, protože něco takového přece musí každý přirozeně vědět a je obrovská ostuda, že to nevím, tudíž je lepší se ani neozývat. Když už jsem neschopná, tak ať o tom aspoň nikdo neví. Neuvažovala jsem stylem: "No ale když se nezeptáš, tak jak jinak to chceš zjistit?", ale: "Když se zeptáš, tak budou všichni okamžitě vědět, jak naprosto a absolutně jsi neschopná a ubohá, takže radši mlč a jen se tiše nenáviď".
Doma jsme z mojí zkušenosti malovali jen jednou a to mi bylo asi 14 let. Pochopitelně jsem neměla vůbec ponětí, jak táta vybral barvu, kde ji koupil, jak vybral váleček, jak přesně se ten váleček má držet (a jestli to táta vůbec dělá dobře), kde se sežene ten plastový povlak na podlahu, jak dlouho konkrétně tahle barva má schnout, jestli je potřeba ještě nějaká jiná látka než ta barva a ta se s tou barvou má smíchat apod. A zeptat se na to všechno by bylo přece trapné, tak jsem se nezeptala. Mytí oken: ano, mamka samozřejmě čas od času okna myla. Ale opět: jaký přesně prostředek se má použít? A proč zrovna ten? A v jakém poměru se má smíchat s vodou? A v jakém pořadí se má použít hadr a stěrka? A má se tím hadrem pohybovat v rovných pohybech, nebo v krouživých (a proč)? Protože když to udělám špatně, tak jednak bude určitě (heh) špatný výsledek a jednak se mi určitě (heh) všichni budou smát, když mě to někdy uvidí dělat. Načež si moje mysl automaticky odvysvětlí, že je to něco tak enormně složitého a komplikovaného, že se to někdo jako já v životě nenaučí. Párkrát jsem se na několik detailů odvážila mamky zeptat, odpověděla mi samozřejmě s klidem a naprosto normálně, ale já jsem o sobě měla tak chabé mínění, že jsem se sama přesvědčila, že tomu stejně nerozumím a stejně bych to zkazila, kdybych to třeba i tisíckrát zkusila, a ty detaily jsem zapomněla – s pocitem, že bych si něco tak složitého stejně nikdy nezapamatovala.
Podobně s přesazováním kytek, s dovolenými a s čímkoli ostatním.
Rodiče mě navíc nikdy do ničeho nenutili, čímž mi tyhle negativní myšlenkové vzorce nevědomky usnadňovali.
Kromě rodiny (kterou navíc navštěvuji jen zřídka) skutečně nejsem v živém kontaktu prakticky s nikým, když se odečtou čistě internetové kontakty. Zvlášť od doby, co jsem vystudovala. Obecně se už od puberty lidem spíše vyhýbám. Jak jsem zmínila v jiném vlákně, mám sociální úzkost, zřejmě spojenou se svým nízkým sebevědomím. Téměř nechodím ven a prakticky nikdy nikam nejezdím, pokud nemusím.
@chlochydess – jen upřesním, že jsem nepsala, že na sociální sítě nechodím; pouze, že nemám konkrétně TikTok. Navštěvuji několik jiných sociálních sítí, ale na svojí první (na Facebooku) jsem si založila účet zhruba až v 16 letech. Chytrý telefon jsem pak poprvé měla zhruba v 15 letech, do té doby jsem měla tlačítkový.
Tak to je ukázková izolace sociálními sítěmi ...
kdyby nebyly, tak by jí to donutilo jít do živé interakce (ven z bytu mezi lidi), ale proč, když tak komfortní zóna je doma za obrazovkou ...
Ona si ten dopamin a potřeby vyřeší pomocí displeje, říká tomu kamarádi... Takových zoufalek je tam plno, na seznamovacích sítích (tř. BADOO) na to mají přímo kolonku "chci chatovat". Hrůza MOR.
Takhle to v dětství začíná:
@chad, nedonutilo. I když jsme bylo třeba na dovolené, kde nebyl internet, tak jsem ji zpravidla prostě proseděla v ubytování s knížkou nebo s časopisy, zatímco rodiče se sestrou šli na výlet do města nebo na túru (mě na něj jít nenutili). Nebo když se na táboře plánovala nějaká nepovinná skupinová akce, nezúčastnila jsem se a seděla v chatce, abych mohla být aspoň chvíli sama. A jestli jste moje komentáře četl, psala jsem, že sociální sítě používám až od 16 let. Ty předchozí roky jsem se lidem vyhýbala taky. Od mamky vím, že už jako malé dítě (když jsem ani nevěděla, co je to elektřina nebo počítač) jsem byla extrémně plachá a stydlivá a odmítala jsem kamkoli jít bez ní. Kdyby mi teď někdo teoreticky natrvalo znepřístupnil sociální sítě, hry apod., tak opravdu zčistajasna nepůjdu ven a nezačnu se družit s lidmi jakoby nic. Není to snadné, když vám při jakékoli interakci s člověkem vyletí puls (což se mi stává i kdykoli při měření tlaku u doktorky), začnete bezděky zrychleně dýchat, potit se, třást a přát si, abyste zmizel/a nebo aby všichni zmizeli. Můžete říct, že je to slabost, což koneckonců je, ale opravdu se to nevyřeší prostým vypnutím sociálních sítí.
Nepředpokládám že ve 27 letech jezdíš se sestrou a rodiči na dovolenou, Tak nepitvej minulost
Dneska se dá na internetu najít řešení na 90% problémů světa, od výroby nábytku po přednášky jaderné fyziky na Harvardu. Ty si na něj chodíš pokecat (Konzumovat interakce a zábavu), protože to v realitě nechceš dělat (Je to moc namáhavé pro tebe).
Ty asi nejsi žádný kreativní autor, spisovatel, mathématique, vědec, který potřebuje svůj klid na práci v koutku. A jestli nedokážeš mobil odložit a 2 dny zde nereagovat, tak se nediv tomu, že umřeš sama, a ten život nebude moc šťastný.
Musíš u sebe, nejdříve si přiznat, že příčinou je tvoje pohodlnost a neochota cokoliv změnit a zdůvodňování si a výmluvy.
Když něco chci, tak si napíšu na papír formátu A4 plán, a přesně ho dodržují. Takhle to dělají všichni úspěšní, naopak lůzři řeknou, že je to zbytečné si psát.
@chad, jak jsem napsala už v úvodním dotazu, internet využívám nejen k zábavě, ale právě i k učení toho, co neznám, jak doporučujete. Jsem schopná se 3 měsíce v kuse několik hodin denně vzdělávat třeba v systému a povinnostech OSVČ a dělat si z toho komplexní výpisky, které se pak snažím naučit. Jenže pak to třeba na další 2 roky vzdám, protože mi na svědomí leží x dalších důležitých věcí, které neznám/neumím, a pocity, že zkoušet se cokoli doučovat u mě ani nemá smysl, protože jsem na to stejně moc hloupá, neschopná apod.
Můj problém není pohodlnost a neochota ke změně, já se změnit a zlepšit chci. Kdybych nechtěla, tak tenhle příspěvek ani nepíšu a neobjednávám si sezení u psychologa. Můj problém je neobvykle malý znalostní základ z domova a úzkosti z toho, že se nové věci naučit nedokážu a že jich je až příliš mnoho. Což je u mě natolik paralyzující, že jednoduše říct "Vykašli se na to, neřeš úzkosti, soustřeď se na cíl" u mě nefunguje. Proto se ptám, jak řešit tento typ situace.
Jinak shodou okolností mám přesně takový typ práce, na který je potřeba ticho, klid a nejlépe samota – zabývám se jazykem a překlady.
xyz, váš problém není v tom, co popisujete a v jakých nesmyslných detailech se , s odpuštěním, babráte. Váš problém je ve vašem sebevědomí. Ve vědomí si sama sebe, v to, co jste a co dokážete. A s tím vám, bohužel, nikdo není schopen pomoci. Až objevíte sama sebe, svoui sílu a své schopnosti, pak pro vás nebude problémem vůbec nic. Budete se umět postaviot jakékoliv situaci beze strachu a bez obav z výsledku. Mohu ještě jednu dost podstatnou radu? Bleskem zhodnoťte situaci a když zjistíte, že je to jen na chvíli, že se všechno za pár okamžiků může změnit, zvrtnout, neprožívejte to! Prožívejte jen úspěch a to hezké. Neúspěch klidně hoďte za hlavu nebo překročte. Případně si uvědomte, co vám dobrého přinesou. Vždycky přinesou. Vždycky!
Zajímavé. Dětský mozek je jako houba, která vstřebává veškeré okolní podněty a informace a dává si je do souvislostí. Takže třeba to mytí oken. Jaký prostředek? Ten, který jste vybrali v obchodě mezi ostatními, když jste nakupovali. Proč ten? Protože je levný, protože je s ním maminka spokojená, protože to říkali v televizi... V jakém poměru? Jako maminka. Odhadem, odměrkou dle návodu na zadní straně. Jakými pohyby? Jako maminka. Na spoustu věcí se přeci není třeba ptát. Prostě je vidíme při běžném životě a až stálým opakováním si ujasníme, jestli je to způsob dobrý nebo přejdeme na jiný. Já si třeba na internátu osvojila úplně odlišný styl, jak dostat peřinu do cíchy. Nemusela jsem se nikoho ptát, protože jsem to prostě viděla a zkusila jinak. Ty informace jsou všude kolem nás a dostanou se i k lidem, co se nikdy nezeptali "proč". Opravdu je mi záhadou, jak ste vlastně doma fungovali. Mlčky? Když jste něco dělali, nikdo o té činnosti nemluvil? Když už jste jí dělali, opravovali vás rodiče (musíš to držet tak, přitlač, ...) nebo jak to probíhalo?
Trochu mi připomínáte naši novou kolegyni. Nikdy se na nic nezeptá. Nikdy se nepodívá, jak to děláme my po x letech a pak se diví, že to dělá špatně.
Borovice, máš a současně nemáš pravdu. Jsou činnosti, zručnosti, vědomosti, které mnozí z nás doma nepoznali. A přesto se umí v životě ohánět. Je to o tom, jak se všeho chopíš, jak se k tomu postavíš, jak to vyřešíš. Buď si věříš a pokusíš se, nanpoprvé žádná sláva, ale je třeba si věřit a zkoušet znovu a znovu. Kolikrát jsme místo buchty vyrobili něco podivného, kolikrát jsme párali, kolikrát jsme se vztekali nad něčím, co ne a ne a ne, kolikrát jsme něco předělávali, přestavovali, přetírali, přelepovali. Je to jako se čmelákem. S tak maličkými křidélky nemůže létat. Jenže on to neví a létá. 
@babkazov, moc děkuji, cítím, že máte pravdu. Asi se opravdu soustředím na špatnou věc – místo toho "babrání se v nesmyslných detailech" (což je mimochodem úžasně výstižný popis) bych se měla prvořádově zaměřit na to, jak o činnostech, které neznám, vůbec uvažuji ve vztahu k sobě. Tedy že se považuji za někoho, kdo "nikdy nic nového nezvládne, protože je prostě tak nějak z principu neschopný a odsouzený k věčnému neúspěchu", a na každý jeden úspěch, který si pamatuji, padne 1 000 do paměti vrytých neúspěchů. Způsob uvažování, který popisujete, je právě ten, ve kterém bych chtěla fungovat – něco neznám, no tak si o tom něco zjistím, zkusím to a uvidíme; nepovedlo, se, nevadí, není konec světa, zkusím znovu a lépe. Bohužel si ho zatím nedokážu osvojit. Ale pokusím se o to.
@borovice: To, co popisujete, je rámec uvažování běžného člověka. Já si podněty i informace do souvislosti dávám též, ale špatným způsobem: "Někoho vidím dělat něco, co neznám → další důvod, proč jsem na nic, a ani nestojí za to to zkoušet nebo lépe poznat, protože to stejně nepochopím."
Navíc do toho vstupuje můj perfekcionismus a touha dělat všechno podle těch nejověřenějších rad a nejlepších zdrojů. "V televizi říkali, že tenhle prostředek funguje" – no dobře, ale reklamy dokážou naprosto cokoli vychválit až do nebes a nežádoucí vlastnosti nechají schované, jinak by si to nikdo nekoupil. Ředit vodou odhadem? "Odhadem" nebo "od oka" jsou pro moji mysl zakázaná slova a synonyma "toho, co zvládne každý normální člověk, jenom ne já, já na odhad nemám buňky a jakýkoli můj odhad by byl naprosto mimo". Mýt pohyby jako maminka? Jenže co když to maminka dělá špatně? Kolik lidí třeba nevědomky špatně pere prádlo a pak se jim rychleji zničí; nebo na vytírání podlahy používají nesprávný prostředek, který jim poškodí parkety. A z tohoto já mám hrůzu. Já mám potřebu se stoprocentní pravděpodobností vědět, že něco dělám maximálně dobře a proč je zrovna tenhle způsob tak dobře. Takže zasednu k počítači a začnu si místo sledování maminky vyhledávat, jak naprosto a maximálně dobře mýt okna. Načež se ztratím ve změti protichůdných informací a milionech zdrojů a opět jsem u svojí staré známé frustrace, že až příliš mnoho věcí neznám a neumím a že bych na doučení všeho potřebného musela mít 500 let.
Jak jsme doma fungovali: prakticky jsem jen odnášela nádobí do myčky, zapínala myčku, dávala špinavé prádlo do košů u pračky, občas vysála a občas pomohla mamce odnést nákup. Jinak všechny domácí práce obstarávali rodiče a brali to jako normální věc. Ano, je to neuvěřitelně trapné a bizarní. Ale bylo to tak. Občas mi rodiče něco nového ukázali a případně mě trpělivě navedli, jak to správně udělat. Pak mě třeba i pochválili. Což mému nízkému sebevědomí a pokroucenému vnímání reality bylo naprosto jedno a odešla jsem zpět do pokoje s pocitem, že jsem zase něco nového zkazila a zase jsem se nic nového nenaučila.
, které by rozhodně mělo být složitější, než mytí oken.Tazatelko, po vašem doplnění mám pro vás odpověď. Ne, nikdy nebudete jako ostatní vše zvládat. Máte evidentně nějakou poruchu, kterou musíte řešit s odborníkem.
Možná, že máte, borovice, pravdu. Existuje něco, co se nazývá dyspraxie ale toto není ono. Tazatelčin problém je v přístupu k výsledkům svého snažení. Tam, kde já mávnu rukou a hodím do koše, ona prožívá peklo. Víte jak dlouhé jsou čekací lhůty u odborníka? A víte jak často on má čas se klientem zabývat? Sebevědomí, rovná záda, hlava vzhůru je lepší, než 10 odborníků.
0x
Dost jsem se toho už naučila svépomocí od doby, co bydlím sama – umýt okna, setřít podlahu, vyčistit odpad, žehlit, prát, čistit myčku, koupit a sama si nastavit nový telefon apod. Co nevím a akutně potřebuju, vyhledávám na internetu. Jenže je to pořád málo a potřebovala bych odhadem tak 500 let, abych se doučila všechno, co neumím (a potřebuju). A stejně mám pocit, že jsem se všechno naučila špatně.
Co nevím a akutně potřebuju, vyhledávám na internetu.
Internet nemusí být nejvhodnějším zdrojem informací. Co tak se zeptat skutečných lidí? Moje slovenská přítelkyně říkala:
A čo keď neviem? Mám ústa, opýtam sa ...
Nechci citovat všechna přísloví a pořekadla k této situaci, tak jenom dvě:
- Víc hlav víc ví.
- Líná huba, hotové neštěstí.
Děkuji, je to dobrá rada, ale můj problém je, že 1) mám dlouhodobou sociální úzkost a kontakt s lidmi mi dělá velké problémy; 2) lidé často věcem nerozumějí tak dobře jako internet a snadno Vám poradí špatně (nebo nevědí vůbec). Zvlášť když se jich zeptáte spontánně a oni mají odpovědět z hlavy, bez přípravy. Na internetu jsou samozřejmě miliony zdrojů, které jsou k ničemu, ale dá se mezi nimi poměrně snadno, rychle a systematicky prokličkovat a vyprofilovat naopak ty kvalitní zdroje, které zpravidla o dané věci vědí mnohem více než člověk, kterého se na to spontánně zeptáte.
Samozřejmě mi někdy pomohla i rada od živého člověka, ale spíš jako doplňkový zdroj k internetu (kam koneckonců i dosud píšou převážně skuteční lidé).
0x
Myslím, že se stále jen ponižujete. Asi Vás rodiče málo chválili. Jsou mužské a ženské práce. Nemůžete přece umět vše. Pokud se to týká úklidu, s tím jste měla být seznámena již maminkou v době dospívání. Pokud se to týká malování, pokládka podlahy a pod., je třeba si zavolat nějakého odborníka. Nemůžete přece jako žena zvládnout vše.
Je Vám 27 let, neznamená to, že budete do budoucna sama. Pokud je v rodině muž, je předpoklad, že mužské práce udělá většinou sám, nebo vše zajistí. Pokud jste sama, není třeba se tím nějak trápit. Jistě jste normální člověk. Pochvalte se za vše, co zvládnete sama. Bude Vám hned lépe. Co nezvládnete, vyhledete pomoc. Člověk se celý život učí.
Zdravím.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.