Dobrý den,
prosím o radu. Můj manžel má dvanáctiletou dceru z prvního manželství, která žije se svojí matkou. K nám jezdí pouze vyjímečně. Dříve jsme spolu příliš nevycházeli, ale o letních prázdninách u nás byla celý týden a vše proběhlo bez sebemenšího problému. Minulý víkend k nám zase přijela a bohužel jsme byli svědky scény, kdy k vůli připomínce k jejím květovaným ponožkám následovalal téměř tříhodinévá scéna. Při které si vlezla pod stůl a tam trucovala. Odmítla se s kýmkoliv bavit a nebylo ji možné odtamtud dostat. Když jsem se k ní pokusila přiblížit, začala mě mlátit pěstmi a hystericky ječet. Trvalo téměř tři hodiny, než se situace jakš takš uklidnila. S manželem jsme z toho oba ještě nyní silně otřeseni.
Prosím o radu, zda je takovéto jednání normální, nebo se může jednat o nějakou psychickou poruchu. Případně jak v takovýchto situacích postupovat.
3x
Není to normální, ale stává se to. Nemyslím si, že by to byla nějaká psychická porucha, jenom puberťácká hysterie. Já bych asi kdysi dostala pár řemínkem, ale spíš bych si ani nedovolila takto protestovat. Ale od puberty jsem už půl století a doba je skutečně jiná, i když i s námi cloumala puberta. Také jsem zažila podobné hysterické scény u své dcery - jedináčka. A nikdy jsem to neřešila po zlém, ale nechala jsem situaci uklidnit. To na ní platilo. Dneska mám tři vnoučata a dvě pravnoučata. U těch dospělých v žádném případě neřeším oblékání a ani jsem to neřešila dřív, i když se mi jejich styl zdál občas divný. Podívejte se na módní styly do časopisů - dneska se může skutečně nosit všechno. Jim se jistě také nezdá lecos na nás a to je normální generační rozdíl. U vás je o to větší problém, že je dcerka z rozvedeného manželství a v těchto případech to má jistě dopad na další vztah. Sama jsem rozvedená a tak dokážu tyto problémy pochopit. Nekomentujte její oblékání, vyvarujte se kritiky, ale na druhou stranu se nepodbízejte za každou cenu. Já bych ještě doporučila, aby případné problémy s ní řešil její otec. Vás asi moc neuznává a věřte, že to asi není její vina. Je to spíš důsledek rozvodových tahanic a možná i nerozumného vlivu její matky.
doplněno 11.10.10 14:28:Přesně jak napsal kolega přede mnou. Pro ní mohly mít její květované ponožky veliký význam - dlouho je sháněla, dárek od nejlepší kamarádky atp. Nelezla bych sice pod stůl, ale kdyby mi někdo vytouženou věc pomluvil - také by mne to asi mrzelo.
no to víte, holka to taky nemá jednoduché. Vy jste pro ni prakticky cizí člověk, mohla by vás brát jako kamarádku, ale to by musela jezdit častěji - a to je zase na vás a vašem manželovi abyste si to zařídili.
Nepíšete co byl za problém s ponožkami - nelíbily se vám? nebo jste chtěli aby si je vzala ona a nelíbily se jí? Jestli se nelíbí vám, nechte ji at si nosí co chce (pokud to není extrém - špína, roztrhaný apod.) V žádném případě nedonutíte puberťačku aby nosila něco, co nechce. V nejlepším případě si to sundá za prvním rohem... (spodní košilky u nás...
)
Neřešte problémy a nehledejte je tam, kde nejsou. Když k vám holčina přijede (jak píšete vyjímečně) tak proč hrotit situaci? udělejte si hezký víkend a snažte si to užít - ale nejlíp podle jejích představ - třeba to předem proberte po ICQ nebo mailem... Bude mít pocit, že vám na ní záleží a bude víc v pohodě.
Poznáte jaké to je vychovávat puberťáka teprve až budete mít jednoho svého. Z pozice bezdětné ženy to pochopit nelze. Ani já to nechápala, dokud děti nedorostly...
Slovo od slova souhlasím s myse.
Postavte se do role kamarádky, ale bez vnucování. A řekněte jí to, že jí nechcete dělat ani mámu, ani vychovatelku. A že když se vám podaří spolu vycházet jako kamarádky, že budete šťastná. Raději deset dobrých slov a pochval, než jednu výtku. A jakože sranda, dobírání, byť láskyplné, to už vůbec ne! A nedělat jí nikdy publikum. Přesně jako malému dítěti, které se vzteká a válí se po zemi. Překročit, ignorovat. Žádné rozebírání, vychovávání, omlouvání, napravování. 
Vymyslet zajímavý program, zábavu a užívat si. Nemít žádné prostoje a čas na vymýšlení ptákovin.. A včas zrušit jakékokoliv třecí plochy. Nic neprožívat, nerozebírat, nekritizovat. A nešetřit pochvalou. A to platí i ve vztahu k vašemu muži, tátovi dívky. Chválit slečnu a hledat klady. Ne zápory. Nestěžovat si!
Chudák holka. Nevíte jak o vás a o tátovi mluví její maminka. A jak se ona na návštěvy těší a přitom se jich bojí. A když jí pomůžete vymyslet účes nebo tak něco, máte vyhráno. Nemáte to vůbec nikdo snadné, ale klidem a vstřícnosti se to samo poddá. To bude dobrý
1x
je to naprosto normální diagnoza - puberťák v ještě horší variaci - puberťačka
Věř tomu, je to normální. Příště ji nechte vyvztekat nelíp v jiné místnosti (pokud nemáte tak třeba pod stolem) ono ji to přejde...
Nejlepší je neprojevovat jakoukoli snahu o udobření - tím se to zhoršuje. Tak to prostě je, ona z toho vyroste.
Příště ji zkuste nekritizovat - moc si to berou... (mi taky občas vyráží dech její módní kreace)
doplněno 11.10.10 13:55:p.s. uvidíte jak rychle ji to přejde, když budete dělat a bavit se jako by nic. Věřte mi.
Represe, zákazy, omezení, "presdržku" fakt nepomůže - bude to ještě horší a holka by se mohla zaseknout a přestat k vám chodit.
1x
Tohle by si ale neměla dovolit! Kdybych něco takového doma předvedla já, tak dostanu jednoduše facku, o dalších trestech (zákazech) nemluvě, bez ohledu na to, jestli by mi bylo dvanáct, patnáct nebo dvacet. Takové to zacházení v rukavičkách "děťátko je v pubertě" se mi dvakrát nezamlouvá. Jo, je v pubertě, má vztek, ale přece Vás nesmí bít!
To máte těžké, není to moje dcera... Ani já, ani manžel si nemůžeme dovolit proti ní nijak zakročit... 
pokud při tom neničí zařízení bytu tak to neřešte, fakt to nemá cenu. Dnes si vzpomínám co všechno jsem si v pubertě k rodičum dovoloval ja... divím se že sem přes držku neněkdy nedostal.
Z druhé strany bratr se snažil demonstrativně utíkat z domu, oknem se zbaleným batohem z 3patra v panelaku.. naštěstí byl hromosvod 6m od našeho okna 
jojo to byly akce
orlice. Je to normální! A jak radí většina nade mnou. V tu chvíli ji ignorujte ( to možná začne vyvádět ještě víc, jen aby ste si ji všimli). Vydržte to a jen ji co možná nejklidněji (
) řekněte, že až bude normální, tak se s ní budete bavit. V žádném případě nefackovat 
. I když se teď chová "hrozně" , tak z ní chcete přece vychovat OSOBNOST a ne ustrašené zvířátko, které jednou ze strachu neprojeví svůj názor . Je mi padesát, vychovávala jsem tak dceru a někdy bych ji bývala zabila 
. Tak jsem šla radši na zahradu se vydejchat. A dnes z ní je bezvadná třicetiletá ženská. No a teď mám pětiletou cácorku, která to taky zkouší. 
. Tak zas na tý zahrádce budu častěji a častěji.
0x
Schválně jsem nečetla příspěvky, abych nebyla ovlivněná. Je to normální těžká puberta, dívka chce na sebe upozornit, možná jí i něco trápí. Já jsem se v pubertě zamkla na půdě, už nevím proč, vylezla ke komínu, a rodíče mě museli rozbít dveře a násilím rvát ze střechy. Chudáci, otec jak mě rval za bundu, tak jí celou roztrhal a sám málem dostal infarkt. Přitom jsem své rodiče milovala. Následoval jenom brekot a ticho... Prostě to nashromážděný trauma z dětství a ze školy musí ven. Vidím to ted u mé vnučky, taky začíná, holt 15 let, ale už mám porozumění, za 2 roky jí to přejde, jen trpělivost. Chodím kolem ní po špičkách...
Díky všem co odpověděli. Docela mě to uklidnilo - tedy ne to, že to bude horší, ale spíše to, že je to naprosto normální. Spíš jsme měli obavu, aby z této události neudělala její matka nějkaou kauzu ve smyslu, že holku psychicky týráme...
Jen na vysvětlenou k ponožkám - já jsem si nedovolila se ani slůvkem zmínit. Její otec zachytil můj nesouhlasný pohled a neprozřetelně se otázal, zda si je jistá, že se jí ty ponožky hodí do bot (černé perforované baleríny) Načež dcera neváhala a ponožky si sundala s tím, že půjde naboso (venku cca 3°C). Tak vznikl problém. 
)
orlice. My, dospěláci bychom měli mít nad dítětem vždy převahu. Jak duševní, tak fyzickou.Ale musíme ji využívat s rozumem. Já jsem měla přítela s dvěma dětmi ve střídavé péči. Holčně bylo 9 vět a byl to Beran, jak má být. Ta když se sekla, tak to stálo za to. Já jsem k nim jezdila na víkendy a o prázdninách. Malá mě ze začátku tak nějak...prostě aspoň zaregistrovala, že vůbec existuju. Jednou něco vyvedla opravdu přes míru a já jsem ji napomenula. V tu chvíli byla u sebe v pokoji a celý víkend odmítla tento prostor opustit. Její otec se snažil po dobrým , malinko po zlým, nic to nebylo platný. Mě to hrozně mrzelo, protože jsem ji měla ráda, ale věděla jsem, že si momentálně určujeme model toho, jak se k sobě budeme v budoucnu chovat. Takže jsem ji ignorovala. Když jsem odjížděla, neřekla mi ani ahoj. Příští týden , když jsem přijela, tak to bylo to samé. Já mám jako koníčka navrhování bižuterie, tak jsem to využila. Na stole jsem si všechno rozložila a začala pracovat. Se svým přítelem jsem občas prohodila, že mě docela mrzí, že se Vanda ještě zlobí, že bych moc potřebovala pomoci. A pozor. Ona pomaličku začla vycházet z pokoje. Potřebovala se v kuchyni "nutně" napít, pak zase vzít jiný hrníček. Bylo na ni vidět, jak v sobě vnitřně bojuje. A tak , když tam zase byla povídám: Asi to sama nestihnu, potřebovala bych s tím pomoc, navlíknout tyhle korále. Nemluvila jsm k ní, prostě jen tak. No a za chvilku Vanda seděla u stolu a navlékala. Já jen řekla. To je bezva, že mi jdeš pomoci. A k tomu trucování jsem se nevyjadřovala. To jsme probraly později, kdy se přišla nenápadně ke mě "pomuchlovat". Netvdím, že po této lekci se změnila. Ale trucování ji přešlo do pár minut. Protože když zase začala, tak se zrovna "náhodou" domluvilo, že se jde na výlet a kdo nemá náladu, tak zůstává doma. Po půl roce, jsem na ni měla větší vliv, než její maminka i taťka. A pravda je, že toho oba "zneužívali" a řešení problémů nechávali na mě
Dítě - to je malý člověk. A tak se s ním má taky jednat. Ne všechno dovolit. Ale taky ne všechno zakazovat. Nechat toho človíčka projevit svůj názor. Divili bychom se, co se těm dětem všechno honí hlavou. Děti jsou citlivější než senzor na nálady kolem sebe. Rodiče se rozvádějí a dítě do toho nemůže nijak zasáhnout. A přeci by do toho chtělo mluvit. To samé když se doma rodiče hádají. Dítě to vnímá kolikrát hůře, než to opravdu je.
Sebi, tak tuhle techniku úspěšně praktikovala a praktikuje moje babí na svých dětech, vnucích i pravnucích. Hlavně nenápadně. Třeba jsme nikdy neslyšeli příkaz, rozkaz, abychom šli umýt nádobí. Ne. Ale po obědě babí pronesla, jakoby nic větu. Tak, až poklidíme a umyjeme nádobí, mohli bychom skočit do cukrárny pro dortíky na odpoledne. A jestli to stihnu rychleji, mohli bychom si tam dát i zmrzlinu. V tu ránu jsme se strkali u dřezu, kdo bude umývat, kdo utírat a honili babičku, ať si rychle poklidí to okolo.
Jééé a bižu. 
Už jako malá jsem uměla fastovat, lepit, stloukat rondelky. A vždycky nám babí nějakou tu princezní korunku za práci nechala. 
(ovšem, ještě teď v mém věku mi dokáže vynadat, že nemám košilku přes záda, šálu, rukavice, čepici... )
0x
Dobrý den. Ano, je to celkem normální chování pubertálního dítěte. Nehledejte za tím nějakou psychickou poruchu. To děvče to taky nemá v životě jednoduché - rodiče se jí rozvedli, Vy jste taková jako druhá matka.., no matka, spíš macecha a jestli má dívka doma i dalšího "tatínka", tak to je pak těžké. Vy s manželem jste silně otřeseni z jejího chování? Jako co čekáte? Že se děvče bude na návštěvě chovat vzorně?Zvláště potom, když jste uvedla, že v minulosti jste spolu nijak dobře nevycházely? Asi neznáte děti, ani jeden z Vás. Ale to k životu patří, rodiče musí přežít pubertu svých dětí, přesto, že děcka kolikrát vyvádějí opravdové blbiny. Samozřejmě, že je to pro obě strany velmi zátěžová situace. Asi tak - dítko se snaží si najít v životě to svoje místo, rodiče (protože už mají zkušenosti) zase neustále dětem radí, přikazují a pod. A to je ten koloběh života. Vaše nevlastní dcera prostě vstoupila do období dospívání a její chování kolikrát budou určovat hormony, než se to všechno zklidní. Mám takový dojem, že jste se jí asi nějak citelně dotkli poukazem na její květované ponožky. Vám se možná nelíbily (nevím, v čem byl problém), pro ni to ale možná znamenalo snížení jejího sebevědomí (a věřte, že v pubertě to sebevědomí u některých dítek nenabývá zrovna astronomických hodnot). A propó - proč si všímáte takových maličkostí, jako jsou její květované ponožky? Není tak trošku jedno, že je měla na sobě? Když se jí to líbí? Přeci jen jste od ní starší, a navíc neznáte možná dosti dobře její vkus, nebo vkus její vlastní maminky, kterou Vy bohužel nemůžete nahradit.
doplněno 12.10.10 08:49:Aha, teďka jsem si přečetla Váš dovětek ohledně těch ponožek. Takže za vším problémem stál vlastní tatínek pubertální holčiny. Tak to pak mění situaci, moji reakci na problém by si měl přečíst hlavně on. A příště by se měl vyvarovat kritizování oděvu jeho slečny dcery. On tomu stejně asi moc nerozumí, co se nosí a nenosí. A i kdyby tomu rozuměl, tak ji asi neměl raději moc kritizovat, jelikož dítka v tomto věku jsou fakt háklivá na jakoukoliv kritiku, která jim na tom sebevědomí ubírá. Vám se omlouvám za svá kritická slova, zřejmě se v tom byla nevině.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.